Mladočovské Jericho – literární svědectví o kolektivizaci jedné vesnice

Paměti vašeho dědečka Jana Boštíka zobrazují neobvykle sugestivní literární formou násilnou kolektivizaci v Mladočově u Litomyšle, v obci, která tomuto tlaku výjimečně dlouho vzdorovala. Jak se to projevovalo?

Odpor obyvatel Mladočova byl vytrvalý a soustředěný. Proti násilným metodám pracovníkům Okresního národního výboru v Litomyšli se zde postavili i místní funkcionáři a členové KSČ, kteří sice byli pro „lepší svět“, nikoli však vybudovaný na strachu a násilí. Nadřízené orgány dokonce hrozili zrušení mladočovské samosprávy a spojení s jednou z vedlejších obcí, ale ani to nezabíralo. Lidé v Mladočově i přes tlak z okresu nikdy neoznačili nikoho ze svého středu za kulaka, což by znamenalo jeho společenskou likvidaci. V tom byli v kontextu okolních obcí naprostou výjimkou.

Svou roli v tomto vzdoru sehrál i váš dědeček. Odkud pramenila jeho odvaha? A jaké schopnosti ho předurčily k zápasu s režimem?

Jan Boštík (1903–1981) byl hluboce nábožensky zakotvený člověk, který viděl v poválečném spojení se Sovětským svazem hrozbu ateizace a dehumanizace soudobé společnosti. Vedle hospodaření se s velkým nasazením věnoval politické a osvětové činnosti – byl obecním zastupitelem, členem řady spolků a organizátorem kulturního života. Dlouhodobě a intenzivně se zabýval regionální historií, o níž napsal řadu rukopisných pojednání. Od počátku 30. let do nacistické okupace byl mladočovským kronikářem. Ztělesňoval typ vesnického písmáka, školsky neučeného člověka, který získal samostudiem velký kulturně-historický rozhled a osobitý vztah k dění kolem sebe. A svůj náhled na historické události, jichž byl svědkem a účastníkem, zachoval v písemné podobě jako jedinečné dobové svědectví příštím generacím.

Je vlastně zázrak, že o vlásek unikl politické persekuci. Jeho příbuzní takové štěstí neměli…

Politické perzekuci se zcela nevyhnul. Hned po únoru 1948 byl na základě doporučení akčního výboru odvolán jako reakční živel z místního národního výboru a následně krok za krokem drcen. Nebyl však nikdy uvězněn. V jeho případě postačil nepřerušený dvaatřicetihodinový výslech, který prodělal na přelomu června a července 1954 v úřadovně okresního oddělení Státní bezpečnosti v Litomyšli. Po jeho skončení se domů vrátil duchem nepřítomný, třesoucí se a k smrti vyčerpaný člověk se stopami po tělesném týrání. V té době byl otcem pěti nezletilých dětí a v očekávání narození šestého. Strávil několik týdnů na lůžku bez schopnosti nejen pracovat, ale i smysluplně komunikovat s okolím. Na dlouhou dobu byl pak prakticky vyřazen z běžného života (s polními pracemi tehdy rodině vypomohl soused). Jako následek prodělaných výslechů mu zůstaly doživotní bolesti hlavy a poruchy spánku.

Někteří z dědových příbuzných takové štěstí opravdu neměli. Jeho bratranec a blízký přítel František Ambrož Stříteský (1912–1989), charismatický rektor litomyšlské piaristické koleje, byl v říjnu 1950 odsouzen v zinscenovaném procesu za „zločin velezrady“ k pětadvaceti letům vězení. Jeho švagrová Antonie Nádvorníková (1915–2007), mladočovská učitelka, byla v souvislosti s tzv. číhošťským zázrakem odsouzena v listopadu 1950 Státním soudem za „zločin sdružení proti státu“ ke třem rokům vězení. Bratr jeho manželky Anastázie Boštíkové Jan Nádvorník z Chotěnova (zároveň tedy i bratr odsouzené Antonie), byl navíc prohlášen za kulaka.

