Na našem území se nachází 775 farních, památkově chráněných budov. Snadno si je můžete splést se školami, neboť k jejich stavbě docházelo ve stejné době, tedy v období tereziánských reforem a rozvoje vzdělávací struktury.
Na konferenci její organizátoři přizvali zástupce škály oblastí, které se tématu dotýkají. Za církev promluvil litoměřický biskup Jan Baxant, za historiky zaměstnanec ú.o.p. Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích Vlastislav Ouroda, problematiku far z pohledu stavební obnovy přiblížil Václav Girsa z Fakulty architektury ČVUT a z pohledu kulturního managementu se tématu věnoval Jiří Patočka.
Jako zdroj informací o podobě a funkci farních budov v minulosti nám slouží inventáře, korespondence s jejich dodavateli nebo patrony, pamětní knihy kostelů a nakonec i fara samotná. Za zlatý věk rozvoje sítě far jako správních jednotek lze označit období baroka. Proto se také většina far na našem území dochovala v tomto stavebním slohu. V době josefínských reforem se politicko-správní zájmy dostávají do popředí před zájmy teologické, a tak spolu s rušením kostelů prochází proměnou i celá farní síť.
V první polovině 20. století však fary a jejich hospodářství ještě stály ve středu života obyvatelstva měst, a stejně tak v církvi sloužilo tolik duchovních, že lze v této souvislosti hovořit o nadbytku. Až ve druhé polovině 20. století dochází k totální destrukci tradičních sociálních vazeb na venkově, po zabavení majetku ztrácí církev nástroje k financování a provozu far a kostelů, odkud vedla cesta k dnešnímu dluhu v údržbě, který je patrný prakticky na všech farách. Stejně tak vnímáme důsledky zásahu, jímž byly fary vytrženy ze svého kontextu a odsunuty na periferii zájmu komunity. Vlastislav Ouroda osobně spatřuje jako dobré každé využití fary směřující k záchraně hodnot, duchovní a kulturní přesah a jeho šíření v okolní komunitě považuje za přidanou hodnotu.
Jan Baxant přiznal, že katolická církev v této otázce poměrně tápe a vyzývá ji k větší nebojácnosti a otevřenosti novým a neobvyklým řešením. Podle jeho slov nemá být dům, vzezřením spíše podobný zámku, příbytkem služebníka božího, neboť vždy fungoval především jako pastorační místo a prostor pro setkávání lidí. Navíc se v rámci každé fary vykonávaly činnosti ve jménu státu, a tak sloužila i jako kancelář a farní úřad. Lidé se však dnes již setkávají jinak a jinde.
Jednu z příčin tíživé situace, v které se venkovské fary nacházejí, vidí v žalostném nedostatku duchovních. Lze uvést, že v litoměřické diecézi, v které po roce 1945 zůstalo 10 % původního obyvatelstva, se dnes nachází 450 farností, z nichž v každé stojí fara. Z tohoto počtu mohou jen asi sto obsadit kněží, více jich prostě není. Představa Jana Baxanta o budoucnosti těchto památkově cenných objektů přesto není pesimistická. Uvítal by, pokud by se v nich zabydleli nadšenci pro evangelium či mladé rodiny, jejichž prostřednictvím by nedocházelo jen k oživení objektu, ale i k oživení kraje a venkova. V jazyce církve jde o misijní působení zdola.
Jiří Patočka prezentoval poněkud širší pohled na společenské a kulturní vlivy v problematice far. Jejím klíčovým tématem se stala ateizace společnosti, která z nich, jakožto míst každodenní potřeby, činí mnohem závažnější a složitější otázku než je tomu u velkých církevních objektů. Vedle ateizace se je tu taklé problém lokalizace. Dnes, kdy většina obyvatelstva žije na periferiích měst, stává se objekt historické fary v centru těžko dosažitelným. Z filosofického hlediska můžeme poukázat i na problematiku kýče a autenticity. Ve své původní funkci byla fara obydlím kněze, zázemím kulturního a duchovního života obce a hospodářství. Jestliže z ní uděláme cokoli jiného, vytrácí se pravdivost. Svou daň si rovněž vybírá diskontinuita, a to jak v oblasti ekonomického provozu (do cestovního ruchu je například zapojeno 0,3 % celkového množství far), tak v oblasti památkové péče, kdy sledujeme množství jednorázových, státem financovaných oprav svědčících jen o celkovém neporozumění charakteru a potřebám konkrétní památky. Ve srovnání se zahraničím disponují také české municipality malým množstvím nástrojů k podpoře rozvoje (např. daňové úlevy). Svou výpovědní hodnotu má i fakt, že kultura zaujímá 17 – 20 místo popularity v žebříčku preferencí zastupitelů i občanů.
