SRDCAŘI / Malé velké příběhy lidí kolem nás / Soňa Klímová

Zámek Kvasiny má „sezónu“ celoročně

Zámek Kvasiny, dnes jedno z kulturních center Podorlicka, koupil v roce 1928 i s panstvím František Karel Janeček, který sice neměl „modrou krev“, ale měl úžasného podnikatelského ducha. Byl to on, kdo na Rychnovsku zahájil výrobu aut, tehdy značky JAWA, jejímž se stal spoluzakladatelem.

Po válce však přišly Benešovy dekrety a znárodnění. Prosperující průmyslové impérium bylo Janečkům násilně zabaveno a rodině zbyly jen oči pro pláč. Stejné pocity měla Soňa Klímová, jeho vnučka, po restitucích v roce 1992. Přesto se nevzdala a majetku po svých předcích vrací původní lesk.   

      

O prvním dubnovém víkendu byla na mnoha zámcích zahájena sezóna. Co jste připravili pro návštěvníky u vás?

Na našem zámku máme sezónu celoročně, takže u nás začala „jenom“ další výstava. Tentokrát fotografií Vlastimila Dohnálka a kreseb Inky Janečkové. Je moc hezká a budeme ji tady mít celé tři týdny.

U nás to funguje tak, že z jednoho roku na druhý – celý prosinec, celý leden a ještě část února – máme velkou výstavu betlémů. Teprve v průběhu února se rozebírá, a už v březnu se chystá další výstava. Je to takový koloběh. My nespíme (úsměv).

 

Vloni uplynulo třicet let, co vám byl v restituci zámek Kvasiny vrácen?

Ano, vrátil se nám v roce 1992.

 

V jakém stavu se nacházel?

Sídlil tady ústav sociální péče, což znamenalo, že všechny sály byly dřevěnými přepážkami rozděleny do kójí. Úplně všechny zdi v hlavním křídle byly do dvoumetrové výšky uzavřeny umakartem, ve vstupním a bočním křídle byly byty s nájemníky z 60. let. Nájem byl tehdy velmi nízký, nedala se za to opravit ani klika.  

 

Připomeňme, že zámek koupil v roce 1928 váš dědeček František Karel Janeček. Kvasiny si vybral díky strategické poloze z hlediska rozvoje podnikatelských aktivit. Můžete přiblížit etapu příchodu Janečků do Kvasin?

Jednalo se o období spojené s rozletem mládí mého dědečka, který nejdřív svého tatínka přesvědčil, že zbraně nejsou za první republiky úplně to pravé ořechové a že lidé potřebují něco jiného, než je granát.

Přivedl sem slavného anglického motocyklového konstruktéra Patchetta a společně založili firmu JAWA na motocykly. Když se rozjela a fungovala, tak ten mladý muž, můj dědeček František Karel, řekl: „Dvě kola jsou fajn, ale čtyři jsou lepší.“ Tak dlouho nad tím s tatínkem rokovali, až tatínek řekl: „Dobře, vyber si lokalitu, kde bys chtěl postavit továrnu na automobily.“

Tehdy byla na prodej tři panství – Ratibořice, Skalka a Kvasiny. Kvasiny to vyhrály kvůli blízkosti nádraží a staré königswarterovské pile, která stála hned za kolejemi. Takže si dědeček vybral panství Kvasiny, které tehdy prodávali potomci barona Königswartera, a v roce 1928 ho koupil. Starou pilu přestavěl na továrnu na výrobu automobilů.

 

Oba vaši předci vynikali i v dalších oborech.

Kromě zbrojního průmyslu, se kterým pradědeček začínal, to byly motocykly, automobily a můj dědeček tady vystavěl ještě chemickou továrnu, která se jmenovala JALAK – Janeček laky. Primárně měla vyrábět barvy a laky na karosérie aut a další věci, které potřebovali v janečkovských továrnách. Musím říct, že se osazenstvo tehdejšího JALAKU rozmáchlo a začali vyrábět dentální pryskyřice. Polykarbonát získávali za války strašně složitě, první vzorek pocházel ze západního letadla, které havarovalo u nedalekých Černíkovic. I když tam „haltovali esesáci“, aby k letadlu nikdo nemohl, dostali se dva zaměstnanci JALAKU pod nějakou záminkou až k letadlu, a aby to nikdo neviděl, uzmuli z předního skla polykarbonát. V Kvasinách ho podrobili různým analýzám a zkoumali složení, aby ho mohli vyrábět. Dělali vlastně dentální pryskyřice. Kdyby nepřišli komunisti, tak jsme se mohli rovnat Švýcarsku, protože zaměstnanci byli nesmírně schopní.