Čím ho režim trestal za „neposlušnost“?

Vedle zmíněné „péče“ Státní bezpečnosti jej režim trestal stejně jako všechny ostatní hospodáře vzpouzející se kolektivizaci. Rok od roku jim účelně zvyšoval dodávky hospodářských produktů v naději, že když nesplní, bude jim hrozit obvinění ze sabotáže a před vidinou vězení nakonec ustoupí a založí jednotné zemědělské družstvo. S tím byl samozřejmě spojen i postih celé rodiny, materiální nouze a nemožnost, aby děti mohly na studia. Děda byl vynikající hospodář, takže s dodávkami si poradil i za cenu toho, že jeho dvě nejstarší děti zůstaly po základní škole doma a pracovaly v hospodářství. Když dospíval třetí potomek, syn Václav, který byl velmi nadaný a složil zkoušky na tzv. jedenáctiletku (komunisty zreformované gymnázium), zhatilo jeho naděje politické rozhodnutí z okresu. Cituji: „Co se týká Vašeho syna, že nešel na 11letku, je pravdou podle zjištění, že bylo řečeno, že je nutné, abyste pochopili nutnost zapojení se do budování socialistické vesnice. Bylo Vám řečeno také, že nemůžete chtít, aby Váš syn šel na 11letku, když sami zůstáváte stranou. Bylo s Vámi mluveno o tom, že v první řadě mají přednost děti těch rodičů, kteří pochopili budování socialistických společností a plně se zapojili.“

Nakonec ale přece jen podlehl, jako poslední z Mladočova vstoupil v roce 1959 do JZD, které zde vzniklo rok předtím. Stalo se tak proto, že zdědil šestihektarové hospodářství po svém strýci z vedlejší obce. Napsal je sice na své nezletilé děti, chtěl je dát do užívání tamnímu místnímu národnímu výboru, nic mu to však nepomohlo. Byl náhle majitelem 18 hektarů půdy, výměrou tedy kulak, což znamenalo o polovinu vyšší dodávky a obrovskou daň. Ke své situaci si poznamenal: „Tohle jste mně, strejčku, neměl dělat. Právě v nejhorším čase umřít. Vidíte, v jaké já jsem teď úzkosti a strasti. Jsem kulak. Opravdový kulak. Vesnický boháč. Víte vy vůbec, co to je kulak? Úhlavní nepřítel pracujících. ‚Nejbrutálnější, nejneomalenější a nejzvlčilejší odpůrce.‘ To řekl, strejčku, Lenin. A to byl ňákej člověk. Genius revoluce, Titan lidstva, říkaj soudruzi. Oh, kdybych vás mohl vykopat, dát vám život. Zavezl bych vás na trakaři zpátky do chalupy a na věčné časy odmítl po vás něco dědit. K vašim 83 rokům bych vám přidal ještě dobrých padesát. Víte, strejčku, že dnes podědit pole je mnohem hroznější než černé neštovice nebo smrtelná nemoc?“

Mladočovské Jericho váš dědeček začal psát až v 70. letech minulého století. Z čeho vycházel, když se vracel k událostem z 50. let? A proč se asi rozhodl pro tuto neobvykle symbolickou literární formu? Biblickou analogii?

Do sepisování Jericha se pustil až po odchodu do penze na začátku 70. let. Vycházel přitom ze svých podrobných zápisů z let 1950–1961, které se dochovaly ve třech sešitech formátu A4 a 27 sešitech formátu A5, a z průběžně shromažďovaných materiálů (z korespondence, úředních dokumentů, novinových výstřižků apod.). Na jejich základě pak vytvořil finální literární dílo.

