HODONÍN: Keramika provází lidstvo od nepaměti a její existenci dokládají četné archeologické nálezy. Během doby se zdokonalovala technologie její výroby, k užitkové hodnotě hrnčířského zboží se postupem času přidával stále více také výtvarný prvek. I když keramika našla mocného konkurenta v porcelánu, její obliba se udržela až do dnešních dnů.
Od mládí se jí věnuje Karel Hanák z Hodonína, kterému v letošním roce udělil ministr kultury titul Nositel tradice lidových řemesel v oboru habánská fajáns.
Na počátku stáli novokřtěnci
Umění výroby fajánse k nám přinesli příslušníci náboženské skupiny, tzv. novokřtěnci. Novokřtěnectví bylo jedním z reformních křesťanských náboženských hnutí vzniklých v 16. století po porážce německé selské války. Jeho členové kladli důraz na morální a etické hodnoty a zastávali názor, že člověk má být pokřtěn až tehdy, kdy už je schopen si uvědomit závažnost tohoto kroku. Novokřtěnci, zvaní též habáni nebo toufaři, přicházeli z německy mluvících zemí a u nás nacházeli nový domov zejména na jižní Moravě – na panstvích moravské šlechty. Stavěli si společné domy, v nichž žilo vždy několik rodin pohromadě, a počet jejich členů čítal i s dětmi přes 300 osob. Měli jednu společnou kuchyň, pekárnu, řemeslnické dílny, nemocnici, lázně a školu. Školní docházka byla povinná jak pro chlapce, tak i dívky.
Novokřtěnci byli šikovnými řemeslníky. Kromě hrnčířství se zabývali tkalcovstvím, tesařstvím, byli mezi nimi také zedníci či zahradníci. Pro jejich keramické výrobky silně ovlivněné italskou majolikou je typická bílá neprůlinčitá glazura, na kterou se následně nanášela malba. Jako náměty sloužily rostlinné a heraldické prvky, které později doplnily i figurální výjevy. Takovéto výrobky si však mohla dovolit pouze šlechta nebo bohatí měšťané.
Co se výroby keramiky týče, byli habáni autory řady novinek. Jmenujme například ležaté pece, malbu štětcem, bohatou barevnost, pravděpodobně používali i rychlotočivý hrnčířský kruh a své nádoby opatřovali značkami. (Tuto tematiku přibližuje moravský habánolog Jiří Pajer v publikaci Studie o novokřtěncích vydané v roce 2006 ve Strážnici. Podrobnosti o působení novokřtěnců v Trstěnicích na Znojemsku najdete na www.trsteniceumorkrumlova.cz.)
Na habánské fajánse navázalo počátkem 18. století lidové džbánkařství, které převzalo jejich barevnost – barvu bílou, žlutou, zelenou, modrou a mangan (po vypálení v peci jde o černohnědou, červenou až fialovou barvu). Střediskem džbánkařství se stala střední, jižní a východní Morava. Koncem 18. století, v době největšího rozkvětu, se sice výrobě věnovala více než stovka dílen, ale později mnohé z nich velmi rychle zanikly. I v tomto období bylo vlastnictví malovaných keramických výrobků výsadou majetnějších vesničanů. K běžnému dennímu stolování se nepoužívaly, ale sloužily spíše jako dekorace.
Řemeslo se v rodině dědí
Karel Hanák, Nositel tradice lidových řemesel v oboru habánská fajáns, se narodil na Slovácku – v Násedlovicích. Jeho otec je malířem a grafikem, a tak se i on rozhodl pro uměleckou dráhu. Nejprve nastoupil jako učeň do keramické dílny v Ratíškovicích. Tu vedl mistr Karel Němec, který spolupracoval s našim předním keramikem Pravoslavem Radou. Po roce se dílna přestěhovala do nedalekých Dubňan a jejím mistrem se stal Jaroslav Neduchal.
