Metly ze Zubří dobře metou

„My zme děcka ze Zubřího, z téj metlářskej dědiny, mama doma metly krútí, tata strúže žebřiny…“  Tak zní úvodní slova zuberské hymny, vzniklé v polovině 20. století. Valašská obec Zubří (5,4 tis. obyv., Zlínský kraj) je proslulá zejména sportovními výkony zdejších házenkářů a gumárenským podnikem. Starší období připomíná kromě zuberské krajky také metlařství, které bylo intenzivní zejména od poloviny 19. století. Výrobě metel se jako koníčku ještě dnes věnuje Jiří Ondřej, jehož um ocenil v roce 2005 ministr kultury udělením titulu Nositel tradice lidové výroby v oboru vyrábění březových metel.

Bříza bělokorá, plevelný strom nazývaný latinsky Betula pendula, byla u nás nejvíce rozšířena po konci doby ledové. Poté nastal její ústup a opětovný návrat přinesla kolonizace ve 13. a 14. století. Na Valašsku se bříza rozšířila zejména v 16. až 18. století v rámci pasekářské kolonizace. Z břízy se nejvíce využívalo březové proutí k výrobě metel. Proutí – základ metly Lidé během času zjistili, že nejvhodnější doba pro řezání březového proutí je ta, kdy strom nemá listy – tedy na jaře a na podzim. Za nejkvalitnější bylo považováno proutí mladé, pevné a pružné, ze stromů starých 5 až 7 let. Ze starších stromů se získávaly větvičky z vršku stromu, který se přitáhl pomocí zahnutého bidla. Nařezané větve se svázaly a nosily se domů na zádech, vozily na „trakači“ a větší množství pak na povozu. Doma se materiál složil pod střechu, protože na něj nesmělo svítit slunce a ani pršet. Zpracovávaly se jen větvičky náležitě vyschlé. Výrobci metel si proto někdy pomáhali tím, že otýpky proutí sušili na peci. To zejména když chtěli zpracovat podzimní proutí a metly prodat ještě před Vánocemi.

Pohled do historie

Málokdo dnes ví, že metla byla součástí středověkých mučících nástrojů. Provinilci s ní dostali pořádně zavyučenou. Nejčastěji se však používala k úplně jiným úkonům, totiž k úklidu domácnosti. Po opotřebení se však nevyhodila, protože dobře posloužila ve chlévě a na dvoře. Zprvu si metly většinou každá rodina vyráběla sama, a zejména od druhé poloviny 18. století začali dělat metly zejména nemajetní lidé. Výhodou totiž byl jednoduchý pracovní postup, dostupnost přírodního materiálu a jen pár potřebných pomůcek a nástrojů. Metly tehdy sloužily jako doplněk obživy – jejich výrobci je prodávali, a nebo směňovali za potraviny. Pokud se však našlo vhodnější živobytí, metlaři po něm ochotně sáhli. Jiří Ondřej říká: „Metly vyráběl už otec mé matky a její prastrýc, ale já jsem se vyučil nástrojařem. Metlařství se mi stalo pouze způsobem trávení volného času. Dříve metly uměla celá rodina. Vázali je rodiče i děti, které připravovaly zejména lipové lýko a březové větvičky. Já jsem také začínal tak, že jsem pomáhal otci a během let jsem se naučil celý pracovní postup. Dnes vyrobím kolem stovky metel, většinou pro sousedy a známé, ale jsou i vítanou odměnou například v plesové tombole. Toto tradiční řemeslo pravidelně předvádím ve Valašském muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhostěm a také na každoročním metlářském jarmarku v Zubří, který se koná již od počátku 90. let vždy koncem května. Výrobu tradiční zuberské metly jsem také předváděl na různých folklorních festivalech v Německu, Rakousku a Francii.“

Pracovní postup prověřený generacemi

Kvalitní očištěné proutí a pružné a pevné lýko získané z kůry mladých větví lípy – to jsou výchozí suroviny. K nim se přidá speciální nůž „křivák“, pilka a dobrý provaz, který se zavěsí nahoře na fošnu a dole se uchytí do desky zvané „stahovačka“. Základ metly, pojmenovaný „duša“, tvoří drobné proutí. Svázané dlouhé proutí vytvoří „skrutek“. Obě části se dají na půl roku schnout. Následně se vezme pět dlouhých prutů, nahoře se vloží „duše“ a vše se sváže. Tak vznikne „hlavička“. Dvě „hlavičky“ se spojí dohromady, doprostřed se vloží prostředek rukojeti – „hykl“, což je kolík ze smrkového dřeva, a metla se pětkrát ováže lipovým lýkem. Zbývá jen ořezáním upravit dvě třetiny rukojeti, aby byla hladká a dobře padla do ruky. Životnost jedné metly, jejíž výroba trvá něco přes hodinu, se pohybuje kolem půl roku a závisí na četnosti použití. Nedoceněné řemeslo Podpora, kterou u nás věnovala podomácké produkci (např. košíkářství, zpracování slámy) v první polovině 20. století Zemská rada živnostenská a od padesátých let 20. století Ústředí lidových uměleckých řemesel, se výrobě metel zcela vyhnula. Opomíjela ji také národopisná dokumentace. Mizení metlařských dovedností bylo impulzem ke grantovému projektu, který pod názvem „Zuberští metlaři jako forma domácké výroby“ realizovalo v letech 2002 – 2005 Valašské muzeum v přírodě. Díky tomu se podařilo zdokumentovat tuto činnost na východní Moravě a ve Slezsku.

Eva Veselá