Do pradědečkova a dědečkova majetku patřily ještě černouhelné doly na Kladně, několik statků v Kamenném Přívozu u Prahy a JAWA V Týnci nad Sázavou.   

 

Co znamenala válka pro rodinné podniky a rodinu samotnou?

Fabriky byly osazeny národním správcem od Říše, který továrnu dozoroval. Musím ale říct, že naši čeští zaměstnanci si s tím věděli rady. Pamětníci v Kvasinách říkají, že když měli za úkol vyrobit a dodat mnoho desítek pažeb na zbraně pro wehrmacht, tak vedení závodu argumentovalo nedostatkem dřeva nebo jeho špatnou kvalitou. Podobným způsobem se podařilo ve všech továrnách říšské dodávky natolik zbrzdit, že z toho Němci velký užitek neměli.

 

Dědeček odešel do Anglie. Kdy se tak stalo?

Dědeček odešel před válkou, když Němci zabírali Čechy a Moravu. Odcházel 14. března a Němci přišli 15. Musel před nimi zachránit velký zbrojní patent, kvůli kterému Hitler  uspíšil obsazení. Jednalo se o patent velmi jednoduchého nástavce na pušku nebo kanón, který uměl střelu urychlit tak, že prostřelila pancíř tanku. Dědeček sroloval plány do ruličky a dostal se s nimi přes kanál do Británie. V tamních dobových novinách zveřejnili fotku dědečka, jak vylézá z auta, v rukách drží ruličku a říká: „Mr. Little John přijel se svými plány.“ Little John byla krycí přezdívka v Anglii – Janeček je vlastně malý Jan.

Protože tady nechal rodinu, tak v Británii po nějaké době, kdy lavíroval před německými úřady v Čechách a přitom už pracoval pro britské Ministerstvo války, nechal rozhlásit, že zahynul při dopravní nehodě. Moje babička tu zůstala s pěti dětmi a vůbec neměla tušení, jestli dědeček žije, nebo co s ním je.

 

Po válce následovala katastrofa v podobě znárodnění. Jak hluboce se dotklo vaší rodiny?

Tím, že jsme byli velký podnik a ještě zbrojní (JANEČKOVA zbrojovka a.s.), tak jsme šli do znárodnění podle dekretu prezidenta Beneše nazvaného Velké a zbrojní podniky. Proto nám po revoluci z celého impéria nevrátili prakticky nic. 

 

Byla jste na zámku někdy před restitucí? 

Tady na zámku? Ne. Už jen, když jsem třeba jako malá holka prošla kolem zámku (bydleli jsme v Solnici), tak na mě nájemníci koukali jako na vraha – v jejich očích jsem byla vykořisťovatel, imperialista. Proto jsem se bála sem chodit.

 

K zámku patří park. Co dalšího?

K zámku patří park a také několik budov v areálu zámeckého parku, vše se nám vrátilo v zuboženém stavu. Součástí majetku jsou také lesy v okolí Kvasin a ve střední části Orlických hor.

 

Pamatujete si den, kdy jste sem přišla poprvé?

Pamatuju. Byl tady ústav sociální péče a zámkem nás prováděl pan ředitel. Jak měli místnosti „rozškatulkované“ na kóje, tak jsem se za chvíli ztratila a nevěděla jsem, kde jsme – v jednom chlívečku se něco malovalo, v dalším něco hrálo, všude na stěnách umakarty a všude neuvěřitelně zvláštní zatuchlý puch. Proč, to jsem zjistila, až když ústav odešel a my jsme všechny umakarty sundali. Za nimi byly stěny nahnilé, zpuchřelá omítka, která hned opadala.

 

Vaši předci se dožili restituce?

Jistě. Ale ani jedna babička. Dožil se dědeček, který zůstal v emigraci. Z Británie odešel po válce do Kanady, kde podnikal. Zemřel 20. března 1990, kdy už věděl, že tady padl komunismus a situace začne být trochu normální. Moji rodiče byli mladí (ročník 1930 a 1927), takže se dožili.