Text je pozoruhodný zejména tím, že je svědectvím přímého účastníka popisovaných událostí a zprostředkovává poutavým, mnohdy až humorným způsobem každodenní životní realitu zemědělce 50. let. Originální ztvárnění průběhu kolektivizace jako příběhu dobývání vesnice „rudými apoštoly nového náboženství“ je inspirováno biblickým vyprávěním o dobývání Jericha izraelskými kmeny pod Jozuovým vedením při jejich putování z Egypta do jejich původní domoviny

Literární forma starozákonního apokryfu umožnila autorovi řadu analogií, pomocí nichž dosáhl vysoké míry komičnosti. Sám to předznamenává v úvodních pasážích: „Obluda strachu a úzkosti připravuje na vesnici krok za krokem půdu, aby Leninovo sémě zachytilo a pustilo kořínek. Zemědělci jsou jako stlačováni a uzavíráni do hradeb starozákonního Jericha. Uvnitř, mezi obleženými, nachází se také zrádná nevěstka, ukrývající ty, kteří mají uspíšit pád. Pojďme a staňme se účastníky nerovného zápasu. Poslyšme úpění a nářky utištěných i bojový pokřik těch, kteří mají na své straně všechny zbraně moci a z ní vycházejícího práva. A jako Jericho bylo po šest dní obléháno, troubením obcházeno, tak i my si rozložme obléhání zemědělského stavu do šesti období se sedmým dnem vítězů i poražených.“ Zmíněnou nevěstkou mu byla místní organizace KSČ. Není to kouzelné i mrazivé zároveň?

Nekonformní autentická svědectví z doby kolektivizace vesnice jsou spíš výjimečná. Přesto, má kniha šanci zaujmout kromě odborníků – historiků a politologů i čtenáře z širší veřejnosti?

Kniha je svého druhu unikátním uceleným svědectvím, psaným s obrovským nadhledem a realistickým viděním, v němž nejsou lidé děleni na dobré a zlé. Ukazuje naprostou bezmoc obyvatel malé vesničky před soustředěným tlakem státních orgánů, které za jakoukoli cenu usilují vybudovat jednotný model zemědělského života a nebrání se použít k tomuto účelu i osoby s ne zcela čistou protektorátní minulostí či osoby, které by kvůli své neschopnosti a pracovní neukázněnosti nemohly za normálních okolností pomýšlet na vykonávání jakékoli vedoucí funkce. V těchto aspektech má příběh obecnou platnost pro kolektivizační postup na celém území Československé republiky.

A právě v tomto bodě tkví její velká přitažlivost. Hned po vydání se stala bestsellerem a velmi úspěšně se prodává až do dnešních dnů (z nákladu tisíc výtisků eviduje dnes portál Kosmas.cz již jen několik kusů). Dostal jsem velké množství ohlasů od čtenářů, že podle podobného scénáře s podobnými lidskými osudy probíhaly události i u nich. Úspěch, který kniha zaznamenala v odborné veřejnosti (o čemž svědčí mj. i několik recenzí v historických časopisech), ale i u běžných čtenářů, nás potěšil, ba skoro bych řekl, že ohromil.

Kniha je téměř vyprodaná, uvažujete tedy o jejím novém vydání?

Zatím jsme o tom blíže nemluvili, ale v horizontu několika let to není vůbec vyloučené. Kniha však natolik nadchla mého drahého litomyšlského přítele, grafika Jiřího Lammela, že zahájil přípravné práce pro její bibliofilské vydání a vytváří pro ni speciální knižní font (Sedlák). V plánu má několikadílné vydání s výtvarným doprovodem předních českých umělců

Jak si svého dědu nejčastěji připomínáte?

Když děda zemřel, bylo mi šest let, ale díky tomu, že s babičkou bydleli v sousedním domě, byl jsem u nich, jak se říká „pečený vařený“. Prováděl jsem i různé nezbednosti. Zatímco babička byla zlatá k nezaplacení, děda byl podstatně přísnější. Jako dnes si vzpomínám na jeho úmrtí, kopání hrobu, kdy jsem držel v rukou pradědovu lebku a tak nějak mi nedocházelo, že děda již brzy spočine na jeho místě. Žil jsem ve věčné přítomnosti a takovou změnu jsem neuměl vůbec pojmout.  

