Pověz to svému synovi – rozhovor s Alexandrem Tomským, nakladatelem, politologem, překladatelem a publicistou

"Židé jsou jako prales. Stromy v něm rostou těsně vedle sebe a ani ty odumřelé nemohou padnout k zemi. Stojí a sklánějí se nad těmi, které žijí."

Jehuda Amichaj

Během pátrání po stopách vašeho otce z dob jeho gymnazijních studií ve Vysokém Mýtě objevila badatelka Soňa Krátká maturitní tablo z června roku 1939. Váš otec Jan maturoval pod nově přijatým příjmením Tomský. Z fotografie na nás hledí jeho štíhlá tvář s tmavou hřívou vlasů. Řekla bych, že nezapřete jeho podobu…

Já mám ale kulatější hlavu a nižší čelo, přece jen jsem víc po matce. Můj otec vypadal nápadně židovsky, rassig, jak říkal, takže se každý, kdo ho znal, divil, jak vůbec mohl přežít válku. Měl všechny typické a karikované židovské rysy: výrazný nos, vysoké čelo, odstálé uši, černé kudrnaté vlasy a mandlové oči a samozřejmě i tu vnitřní nervózní a neklidnou povahu – systematické vyvražďování Židů, zejména jeho příbuzných, dennodenně během protektorátu útočilo na jeho psychiku, ale on měl v sobě silný obranný reflex, který nám dětem předával.

Co tím myslíte?    

Přišel jsem jednou domů a otec se mne zeptal: „Všiml sis, že v přízemí vedlejšího domu už není čistírna?“ – „Ne,“ odpověděl jsem, „co je nám do čistírny, máma pere všecko sama?“ – „Nechceš snad vědět, co tam teď prodávají? Musíš své okolí vnímat, nemůžeš žít jako slepec. Nevšímavost je nebezpečná. Je to taky lenost. Podívej se na svou tetu Morgensternovou, chtěl jsem říct Melanovou, před válkou utekla do Londýna, pracovala jako sekretářka spisovatele Viktora Fischla, mimochodem, přepisovala mu Hovory s Janem Masarykem…zeptej se jí, možná má někde schovaný strojopis, pak se dala ke komunistům a dnes ti bude říkat, že se o politiku nikdy nezajímala? To není pravda. Kdyby ji politika nezajímala, tak by už dávno nežila. O komunistech dnes mluvit nechce, teď už je nepotřebuje. Kdo se nezajímá o politiku, může jednoho dne zjistit, že se politika zajímá o něho.”

Trpělivě nám dětem vysvětloval, proč se lidé chovají tak či onak a chtěl, abychom si všeho všímaly. „Podívej se třeba na takový Urbanovi, co k nám choděj na návštěvu, stejný antikomunisti jako já, hrdí, že nečtou Rudé právo. Ale měli by ho číst, aby věděli, co se chystá.“ Učil nás, abychom intenzivně pozorovali svět kolem sebe a citlivě vnímali život společnosti. Měl to být takový každodenní průzkum a trénink, jeden nikdy neví…

Podědil někdo z vašich dětí jeho geny?

Tak výrazně fyzický židovský profil jsme nikdo ze sourozenců nezdědil, ani žádné z našich dohromady patnácti dětí, což mě u mých sedmi přece jen geneticky určených potomků překvapuje. Pokud jde o IQ, těžko soudit, záleží, co s tím majitel v životě udělá. Otcovo intelektuální úsilí rozumět světu se sice v akademické ctižádosti našich dětí neprojevilo – ostatně i sám otec se profesně věnoval archeologii a geologii, a pouze soukromě historii, umění, filosofii a smyslu dějin – ale nápadně se tato zvídavost objevila u mých dvou synů. Zejména Ondra, s nímž vedu pravidelné diskuse o světě, mě neustále překvapuje šíří svých vědomostí. 

A jaký měl váš otec vztah k humoru? Nebyl spíš vážným, do sebe ponořeným vzdělancem?

Právě naopak, i když v hloubi duše byl melancholik a samotář, humorem se léčil. Často se smál, smysl pro humor považoval za nejlepší medicínu, za součást zdravého postoje k životu. Kamarád z vojny, který nás doma často navštěvoval, se jednou podivil: „Jendo, ty seš dnes nějak nervózní, co je s tebou? A otec okamžitě: „Já? Já jsem nervózní už 3 000 let.“ Byl schopen na místě vymyslet vtip, stejně jako můj bratr Jan.