 

Jak jste se vy, s humanitním vzděláním a povoláním pedagog, převtělila ve správce zámku? 

Přeměnila jsem se hlavně v ředitele lesnicko-dřevařské firmy, protože nám byly vráceny poničené lesy na hřebenech hor. Z 2 400 ha bylo zhruba 800 ha imisních holin, 800 ha dorůstajícího lesa a jen na zbytku se dalo hospodařit. S tím jsem začínala v roce 1992. Navíc bylo horké léto a vyrojil se kůrovec. Moje firma musela v letech 1993 a 1994 zvládnout obrovskou kůrovcovou kalamitu, vznikla na větrné kalamitě z doby socialismu, která nebyla zpracována.

V zámku ještě dlouho působil sociální ústav. Vrátili nám ho sice v roce 1992, ale ústav odcházel až v prosinci roku 1999. Teprve v lednu 2000 bylo možné zahájit postupné opravy.

 

Čím bylo potřeba začít?

Na rozdíl od jiných restituentů jsem nepřišla ze zahraničí, neměla jsem žádnou rentu. Byla jsem český učitel, tedy poměrně chudý tvor. Celá moje rodina byli kantoři – maminka učila ve Skuhrově, tatínek na konzervatoři v Kroměříži, také my s manželem jsme pracovali ve školství. Peníze nebylo kde vzít, a tak jsme začínali prakticky v mínusu.

Na první aktivity, které musely zákonitě nastat, jsme si museli půjčit. Začali jsme střechou, a to ještě v době, kdy tu byl ústav. Bylo potřeba vyměnit sto let staré tašky, protože střecha tam prakticky neexistovala. V noci jsem se z půdy mohla dívat hvězdy. Všechno bylo děravé, rostly tam pluky houbiček, béžových, šedivých… ani jedna nebyla jedlá. V životě jsem něco takového neviděla. Obrovská díra byla i v komíně. Nikdo to za socialismu nespravil. Na společné chodbě, kde bydleli nájemníci, chyběla skla v oknech i celá okna. V zimě se tam tvořily závěje sněhu a lidem to nevadilo. Střecha byla tedy první a pak přišla na řadu okna, na která jsem našetřila a dala si je jako dárek k Vánocům.  

 

Kdy jste zámek zpřístupnili veřejnosti?

V roce 2000 jsem opravovala hlavní křídlo a jako první jsem dala do pořádku Lovecký sál, kde jsem začala pořádat koncerty. Na začátku jsem neměla peníze na honoráře, a tak tatínek, který učil na konzervatoři v Kroměříži, přivezl konzervatoristy, ti tady zahráli a připravili se tak na absolventský koncert. 

Dál to byl „punčák“. S nápadem přišla jedna konzervatoristka z Pardubic. Na její popud jsme udělali v zimě Punčový koncert a hned napoprvé byl narvaný sál. Jedná se vlastně o poděkování za celou sezónu, kdy návštěvníkům vařím zadarmo punč nebo kávu.

 

Na webu zámku máte uvedeno sousloví - klasicistní zámek, JAWA, botanický ráj skrytý pod horami. Proč právě toto spojení?

To je spíš konstatování faktu. Park je významný krajinný prvek. Není to jen botanický ráj, vedle rostlin a květin, které jsou na červeném nebo černém seznamu ochrany přírody, čili u nás kriticky ohrožené druhy, tu žije i mnoho živočichů, které jsou na pokraji vyhubení. V rybníku máme například škebli rybničnou, raka říčního, hnízdí nám tu i ledňáček. Je to taková zelená perla mezi továrnami, betonem, asfaltem a městem. Jsme jediná plocha, kam mohou chodit na procházku maminky s dětmi ze Solnice i Kvasin. Chodí sem také mateřské školky nebo pejskaři.

 

Zámek Kvasiny nemá klasický návštěvnický okruh, ale za to zajímavé stálé expozice a galerii.

