<p>KUTNÁ HORA: Restaurování historických památek je krásný obor, leč náročný. Své o tom ví restaurátor Jakub Ďoubal, který je spoluzakladatelem sdružení pro ochranu památek Arte-fakt. V rozhovoru mi prozradil, jak vnímá současný stav v péči o kulturní dědictví u nás a co brání restaurátorům k mnohem efektivnější práci.</p> <p>Jste spoluzakladatelem a aktivním členem o.s. Arte-fakt sdružení pro ochranu památek. Proč jste toto sdružení založili a co je jeho cílem?</p> <p>V roce 2006, kdy sdružení vzniklo, jsme s několika kolegy cítili potřebu aktivně zasáhnout do dění v péči o památky. Měli jsme pocit, že situace v oboru se vydala špatným směrem. Od té doby naše sdružení uspořádalo celou řadu akcí, které si kladou za cíl zlepšit výměnu informací jak uvnitř oboru tak navenek vůči laické veřejnosti. Myslím si, že právě nalezení společné řeči uvnitř oboru a zvýšení zájmu veřejnosti o oblast péče o památky je cestou ke zlepšení současné situace. </p> <p>Jak hodnotíte současnou situaci restaurátorů v České republice, je možné se restaurováním u nás uživit?</p> <p>Uživit se je za současného stavu věcí stále obtížnější. K nesnadné situaci dané podfinancováním péče o památky přispívá nedůslednost v dodržování památkového zákona, který stanoví, že restaurátorské práce může provádět pouze restaurátor s licencí MKČR. Stavební firmy často na restaurování najímají místo školených restaurátorů nekvalifikovanou pracovní sílu, ve snaze maximálně zlevnit své práce. Ve výběrových řízeních, která jsou často podmínkou zadání restaurátorských prací, je totiž většinou jediným kritériem nabídková cena, což logicky vede ke snaze maximálně snížit náklady. Málokdo si však uvědomuje, jak snadné je památku zcela zničit neodborným zásahem. Často převládají ekonomické aspekty nad snahou skutečně ochránit kulturní dědictví. Mnohdy je nesrovnatelně lepší památku nechat působení času, než provést sice levnou, ale nekvalifikovanou „obnovu“.</p> <p>Restauroval jste již desítky soch, nebo dokonce celé historické objekty. Jaký objekt byl pro vás z hlediska restaurování nejsložitější? </p> <p>Asi restaurování Kamenné kašny v Kutné Hoře (v letech 2010 – 11), kde jsem vedl restaurátorské práce prováděné Fakultou restaurování. Objekt prošel velmi složitou historií a celou řadou více či méně odborných oprav. Právě minulé opravy nám často přichystají velmi komplikované problémy jednak z hlediska metodologického tak i technologického. I na základě poučení se z minulosti se snažíme naše zákroky na památkách, co se týče zásahů do autentické hmoty, minimalizovat a provádět je s vědomím, že za nějaký čas bude nutné je znovu ošetřit. I když se nám podaří identifikovat hlavní příčiny poškození, není možné je většinou úplně eliminovat, stejně jako se nedá zastavit čas. </p> <p>V současné době působíte jako odborný asistent na fakultě restaurování univerzity Pardubice v ateliéru restaurování kamene. Je o tento obor u studentů zájem?</p> <p>Zájem celkem je. I když v několika posledních letech trochu klesl, což může souviset s nástupem tzv. slabších ročníků, ale také to může být reakce na celkovou orientaci společnosti k jiným hodnotám, což by byla škoda. Myslím si, že restaurování je krásná práce, i když někdy těžká. Díky své profesi jsem se podíval na místa, kam bych se jinak nikdy nedostal. Pocit, když pracujete na nějakém uměleckém díle, postupně ho poznáváte, dotýkáte se ho a stanete se součástí jeho života, má v sobě jistý rozměr mimo čas a prostor. </p> <p>Jaké moderní technologie při své práci využíváte?</p> <p>Snažíme se i v tomto držet krok s dobou. Naštěstí díky různým grantům se nám daří průběžně vybavovat naše pracoviště. Díky skvěle vybavené katedře chemické technologie můžeme provádět průzkumy památek na světové úrovni. Minulý rok jsme rozšířili náš arzenál například o technologii čištění památek laserem, FTIR spectroscopii (z angl. Fourier transform infrared) a Elektronový mikroskop. Domnívám se, že zejména posledně jmenovaný přístroj významným způsobem rozšíří naše výzkumné možnosti. </p> <p>Letošní rok jste v Římě absolvoval kurz pro profesionály v oboru restaurování kamene „Stone Conservaion“. Jak byl pro vás tento kurz přínosný? </p> <p>Jedná se o velmi prestižní a profesionálně vedený kurz s více jak třicetiletou tradicí. Přednášející jsou špičkami ve své specializaci, takže jsem aktualizoval a rozšířil své vědomosti o současném poznání v oboru. Obrovským přínosem je možnost osobního kontaktu a výměny informací s podobně zaměřenými lidmi z celého světa. Tyto kontakty jsou pro mě základem pro další spolupráci v budoucnu. Příjemným zjištěním pro mě bylo, že způsob organizace výuky a náplň jednotlivých přednášek jsou blízké tomu, o co se snažíme u nás na Fakultě restaurování Univerzity Pardubice. </p> <p>Můžete porovnat systém a především úroveň vzdělávání/školení v této oblasti u nás a v zahraničí?