Praha na konci listopadu

PRAHA NA KONCI LISTOPADU je text dokumentu, který vznikl v průběhu listopadových událostí roku 1989. Celé dny jsem tehdy chodila po městě, dívala se, poslouchala, opisovala výzvy a prohlášení, sbírala letáky, kupovala a ukládala noviny, účastnila se demonstrací. V té době jsem kromě rodiny neměla žádné místo, na které bych patřila. Mou profesí bylo rozhlasové novinářství. Krátce jsem byla v Československém rozhlase zaměstnaná, v některých letech jsem spolupracovala jako externí autorka, v jiných byla moje spolupráce prohlášena normalizačními šéfredaktory za nežádoucí. Neměla jsem tehdy ani žádné nahrávací zařízení, ale nedokázala jsem v těch vypjatých a převratných chvílích zůstat stranou. Z dokumentů a svědectví, které jsem v průběhu událostí shromáždila, a z mého vyprávění vznikly tři díly rozhlasového dokumentu. První z nich se vysílal 6. ledna 1990. Na třetím jsem pracovala ve chvíli, kdy v Praze poprvé po dvaceti letech zpíval Karel Kryl.

„Ahoj občani!“ pozdravil patnáct tisíc lidí na Koncertě pro všechny slušné lidi ve sportovní hale v Parku Julia Fučíka 3. prosince 1989.

Do jak prudké a hluboké změny jsme během pětadvaceti dnů listopadu a prosince roku 1989 vstoupili, se ukázalo už příštího roku i na mých pořadech. Při prvním výročí Listopadu se jejich nálada a patos natolik odlišovaly od aktuální atmosféry, že jsme se v redakci rozhodli tyto dokumenty nereprízovat. Společnost se už zmítala v konfliktech, sporech, bojích o koncepci dalšího vývoje, národních nedorozuměních a rozepřích. Vynořila se už i první spiklenecká teorie o tom, co vlastně bylo v pozadí za listopadovými událostmi. A po volbách za dva roky se začínala naše země lámat na dvě samostatné části a stát Československo přestal existovat.

A přesto ve mně přetrvával pocit hlubokého uvolnění, štěstí a vděčnosti. Když u nás v únoru 1948 zvítězila moc, která svou vládu udržovala terorem a násilím, bylo mi dva a čtvrt roku. Dalších čtyřicet let jsem stejně jako ostatní žila za dráty pod elektrickým napětím na hranicích. Pohraničníci stříleli na ty, kteří se snažili ze země uniknout. Tajná policie se sítí udavačů, Veřejná bezpečnost se svými dobrovolnými pomocníky, Lidové milice i armáda sloužili všichni té jedné jediné moci – Komunistické straně Československa. Strana a vláda, což bylo totéž, vládla všemu a všem. Školství, průmyslu, zemědělství, vědě, zdravotnictví, kultuře, médiím, rozhodovala o přijímání do práce, o možnosti vzdělávat se, o písňových textech i výtvarném umění. Cenzura a kontrola stranických orgánů zasahovala do všech sfér našeho života. Tedy přesněji řečeno – zasahovali lidé, kteří ve všech těchto „složkách“ byli ochotni pracovat, kteří tu stranu a vládu tvořili a vykonávali. Ti, kteří se tomu nechtěli podřídit a našli odvahu nějakým způsobem protestovat, byli zavíráni do vězení. V prvních letech tohoto režimu i odsuzováni na doživotí nebo k smrti. Dnes tomu říkáme totalita, ale toto jediné slovo vůbec nemůže vyjádřit tíhu, beznaděj, ponížení, bolest – a strach. Ten byl vyvoláván a udržován jako pomocník z nejspolehlivějších.

I v těchto podmínkách jsme se snažili žít, jak nejlíp jsme dokázali. Učili se, studovali, pracovali, vychovávali děti. Byla to existence limitovaná ze všech stran, ale síla života si hledá vždycky cesty a cestičky, jak prosadit svůj účel, uskutečnit to, co je v jejím jádru obsaženo jako cíl. Leccos se podařilo na režimu vyvzdorovat, vznikla i díla, která mají trvalou platnost a hodnotu. Ale vnitřní zadluženost země se stále zvyšovala, byla viditelná v rostoucí zchátralosti materiálních hodnot, staveb, měst, historického dědictví, i v postupujícím propadu etických norem a toho, co je bráno za normu slušnosti a přijatelného chování.

