Létající biochemik Michal Svoboda

Tvoje příjmení Svoboda je pro tebe, zdá se mi, docela přiléhavé. Za svobodou jsi odešel v roce 1969. Přemýšlel jsi o odchodu už předtím? To jsi byl, tuším, gymnazista. 

Nikdy jsem si nemyslel, že budu žít v jiné zemi. Jsem stále v duchu Čech a Pražák. Samozřejmě, přál jsem si cestovat a poznávat svět. Maminka pracovala v nakladatelství, táta překládal z francouzštiny a ruštiny. Mimo jiné byl v Bruselu na Expo 1958. Když se vrátil, ukazoval mi úžasné, barevné prospekty. Moc se mi líbilo Atomium a přál jsem si procházet se v něm z koule do koule.

Chodil jsem do SVVŠ na Zatlance, kousek od Anděla. Spolužáci se bavili o koncertech ve Sluníčku a Music f klubu (dnes klub Futurum). Zapsal jsem se do klubu také, byl v podzemních prostorách Kulturního domu Prahy 5. Do té budovy jsme chodili i do tanečních a v neděli odpoledne také na čaje. Hrály tam bigbeatové skupiny, známé i začátečnické, nejvíc nás zaujali Primitives Group, tancovalo se, svobodně povídalo. To byly roky 1966–7. Víc nás sice zajímala muzika a beatníci, ale sledovali jsme, že svoboda, kterou jsme měli v klubu, se najednou dostala i do hromadných sdělovacích prostředků.

Tvůj sen procházet se Atomiem tedy nebyl tak nesplnitelný?

Měl jsem francouzštinu jako třetí jazyk a dopisoval si už tehdy s jednou belgickou dívkou. Studenti z lycea v Charleroi pak navštívili naši Zatlanku. V dubnu 1968 mi bylo 18 a měl jsem tedy právo na pas. Tenkrát, v době politického uvolnění, bylo cestováni volné. Tak jsem odjel na své první "dospělé" prázdniny do Belgie a přirozeně jsem tu navštívil i Atomium. A právě v Bruselu jsem se dozvěděl o okupaci Československa 21. srpna.

Řekl jsem si: "Pro jednou se něco v Praze děje a já tam nejsem!" Vrátil jsem se asi týden na to téměř prázdným vlakem, zatímco vlaky v opačném směru byly už plné emigrantů. Na nádraží v Norimberku se mne různé organizace snažily přesvědčit, abych se nevracel, a nabízely se tu různé možnosti, ale já jsem tehdy nechtěl. V Praze byly v ulicích ještě tanky a na stanovištích obrněné vozy. V září mě pak Rusové kvůli puberťácké provokaci zatkli.

Jak se to stalo?

Začalo to nevinně, ale mohlo to skončit špatně. Šel jsem s jednou dívkou kolem takového stanoviště poblíž Anděla, před místní komandaturou, kde na obrněnci seděli a hlídali Rusové, a chtěl je provokovat. Řekl jsem, že jsem kontrarevolucionář. Jeden z vojáků za námi přiběhl a přátelsky mi řekl: "Tohle nemůžeš říkat, kluku!" Skončilo by to takhle, kdybych se asi za hodinu nevracel kolem nich zase, tentokrát sám. Jiný voják, když mne viděl, řekl někomu: "To byl on!", načež mne zatkli a musel jsem s nimi jít na komandaturu. Jenže to už mne nebavilo. Nějaký mladý důstojník mi pokládal otázky: Jestli jsem po nich střílel… Řekl jsem, že to neumím a nemám zbraň. "A kdybys ji měl?" Odpověděl jsem "ano". On to pokaždé naťukal na stroji a nechal mne to podepsat. Naštěstí pak přišel nějaký vyšší důstojník, asi velitel, s čapkou jako Čapajev a zeptal se, o co jde. Pak mávl rukou a dal rozkaz, at´mne předají české policii. Tam se mnou sepsali krátký protokol a řekli mi, že jsem měl štěstí, že mne neodvezli někam jinam. Pak mne pustili.

Na podzim 1968 lidé drželi ještě spolu a panovala dobrá nálada. To se ale postupně zhoršovalo, až byl odvolán Dubček a k moci se dostal Husák.

Co nakonec rozhodlo o tvém odchodu?

