Srdcaři / Malé velké příběhy lidí kolem nás / Děti z Vysokého Mýta

Základní škola Javornického ve Vysokém Mýtě je jednou ze dvou místních „základek“. Sídlí v krásné neorenesanční budově v centru města v těsné blízkosti kostela Nejsvětější Trojice. Budova byla postavena jako škola měšťanská a první žáčky brána ústavu přivítala v září 1906. Dnes sem pravidelně dochází téměř 700 dětí. Tolik stručná data. Ale pojďme k malým velkým srdcařům. Některé z nich znám, vídáme se pravidelně. Povídala jsem si o všem s osobou nejpovolanější – ředitelkou školy paní Janou Vavřinovou.

Jak se to vůbec stane, že děti začnou dělat něco nad rámec obvyklých aktivit?

„Za rozjezd musím paradoxně poděkovat covidové pandemii. Ta nás všechny přinutila čelit něčemu zcela novému a nějak se s tím vším popasovat. Děti měly výuku nevýuku, stejně tak učitelé a asistenti. Však si to všichni pamatujeme. Během pandemie se na mě obrátil starosta města a poté ředitel jednoho z místních domovů pro seniory. Výpadek personálu v domově seniorů vyvážily školní asistentky. Senioři trpící zákazy návštěv byli doslova uvězněni ve svých pokojích. Bylo potřeba je jakkoliv rozptýlit. Pan ředitel domova Naděje chtěl vědět, zda by škola byla ochotna pomoci. Proč ne? Děti se zcela automaticky zapojily se svými rodiči, asistenty a pedagogy. Postupně vznikaly dopisy dětských autorů adresované zcela neznámým seniorům.

´Ahoj babičko, ahoj dědečku, jmenuju se Tonda, je mi sedm let a chodím do základní školy. Bydlím ve vesnici kousek od města a doma mám malou ségru, mámu, tátu a kočku ... a  tak dále.´

Senioři ale překvapivě odepisovali, a tak zavládl mezi oběma stranami čilý korespondenční ruch. A nezůstalo jen u toho. Na vánoční svátky jim děti přišly zazpívat před domov, senioři směli mít otevřená okna, poslouchat a sledovat zpěváčky. Později si některé seniory týmy dětí a dospělých doslova adoptovaly. Nakupovaly dárky, psaly přáníčka, navštěvovaly je.

Děti dokonce vykonávaly jakési pochůzky. Občas vyslechly postesknutí. Příbuzní byli daleko, sami přijet nesměli, senior si přál navštívit rodinný hrob ve Vysokém Mýtě, ale nemůže tam dojít. Děti se staly prostředníky a chodily navštěvovat do té doby zcela neznámé hroby. Někteří z nich se dost možná právě v tuto chvíli ocitli na hřbitově poprvé. Zajímavé bylo, že přátelství takto náhodně a v nouzi navázaná, vydržela i po uvolnění restrikcí a vymizení pandemie. Děti dostaly nabídku pracovat, nebyl to úkol či rozkaz. Dobrovolnost se v případě téhle výzvy stonásobně vyplatila.“

Na hřbitově ještě hodnou chvíli našeho povídání zůstáváme, protože právě v tuto chvíli jsem do příběhů dětí, učitelů i rodičů vstoupila já – pracovník místního muzea. Hřbitov znám, snažím se připomínat zapomenuté osudy kdysi slavných osobností, nebo naopak osob, jež znalo celé město, ačkoli slavní nebyli.

S čistým svědomím píšu veřejně: díky sociálním sítím! Na síti se objevily snímky zachycující podobu hrobu jedné skutečně významné osobnosti, a jak už to bývá, zvedla se obrovská vlna kritiky v komentářích. Jak je možné, že květiny na hrobě nejsou udržované, kdo je za to zodpovědný, čí je to vina? Tehdy jsem nabídla řešení – pojďme a místo kritiky vezměme nářadí a vyřešme problém. Pak se spolu můžeme po hřbitově projít (takové vycházky pro lidi dělám moc ráda). Konstruktivní reakce padla jedna jediná. Autorkou byla (pro mě tehdy ještě neznámá) paní ředitelka školy Javornického. Pojďme to vyřešit. Sama jsem pak záležitost, z níž se vyklubala malicherná drobnost, vyřešila.