Měnil se i komunistický režim. Po fázi fyzického teroru po převzetí moci, ničení majetkových vztahů, vyhazování lidí ze škol a zaměstnání, po období destrukce společenského života zakazováním spolků, pronásledování církví a věřících, následovalo postupné uvolňování. Vývoj v šedesátých letech byl už otevíráním prostoru pro změnu. Vyvrcholila v první polovině roku 1968. Skončila v létě ze dne na den přepadením vojsky Varšavské smlouvy, v nichž nejpočetnější byli vojáci a zbraně Sovětského svazu. Během noci a rána byly silnice, ulice, náměstí, vojenské objekty a důležité instituce obsazeny tanky, obrněnými transportéry, kulomety a tisíci vojáků.

„Vstávejte, je válka!“ budila nás maminka ráno 21. srpna. To vše v klidné, mírové Evropě, na sklonku šedesátých let… Je to vůbec možné?! Vtrhnout do země, která žije svůj všední každodenní život, kde předtím nikdo nevystřelil a jejíž obyvatelé chtěli jen jedno: rozhodovat konečně sami o sobě?

Ale možné to bylo, jak jsme se přesvědčovali na každém kroku. To obludné násilí byla skutečnost a přinesla následky. Znovu lidé utíkali po tisících ze země, která byla jejich domovem, aniž by měli naději, že se do ní budou moci někdy vrátit. Statisíce byly znovu vyhazovány z práce, bez ohledu na jakoukoli špičkovou odbornost, pokud se předtím angažovali „v obrodném procesu“, jak se během Pražského jara začal nazývat ten pokus o větší svobodu. Z knihoven byla vyřazována díla, která tentýž režim předtím dovolil publikovat, a nedávno natočené filmy mizely v trezorech. Název pro toto období komunistické vlády v sobě obsahoval veškerou absurditu a zvůli, jíž jsme byli vystaveni. Vykonavatelé nazývali toto dění – normalizace. Ale jedno už bylo od této doby průzračně jasné. Na čem tento režim stojí a čím je udržován. Sovětská vojska v zemi „dočasně“ zůstala. Ale vyhazovy a čistky už vykonávali zase naši lidé. A ti, kteří do uprázdněných míst nastupovali, věděli, v jaké situaci a za jakých podmínek se to děje. Lámání charakterů ve velkém způsobilo tu devastaci následujícího dvacetiletí.

Uvědomila jsem si to třeba na učebnicích. Zatímco moje generace se v padesátých a šedesátých letech učila o vzniku Československa sice v ideologickém výkladu, ale jména, osoby a situace tam ještě pořád odpovídaly tomu, co se tehdy dělo, tak v dceřině gymnaziální učebnici v osmdesátých letech byl už naprostý blábol. Vznik našeho státu byl zařazen do kapitoly „Světodějný význam Velké říjnové socialistické revoluce – počátek procesu socialistických revolucí a přechodu společnosti od kapitalismu k socialismu“. Kapitola má 47 stran, většina se týká revoluce v Rusku, 28. říjnu je věnován jeden odstavec a ten uzavírá věta: „Národně osvobozenecký boj Čechů a Slováků v době války postupně narůstal v národní a demokratickou revoluci a pod vlivem Velké říjnové socialistické revoluce vyústil v říjnu 1918 ve vznik společného státu Československé republiky.“ Autoři tohoto díla jsou opatřeni tituly před jmény i za jmény, šéfuje jim člen korespondent Československé akademie věd i Slovenské akademie věd a učebnice pro 3. ročník gymnázia byla schválena ministerstvem školství dne 16. ledna 1986.

A přesto vyrostla nová generace, která už nechtěla žít v tomto marasmu. Také mezinárodní situace se měnila. Protestující mladí lidé svými demonstracemi na počátku roku 1989 vysvobodili z potlačené paměti zoufalý a hrdinský Palachův čin, lidé začali podepisovat petice Několik vět a za propuštění Václava Havla z vězení a události dospěly až k tomu studenému větrnému dni a brutálnímu násilí na Národní třídě.

Dokument Praha na konci listopadu, který vznikal během listopadu a prosince 1989, je možností vstoupit do času, který byl přítomností před třiatřiceti roky, a projít znovu počátek té cesty, jež nás dovedla ke svobodě.

Vizitka

Jitka Šestáková (nar. 28. 11. 1945) vystudovala Fakultu sociálních věd a publicistky UK (1964-1970). V Československém rozhlase pracovala od 1. 12. 1968 do 31. 1. 1970. A znovu od 1. 5. 1990 do 30. 9. 1995. V srpnu 1968 se zúčastnila vysílání ve studiu Čs. rozhlasu v Hradci Králové. V letech 1971-1978 byla zaměstnaná v Redakci literatury faktu nakladatelství Orbis (Panorama).