Ještě v létě 1969 jsem se vypravil do Belgie znovu, s jednou dívkou, která tam měla známé. Rozhodla se emigrovat, já jsem o tom stále ještě neuvažoval. Doprovázel jsem ji po úřadech a překládal jí. Když vyplnila žádost o azyl, přišel úředník, abych ho také vyplnil. Myslel jsem si, že ho vyplním a rozhodnu se později. To jsem netušil, že už na podzim komunisté opět zavřou hranice. Studentka ze sousedství, Catherine, ale udělala něco, co rozhodlo o mém životě. Zeptala se mne, co bych chtěl studovat. Když jsem řekl, že chemii, strávila se mnou skoro celý den, chodili jsme po různých odděleních bruselské univerzity (ULB), až jsme našli ta správná okénka. A podali moji žádost o uznání čs. maturity, o zapsání na přírodovědeckou fakultu, žádost o stipendium. K tomu všemu jsem musel mít status žadatele o azyl, a to rozhodlo. Status jsem si nechal a tudíž jsem zůstal v Belgii.

Přestože jsi tam přišel bez ničeho, mohl jsi jít studovat? Nejdřív asi musela být nějaká práce? A jak to šlo potom?

Myslel jsem si, že studovat zde vysněný obor bude pro mne složité. Akademický rok tenkrát začínal v říjnu. Do té doby jsem pracoval na tři směny v továrně Acec na předměstí Bruselu. Pak přišlo studium ve francouzštině – zpočátku únavné, když jsem neznal specifické termíny. Se stipendiem jsem neměl na vybranou: musel jsem uspět každý rok. A jinak? Hrozil by návrat do továrny. Dnes je to jiné, se stipendiem se může i opakovat, myslím, že to ale snižuje motivaci. Zakončil jsem studia s vysokým vyznamenáním a měl jsem štěstí. Přijali mne jako asistenta na katedře biochemie Lékařské fakulty ULB. Měl jsem své studenty v laboratořích a připravoval se na doktorát. V roce 1974 jsem také dostal belgické občanství a pak šel na belgickou vojnu. Doktorát jsem obhájil v roce 1979 a byl hned na to definitivně přijat do akademického sboru fakulty. Zůstal jsem tam až donedávna, do roku 2020. Ted si užívám penze.

Jaká je přesněji tvoje specializace a čemu ses nejvíc věnoval během své kariéry? 

Během doktorátu jsem studoval hormonalni aktivaci pankreatické adenylat cyclasy. Už tehdy bylo dokázané, že protein Gs a jeho aktivace adenylate cyclasy je klíčový mechanismus akce toxinu cholery. V případě buněk střeva to znamená permanentní sekreci vody a tudíž diarheu až desítky litrů denně a dehydrataci pacienta.

Izolovali jsme take toxin z Bordettela pertussis, bakterie způsobující černý kašel. Později jsme se zaměřili na studii genu receptoru téhle rodiny. Byli jsme první, kteří publikovali sekvenci receptoru glukagonu, hormonu, který udržuje hladinu glukózy v krvi během půstu. Později jsme studovali promotér genu tohoto receptoru glucagonu. Ten gen je paradoxálně aktivován glukózou. A my jsme identifikovali element, který tu aktivaci řídí.

Díky práci na bruselské univerzitě ses ale dostal i docela daleko do světa. Kam a s jakým posláním? 

Například na různé kongresy – jednou, dvakrát ročně. Rád vždy růstanu nějaký den navíc a cestuji. Byla to už v době doktorátu příležitost, jak poznávat svět. Od roku 1999 mě univerzita začala minimálně jednou ročně vysílat do Bolívie, na univerzitu v Cochabambě. Nejdřív, abych tam vybudoval laboratoř molekulární biologie, v rámci speciálního programu financovaného Belgií. Byl určen studentům s profesionální praxí, takže mým studentům bylo i víc než 30 let. Nejlepší dostávali stipendium na doktorát nebo na tříměsíční stáž v Belgii – na různých univerzitách, ale nejčastěji na naší. Permanentně byli v naší laboratoři 2 – 3 studenti z Bolívie. Vzhledem k tomu, že nemluvili francouzsky, jen trochu anglicky, pracoval jsem skoro dvacet let také ve španělštině, kterou jsem se musel naučit hned ze začátku spolupráce s Bolívií.

