Najdi si svého spisovatele. Rozhovor se spisovatelkou, výtvarnicí, překladatelkou a učitelkou Světlanou Glaserovou

Světlana Glaserová (rozená Kličková) se narodila v roce 1956. Tatínek Václav byl spisovatel, narozený českému otci legionáři a ruské matce v Sovětském svazu. Co víc si člověk může přát, že? V roce 1937 čekalo tatínka zatčení, a tak malý Vašík absolvoval s rodinou strastiplnou (v očích malého chlapce také dobrodružnou) cestu do Československa. Deníky malého Vašíka později dcera Světlana převyprávěla v knize Trosečník sibiřský. Světlana se narodila v Praze, po základní škole absolvovala na SUPŠ obor animaci a krátce pracovala v České televizi.

Světlano, naše cesty se spojily díky knize Trosečník sibiřský. Jaký význam má pro tebe tahle kniha a její příběh?

Vzhledem k tomu, že s námi táta od mých dvanácti let nežil a jeho syna z druhého manželství, tedy mého bratra Václava, jsem objevila až po jeho smrti, byly pro mne tátovy paměti zjevením. Pár historek jsem sice znala už z vyprávění od své babičky a něco z toho mi táta vyprávěl, když jsem byla malá, ale jak spletité a dobrodružné dětství měl, jsem se dozvěděla až z jeho pamětí. Tyhle paměti, čítající skoro 700 stran psaných na stroji, našel na půdě bratr Václav a donesl mi je, abych s tím zkusila něco udělat, když už je ze mě ta spisovatelka Mívala jsem tátu hodně moc ráda, takže realizace této knihy byla pro mne nejen zajímavou zkušeností, ale i možností se k otci více přiblížit a pochopit ho.

Proč ses rozhodla přiblížit tak těžké téma jako je bolševické Rusko v první polovině 20. století právě dětskému čtenáři?

Původně se vůbec nemělo jednat o knihu pro děti. Šlo mi jen o to, přepracovat tátovy sáhodlouhé paměti (byl tak trošku, spíš hodně, grafoman), do čtivé podoby. A jak jsem tak přepisovala jednotlivé kapitoly, nachomýtla se mi zrovna k tomu má vnoučata ve věku kolem 12-13 let, která byla u nás na Seči na prázdninách. Těm jsem pak jednotlivé kapitoly předčítala nahlas, a tak se stalo, že jsem právě kvůli jejich uším vypustila lechtivější historky z otcova mládí a nabídla jsem pak své hotové dílo Albatrosu, jako četbu pro děti od dvanácti let. V knize jsou události doby (od roku 1928-1941) viděny očima chlapce ve věku od tří do šestnácti let a jsou překryty událostmi všedních dnů s dětskými starostmi a radostmi. Navíc to nejdrastičtější je vnímáno jen jakoby zpovzdálí. Nemyslím si, že by se jednalo o jakkoli chmurné čtivo. Nejmladší generaci by mohla ovšem tato kniha – Trosečník sibiřský, přiblížit dobu SSSR se všemi represemi vůči vlastnímu lidu i v kontextu k událostem dnešní doby, aby pochopili, že v podstatě nejde o nic nového pod sluncem a že Putinovo jednání má dalekosáhlé historické kořeny.

Co bylo podnětem k napsání tvé knihy Kdopak by se šmejdů bál?

Šmejdi to byla moje prvotina, kterou jsem spáchala v mých 59 letech. Do té doby mě nikdy nenapadlo psát knihy. Zajímal mne spíše film a párkrát jsem se pokusila (neúspěšně) nabídnout své scénáře k celovečerním filmům i České televizi, nebo do soutěže RWE Barrandov. Jen jednou to vypadalo, že na tomto poli prorazím a to, když jsem v roce 2000 svůj dočista první scénář poslala do soutěže Sundance institutu nadace Roberta Retforda a ocitla se nějakým zázrakem mezi šesti finalisty. Ale vrátím se k těm Šmejdům. Když to hodně zkrátím, tak šlo o to, že jsme při prodeji domu naletěli podvodníkům z realitní kanceláře Prolux, kteří okrádali své klienty ve velkém. Nezbývalo mi tedy, než se do nich obout a zlikvidovat je. No, a když pak ten tři roky trvající kolotoč kolem soudů, jednání s Českou obchodní inspekcí, kriminálkou, dokonce i s BISkou, a v neposlední řadě s mnoha politiky, skončil, přišlo mi líto svoje zkušenosti jen tak zahodit a rozhodla jsem se je literárně zpracovat. Poslala jsem tehdy prvních 20 stran asi šesti nakladatelstvím, abych se ujistila, že to vůbec někoho bude zajímat, a když jsem zjistila, že ano, podepsala jsem smlouvu s Euromedia Groupe, a tak jsem se stala spisovatelkou z leknutí.

Světlano, znáš dokument Silvie Dymákové Šmejdi?

