Laskavý skeptik Josef Škvorecký. Před 100 lety se narodil jeden z nejvýznamnějších českých spisovatelů 20. století

Začínala sedmdesátá léta minulého století. Husákův režim utahoval šrouby, a třebaže profesoři na gymnáziu byli většinou fajn, jisté výhybky ve výuce dělat museli. Co se literatury týče, měl jsem naštěstí kamaráda, který doma tu a tam sáhl do knihovny a zalovil v zadních, na první pohled neviditelných řadách. Půjčil mi třeba Londonovo Doznání, od Mňačka Jak chutná moc nebo Zbabělce od Josefa Škvoreckého. Londona jsem dočetl až o dvacet let později, neboť u kamaráda doma zjistili, že knížka zmizela a bylo zle. Tenhle zdroj vyschl.

V případě Zbabělců jsem měl větší štěstí a dočetl jsem je, spíš dohltal, celé. Dodnes si vybavuju šok, který mi způsobil jazyk, jímž Škvoreckého hrdinové mluví. Byla to moje řeč, ale v knihách jsem se s ní nikdy před tím nesetkal. Nic proti Čapkovi, Vančurovi, Poláčkovi – stále je ctím, Čapkovými články občas listuju před spaním, ale tohle bylo něco úplně jiného. A pak ono nečernobílé vidění událostí na sklonku války. Ve škole, v rádiu, v televizi nám tenkrát tyhle věci líčili poněkud jinak. Ani slovo o tom, že krutí a nelidští nemusí být jen nacisté, že s osvobozením nutně nemusí přicházet svoboda…

Josef Škvorecký psal Zbabělce v letech 1948 a 1949. Kdyby se je v té době pokusil vydat, vystavil by sám sobě cejch nepřítele lidu, ne-li rovnou vstupenku do kriminálu. Zbabělci skončili v autorově šuplíku, stejně jako Konec nylonového věku, Tankový prapor a desítky povídek. Utajený spisovatel – kvalitu jeho textů v té době znalo jen pár spřízněných duší (mezi nimi František Halas, Jindřich Chalupecký, Jiří Kolář, Jan Zábrana) –, se tak mohl stát nakladatelským redaktorem. A coby vystudovaný anglista čeřit vody stalinistické literární žumpy prosazováním, někdy i překlady Hemingwaye, Faulknera, Bradburyho nebo Chandlera. Mimo jiné byl i jedním z těch, kteří stáli u zrodu dodnes ceněného časopisu Světová literatura.

Ale jednou to přijít muselo.

Když Škvorecký koncem padesátých let v Československém spisovateli nabídl k vydání Konec nylonového věku, cenzura knihu zatrhla. Neradostné vyhlídky někdejší zlaté mládeže v éře nastupující vlády dělnické třídy podle cenzorů rozhodně nebyly tím, o čem by se mělo číst. Jenže nadaný autor měl v šuplíku i jiné texty, tak to v nakladatelství zkusili znovu. A cenzura, snad v domnění, že za autorem někdo musí stát, když mu pořád něco chtějí vydávat, polevila v ostražitosti.

Tak vyšli Zbabělci.

Skandál.

Ředitele a šéfredaktora nakladatelství to stálo místa, cenzorka slízla mastnou pokutu a Škvoreckého postavili na pranýř. V rodném Náchodě – knižní přejmenování na Kostelec nebylo nic platné – mu vmetli, že město zhanobil. A proti autorovi vyrukovali stalinističtí kulturtrégři.

„Román je celým svým duchem hluboce cizí naší krásné demokratické a humanistické literatuře. Veliká historická událost národních dějin, kterou naše literatura zobrazila v řadě svých vynikajících děl s nejpravdivějším a nejkrásnějším patosem, mu posloužila jen jako křiklavě pomalovaná kulisa k líčení milostného tažení páskova. Na něm je založena celá kompozice románu. Vyzývavé hromadění výrazových hrubostí spolu s erotickým exhibicionismem příběhu dokazují, že tu neběží o žádnou uměleckou originalitu, ale o lacinou pomlouvačnou senzaci, o cosi jako československý bestseller,“ hřímal v roce 1959 na konferenci Svazu československých spisovatelů rudý sekerník české literatury Ladislav Štoll.

Spisovatel Karel Nový tenkrát v anketě Literárních novin přirovnal Škvoreckého ke kotěti napadenému prašivinou a doporučil urychlenou léčbu zvěrolékařem.

Režim měl na spisovatelskou prašivinu standardní lék – zákaz publikování. Ten trval několik let. Škvorecký ale psal a překládal dál, často společně s přítelem Janem Zábranou, texty však podepisoval pouze Zábrana.

Jak známo, zakázané ovoce chutná nejvíc – ostatně to byl o pár let později právě ten důvod, proč jsme s kamarády „lovili“ v zadních řadách knihoven našich rodičů – takže čtenářský zájem o Škvoreckého to spíš posílilo. Jakmile se s nastupujícími šedesátými léty poměry uvolnily a klatba pominula, stal se jedním z nejpopulárnějších autorů.

