Zapomenuté řemeslo?

<p>NOVÝ HROZENKOV: Koloděj, kolář, ale i nápravník – tak se v minulosti původně označoval řemeslník, který vyráběl kola na povozy. Dříve šlo o řemeslo značně rozšířené.</p> <p>Dnes se s ním setkáte spíše jen sporadicky, ale ještě žije. Důkazem toho je Augustin Krystyník z Nového Hrozenkova, který v letošním roce získal od ministra kultury titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru kolářství. Při troše štěstí zastihnete kolářského mistra třeba ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, kam jezdí své řemeslo předvádět.</p> <p>Dřevo – materiál využívaný člověkem od samého počátku jeho existence – zpracovávala vždy celá řada řemeslníků. Z historie tak známe cechy tesařů, truhlářů, sekerníků či bednářů. K jejich základním pracovním nástrojům patřila sekera, klín, palice, pila, poříz, nůž, hoblík, dláto, palička, nebozez a pomocné upínací zařízení zvané strouhací stolice. Široký byl i sortiment zpracovávaného dřeva, a to od nejobyčejnějšího jedlového, smrkového či modřínového přes olši, břízu, buk, jasan až k topolu a buku. Každý druh výrobku totiž vyžadoval konkrétní dřevo, nástroje na jeho opracování i speciální řemeslnickou dovednost. Například tesaři se věnovali výrobě statických stavebních konstrukcí, sekerníci vytvářeli pohyblivé dřevěné stroje a pod rukama truhlářů vznikal zejména nábytek, ale i hudební nástroje nebo parketové podlahy. Pro koláře je nejtypičtějším výrobkem kolo, jehož objev patří k vynálezům, které zásadně ovlivnily vývoj naší civilizace.</p> <p>Řemeslo se dědí</p> <p>„Můj otec Pavel Krystyník byl vyučený kolář. V roce 1935 si postavil v Novém Hrozenkově na tehdejší poměry velmi moderní dílnu, která slouží svému účelu dodnes. Já jsem v rodinné tradici chtěl pokračovat a nastoupil jsem do Zemědělského učiliště v Horním Benešově na Opavsku. Výuční list v oboru kolář z roku 1970 mě opravňoval ke vstupu do výrobního družstva Bezkyd, kde jsem se věnoval výrobě nábytku. Ale bylo mně líto dílny, která naší rodině stále patřila, a ve které se dělala hlavně kolařina. Protože otec nemohl pracovat jako soukromník, ukrýval se pod různými hlavičkami, třeba pod národním výborem nebo jednotným zemědělským družstvem. Já bych s ním již tehdy strašně rád pracoval, ale prozatím jsem přešel do vsetínské Zbrojovky, kde jsem byl zaměstnán ve stolárně a poté jako skladník. Avšak díky společenským změnám jsem se mohl již počátkem března 1990 vrátit do rodinné dílny a stát se tak jedním z prvních soukromníků v našem regionu,“ vysvětluje jeden ze zdejších prvních majitelů živnostenského listu Augustin Krystyník.</p> <p>Bohatý sortiment </p> <p>V rodinné dílně zpočátku vznikaly výrobky spíše sakrálního typu jako kostelní lavice, dveře, okna, zpovědnice. Dalším segmentem pak byla výroba nábytku, o nějž byl – vzhledem k tehdejší nedostatečné oficiálné nabídce – obrovský zájem. Až do roku 1997 zde museli pracovat tři zaměstnanci a jeden učeň. Poté však začalo práce ubývat a A. Krystyník v dílně zůstal sám. „Konkurence v oboru truhlář byla v té době značná, a tak jsem začal inzerovat kolářské práce a současně je předvádět ve skanzenech. Díky tomu, že lidé na vlastní oči viděli mou kvalitní práci, jsem začal získávat další zakázky. Dnes jsem schopen vyrobit jakékoliv loukoťové kolo na vozy, bryčky, kočáry, hasičské stříkačky, ale i kola nebo karoserie pro automobilové veterány. Musím se pochlubit, že pro film Rudý baron jsem vytvořil repliky kol houfnic z první světové války, které měly průměr 1,5 metru. Naopak nejmenší kola o průměru 20 cm měla replika kanonu. Z mé dílny vyšlo i atypické kolo na moderní vůz Porsche 410, které je součástí auta a slouží k propagačním účelům, nebo kolečka pro maringotku umístěnou v mateřské škole v Anglii. Nejvíce ale vyrábím kola pro staré hasičské stříkačky, bryčky nebo kočáry,“ svěřuje se nositel titulu, který dnes zájemcům nabízí i různé násady na nářadí, např. na pokrývačské sekery, sekery zvané kalač určené na štípání dřevěných špalků, ale i saně zvané hnojačky, jejichž užití už samo o sobě vyplývá z názvu, ale neodmítne ani zakázku na výrobu řebřiňáku. Z těch větších zmiňuje A. Krystyník ještě opravu štítu na restauraci Maměnka na Radhošti, dřevěnou bránu do stavení v Halenkově nebo kolečka ke kočárku zvaném košatina pro opavské muzeum.</p> <p>Dobré dřevo – základ úspěchu </p> <p>Na výrobu kol se používá dobře vysušené kvalitní dřevo, jehož výběr odpovídá míře zkušeností každého koláře.<br /> Střed kola se většinou dělá z jilmu, který je vláčný, a špice zvané paprsky pak z jasanu nebo akátu. Na loukoť je vhodný jasan nebo dub.<br /> K řezání fošen slouží katr umístěný naproti dílně, přičemž třeba fošna o tloušťce kolem 5 cm musí vysychat bez použití horkého vzduchu nejméně pět let. Tady totiž bezpodmínečně platí, že čím je dřevo starší, tím jsou výrobky z něho kvalitnější. A. Krystyník tak například na výrobu špicí kola použil dřevo, které vysychalo téměř čtvrt století a které dal sušit ještě jeho otec.<br />
K opracování dřeva mu slouží řada dalších strojů. Například kopírovací soustruh, na kterém se dělají hlavně špice, je z roku 1935 a původně sloužil v Baťově továrně na výrobu dřeváků. Ale i tak velký podíl ruční práce a tradiční výrobní postupy zůstávají zachovány. Ale ani po té není úplně vyhráno. Hotový výrobek se totiž musí ošetřit proti hnilobě a škůdcům a jeho konečná úprava závisí na zákazníkově přání. </p> <p>Sen koláře</p> <p>„Je mně 58 let a jsem u nás nejmladším kolářem. Kolařina je totiž namáhavé řemeslo, protože se vše musí zpracovávat ručně a fortel je nutné dostat takzvaně „do ruky“. Člověk by také měl získávat stále nové zkušenosti, a tak jsem se například v roce 2009 vypravil do dílny rakouského koláře, který opravuje kočáry pro vídeňský Schönbrunn," uzavírá Augustin Krystyník.<br />
A jakéže je to jeho přání? No přece založit učiliště a vychovat místo sebe alespoň dva koláře.</p>