Co konkrétního jste po vybudování té laboratoře v Bolívii řešili?

Už i to vybudování samotné laboratoře byl zajímavý úkol, když jsem tam na to byl sám. Jeden z dalších úkolů byl naučit Bolívijčany používat PCR metodu testování. Díky Covidu-19 se nyní hodně mluví o PCR testech. Ale tato revoluční metoda byla publikována už v roce 1985 a úplně změnila nejdřív výzkum a analýzu nukleárních kyselin a později s tím spojenou klinickou analýzu.

V Bolívii slouží nyní k detekci kongenitálního nakažení novorozeňat Chagasovou nemocí (způsobuje ji tam parazit Trypanosoma cruzi). V roce 2000 mělo asi 20% obyvatel provincie Cochabama tuto nemoc, přenášenou hmyzem. Dá se léčit první měsíce či rok po nakažení. Později už léky nejsou efektivní. Kolem 30% pacientů po "tiché", asi dvacetileté periodě, má velmi vážné syndromy (srdce, tlusté střevo) končící často smrtí. Asi 5% nakažených matek přenáší kongenitálně tuto nemoc na novorozeně. Pokud je přenos dokázán, dává se novorozeněti lék. Dokazuje se klasicky, pozorováním pupečníkové krve mikroskopem, ale to je snadné pouze, když je parazit přítomen ve velkém množství. Téma doktorátu jedné studentky z Bolívie v naší laboratoři bylo vyvinout a standardizovat metodu, kde parazit byl detekován i v minimálním množství metodou PCR.

Tady skromně zamlčuješ, že když jsi laboratoř a studenty vedl, je to zároveň tvůj úspěch – a v Bolívii to pomáhá, jak jsi říkal…

Ty testy PCR se u novorozeňat dnes v Bolívii dělají běžně. Je to určitě užitečné a dobré pro ta novorozeňata, ale ovlivnit tu epidemii samotné testy nemohou. Pro snížení rizika nakažení jsou důležité pesticidy, proti kterým tu v Evropě bojujeme (ještě přesněji tady insekticidy). Hmyz Triatoma infestans (který parazita Trypanosoma cruzi přenáší) žije ve skulinách domů, hlavně v domech postavených z vepřovic na venkově. A nic jiného, než pesticidy, proti němu nepomáhá.

Jak dnes zpětně vidíš svoje působení v Bolívii ?

Učit studenty, organizovat laboratoř a řídit jejich výzkumné práce bylo zajímavé, cítil jsem se užitečný. Poslednich pět let jsem ale pak koordinoval všechny programy financované Belgií v Bolívii (celkem 12, od medicíny po sociologii a čtyři studia Master). To jsem jezdil do Cochabamby častěji, ale na kratší dobu. Všeobecná řídící funkce se mi líbila už méně. Diskuse s tamějším rektorátem a vedením univerzity se točila víc kolem politických než akademických požadavků. Byl velký rozdíl mezi mladými, kteří se chtěli učit, a vedoucími volenými pracovníky, kteří hlavně chtěli být v hezkém světle tamní vedoucí strany (MAS).

Co jsi tam ještě měl možnost zažít, myslím kromě samotné práce? 

Z Bolívie mám samozřejmě i spoustu jiných zážitků... Protože mne vždy přitahovaly minerály a nerosty, má první soukromá cesta vedla do Potosí. Do města, které leží v 4 000 m n.m. pod horou Cerro Rico (Bohatá Hora). V dobách španělské kolonizace se tam těžilo ohromné množství stříbra. V 16–17. století bylo Potosí největší město s evropskou kulturou, větší než Paříž. Dodnes tam je spousta malých rodinných dolů, které lze navštívit. Je to namáhavé, vhchod do dolu je ve více než 4 200 m. n. m., leze se z patra do patra po žebřících. Venku je chladno, ale uvnitř horko. Je povinné přinést jako dárky listy koky a dynamit. Obojí je tu volně v prodeji. Ostatně ty listy koky je nutné vzít si i kvůli námaze a nadmořské výšce. Celkem jsem byl v Potosi třikrát a navštívil sedm dolů.

