Miloň a Josef Čepelkovi – otec & syn v jednom rozhovoru

Miloň Čepelka

Když si čtu ve vašem životopise, mám dojem, že jste muž mnoha povolání – byl jste učitelem na základní škole, jste moderátorem v rozhlase, básníkem, autorem spousty textů od písňových přes publicistické, a navíc jste hercem v Divadle Járy Cimrmana. A to jsem nejmenovala všechno. Čemu se nejvíce věnujete v současnosti?

Střídavě pořád všemu, co jste vyjmenovala, tedy s výjimkou kantořiny. Aspoň mě nic z toho nemůže omrzet.

Do Divadla Járy Cimrmana jste vkročil jako neherec. Splnil jste si během působení u Cimrmanů nějaký (ne)herecký sen?

Herecké sny jsem neměl, protože, jak správně uvádíte, herec nejsem. Ale díky jevištnímu zviditelnění mohl jsem bez potíží vydat něco knížek, veršových i prozaických, a to mým snem bylo. 

V současnosti některé herce z původní sestavy nahradili noví členové, vy se alternujete v rámci projektu „Synové pomáhají otcům“ se svým synem Josefem alias Bohouškem. Byla někdy řeč o tom, že by některé otce mohly nahradit dcery?

Ne, o tom řeč nebyla a nemohla být, protože ctíme Cimrmanovu zásadu (sám přiznávám, že podivínskou), že "ženská na jeviště nepatří". Mně ale vyhovovala a jaksepatří jsem ji coby mamka Žílová, Andulka Šafářová, Emilka Najbrtová a další využil.

Napadlo mě, že Divadlo Járy Cimrmana vzniklo podobně jako britská komediální skupiny Monty Python´s Flying Circus na konci 60. let, má také v podstatě jen mužské obsazení, originální smysl pro humor a také se, stejně jako Cimrmani rádi zabývají historickými tématy… Byli pro vás někdy „Pythoni“ inspirací? Nebo snad vy pro ně?

Na to by měli odpovědět naši autoři S + S nebo zakladatel a duchovní otec Jiří Šebánek. Nepamatuji se, že by o Pythonech byla někdy řeč jako o vzoru. A obráceně – my inspirací pro ně? To určitě. Ne.

Divadlo Járy Cimrmana, podobně jako jiná divadla, mělo v minulých měsících nevyžádanou pauzu. Zájem publika o představení DJC bude nyní zřejmě ještě větší, než obvykle bývá. Neplánujete tak, jako kdysi bratři Nedvědové udělat představení pro své fanoušky na velkém jevišti? Takový „Cimrmanův Strahov“?

Ne, nic takového opravdu neplánujeme. Nám sluší prostředí komorní. Že občas hrajeme ve velkých sálech kulturních domů, to je ústupek kvůli zájmu diváků. Za ten jsme ovšem vděčni.  

Josef „Bohoušek“ Čepelka: Hrát s Cimrmany je radost!

Josef Čepelka je rodák z Prahy, dlouholetý člen souboru Klicperova divadla, který tu a tam hostuje v Divadle Járy Cimrmana, otec tří dětí, také syn Miloně Čepelky a zapálený kutil.

Bohoušku, teda Pepiku, Josefe…Jak ti vlastně říkají doma? A kde jsi přišel k přezdívce „Bohoušek“?

Rodiče mi říkají Josko, manželka Bohoušku, v divadle také Bohoušku a někdo mi říká i Pepíku. To mě drží pořád ve střehu, jestli mluví na mě nebo na nějakého jiného Pepíka. Jednu dobu jsme byli v divadle čtyři Josefové, a tak se ta moje přezdívka hodila. Bohoušku mi poprvé řekl Dalibor Gondík už na Konzervatoři, protože ještě nevěděl, jak se jmenuju. Tak použil jméno svého tatínka. Já jsem na to zareagoval, protože mi bylo jasné, že myslí mě a nebyl čas mu vysvětlovat, že se jmenuju jinak. On si myslel, že se trefil do mého jména. Až po 14 dnech se dozvěděl, že jsem Josef, ale už jsem pro něj a jeho sestru Adélu zůstal Bohouškem. Postupně mi tak začali říkat spolužáci i profesoři a režiséři. Tak mi to zůstalo a nevadí mi to, naopak.

Ty jsi dlouholetým členem hereckého souboru Klicperova divadla. Jak ses dostal do angažmá a bylo to tvé první divadelní zastavení?