Dnes si uvědomuji především jeho zoufalý zápas o lidskou důstojnost s nemilosrdnou mašinerií, proti které nebylo dovolání. Děda byl velmi statečný, zásadový, ale ke svým blízkým dokázal být také nesmlouvavý a tvrdý. Kdyby mu nebylo určeno převzít po rodičích hospodářství a záleželo by na jeho rozhodnutí, stal by se nejspíš učitelem. Měl přirozenou autoritu a vůdčí schopnosti. Od mládí nebyl příliš přizpůsobivý. Už na obecné škole poznamenal k dědově osobě do třídního katalogu jeho učitel: „vzdorovitý, neposlušný, zlobí“. A to mu zůstalo.

Jako vnuk, jehož profesí je historie, jste asi neměl jinou možnost než připravit knihu k vydání. Jaká to byla pro vás zkušenost? A jaký dialog jste během práce vedl s dědečkem? 

Příprava knihy k vydání je kolektivní prací Pavla Hájka z Knihovny Václava Havla, historika Václava Rumla a mojí. Hlavní zásluhu na tom, že vyšla v takto upravené podobě, má především Pavel Hájek, který se s ní setkal již jako s interním tiskem Ústavu pro soudobé dějiny (tam vyšla v roce 2008 v mém přepisu a s mými poznámkami) a propadl jejímu kouzlu. Následně na text upozornil Ústav pro studium totalitních režimů, kde se ujal jejího podrobnějšího rozpracování Václav Ruml. Po Václavově odchodu z Ústavu práce na knize ustaly, dokud myšlenku na její vydání dostupné běžným lidem opět nevzkřísil Pavel. Velké časové prodlevy mezi jednotlivými fázemi přinesly mnoho dobrého, protože jsem mezitím objevil dědovy původní sešity z 50. let a naše vydání je tedy edičně z gruntu nové, obohacené o podrobný poznámkový aparát. Pavel také knihu graficky upravil a ve spolupráci s mým zaměstnavatelem Regionálním muzeem v Litomyšli vydal na podzim 2021 v pražském nakladatelství Kodudek, s nímž je personálně svázán.

A jaký jsem vedl s dědečkem dialog? Byla to směs obdivu a děsu. Vždyť já v Mladočově prožil prvních třicet let života, mnoho z aktérů příběhu jsem dlouhá léta znal jako sousedy. Najednou jsem viděl všechno v jiné perspektivě. Obrovsky mne ale vedle obsahového sdělení zaujala také kompozice díla. Pokaždé, když jsem rukopis znovu dočetl, byl jsem zaujat jeho uceleností a gradací.

Jste ve věku, kdy život vnímáte v celé jeho složitosti. Našel jste v rukopise odpovědi na tak těžkou otázku: Jak může člověk dospět k odpuštění nepříteli či aspoň bližním, kteří zakolísali?

V knize nenajdete dělení lidí na komunisty a nekomunisty, dobré a zlé. Děda očividně odpouštět uměl, a to tolikrát, kolikrát bylo potřeba. Nečišela z něj zášť, ani nevynášel rozsudky. Byl si vědom toho, že na to je lidský život příliš složitý a do nitra žádného člověka nelze dohlédnout až na dno. Když jste navíc drceni tak obrovskou silou, zakolísání přicházejí. Na lidi nelze naložit víc, než unesou, to je, myslím, jedno z jeho poselství.

Je nějaké krédo, které si zásluhou svého dědečka nesete v duši?

Určitě je to věrnost prověřeným hodnotám, jež nám odkázaly předchozí generace, nedůvěra k sociálně-politickým experimentům, které vznikají na papíře, radikálně přepisují dosavadní tradici a přinášejí „nový, lepší svět“. Člověk nakonec po celé své dějiny není ničím jiným, než jak se neustále opakovaně projevuje, křehkou rozpolcenou nádobou, v níž se mísí dobré a zlé. Nemá smysl jej moralistně přeceňovat, ale může mnohdy velmi příjemně překvapit.