„Závěry jednotlivých kapitol této studie nás dovedly k přesvědčení, že teze o Václavu Hankovi jako tvůrci Rukopisu královédvorského je velmi nepravděpodobná a nadále neudržitelná. Po skutečném autorovi RK bude tedy třeba i nadále pátrat.“
To jsou poslední slova rozsáhlé studie PhDr. Lubomíra Sršně nazvané Příspěvky k poznání osobnosti Václava Hanky, která vyšla v letošním roce ve Sborníku Národního muzea v Praze, řada A – Historie.
Nejsem povolán, abych hodnotil tuto práci, jež je výsledkem desítky let trvajícího autorova pečlivého studia, a tak dovolte z hlediska novinářského volněji uvést a komentovat jeho myšlenky.
Už v úvodu zaznívá, že Václav Hanka (1791 až 1861) je pro nás i dnes, téměř půldruhého století od jeho smrti, člověkem záhadným a pokusy o jeho zhodnocení jsou stále značně rozporuplné nebo přinejmenším rozpačité. Moderní věda mu již dokázala spoustu závažných prohřešků, které jsou z hlediska etiky vědecké práce neodpustitelné. V encyklopediích a populárnějších pracích bývá běžně uváděn jako odstrašující případ falzátora, byť pracujícího bona fide a ve prospěch slabého a obtížně se rodícího národa. Autor výše zmíněné knihy Lubomír Sršeň připomíná, že jen málokdy je v Hankově případě ctěna presumpce neviny a jen málokteří dovedou objektivně přiznat, že přes mnohé indicie nám zatím chybí jediný jasný důkaz toho, že se Hanka na zhotovení Rukopisu královéhradeckého a Rukopisu zelenohorského skutečně podílel.
Jedna z kapitol je věnována také Hankově charakteristice, jeho vzhledu, schopnostem a povaze. Zaujme i poznámka o jeho nebývalé popularitě – v pohřebním průvodu se s ním v Praze 15. ledna 1861 údajně přišlo rozloučit 50 tisíc lidí. Hanka sám měl enormní zálibu v sebeprezentaci, což autor studie hodnotí slovy: „Větším počtem autentických podobizen se v té době mohli chlubit snad jen panovníci.“ Ikonografická část studie je tedy velice obsáhlá, a tak jen pár příkladů. Jeho nejstarší a nejzajímavější portrét namaloval Antonín Machek pravděpodobně v roce 1821 (zcela dokončen byl až později). Pokud jde o bysty a pomníky, tak například v Schulzových sadech ve Dvoře Králové nad Labem měli Hankovu bustu, práci Antonína Wagnera, odhalenou 28. září 1867 u příležitosti 50. výročí nálezu rukopisných zlomků. V roce 2005 však byla z obavy před odcizením deponována v tamním městském muzeu a nahrazena kopií. Základní kámen k tamnímu Hankovu divadlu, známému jako Hankův dům, byl položen také v roce 1867. Ve východočeské Hořiněvsi pak před Hankovým rodným roubeným stavením stojí jeho socha, dílo M. Černila, odhalené roku 1890. A přejdeme-li ještě do Prahy, můžeme ve výčtu pokračovat. Zemský výbor, který řídil stavbu nové budovy Národního muzea, jehož uživatelem tehdy byla soukromá společnost Muzeum Království českého, a zajišťoval i její výzdobu, zadal zhotovení Hankovy busty rodáku z východočeské Nové Paky Stanislavu Suchardovi, tehdy profesoru Uměleckoprůmyslové školy v Praze. Instalována byla v roce 1901 na hlavním schodišti muzea.
A ještě zajímavost ze současnosti – v roce 1991 vytvořil Zdeňek Kolářský oboustranně raženou medaili na paměť 200. výročí Hankova narození a 30. výročí založení pobočky České numismatické společnosti. A proč že ji vydali právě numismatici? Hanka byl totiž mimo jiné také správcem numismatické sbírky Muzea Království českého (později Národní muzeum) a autorem několika odborných numismatických článků, např. o ražbách Albrechta z Valdštejna.
Lubomír Sršeň dále v této obsáhlé kapitole zmiňuje ilustrace Karla Jerie pro komiksovou knihu Tomáše Hibiho Matějíčka Šifra mistra Hanky – pravdivá historie Rukopisů královédvorského a zelenohorského, vydanou v roce 2007. Obdobně provokativně a s nespoutanou fantazií zpracoval spisovatel a překladatel Miloš Urban pod pseudonymem Josef Urban v knize Poslední tečka za Rukopisy (nová literatura faktu) téma RKZ do skvělé mystifikace. Jako detektivka se čte kapitolka „Václav Hanka a Wenceslaus Hankonides“, v níž se mj. dočteme i to, že Hankovi prý manipulace s originálními sbírkovými předměty nebyla vůbec cizí...
Za určitý posun v bádání a za pozitivní přínos považuje Lubomír Sršeň zjištění o úloze Jana Dvořáčka, rodáka z Dobrušky, jako Hankova spolupracovníka z doby kolem roku 1852. Bohužel písemné materiály se pravděpodobně nedochovaly, podobně jako o ty Hankově dětství a mládí. Ze stručných životopisných údajů o jeho opožděném, ale překotně rychlém sebevzdělávání, které ho vyneslo v krátké době na společenské výsluní, vyplývá, že právě zázračná proměna zanedbaného venkovského kluka v oslavovaného znalce slovanské filologie a v uznávaného českého vlastence musela Hankovu povahu ovlivnit velmi silně.
P. S. Budiž řečeno, že historik umění, zaměřený na výtvarné umění v Čechách 16. až 19. století, především na problematiku portrétní tvorby, PhDr. Lubomír Sršeň, kurátor oddělení starších českých dějin v Národním muzeu Praha, je původem z Habrové, městské části Rychnova nad Kněžnou.
PhDr. Josef Krám, Rychnov nad Kněžnou
Redakčně upraveno a kráceno
Poznámka redakce: Třísvazkový Sborník Národního muzea Řada A – Historie (č. 63 2009 1) je opatřen soupisem citované literatury, rejstříkem osobních jmen a anglickým a německým resumé. Vyšel v počtu 700 kusů, má celkem 168 stran a za 160 Kč ho lze do vyčerpání zásob získat ve stánku hlavní budovy Národního muzea, Václavské nám. 68, 115 79 Praha 1.
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR: Divadelní streamovací platforma Dramox spouští tolik očekávanou aplikaci pro Google TV (dříve Android). Po chytrých televizích LG a Samsung tak diváci naladí všechny divadelní záznamy Dramoxu i na televizích Sony, Philips, Hisense, TLC a mnoha dalších. Drtivá většina diváků tedy bude moci během svátků sledovat divadlo online pohodlně z velké televizní obrazovky.
ČR: Vánoční pohádky jsou dlouhá léta symbolem českých Vánoc. Generace diváků si je spojují s rodinnou pohodou, vůní cukroví a kouzlem svátečních dní. Statistiky z loňského roku sice potvrzují, že zájem o pohádky neochabuje, ale zároveň se čím dál hlasitěji ozývá kritika na adresu jejich klesající kvality. Může si česká pohádka udržet své pevné místo na vrcholu televizní zábavy, nebo čelíme postupnému úpadku tohoto kdysi zářivého žánru?