To, že nemáme klasický zámecký okruh, je dědictví minulosti. V roce 1950, kdy se zámek znárodňoval a z mé babičky a jejích dvou dětí definitivně udělali bezdomovce, vykradli všechno. Pamětníci vyprávějí, jak se kvasinští komunisti hádali o perské koberce a nakonec si je rozkrájeli. Cenné věci odvezli do Náprstkova muzea, kde tvořily významnou součást sbírek. Na našem zámku byly nádherné, vzácné sbírky palných i chladných zbraní, věcí denní potřeby království severní Afriky a perské říše. To všechno zmizelo.

Když jsem pak přemýšlela co s prázdným zámkem, musela jsem vymyslet nějakou náplň. Hlavní, co tady máme, je galerie v pěti sálech. Dál se mně shodou okolností sešly loutky – jednak domácího divadélka dr. Jana Tydlitáta a pak loutky rodiny Haldovy, z nichž vznikla pěkná loutkářská expozice. Jsme součástí loutkářského dědictví České republiky v UNESCO.

Druhá stále expozice je nedávná historie zámku – historie značky JAWA. Kromě dvou automobilů JAWA tam patří dva motocykly, dál památeční věci – dobové časopisy z firmy JAWA, k vidění je i kravata Rotary  clubu, protože pradědeček s dědečkem ho v Praze spoluzakládali, a další drobnosti. 

 

A výstavy?

Ročně jich pořádáme zhruba sedm, jejich počet záleží na době trvání. K tomu navíc každoroční velkou výstavu betlémů.

 

Oblibu si získaly pravidelné akce. Které to jsou?

Zámecká neděle s auto-moto veterány. Její desátý ročník se uskuteční 11. června a chceme, aby byl opravdu slavnostní. Chystá se k nám Škoda Auto s předváděcím vozem Enyaq, JAWA Moto Týnec se svými novinkami, fandové si budou moci sednout na nejnovější typ jejich motocyklu.

Dál máme poslední sobotu v červnu Půtovy zámecké slavnosti. Jedná se mladší tradici, bude šestý ročník. Je to den věnovaný rytířům, středověkým řemeslům. Program probíhá od 11 do 23 hodin. K vidění je i bitva, turnaj lehkooděnců a těžkooděnců, návštěvníci vidí v činnosti kata, přijíždí  sokolníci. 

 

Do správy zámku se již zapojili i vaši potomci. Jak máte nyní rozděleny kompetence?

Mám tři báječné děti – dvě svoje a jedno vyženěné, manžela od dcery. Od malička tady pomáhaly, dcera předávala květiny vystupujícím, syn hlídal kasičku na dobrovolné vstupné. Dcera s manželem vlastně zahájili Půtovy slavnosti, je to jejich práce a myšlenka.

Teď navíc vymysleli a realizovali úplně novou věc a to dětské a workoutové hřiště v parku, na kterém už teď mohou děti řádit. To je podle mě veliká věc a já jsem pro ni udělala jediné, když jsem řekla: Ano. Dřív tam býval tenisový kurt, který spousta lidí zná z filmu Hostinec U Kamenného stolu, protože se natáčel v Solnici a v Kvasinách v parku. Kurt zničila naplavenina z kukuřičného pole během velkého lijáku. Hřiště je hlavní novinka letošního roku.

Další připravujeme ve spolupráci s Nadací Škoda Auto, kdy se chystáme vylepšit expozici JAWA za pomoci muzea v Mladé Boleslavi. Obě značky se v Kvasinách vlastně propojují, což ukáže i nově pojatá expozice.

 

Kde vidíte zámek za deset let?

Doufám, že pořád tady (úsměv). Samozřejmě je potřeba dát do pořádku spoustu věcí. Ať už to jsou střechy na dalších staveních, fasáda na přilehlých domcích, nebo obyčejné dveře a kliky v galerii. Dokončit chceme také unikátní zimní zahradu, což bude finančně náročné, a nejdřív na to musíme našetřit. Věřím, že to zvládneme.

 

VIZITKA

Soňa Klímová, roz. Janečková (* 1959), třicet let po etapách opravuje zámek Kvasiny a navrací do něj život, organizuje výstavy, koncerty, setkání auto a moto veteránů. Stejně dlouho stojí v čele rodinné firmy, která obhospodařuje restituovaný majetek – lesy na Orlických horách. Pokračuje tak v podnikatelské tradici pradědečka Františka Janečka a dědečka Františka Karla Janečka – zakladatelů  firmy JAWA.