Začnu odzadu. Ano je to moje první angažmá hned po škole a civilní službě. Nepočítám hostování při studiích v pražských divadlech. Do divadla jsem se dostal v roce 1994 v dubnu, kdy mě oslovil režisér našeho absolventského představení Milan Schejbal, jestli bych nezahrál v Klicperově divadle mladého vodníka Michala v Lucerně pod jeho režií. A já to vzal a už tu zůstal, protože tehdejší ředitel Ladislav Zeman mi nabídl další spolupráci.

Co si pamatuji moje návštěvy divadelních představení, vždycky tam jsi, ale většinou v nějaké nenápadné roličce – pro mě jsi vlastně takový mistr malých rolí. Máš nějaký velký divadelní sen, vytouženou roli, kterou by sis chtěl zahrát? A co pro tebe byla tvá největší divadelní výzva?

Vždycky to tak nebylo, na začátku mého angažmá jsem pár příležitostí v hlavní roli měl. Jako třeba v Buldočině roli Hemíla od Antonína Pitínského v režii Vladimíra Morávka nebo Nezdárného syna ve stejnojmenném představení. Asi díky tomu, že nenaříkám, nežadoním o role, ale s pokorou přijímám všechno, co přijde, a nic nevracím, tak hraju, co mi svěří vedení. Vytouženou roli nemám, to už mě pustilo.

Čepelka je jméno povědomé i díky jinému uměleckému seskupení. Tvůj tatínek Miloň je jeden z členů Divadla Járy Cimrmana. Ovlivnilo tě jeho působení u Cimrmanů?

Ano. Díky tomu, že mě máma vzala v mých pěti letech do divadla k Cimrmanům na představení Dlouhý, Široký a Krátkozraký. Mohl jsem se podívat nejen do šatny mezi tátovy kolegy, ale také na jeviště, kde byla zatažená opona, kterou jsem se díky kukátku, které v ní bylo udělané, mohl podívat do hlediště, kde si diváci hledali svá sedadla. Prošel jsem se i za kulisy a přičtu-li k tomu všemu smích a potlesk diváků při představení, tak bylo jasno. Řekl jsem „BUDU HERCEM“.

Před pár lety jsi začal vystupovat s Cimrmany i ty v rámci projektu „Synové mají pomáhat otcům“. Jaké to je hrát s Cimrmany? A jak přijímají diváci nové tváře na jevišti?

Když jsem se dozvěděl, že bych měl začít hrát u Cimrmanů, zaradoval jsem se a vzápětí hned lekl té zodpovědnosti. Jak říkám: „jsem kovářovic kobyla, co chodí bosa“. Na rozdíl od diváků Cimrmanova divadla, kteří jejich hry znají slovo od slova, já se to učil úplně od začátku. Z přijetí divákem jsem měl také obavu, protože má tvář nemá známý hlas ani obličej. Mým úkolem, který jsem si sám zadal, bylo přesvědčit diváka, že jsem tam oprávněně a zapadnout mezi kolegy cimrmanology. Z reakcí diváků soudím, že se to podařilo. Hrát s Cimrmany je radost.

Mimo divadla máš prima rodinu a vím taky, že rád pracuješ rukama. Jeden čas tě bylo vidět vždycky s velkou ledvinkou plnou nářadí, vždycky připraveného pomoct utáhnout šroub nebo opravit kolo. Co nejradši děláš, když zrovna nezkoušíš nebo nehraješ?

Máme s manželkou Zdislavou dceru Amálii, syna Jindřicha a také dceru Viktorku. Má legendární ledvinka už není. Úplně se rozpadla pod tíhou toho kovového nářadí, co jsem v ní nosil. Někdy vážila až 3,2kg. Ale svůj koníček udržuju dál. Truhlařina a kutilství mě pořád drží. Dokonce jsem začal trochu pracovat i s kovem a svářením. V tomhle jsem po mámě.

Co tě čeká v nejbližší době a na co se nejvíc těšíš?

Ted´ – ještě před Vánoci– mě čeká zkoušení v divadle. Představení „Zbabělci“ od Josefa Škvoreckého v režii našeho uměleckého šéfa Pavla Kheka. To bude náročnější práce, protože podle všech informací, které jsem zatím dostal, by to měl být muzikál. To znamená choreografie, písničky i činohra v jednom. Nic snadného. A tak se těším na Vánoce, protože mám rád, když je vše hotové a už to umíme. V tomhle jsem zas po tátovi.