Zemřela Marcela Martiníková, hvězda Baletu Praha a múza Pavla Šmoka

Marcela Martiníková se narodila 31. října 1940 v Opavě. Byla žačkou Borise Slováka, v roce 1958 absolvovala pražskou taneční konzervatoř. Praxi ale získala jako sólistka už v sezoně 1953/54 v Opavě. Jejím prvním angažmá byl ostravský balet (Ostrava 1958 64), kde začínala pod vedením Emmericha Gabzdyla a kde se seznámila s Pavlem Šmokem. S ním odešla jako jeho hlavní tanečnice do Baletu Praha, kde ztvárnila řadu významných rolí a zůstala se skupinou, která se s Pavlem Šmokem přesunula do Basileje. Po dvou sezonách se vrátila do Prahy, kde pak v letech 1972–88 tančila v baletu Národního divadla. V letech 1985–88 byla i taneční pedagožkou Laterny magiky.

Přitažlivý zjev spolu s dobrými fyzickými předpoklady a všestrannou vyspělou technikou ji záhy přivedly k lyrickým rolím: Kateřina v Kamenném kvítku (1958), Mášenka v Louskáčkovi (1959), Feliciana ve Florelle (1960), Desdemona v Othellovi (1963); její osobitý dramatický talent odhalil Pavel Šmok již v Ostravě v roli Svědomí v Hirošimě (1964) a rozvinul v Baletu Praha. Z těch nejvýraznějších rolích to byla hlavní ženská úloha ve Freskách (1965) a ve Sněti na hudbu Ch. Minguse (1966). Jejími stěžejními postavami se staly dívka v Podivuhodném mandarínovi choreografa Luboše Ogouna (1964) a role Matky-Milenky-Inspirace-Smrti v Listech důvěrných v choreografii Pavla Šmoka (1968, Basilej 1971), v Basileji také výrazná ženská role v choreografii Opilý koráb, nebo titulní role v Šeherezádě.

K významným úlohám v ND Praha se však dostávala již jen výjimečně: Žena ve Svěcení jara (1972), Dorotka v Ondrášovi (1974), Carabosse v Šípkové Růžence (1974), Carmen ve Vášni G. Bizeta/R. Ščedrina (1976), Vévodkyně v Doktoru Faustovi (1977), Stella v Hoffmannových povídkách J. Offenbacha/J. Lanchberyho (1981), Lilith ve Věčných písních (1982). Pro její dramatické postavy byl příznačný hluboký prožitek, mimořádná intenzita výrazu, osobitý vášnivý patos a psychologická přesvědčivost. M. Martiníková patřila k největším dramatickým tanečnicím celé poválečné éry.

V choreografii Listy důvěrné, která patřila k jejím emblematickým, se objevuje celý koloběh života. Může zde tedy zaznít úryvek z recenze od Věry Petříkové:

Rodí se dítě. Žena, mladá matka, dává v bolestech i naději život balvanu, který svírá mezi koleny. Z balvanu se vybatolí dítě, chlapec. Tápavě, bezmocně, okouzleně začíná žít. Vzhledem dospělý muž, v pohybech však samá něha, batolecí hravost, tklivá závislost na matce. A matka se znovu stává hravým dítětem s ním. Chlapec však dospívá, nabývá pevnosti a síly, kdežto matka ji ztrácí. Nemůže ho už sledovat všude, kam jde, a chlapec jako by se jí za svou samostatnost omlouval. Matka zavírá oči, umírá. Končí list prvý: Matka.

Muž a žena jako by se vraceli do minulosti, kdy se zrodila jejich láska. Hrají si spolu jako děti, škádlí se, pronásledují, unikají, až je náhle překvapí, přemůže, přiková na místě a k sobě milostný cit. Budou se milovat, budou svoji, bude svatba a v budoucnu opět děti, život, smrt. A toto je list druhý: Láska.

Člověk je proto na světě, aby něco stvořil. Muž tvoří hudbu. Žena je hudba. Je jí posedlý, myslí jen na ni, domnívá se, že ji drží v hrsti, ale ona se mu hravě vyhýbá, uniká a opět se vrací, dává se polapit, ale jen na chvíli. Je to věčný zápas, je to život. Ten třetí list se jmenuje Hudba.

Kruh se uzavírá. Muž zápasí se smrtí a smrt je žena, milenka, matka. Hraje si s ním jako s děckem, jako s milencem, táž gesta se vracejí, ale naplněná nyní jiným smyslem, hrozebným, avšak posléze uklidňujícím. Není zbytí. Ten úděl čeká každého z nás. Podvol se. Milenka, matka, smrt nakonec stejně pevně objímají a tisknou člověka. Je dopsán list čtvrtý: Smrt.

Zdroj:

Český taneční slovník. Tanec, balet, pantomima, ed. J. Holeňová, Praha: Divadelní ústav 2001, s. 191

Petříková, V.: Pavla Šmoka Listy důvěrné, Květy, 17. 5. 1969, s. 10–11.