Poselství dřeva

Publikace „Poselství dřeva“ je nejen vynikajícím knižním počinem, ale i zdrojem cenných informací.

 Když Václav Šplíchal a Marie Otavová vydali před třemi lety 285stránkovou publikaci „Člověk a dřevo v orlickém a podorlickém kraji“, byl to knižní počin, který se u nás hned tak neobjeví.

Dospěli jsme na počátek 21. století, ale tato autorská dvojice vzbudí náš zájem o koptáře s koptem, máselníky s dřevěnou putnou, kvasničkáře s pivovarskými kvasnicemi, kohátníky (dobyvatele pařezů), drvaře, haluzáky odvážející pokácené kmeny, trákaře nebo taky austrákaře (nosiče, pomahače), valiče dřev plavící dříví spolu s pltníky a voraři, dřevníky (překupníky dřeva), výtoníky (výběrčí poplatků za plavení dřeva), lesáky obchodujícími s prkny, pilaře, struhaře, dehtáře, kolomazníky, smolaře, popeláře, kteří pálili dřevo na popel, draslaře, flusaře či o korábníky co získávali a prodávali kůru stromů kožařům. Nestačí? Pak tedy kdo dnes ještě zná pintery, brdaře, dřevaře, nádobníky, neckaře, rourníky, mostníky, šindeláře, ohradníky, plotaře, lodnaře, stolečníky či stoličníky, truhličníky, lavičníky, lůžkaře, postelníky, pokladníky, loculifiesy (výrobce rakví), kolebečníky, tornatáře nebo taky struhaře, pohárníky, číšíře, kalamářníky, vrhcábníky, šachovníky, přesličníky, vřetenáře a paterníky… Nu a koncem roku 2007 se stal další vydavatelský zázrak. Stejní autoři vydali ve spolupráci s Historickým ústavem Fakulty humanitních věd UHK a Občanským sdružením Zlaté ruce v Letohradě ještě obsáhlejší, a to 702stránkovou a zhruba 3 kg vážící reprezentativní práci „Poselství dřeva“. Je prvním svazkem edice Zlaté ruce (s vysvětlujícím podtitulem „Poselství dřeva – most mezi minulostí, přítomností a budoucností – historická paměť – svědectví – vize“). Toto monumentální dílo s celorepublikovým záběrem, opatřené českým, německým a anglickým résumé a rejstříky jmenným a místním a mj. hodnocené jako projekt 21. století, vydala firma GOLEMPRESS s.r.o. Letohrad, za podpory 11 největších podniků papírenského a dřevařského průmyslu a hejtmanů kraje Královéhradeckého, Pardubického a Vysočina. Tolik zatím o publikaci samé. Zmínku si totiž zaslouží i v ní uvedení betlemáři, jejichž artefakty vyjely před Vánoci 2004 do Londýna a do skotského Edinburghu, a to Ladislav Štichauer z Rychnova nad Kněžnou a Anna Vítová z Vysokova u Náchoda. Díky iniciativě honorárního generálního konzula ČR Paula Millara, který zápůjčku ze sbírek Třebechovického muzea betlémů zprostředkoval a zajistil finanční prostředky, mohly být jejich betlémy vystaveny v katolické katedrále St. Mary´s hlavního města Skotska. Přepravu hradilo naše velvyslanectví v Londýně. České betlémy měly na britských ostrovech velký úspěch, jejich fotografie přinesl britský tisk na titulních stránkách. Jeho Eminence Keith Patrick kardinál O´Brien oběma betlémům požehnal v novogotické katedrále (viz foto) za účasti skotských dětí a sboru české menšiny a dokonce je použil na své novoročenky. A co že se o Ladislavu Štichauerovi, tomto málem zapomenutém českém géniovi, v již zmíněné publikaci V. Šplíchala a M. Otavové vlastně dočteme? Narodil se 22. června 1874 v Rychnově nad Kněžnou v početné soukenické rodině, jako šestiletý byl zasažen bleskem a zdravotní postižení nesl po celý život. Pohyblivá mu zůstala jen levá ruka, školu nedokončil, dřel v soukenické továrně, kde se mu stal další těžký úraz. Krátce pak pracoval v soukenické valše, než se stal obecním metařem. Žil v chudobinci a byl známou svéráznou postavou. Staří Rychnováci vám povědí, že vyřezával různé figurky a soubory betlémů. K těm větším patří betlém děkanského kostela svatého Havla, který lze vídat každoročně o Vánocích, nemluvě o těch dalších v soukromém držení. A že Ladislav Štichauer vytvořil i pannu na jelenu ze znaku města (Rychnov n. Kněžnou připomíná tento rok 750. výročí první zmínky), je taky fakt; zemřel na Mikuláše roku 1950 v Albrechticích nad Orlicí... Ale nejen o tom kniha „Poselství dřeva“ vypráví. Jejím neskutečně činorodým autorům Václavu Šplíchalovi (*1932), bývalému řediteli Muzea zimních sportů, turistiky a řemesel v Deštném v Orlických horách, a Marii Otavové (*1960), ředitelce Městského muzea v Žamberku patří velký obdiv a dík. Být to ve folku, zvolal bych: „Umí!“

Josef Krám

Redakčně kráceno