Jednou přišel do jeho lékárny ve Stuttgartu nějaký starý pán původem z Moravské Ostravy a začal povídat: „Když jsem měl narukovat do wehrmachtu a jít na bolševika ke Stalingradu, musel jsem lékárnu zavřít. Copak bych ji mohl pronajmout nějakému Čechovi? Ti jsou schopni nanejvýš schlamperei!!“ a vyzývavě se podíval na bratra a na jeho jmenovku na plášti. „Před náma ten krám vedli nějací Židi, víte, to jó, ti se vyznali.” A zase se na něj výmluvně podíval.

Přitom bratr vůbec nevypadá židovsky, má světle hnědé vlasy po matce a rovný nos. Jan nehnul brvou, a když stařec odešel, obrátila se na něj jeho asistentka, mladá Židovka z Bulharska, a zeptala se: „Pane šéf, proč si nezměníte příjmení?“ – „Příjmení?“ podivil se bratr. „Stačilo by jméno …na Adolf.”

Otec svůj židovský původ neskrýval?

Na rozdíl od jiných na něj byl hrdý, a nejenže ho před námi netajil, on jej zdůrazňoval. Dodatečně, až dlouho po válce, se dozvěděl, že jeho matka byla poloviční Židovka. Dokonce – zřejmě i z lingvistického zájmu – napsal německy drobnou knížku o etymologii židovských jmen v Čechách a na Moravě, bohužel se někde ztratila. Židé ho zajímali, stýkal se s nimi, u nás doma se někdy objevovali lidé, kteří válku přežili a nesli ta typická jména po městech a obcích – Hradecký, Lohniský, Dobrušský, Kolinner, Prager, Wiener. Hebrejských jmen se zachovalo málo. Jako kluk jsem se divil: „Šest milionů Židů zahynulo a my jich tolik známe.“ A otec na to: „To proto, že ty mrtvé není moc vidět.”

V šedesátých letech automaticky kupoval českou literaturu o pronásledování a genocidě Židů. Svým způsobem byla výjimečná, autentický prožitek utrpení a pronásledování, hitlerovská propaganda a nacistická praxe byl silný materiál, autor k tomu nepotřeboval velkou fantazii. Vezměte si třeba Život s hvězdou Jiřího Weila nebo Bělohradské Bez krásy, bez límce. V souvislosti s otcovou zkušeností z okupace a tragickýmí osudy příbuzných mne tato četba přirozeně lákala. Navíc v sobě měla ukrytý i antitotalitní morální odsudek.

Opravdu?

Ano, popisuje atmosféru strachu, pronásledování, uzavřený svět, z něhož nelze uprchnout, a s tím se mohli ztotožnit lidé ve společnosti izolované od svobodného světa ostnatým drátěným plotem a utlačované propagandou a rituály režimu. Komunisté udělali chybu, když vydávání těchto knih povolili. Důvodem byly počáteční sympatie k Izraeli. Řada Židů také vstoupila do komunistické strany a boj proti fašismu i nacismu byl součástí státní propagandy. Autentická svědectví ze života pronásledovaných Židů rezonovala u mnohých, kteří byli v podobném postavení a touhu po svobodě s nimi sdíleli.

Promítá se šoa v literatuře židovských autorů jako pociťovaný dluh?

Jistě. Jde o biblické přikázání podat svědectví: „Dej si veliký pozor a velmi na sebe dbej, abys nezapomněl na všechny události, které viděly tvé oči. Ať nikdy nevymizí z tvého srdce po všechny dny tvého života; nauč jim své syny i vnuky.“ 

Znal jsem mnoho židovských dětí, jejichž rodiče neuposlechli tohoto příkazu, byli nevěřící, a vůbec tím svým dětem život neulehčili. A dokonce ani tehdy ne, když zamlčeli jejich původ. Ironií osudu se jejich potomci dříve či později počali s nevšední energií pídit po svých kořenech a najdeme je mnohdy i mezi historiky židovské genocidy.

Monstrózní zločin, plánované, systematické vyvražďování evropského židovstva, jež nemá v historii obdobu – vždyť stalinský a maoistický teror byl spíš důsledkem paranoidní totalitní tyranie, kdežto šoa bylo jednoznačně a od počátku plánovanou genocidou –, nakonec zplodil monumentální literaturu paměti.