Ano, dokumentární film Šmejdi od Sylvie Dymákové byl uveden v květnu 2013. Dozvěděla jsem se o něm prostřednictvím mohutné mediální kampaně společnosti Ringier Axel Springer, a. s. V té době se zrovna schylovalo k závěrečnému soudnímu jednání stran naší hromadné žaloby na Prolux, jejíž projednávání se táhlo již od září 2010. A tak mě napadlo, zda bychom nemohly s paní Dymákovou spojit síly k osvětě. Naše sdružení totiž v té době již pomáhalo nejen bývalým klientům Proluxu, ale účinně jsem třeba i já sama pomohla mnoha lidem poškozeným jinými podvodníky tím, že jsem pro ně psala žaloby i zastupovala je jako obecný zmocněnec u soudů. Mimo jiné jsem pomohla i několika důchodcům, z předváděcích akcí. Šlo o to, že záměrně vytvořené pohledávky byly opatřeny rozhodčími doložkami, o kterých tehdy pro úvěrovou společnost Essox rozhodovalo Sdružení rozhodců a.s., kterému šéfoval JUDr.Tomáš Sokol (čili poměrně silný protivník). Nám s Davidem Ondrejkovičem se ovšem tehdy povedlo, že v roce 2012 bylo uzákoněno, že rozhodčí doložky (bez jmenování rozhodců) se staly absolutně neplatnými. Což málo lidí vědělo, a proto se nebránili. Snažili jsme se sice o změnu legislativy tak, aby byly rozhodčí doložky ze spotřebitelských smluv vyjmuty celé, ale i tento dílčí úspěch nám pomohl zachránit mnoho lidí. To jsem ovšem odbočila od paní Dymákové. Takže mě napadlo, že bychom mohly spojit síly a zatelefonovala jsem jí. Paní Dymákové se můj nápad líbil, ale než mi řekne definitivní ano, zeptá se prý svého mediálního partnera. Hned druhý denjsem pak dostala velmi nehezký e-mail od Jana Jukla, ve kterém mi psal, že prý chci parazitovat na Šmejdech, a dokonce mi vyhrožoval soudem, pakliže jakkoli použiji (z jeho pohledu – zneužiji) ve své kampani výraz Šmejdi (na které měl údajně licenci). Později jsem pak právě proto svou knihu nazvala tak, jak jsem ji nazvala, abych právě Juklovi ukázala, že se ho nebojím a celou tuto historku jsem rovněž do knihy Kdopak by se šmejdů bál?, začlenila. V podstatě jsem chtěla Jukla vyprovokovat k tomu, aby splnil svou výhružku a zažaloval mě a ... ztrapnil se. Jo a ještě k tomu bezzubému zákonu, ke kterému pohnula legislativce paní Dymáková. Tak ten byl nastaven doslova tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Dosáhla totiž jen toho, že Šmejdi měli povinnost své akce předem hlásit na ČOI, což v podstatě nic neřešilo. Účinné bylo spíš to, že se tohle téma otevřelo širší veřejnosti a lidé si začali dávat více pozor.

Vím o tobě, že si knihy  také ilustruješ. Kdy tě napadlo, že vlastně není třeba hledat vhodného kreslíře?

Hledat ilustrátora mě tak nějak ani nenapadlo. Studovala jsem kdysi na SUPŠ, takže výtvarno by v podstatě mělo být víc má parketa než psaní. Nikdy jsem se ale jako výtvarnice prosadit nesnažila, takže žádný ustálený rukopis jsem si ani nikdy nenašla a podle toho mé ilustrace i vypadají. Ale jsou moje a jsou pro mne důležité, protože často vznikají dříve než text.

Jsme teď hodně ovlivněni jako národ válkou na Ukrajině. Nepochybuju o tom, že pomáháš, jak to jen jde. Co přesně je teď tvojí hlavní náplní?

Ano, jsem teď zaměstnaná u nás na Seči, jako asistent pedagoga v první třídě a vedení, které jsem hojně zásobila svými knihami, o mě pochopitelně ví, že umím dobře rusky. Takže když k nám začaly ukrajinské maminky přivádět do školy své děti, stala jsem se náhle velmi žádanou osobou už při jejich zápisu. A v současnosti pravidelně několikrát za den učím šest dětí z prvního stupně češtinu. Bohužel jsou některé hodiny i na úkor mých prvňáčků, ale to se nedá nic dělat.

Vím, že jsi také pracovala na dvou překladech a stačila jsi napsat i novou knihu. O jaké tituly jde a kdy se můžeme těšit na vydání?

Loni v zimě se na mě obrátil nakladatel Lubor Maťa s prosbou, abych přeložila knihu Tříska od sovětského spisovatele Vladimíra Zazubrina. Nikdy dříve jsem se do žádného překladu nepouštěla, ale byla to výzva, a ačkoli je ta kniha opravdu strašlivá (odehrává se totiž v prostorách ČEKA, tedy tajné policie a na každé stránce se člověk brodí potoky krve), byla to nedocenitelná zkušenost. Překládání se mi pak natolik zalíbilo, že jsem se hned pustila do překladu jedné novely exilového ruského spisovatele Ivana Šmeljova, která vyšla v ruštině v Praze roku 1925 v nakladatelství Plamja. Jednalo se zase o jakousi úlitbu mému tátovi, který měl tuhle novelu moc rád a mluvil o tom, že by ji rád přeložil. Tříska měla ovšem vyjít už loni v květnu a vzápětí i Teorie plukovníka Babukina, taky měl ještě Maťa vydat biografickou knihu, kterou jsem napsala o mém manželovi malíři a animátorovi Bedřichu Glaserovi. Vzhledem k problémům s papírem, způsobeným covidem, však všechny tyto tři tituly stále ještě čekají, kdy spatří světlo světa. Tříska snad konečně vyjde teď v květnu a pak postupně i Teorie plukovníka Babukina a Bedřich z Ořecha. Nyní mimo ostatních aktivit pracuji na dalším překladu románu jednoho známého ruského autora, ale mám od Mati zakázáno o té knize psát, nebo mluvit na veřejnosti, takže to bude překvapení, které snad vyjde počátkem příštího roku.