„Po vyučení jsem začal studovat na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti a věnoval jsem se i nadále keramice a také sochařské tvorbě pod vedením profesorů Vlacha a Groše. Po základní vojenské službě jsem se do keramické dílny v Dubňanech vrátil a pracoval tam jako mistr a později i vedoucí. Výrobním sortimentem byla majolika tupeského typu, jejímž základním dekorem je růže ve žluté, modré, zelené, červené a hnědé barvě. Přestože naše produkce za poptávkou zaostávala, snažil jsem se navíc zavádět nové vzory inspirované habánskou fajánsí, které by sortiment ještě obohatily,“ vypráví o svých začátcích Karel Hanák. Správnost jeho směrování potvrdil další vývoj. Po roce 1989 zájem o dubňanskou majoliku postupně upadal a v roce 1993 byla keramická dílna zrušena úplně. Karel Hanák si poté otevřel vlastní keramickou dílnu v Násedlovicích nedaleko Hodonína. Měl velkou výhodu v tom, že dům v Násedlovicích je po generace v majetku rodiny. Pozornost zaměřil především na repliky habánské fajánse a na italskou majoliku.
V dílně s ním dnes pracuje jeho dcera Nikola, která se věnuje zejména malování dekorů. Průpravu získala také na uherskohradišťské Střední uměleckoprůmyslové škole, kde vystudovala obor výtvarné zpracování keramiky u stejných profesorů jako její otec.
Od italské majoliky k habánské fajánsi
Termínem fajáns označujeme keramické výrobky, jejichž základním znakem je bílá neprůlinčitá glazura sloužící jako základ pro malbu. Nejstarší a asi i nejznámější fajánsí je italská majolika. Její původ můžeme hledat ve Španělsku, odkud se v 15. století dostala přes ostrov Mallorcu (z toho vzniklo označení „majolika“) do Itálie. Největšími centry se stala města Florencie, Urbino, Castel Durante, Benátky, Faenza (z toho vznikl termín „ fajáns“).
Od druhé poloviny 16. století začínají díky italským řemeslníkům vznikat na území severně od Alp dílny zabývající se výrobou majoliky. Během doby pak majolika získává tvary a barevnost charakteristickou pro konkrétní místo vzniku. Jiná je třeba v našich zemích či Německu nebo Francii.
Pod rukama Karla Hanáka dnes vznikají repliky staroitalské fajánse, základem jejichž dekoru jsou výjevy nebo detaily čerpající z děl mistrů – A. Dürera, Tiziana a dalších. S nimi se setkáváme na talířích, mísách, džbáncích, květináčích, kalamářích, lavabech (sestava keramické nádoby na vodu s umyvadlem a to vše osazené v dřevěném stojanu) i šperkovnicích.
Tato práce je časově velmi náročná. Například výroba starého renesančního kalamáře zabere neuvěřitelných 100 až 120 hodin práce. Karel Hanák získal studiem literatury a zkoumáním archeologických nálezů i dalších dokladů řadu znalostí vztahujících se k habánské fajánsi, které dnes využívá při tvorbě replik. Talíře, mísy, čepáky, džbány, kachle a další předměty jsou zdobeny dekorem, který se striktně předlohy nedrží, ale ducha habánských fajánsí, jejichž původní tvůrci převzali z italské majoliky technologii a část rostlinných dekorů, musí zachovávat.
Cesta od tvůrce ke spotřebiteli
„Základní materiál, tedy hlínu a potřebné glazury, kupuji v Tupesích. K vytáčení předmětů používám elektricky poháněný hrnčířský kruh. Po ručním vytočení nádoby doplním detaily, následuje vysušení a přežah v elektrické kruhové peci. Po vylití vnitřku nádoby glazurou namočím i vnější stranu a po zaschnutí předkreslím vzor a vlastní dekor. Habánská fajáns se zdobí čtyřmi barvami – žlutou, zelenou, manganovou a modrou, u italských majolik je barevná paleta neomezená. Po ručním kolorování, které zajistí osobitý styl a plastičnost, je dalším krokem překrytí transparentní glazurou a práci ukončí druhý výpal v peci,“ popisuje ve stručnosti svou práci nositel titulu.