Teprve jako nakladatel jsem si uvědomil její nesmírný rozsah a vliv; sekundárně pokračuje v literatuře velikých amerických autorů jako Saul Bellow, Philip Roth nebo Bernard Malamud, stejně jako v dílech nežidovských autorů v Evropě, u nás například Josef Škvorecký, Hana Bělohradská a Ladislav Fuks.

Ovšem největší část tvoří paměti těch, co přežili a neměli literární ambice ani talent, a přesto pociťovali povinnost vydat svědectví. Jako by jinak nemohli v klidu zemřít.

Jako nakladatel s částečnými židovskými kořeny jste tedy měl motivaci vydávat memoáry přeživších…

Upřímně řečeno, mě ta literatura začínala unavovat, bylo jí příliš mnoho, nejen u nás, ale jak jsem později zjistil, i na Západě. Často jsem se stal nechtěným příjemcem takových pokusů za každou cenu vydat knižně nějaké stereotypní svědectví, kde se opakuje stále stejná zkušenost: strach z budoucnosti, čekání na transport, izolace od okolí, a nakonec děsivá rutina mašinérie továrny na smrt. Mnoho z těchto odmítnutých rukopisů jsem pak nalézal na pultech knihkupectví vydaných často pod pofidérní nakladatelskou značkou, nepochybně s finanční podporou autora. Troufám si odhadnout, že je těch pamětí na světě několik set tisíc tisíc – a k tomu existují mnohé v rukopise, které se buď nepodařilo vydat, nebo je autor psal jen pro své děti a vnuky. K této rozsáhlé literatuře patří i literárně ztvárněné osudy pronásledovaných Židů nežidovskými spisovateli. Povinnost vydat svědectví má nepochybně náboženské kořeny, ostatně jako každá morální povinnost; její racionální zdůvodnění je příliš slabé. Bude snad někdo číst tyhle hrůzné a často neumělé příběhy za sto let? Vytvoří literatura holokaustu mentální hráz podobným zvěrstvům v budoucnosti? Chabá naděje!

Existuje kniha, která podle vás dokázala fakticky a umělecky postihnout tu hrůzu?

V literatuře šoa lze rozlišit tři žánry. Vedle pouhých pamětí a osobního svědectví existuje i velmi obtížný pokus o umělecké ztvárnění, nelehký proto, že prožité hrůzy nenechávají mnoho prostoru umělecké představivosti. A přesto se podařilo vytvořit několik desítek děl nebývalé umělecké kvality; za všechny jmenujme alespoň Primo Leviho, Elieho Wiesela, Aharona Appelfelda, u nás především Arnošta Lustiga. Za třetí žánr můžeme považovat historiografii a literaturu faktu, pokus důkladně popsat, evidovat a dokumentovat mašinérii zkázy, té „továrny na smrt“, jejich strůjce a komplice. Likvidace probíhala až do samého konce války, kdy už nacisté těžce prohrávali a potřebovali zdroje, aby vyhlazování Židů mohlo pokračovat. Zvláště v historických a politologických studiích druhé generace, nebo těch, kteří včas unikli (Hannah Arendtová), se objevuje hlubší reflexe příčin a zvráceného významu genocidy.

Jak k ní vůbec mohlo dojít v civilizované Evropě, v níž přece převážná část inteligence věřila v nezadržitelný pokrok humanismu?

Německé pokušení totalitarismu bylo důsledkem totálního zhroucení společnosti po první světové válce, ztráty všech obranných civilizačních hodnot, především vlády zákona, jež jediná chrání jedince před státní zvůlí. Ale dokonce i tahle racionální odpověď má svou metafyzickou stránku, neboť zlo je věčné, tkví v lidské přirozenosti a jako vir moru trpělivě čeká na příležitost, aby nakazil davy a povstalo kolektivní šílenství (Albert Camus). Záleží na nás, aby tak monumentální příležitost nedostalo. A tak se dostáváme obloukem zpět k oné ukryté duchovní nezbytnosti vydat osobní svědectví o zločinu, protože zlo není historicky relativní, ale je zlem an sich. Potřeba vydat svědectví a vyžadovat pokání není jen touhou pochopit historické okolnosti, je očistným aktem lidské pospolitosti a také nejstarším náboženským instinktem pohřbít své mrtvé, ty, kteří v „oblacích mají svůj hrob“ (Paul Celan).    