Ale co se nestalo? Ozvala se mi opět paní ředitelka Vavřinová. Vyprávěla mi o tom, jak děti z jejich školy navázaly dialog se seniory. Zkrátka a dobře – pokud by se na hřbitově nacházel nějaký hrob, který by zasloužil péči a údržbu, rády se ho ujmou. V rámci pěstitelských prací i mimoškolně. Zrealizovali jsme tedy setkání s dětmi a jejich učiteli. Vybrala jsem několik zajímavých míst posledního odpočinku osob, převyprávěla příběhy životů. Školáci si vzali chvíli na rozmyšlenou a pak si – k mému velkému překvapení – vybrali nejvíc zarostlý pomník z celého hřbitova. Hrob učitele a fotografa amatéra Vratislava Votrubce. A přidali ještě místo s pomníkem, které odkazuje na hrob s pozůstatky ze hřbitova již zrušeného. Začaly se dít věci, o jejichž průběhu mě informovali nejen aktéři, ale také místní hrobník a správce. Opakovaně mi líčil, jak ho šokovalo, když uviděl při práci (oděnou do slušivého teplákového úboru) v čele dětí, a mezi dalšími pedagogy, i samotnou paní ředitelku. To už jsem byla stále víc a víc zvědavá a nadšená.

Místo, které si tým dětí vybral, vzorně opečovává dodnes. Pamatujete si, Husákovy děti, letní prázdniny a službu na pozemcích? I ty dnešní dělají něco podobného. Domluvily se, kdo a kdy v průběhu prázdnin zaběhne a zalije květiny, kterými hrob osadily. Šok místního hrobníka musel být opravdu veliký, protože i on začal zalévat a děti sledovat. Tím by mohl příběh končit, ale není tomu tak. Děti se chlubí doma, vodí k hrobu rodiče a vypráví, kdo byl Vratislav Votrubec.

Škola realizuje velké množství akcí pro děti a rodiče. Pravidelnou akcí jsou „kavárny“. Jejich hosty jsou významné osobnosti z oblasti vědy nebo medicíny. Ta listopadová bude letos už podruhé Dušičková. Na tu jsem pozvaná já.  A moc mě to těší. Děti vyrábí lucerničky a po programu ve škole se spolu s rodiči a učiteli odeberou na hřbitov. Projdeme ho společně a u několika míst našich velikánů se zastavíme. Odvyprávím životní pouť člověka a výklad doplním fotografiemi, obrazy. Děti se pak pochlubí se svým dílem.

Vratislav Votrubec byl skutečně velikán. Profesor, jemuž učarovala fotografie, většinu svého času trávil putováním po vsích v okolí a fotil na skleněné desky zevnitř i zvenčí staré venkovské chalupy, kostely a také kroje. Vratislav Votrubec celý život zasvětil dětem, svým i cizím. Smutnou hříčkou osudu se stalo, že jeho stejnojmenný syn Vratislav děti neměl a dcera zůstala svobodná. On sám zemřel v roce 1903. A tak po více než sto letech malí školáci pečují o jeho hrob místo potomků.

Co napsat závěrem?

Díky náhodám! Opravdu z celého srdce za ně díky. Vlastně díky za onu kritiku na začátku. Nebýt jí, tyhle fajn děti a učitele neznám. A především vřelé díky dětem – malým velkým Srdcařům, kteří s pomocí dospělých ve škole i doma dokázaly udělat neskutečný kus práce. A cestou, jaksi mimoděk, postupně zjišťují, že před stářím nikdo neunikne, že před ním nemá smysl zavírat oči ani odvracet hlavu. Svého volného času využily úctyhodným způsobem.