Řeč našich předků je třeba ochraňovat

Otázkou ochrany a uchování krajových nářečí se Místní kultura zabývá již delší dobu. V čísle 1-2/07 jsme zveřejnili článek Ireny Kouškové "Nářečí jako kulturní fenomén?" a od té doby jsme tuto problematiku nepustili ze zřetele. Víme, že existují snahy nadšenců podchytit a zachovat nářečí té které oblasti či lokality, někdy vydávají slovníky místních dialektů v tištěné podobě, jindy je zveřejňují na internetu. Najdete zde "Slovník nářečí obce Kobylí a okolí", rozšířený o místopis obce a některé studie ze života občanů. Ovšem rozhodnete-li se hledat, najdete příkladů mnohem víc. 

Nepoeticky řečeno je dialekt nespisovný jazyk omezený teritoriálně. Původní nářečí se utvářela v době, kdy lidé byli víceméně uzavřeni ve svých komunitách a téměř necestovali. Dnes tuto mluvu ovládají převážně jen nejstarší  pamětníci  a je  otázka, jak dokážou odolat stávajcím globalizačním tlakům. Doufejme, že už je pryč doba, kdy se lidé za svůj dialekt styděli (viz již zmiňovaný článek), protože pak by to bylo největší ohrožení, jaké si je možné představit. 

Dobrý signál dává a svým způsobem osvětu přináší módní vlna "world music", kdy některé kapely středního proudu používají při tvorbě svých písňových textů nářečí, a i jinak se obsahem pokoušejí přiblížit ke svým kořenům. Jsou rovněž známy  literární snahy s použitím  dialektu (např. Ostravak bloguje),  a tak se chce věřit, že kromě toho, že jsou nářečí dobře zmapována, mohla by se se systematickou podporou dočkat i zvovuoživení. To je také jeden z cílů  Úmluvy o zachování nemateriálního kulturního dědictví, přijaté v říjnu 2003 organizací  UNESCO. 

K této právní normě se Česká republika zatím nepřipojila, přitom její přijetí by určitě vedlo k systematičtějším  opatřením, která by sledovala další cíle Úmluvy: zachování nemateriálního kulturní dědictví, zajištění úcty k němu, zvýšení místní, národní a mezinárodní úrovně vědomí o jeho důležitosti a nastolení mezinárodní spolupráce a pomoci.

Pod pojmem „Nemateriální kulturní dědictví“ se rozumí také zkušenosti, znázornění, vyjádření, znalosti. Toto vše se předává z pokolení na pokolení ústní tradicí a jazyk při tom sehrává důležitou roli. Uchování tradičních jazykových projevů je důležité nejen proto, že představují naše kořeny a jejich používání je na poslech lahodné, nabízejí také tolik ceněnou rozmanitost. Navíc tradiční lidová řemesla jsou popisována tradiční lidovou mluvou, přičemž  za některé výrazy ani neexistují ekvivalenty.  

Problematiku nářečí a jejich ochrany znovu uchopila kolegyně M. Uhrinová s tím, že oslovila Dr. Jarmilu Bachmannovou z Ústavu pro jazyk český, AV ČR, který se údajně už od svého vzniku,  tedy od roku 1947,  věnuje mapování a výzkumu našich nářečí. 

Zajímalo ji, jaký má současná česká společnost vztah k nářečím, má-li tendence je uchovávat jako součást lidové kultury.  Ptala se na postoj škol k nářečovým projevům dětí a jsou-li podchyceny aktivity tzv. amatérských sběratelů. Zjišťovala, jakou roli v uchovávání a popularizaci nářečí má Ústav pro jazyk český AV, která pracoviště se touto činností zabývají a jaké techniky používá jazykovědní historiografie k zachycení vymírajících jazykových jevů. Zeptala se také na zkušenosti ze zahraničí, kde existují tzv. jazyková muzea.

Pokud vás tato problematika zajímá, přečtětě si  článek  J. Bachmannové s názvem "Nářečí českého národního jazyka jako kulturní dědictví", který je zařazen mezi odborné texty.  

Ludmila Kučerová