Co říkáte tomu, že v Dobrušce, v blízkosti domu, kde kdysi žil váš dědeček, byl umístěn "kámen zmizelých" s tímto nápisem: ZDE ŽIL Ing. ARNOŠT TAUSIK TOMSKÝ/ NAR. 8. 12. 1887 / DEPORTOVÁN 20. 6. 1942 /DO TEREZÍNA /ZAVRAŽDĚN 1942/ V MALÉM TROSTINCI

Na pozvání jsem odepsal paní Pavle Skalické z vlastivědného muzea: „Váš pietní zájem o genocidu mých předků kvituji s obdivem a vděčností. Zejména proto, že se v dnešní době zdvihá nová vlna antisemitismu, mé děti na Západě svůj původ tají… Cítím povinnost připomínat, že z devíti sourozenců mého dědy a jejich manželek přežila jediná rodina.”

Je vskutku obdivuhodné, že se lidé, kteří nemají židovský původ, věnují vzpomínkovým akcím. Antisemitismus ze světa sice nesprovodí, ale připomínat světu obludný zločin státem organizované, systematické genocidy, která semlela šest milionů lidí včetně půldruhého milionu dětí, je důležité. Základním smyslem a účelem života naší civilizace je zápas se zlem, nikoli utopie dobra a budování dokonalého řádu společnosti.

V pražském nakladatelství Rozmluvy jste v polovině devadesátých let vydal strhující Dějiny židovského národa od Paula Johnsona. Na obálce uvádíte zajímavý postřeh: „Dějiny Židů jsou svého druhu dějiny světa, ovšem viděné pod velmi neobvyklým úhlem, očima inteligentní a vzdělané oběti.“

Z historie víme, že ať se Židé snažili sebevíc přizpůsobit většinové společnosti, nikdy nevěděli, jak mají reagovat „na nekonečně proměnlivý antisemitismus“. Britský historik v této souvislosti cituje oděského lékaře Leo Pinskera, který v knize Autoemancipace z roku 1882 zavrhl asimilaci Židů jako naprosto nemožnou: „Pro živé je Žid mrtvolou, pro domorodce cizincem a tulákem, pro boháče žebrákem, pro chudáky vykořisťovatelem a milionářem, pro patrioty člověkem bez vlasti, pro všechny vrstvy nenáviděným sokem.“

To je věčné téma – židovská identita a s ní související motivy antisemitismu. Americký spisovatel Philip Roth v románu Druhý život odkrývá antisemitismus zakamuflovaný v antisionistiském hávu. Po šestidenní válce se v médiích začalo pro Izrael používat označení „židovský stát“. Proč židovský? Ne všichni Židé jsou Izraelci. V románu vysvětluje americký sekulární Žid, proč se z existence Izraele stal světový problém, ale neví si s tím rady.

„Povězte mi, pokračoval Lippman, může Žid vůbec udělat něco, co nepáchne na sto honů jeho židovstvím? Existují gójové, kterým smrdíme, protože se na nás dívají svrchu. Pak jsou gójové, kterým smrdíme, protože k nám vzhlížejí. A pak jsou taky gójové, kteří k nám vzhlížejí a současně se na nás dívají svrchu. Ti jsou opravdu naštvaní. Nebere to konce. Nejdřív jim byla odporná židovská soudržnost, pak jim připadal nehorázně směšný fenomén židovské asimilace. Tęď je zase nepřijatelná a neospravedlnitelná židovská nezávislost. Nejdřív jim připadala nechutná židovská pasivita – pokorný Žid, úslužný, který jde jako ovce na vlastní porážku. Teď se jim zdá ještě horší – ba víc než nechutná, přímo zvrhlá, židovská síla a bojovnost.“

Podle jednoho židovského vtipu antisemitismus nikdy nevymizí, i kdyby na světě nezůstal jediný Žid. Proč Židé vždy a všude překážejí?

Odpověď je jednoduchá, zvláštní je jen, že se na ni za posledních sto let poněkud zapomnělo, a zejména po Hitlerovi se uvádějí vedlejší politické a ekonomické důvody antisemitismu jako nacionalismus, lidská závist nebo rasismus. Univerzální světová a dějinná nenávist, pronásledování a pogromy nepatrného lidu, které se objevují v každém historickém období, má jedinou příčinu – judaismus. To znamená židovskou víru v jediného neviditelného Boha, v neúprosné morální zákony (miluj bližního), ve svobodu, rovnost a důstojnost všech lidí před Bohem, v přesvědčení o své národní vyvolenosti a učitelském poslání. Stručně řečeno – etický monoteismus.