Jiná úžasná cesta, kterou jsem také vykonal třikrát, je čtyřdenní túra od solného jezera Salar de Uuni (ve 3 850 m.n.m.) směrem na Laguna Colorada (Červená laguna, kvůli korýšům) a Laguna Verde (Zelená laguna, kvůli rozpuštěné mědi). Solné jezero vypadá jako zamrzlé, je větší než Středočeský kraj a pokrývá ho několikametrová vrstva soli. Také jsou tam bohatá ložiska lithia a je obava, že oblast bude kvůli tomu zpustošená. Cesta k lagunám vede pouští. Na ty čtyři dny musíte mít s sebou jídlo a hlavně dost pití.

Na víkendy jsem jezdil často do tropické zóny. Cochabamba ve výšce 2 500 m.n.m. je oddělená pouze jedním průsmykem od Amazonie, která je 300 m.n.m. Za tři hodiny je člověk v úplně jiné zemi. Místo vlněných svetrů trička.

Teď máš konečně víc času na všechny svoje koníčky. Už od mládí máš rád tanec, chodíš taky cvičit, potápíš se. Tím největším koníčkem je ale sportovní létání. Jak ses k němu dostal?

Od dětství mě přitahovala letadla. Pamatuji, že mě rodiče zavedli na letecký den v Ruzyni, myslím tak v roce 1955. Pořád jsem potom maloval letadla. Ale konkrétně jsem začal v plachtařském klubu na univerzitě během doktorátu, až tady v Belgii. Protože v okolí Bruselu větroně létat nesmí a krajina není nejvhodnější, náš klub byl až na letišti v Saint Hubert v Ardenách. Létal jsem tam na československém letounu L-13 Blaník. Byl zbrusu nový, klub ho právě koupil (1973–4). Byl to v té době asi nejlepší školní a akrobatický větroň. Po vojně jsem začal létat na motorových letadlech na letišti v Grimbergenu, pár km od Bruselu. Tam létám dodnes, klub si ponechal jméno "Sabena Aeroclub".

Co ti létání dává? Vím, že kromě toho se věnuješ i paraglidingu. Je to ještě znásobená svoboda, kterou jsi v Belgii našel? Možná se z výšky dá lépe najít i dnes tolik potřebný nadhled?

Težko říct. Je to všechno: radost ovládat stroj ve třech dimenzích. Mít nadhled nad krajinou. Vidět zemi jinak než z "přízemního" pohledu. Belgie je velmi plochá, jinak než z letadla pohled do krajiny shora není.

Vzpomínám na tvoje přání do nového roku, které znělo:

"Ať už se na ten Sars-Cov-2 adaptuje náš imunitní systém, aby nás různé autority přestaly omezovat v naší svobodě cestování, kultury atd. " To už se vlastně stalo, a horší to s covidem snad už nebude. Přišlo ale jiné globální nebezpečí, které nás všechny ovlivňuje, a to je válka na Ukrajině. Tvoje dospělé děti, syn a dcera, jsou už více Belgičany. Mluvil jsi s nimi někdy o svých zkušenostech z roku 1968, a je jim díky tomu situace jasnější?

Hluboce lituji války na Ukrajině. Myslím, že se jí mohlo s trochou dobré vůle zabránit. At´dopadne jakkoliv, samozřejmě nejvíc ztratí obě válčící země, ale ztratí i celá Evropa. Naproti tomu je to velká příležitost pro USA a Čínu. Škoda, škoda! Samozřejmě jsem vyprávěl dětem o roce 1968, ale pro ně, ročníky 1985 a 1988, to je něco, jako byly pro nás problémy Rakouska-Uherska. Pradávná minulost.

Žiješ už dlouho v zahraničí. Co tě s Prahou a Českou republikou spojuje?  

Mám ještě v Česku sestřenice a bratrance, udržuji kontakty s tehdejšími přáteli a některými spolužáky a mám vždycky radost ze společných srazů. V Praze si taky vždy projdu "svoje" místa. Ale jednoho moc dobrého kamaráda, také chemika, mám ještě v Seattle. Je to Franta Tureček, se kterými jsme kdysi dělali první pokusy, když jsme si koupili knihu Chemie a technologie výbušnin. Franta vystudoval doma, na Karlově Univerzitě. Emigroval pak do USA a je tam velice úspěšný. V roce 2010 byl v Česku oceněn titulem Česká hlava a myslím, že v nějakém novinovém článku při té příležitosti také vzpomínal na naše první společné výbuchy, když nám bylo 13-15 let.