</p> <p>Hlavní rozdíl mezi vzděláváním v oblasti restaurování na „západě“ a u nás mi připadá v tom, že v zahraničí jsou pedagogové ve zcela jiném postavení a mohou se daleko více soustředit na vlastní výuku. U nás jsme rozptýlení celou řadou dalších věcí, jako je například shánění různých grantů, abychom mohli financovat běh fakulty, její vybavení a v neposlední řadě nás zaměstnává snaha o zajištění vlastní obživy, neboť platy na univerzitách jsou velmi nízké. Pokud bych měl najít pozitiva, tak si myslím, že u nás se na rozdíl od některých zemí z výuky restaurování nevytratil řemeslný základ a tříbení výtvarného citu pro umělecká díla. Samozřejmě toto jsou velmi paušální tvrzení. Naše fakulta v rámci projektu „restaurátoři pro evropskou praxi“ zpracovala poměrně podrobnou studii o výuce restaurování v Evropě a na jaře tohoto roku proběhla mezinárodní konference na toto téma.</p> <p>Máte čas na to věnovat se i volné tvorbě? Jaká témata takto nejraději ztvárňujete?</p> <p>Poslední dobou není na tvorbu moc čas, což mě mrzí. Před pár lety jsme jezdili ještě z kolegou Honzou Fedorčákem na sympozia sekání do ledu. Byla to zábava a byli jsme i docela úspěšní. Dostali jsme několikrát první cenu poroty (například ve Finsku nebo ve Francii). Na ledových sochách se mi líbilo hlavně to, že po pár dnech roztály. Právě tato brzká konečnost dává tvůrcům obrovskou svobodu. Kámen je krásný materiál, ale když do něj něco vysekáte, tak se na to musí dívat celé generace a to dost svazuje. Navíc je zde reálné nebezpečí, že se z vašich „uměleckých děl“ stanou „památky“ a ty pak v budoucnu bude někdo muset restaurovat. </p> <p>Na čem právě pracujete?</p> <p>Momentálně dodělávám restaurátorské dokumentace k projektům z tohoto roku a těším se, až po náročné sezóně nastane klidnější doba, kdy se budu moci věnovat své rodině.</p> <p>Stránky o.s. Arte-fakt sdružení pro ochranu památek<br />
www.arte-fakt.cz</p> <p>stránky Jakuba Ďoubala<br />
www.restaurovanisoch.cz</p> <p>stránky fakulty restaurování<br />
http://www.upce.cz/fr</p>
ČR: Aktuálním technologickým fenoménem dneška je bezesporu umělá inteligence (AI) a její integrace do každodenního života. Neustále se objevují nové a nové nástroje, služby a aplikace postavené na této technologii, které slibují zásadní změny v našich každodenních činnostech a pracovních procesech. Nicméně, otázkou zůstává, zda je AI skutečně revolučním posunem, nebo jen další technologickou bublinou, která nakonec praskne, podobně jako tomu bylo s Webem 2.0 před více než dvaceti lety. V tomto kontextu se objevuje otázka: může umělá inteligence skutečně transformovat fungování knihoven? A pokud ano, v jakých konkrétních oblastech? V tomto článku se pokusím odpovědět na tyto otázky a prozkoumat potenciál AI v modernizaci knihovních služeb.
PRAHA: V závěru loňského roku uspořádal Český rozhlas v Obecním domě v Praze velkolepý sborový koncert ke končícímu Roku české hudby a 200. výročí narození Bedřicha Smetany. Jeho hlavními aktéry byly amatérské pěvecké sbory z celé republiky, které spolu s rozhlasovými symfoniky a čtyřmi sólisty připomněly nejvýznamnější sborové skladby nejen české hudby a zároveň i adventní čas. Tradice sborového zpěvu je v České republice mimořádně silná, přesto organizátory překvapilo, že zájem o akci byl tak obrovský. Celkem vystoupilo v Obecním domě na 1000 účinkujících. Tento jedinečný počin, na němž se organizačně podílel také NIPOS, vysílala v přímém přenosu Česká televize a přenášel Český rozhlas na stanicích D-dur a Vltava. I nyní si jej můžete připomenout třeba na iVysílání ČT. Program pro tento speciální večer sestavil dramaturg a šéfredaktor Českého rozhlasu D-dur Lukáš Hurník, jehož jsme požádali o rozhovor.
OSTRAVA: Spolek Fiducia zveřejnil další ze série dokumentů z cyklu Ostravské kulturní stopy. Tentokrát jsme se věnovali vítkovickému nádraží, které je podle historika umění Rostislava Šváchy jedním z nejcennějších příkladů bruselského stylu v české architektuře 60. let 20. století. Výpravní budova, která vznikla na tzv. Polanecké spojce v letech 1963–1967 podle návrhu architekta Josefa Dandy, představovala ve své době jedno z nejmodernějších nádraží v Československu. O památkovou ochranu nádraží se bojovalo řadu let a přestože se chystá rekonstrukce v režii Správy železnic, není zatím zcela jasné, jak bude jeho příběh pokračovat.
Podívejte se na náš nový dokument, kde se dozvíte více od historika umění Martina Strakoše z ostravského Národního památkového ústavu.
Dokument najdete ZDE.