Bible uvádí pokusy o genocidu Židů v Egyptě (kniha Exodus) a v Persii (kniha Ester). Došlo k pogromu v židovské čtvrti v Alexandrii, i povstání proti Řekům a Římanům měla náboženskou příčinu. Židé se střetli s pohanským starověkem odmítnutím impéria (ustavili si první národní stát, koalici 12 kmenů), neuznávali zbožštěné císaře, polyteistické modly a otroctví. Když židovská křesťanská sekta zvítězila nad Římem, byli nařčeni z bohovraždy a dostali se do konfliktu s křesťanským univerzalismem spásy. V sedmém století povstal další světový nepřítel – sektářský islám a Židé pod jeho vládou byli nuceni žít v ponižujícím postavení druhořadých občanů a platit vyšší daně než ostatní. Racionalistické osvícení v osmnáctém století považovalo Židy za náboženské fanatiky a tmáře (Voltaire) a často na ně útočilo zástupně, když bylo zpočátku nebezpečné kritizovat křesťanství. Devatenácté století liberalismu a nacionalismu, byť tolerantní, považovalo Židy za věčné cizince, židovské náboženství je totiž také národnost. Vzniká rasismus, Židé se v křesťanské Evropě nemísili, konverze k judaismu byla ostatně zakázaná, a kdo by taky chtěl žít v ghettu. A tak se nápadně lišili svým vzhledem od většinové populace, která bývala rovněž etnicky homogenní. A proto ani ti sekularizovaní neunikli stigmatizaci a dlouho se nemísili.

Dnešní nenávist vůči národnímu státu, Izraeli, je opět židovskou konfrontací s univerzalismem západní inteligence, která přijala osvícenskou myšlenku světového multietnického impéria, jehož předobrazem se stala Amerika (ačkoli to její zakladatelé tak nemínili) a v poslední době Evropská unie. Židé v západní společnosti rapidně zanikají (50 procent smíšených manželství) a Izrael pomalu ztrácí svou sekulární povahu. Islámská nenávist navazuje na ruskou, Protokoly sionských mudrců a nařčení z rituální vraždy. Kdoví, jak to celé jednou dopadne.

Vracel se váš otec v závěru svého života ke své židovské identitě?

Pokud myslíte náboženství, tak ne, svou národní židovskou identitu si uvědomil zásluhou nacistů až během války. Sdílel osud židovských spisovatelů a umělců, za mého mládí často poslouchal zneklidňující hudbu Gustava Mahlera, sbíral články a knihy o Franzi Kafkovi. Znal veškerou moderní německou a rakouskou literaturu sekularizovaných Židů. Na rozdíl ode mne z náboženství uznával jen racionální filosofické jádro. Jako mnohým i jemu Hitler připomněl jeho potlačený židovský původ. Ostatně, o židovském traumatu svědčí i otcův odchod ze světa v Berchtesgadenu, kdy se symbolicky připojil ke stínům svého zavražděného otce a příbuzných. 

Co myslíte, že je ve vás skutečně židovské?

Stále přemýšlím o smyslu světa a účelu lidského života.     

Vizitka

Alexander Tomský (13. 12. 1947)

Vyrůstal v Dobrušce, Hradci Králové a Pardubicích v rodině archeologa a lékařky. Po odchodu do exilu (1968) studoval mezinárodní vztahy na The London School of Economics a filosofii na The London Institute od Education. Pracoval jako politolog v ústavu Keston College, kde se specializoval na výzkum církve a státu a náboženské opozice ve Střední Evropě (1977–84). Byl ředitelem anglické pobočky světové charitativní organizace Kirche in Not. Založil a vedl exilové nakladatelství Rozmluvy (1981) a stejnojmenný literárně filosofický časopis konzervativní orientace. Po návratu do vlasti v roce 1989 se stal ředitelem nakladatelství AV ČR, Academia, spolupracuje s nakl. LEDA. Překládá z angličtiny a publikuje komentáře v českých médiích. Držitel statusu Ministerstva obrany ČR Účastník odboje a odporu proti komunismu. O svém životě, literatuře a politice rozmlouvá v knize Lenky Jaklové – Věčná vzpoura v srdci konzervativce  (LEDA, 2021).