Dnes má své stálé odběratele, mnohdy jde o sběratele i ze zahraničí, kteří dokáží ocenit um a práci vloženou do výrobku. Často vytváří díla přímo na objednávku a také zásobuje několik prodejen a galerií, například v Brně, Vrchlabí, Mikulově a ve Znojmě, nejcennější věci pak prodává na aukcích. Ve ždánické tvrzi a v milotickém zámku pořádal spolu s dcerou výstavy, ve Vídni se zúčastnil prezentace Jihomoravského kraje, pro generálního tajemníka OSN při příležitosti výstavy v Paříži připravil talíř a drobnosti z jeho dílny vezl orchestr FOK na zájezd do Japonska. Jeho výrobky vlastní i řada významných osobností, například herečka Jiřina Bohdalová nebo generální ředitel České televize Jiří Janeček.
Eva Veselá
ČR: Vánoční pohádky jsou dlouhá léta symbolem českých Vánoc. Generace diváků si je spojují s rodinnou pohodou, vůní cukroví a kouzlem svátečních dní. Statistiky z loňského roku sice potvrzují, že zájem o pohádky neochabuje, ale zároveň se čím dál hlasitěji ozývá kritika na adresu jejich klesající kvality. Může si česká pohádka udržet své pevné místo na vrcholu televizní zábavy, nebo čelíme postupnému úpadku tohoto kdysi zářivého žánru?
ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. Téměř před deseti lety v r. 2015 přibyla do tzv. národního seznamu „Betlémská cesta v Třešti“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Eva Kolajová, vedoucí Regionálního pracoviště tradiční lidové kultury, Muzeum Vysočiny Třebíč, společně s Ing. Pavlem Brychtou, předsedou Spolku přátel betlémů v Třešti.
ČR: Všechny v kulturním sektoru zajímá, jak se účinněji propagovat, ale někde to umějí lépe… Také redakce Místní kultury sleduje nové trendy v marketingu a propagaci kulturních zařízení a paměťových institucí. Ukazuje se, že sdílení zkušeností a úspěšných praxí je pro všechny, kteří mají oblast marketingu a propagace na starosti, velmi cenné. Proto jsme otevřeli anketu, která nabízí možnost „podívat se“, jak to dělají jinde. Chceme přinést konkrétní příklady vynalézavé, nápadité, ale hlavně fungující sebepropagace a dobře zvolené komunikační strategie vybraných projektů z oblasti kultury. Jaký je váš příběh? Co pomohlo ke zvýšení návštěvnosti, prodejnosti, sledovanosti? Čím můžete inspirovat ostatní? Zeptali jsme se Natálie Brzoňové, PR manažerky 8smičky – zóny pro umění.
JINDŘICHŮV HRADEC: Celých 60 let pracoval punčochářský mistr Tomáš Krýza v malém domku v Jindřichově Hradci na betlému, který byl už ve své době unikátem. Dnes je zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako největší lidový mechanický betlém na světě. Obyvatelé Jindřichova Hradce si svého betléma váží a jeho návštěva ve zdejším muzeu tu už tradičně patří k vánočním svátkům. V našem podcastu vypravuje etnografka muzea Jindřichohradecka Alexandra Zvonařová o historii betlémů obecně, o materiálech, které se používaly na jejich výrobu, a také o organizacích sdružujících přátele betlémů u nás i v zahraničí. Hlavním tématem podcastu jsou ale samozřejmě hradecké jesličky a jejich autor. "Mistr Krýza vyráběl přes den punčochy a po večerech a o svátcích pracoval na svém betlému. Vyřezal skoro 1400 figurek, přičemž 150 z nich se pohybuje. Takovou práci si asi nikdo nedokážeme představit, protože jí v podstatě věnoval celý život. O Vánocích pak hotové části svého díla předváděl sousedům. Dokonce prý sám osobně točil klikou, aby betlém rozpohyboval. Dnes už ho pohání elektromotor, ale některé trochu kuriozní Krýzovy součástky v tom mechanismu zůstaly, třeba kus kolovrátku, špulky od nití nebo váleček na nudle," říká Alexandra Zvonařová, která je hostem prosincového podcastu Místní kultury.