V dnešní době nových ekonomických trendů, míní Jiří Patočka, bychom fary mohly využívat jednak jako symbol, čímž by se jako nová urbanistická centra stala podstatnými identifikačními místy identity, ale také jako ekonomické a stabilizační prvky, které zachycují zbytky sociální a kulturní infrastruktury.
Při uchovávání památek je třeba dodržovat základní zásady, kterými účastníky konference provedl Václav Girsa. Jedná se za prvé o šetrnost, což v praxi znamená, že je nutné se vyvarovat přeceňování poruch stavby. Historické materiály jsou často trvalejší, než si přiznáváme, a tudíž provedené zásahy nejsou mnohdy nezbytné. Za druhé je nutné respektovat vývojovou vrstevnatost, tedy následnost stavebních slohů, dále bedlivě diferencovat a rozlišovat hodnoty a nakonec dosáhnout věrohodného ztvárnění a celistvé prezentace. Zde je nutné mít na zřeteli, že památka je komplexní dílo a každá její část či prvek má svůj význam. Co se interiérů týče, je především nutné rozpoznat a respektovat původní prostorové uspořádání. Jako dobrý pomocník v této oblasti může posloužit kniha Základů památkové péče od Břetislava Štorma.
Nakonec došlo k představení Investiční podpory sociální ekonomiky z Integrovaného operačního programu Ministerstva práce a sociálních věcí a Programu rozvoje venkova ČR 2007 – 2013 Ministerstva zemědělství jako dvou příležitostí pro čerpání peněz na činnost, jež by rovněž mohla souviset s využíváním historických objektů far.
Další informace naleznete na webových stránkách Institutu pro památky a kulturu www.propamatky.cz
Kateřina Vedralová
ČR-ZAHRANIČÍ: Předáním Archy I. Ukrajině je završen první milník projektu Archa. Vznikl před více než rokem ve spolupráci Ministerstva kultury ČR, Českého výboru ICOM a Národní knihovny ČR za podpory soukromých dárců. Jeho cílem je pomoc Ukrajině při záchraně jejího kulturního dědictví. Speciální mobilní kontejner bude sloužit ke konzervaci vzácných rukopisů, knih a archivních dokumentů, které byly během konfliktu poškozeny nebo jsou ohroženy vlivem externích podmínek.
Finančními partnery projektu Archa I. jsou MND a.s., Nadace Karel Komárek Family Foundation a Libor Winkler a jeho přátelé.
ČR: V prosinci vyšlo aktuální číslo Divadelní revue s názvem Živá síla scénografie: prostor, tělo, vjem. Zaměřuje se na téma scénografie, v co nejširším pojetí a v co největším historickém záběru. Částečně se vrací i k Pražskému Quadriennale a připomíná sympozium Scenography Working Group IFTR/FIRT. Je věnováno dlouholeté vedoucí Kabinetu pro studium českého divadla, iniciátorce vzniku Divadelní revue a někdejší organizátorce sympozia SWG IFTR/FIRT, Evě Šormové, která by se letos dožila osmdesáti let.
ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. Téměř před deseti lety v r. 2015 přibyla do tzv. národního seznamu „Betlémská cesta v Třešti“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Eva Kolajová, vedoucí Regionálního pracoviště tradiční lidové kultury, Muzeum Vysočiny Třebíč, společně s Ing. Pavlem Brychtou, předsedou Spolku přátel betlémů v Třešti.