Asi ho příliš netěšilo, že vlastně všechno, co v šedesátých letech doma vydal, bylo poměřováno právě Zbabělci. „Je to zajímavé, ale Zbabělci to nejsou,“ četl nebo slýchal poměrně často. Jistá tvůrčí krize se dostavila, se svým novým románem Lvíče se trápil mnohem déle, než by si přál, ale je otázkou, do jaké míry s autorovou duší zacvičily klatba, pranýřování a hledání schůdnějších témat na přelomu padesátých a šedesátých let.

Pořád tu ale ještě byl Škvoreckého šuplík, ve kterém čekal třeba Tankový prapor. A kdyby nic jiného, úvahy o tvůrčí krizi spolehlivě vyvrátila novela Bassaxofon, která autorovi vynesla asi největší ohlas ve světě.

Do mnohem větší krize pak nejen autora, ale celé Československo v roce 1968 uvrhly sovětské tanky. Stejné tanky, na které už v pětačtyřicátém roce s nedůvěrou hleděl Danny Smiřický, hlavní hrdina Zbabělců.

„Bylo mi šestačtyřicet a měl jsem na vybranou. Buď spáchat sebekritiku a začít psát podle stranické linie, což jsem přirozeně nechtěl, nebo jít zase do undergroundu, jako jsem byl už v padesátých letech. To se mi nechtělo, protože jsem na to byl už dost starý. Taky jsem se mohl odmlčet a nepsat, což mi ale není dáno, protože když nepíšu, nejsem na světě šťastný. Tak jsem se rozhodl, že to risknu, půjdeme na Západ a já se pokusím se tam nějak uživit a pokračovat v psaní,“ vzpomínal v devadesátých letech Josef Škvorecký, proč se s manželkou, spisovatelkou a nakladatelkou Zdenou Salivarovou rozhodli odejít z republiky.

Roky přibývaly, rodiče už před námi knížky neschovávali, vlastně už ani nebylo proč. Zajímaly nás nové věci, samizdat, exilová vydání. Jako svátost jsem tenkrát opatroval Příběh inženýra lidských duší, který kamarád přivezl přímo z Toronta od Škvoreckých. Z exilového nakladatelství 68 Publishers, které tam počátkem sedmdesátých let založili.

A zase šok.

Ten jazyk už jsem znal. Danny sice dospěl, stal se profesorem na univerzitě v Kanadě, ale byl to pořád on. Kluk vracející se ve vzpomínkách do Kostelce, kde se i za války hrál jazz a holky byly mladé a krásné. Ale taky zralý muž pohybující se v komunitě emigrantů, což rozhodně nebyla selanka, jakou jsme si vykreslovali doma, když nám nedali devizový příslib potřebný k výletu za železnou oponu. Ani tam si Danny nebral servítky.

„To je charakteristický rys psaní Josefa Škvoreckého: umí být ironický až jízlivý, často bývá skeptický, ale nikdy zlý. Na své hrdiny vždycky nahlíží laskavě,“ říká literární historik Michal Přibáň, jeden z editorů Škvoreckého spisů a autorův přítel, kterému v těchto dnech v nakladatelství Host vychází první část obsáhlé monografie Errol. Josefa Škvoreckého život první 1924 – 1969.

Měl jsem to štěstí, že když Škvorečtí na jaře roku 1990 poprvé přijeli z exilu, mohl jsem je několik dní doprovázet s rozhlasovým mikrofonem z Prahy do Náchoda. Byly to hektické dny. Každý je chtěl pozdravit, podat jim ruku, nechat si podepsat knížky… Večer co večer Josef Škvorecký padal únavou.

„Jsem unavenej, ale krásně unavenej,“ dodával.

Jeho čtenáři na něj nezapomněli.

Doba vyhrabávání knížek ze zadních řad v knihovnách, doba samizdatu a exilových nakladatelství skončila. Ivo Železný vydával jednoho Škvoreckého za druhým a my ho mohli číst a vrátit tam, kam patří.

Čteme ho ještě?

„Josef Škvorecký byl v devadesátých letech vůči nakladatelům velkorysý. Ochotně poskytoval práva k vydávání svých knih, takže své čtenáře poměrně rychle uspokojil. Porovnáme-li to třeba s Milanem Kunderou, který nechával české čtenáře na své knihy dlouho čekat, čímž se učinil vzácnějším, může to být jedno z vysvětlení, proč je dnes o jeho knihy větší zájem. Nicméně ten Škvoreckého přístup je mi jako nedočkavému čtenáři sympatičtější,“ říká Michal Přibáň.

Vracet se ke Škvoreckému rozhodně není na škodu. Už proto, že „hořkej svět“ a černobílé vidění tu budou stále. Stále budou přicházet hlasatelé té jedné jediné, správné pravdy. Jeden z mnoha důvodů, proč nestrkat Škvoreckého knihy někam do zadních řad knihoven.