„Mohu bez nadsázky říci, že jí vděčím za svůj život"

Počátek zimy 1942 znamenal pro drtivou většinu osob židovské víry z měst i vsí Pardubického kraje definitivní ztrátu posledních nadějí na svobodu a život. Do té doby snad ještě existovala jakási jiskřička, byť plná zákazů (pohybu na veřejných prostorách, cokoli cenného vlastnit) a příkazů (nakupovat ve vymezený čas, nosit židovskou hvězdu). Teprve převzetím výzvy k nástupu do transportu veškeré naděje zhasly. Z Pardubického nádraží vedla strastiplná cesta do Terezína a pak zpravidla životy mužů, žen, dětí i starců končily v Osvětimi. Různá místa a jména, osudy stejně zdrcující. Tento příběh – příběh vysokomýtské rodiny Picků – je ale v něčem nepatrně odlišný. Nezištná pomoc zde dokáže nemožné: zachrání lidské životy.

Historie rodiny Pickovy ve Vysokém Mýtě se začíná psát už v 2. polovině 19. století, tou dobou v čele rodu stojí otec Sigmund a matka Arnoštka. Dlouhá desetiletí vlastní prosperující továrnu na jemné likéry a velkoobchod s lihem a vínem. V domě nedaleko centra s nimi žijí rodiny synů Arnošta a Bohumila. Nikdo z dosud popisovaných se nástupu do transportu nedožil. Bohužel této tragédii musely čelit vdovy po Sigmundových synech – Olga se synem Karlem a dcerou Evou, a Ida s dcerou Hanou. Hanin bratr Otto stihl uprchnout do Anglie, kde v RAF působil jako tlumočník. Ida a Hana byly tři měsíce vězněny v koncentračním táboře ve Svatobořicích, kde gestapo separovalo a vyslýchalo příbuzné osob, jež stihly emigrovat za hranice. Ze svatobořické věznice byly obě ženy „propuštěny“ v zuboženém stavu a k ostatním transportovaným se přidaly v Pardubicích. Vzpomínka očitého svědka je více než vypovídající: „Ještě se teď zmíním o Hance Pickové a její matce. Tyto dvě ženy byly zatčeny … a odvlečeny do tzv. internačního tábora ve Svatobořicích. Pro židy se tento internační tábor proměnil v nejhorší koncentrák a byli jsme zděšeni pohledem na tyto dvě ženy, když byly k nám dopraveny do karantény..“

Známe i osudy druhé rodiny Pickovy – vdova po Arnoštovi Olga šla do transportu s oběma dětmi; se synem Karlem a již vdanou dcerou Evou (a jejím mužem Ottou Schwarzem).

Karel Pick (1916) byl drobný pohledný chlapec, ve sbírce vysokomýtského muzea nalezneme jeho tvář například na skupinovém snímku odvedenců z roku 1936. Víme také, že o rok dříve maturoval na vysokomýtském gymnáziu. A také, že se přátelil, mohli bychom říci „chodil“, s jistou Evou Koudelovou (1921).

Eva Koudelová se narodila do úřednické rodiny, otec pracoval jako pokladní Československé průmyslové banky ve Vysokém Mýtě. Roku 1940 také maturovala na reálném gymnáziu ve Vysokém Mýtě. O Evině činnosti, spočívající v obětavé a nezištné pomoci potřebným během 2. světové války a těsně po jejím konci, bychom ve Vysokém Mýtě vůbec nevěděli. Mladá dívka pravděpodobně o své činnosti neuvažovala jako o výjimečné, naopak jako zcela automatické – jejím cílem bylo pomoci milému chlapci a jeho rodině. Nikomu také nevyprávěla, co se jí, a zřejmě i její rodině v nebezpečných válečných letech událo. Informace o její nezištné pomoci známe díky svědectví Otty Schwarze. Eva Koudelová je v dopisech Otty Schwarze z června 1945 (dopisy uchovává rodina dodnes) popsána jako přítelkyně Karla Picka. V korespondenci je označována jako osoba, která zásobovala deportované balíky zasílanými, pokud to okolnosti dovolovaly, do různých koncentračních táborů. Také po návratu z lágrů našli u Koudelových útočiště ti šťastní, kteří se v lágrech dožili osvobození.

Nechme vyprávět dopis, ve kterém Otta svému bratrovi do londýnského exilu dává na vědomí, že přežil. Přináší svědectví o válečných útrapách širokého příbuzenstva. Z tohoto dopisu je použit i samotný název tohoto článku: „Staří lidé a celkem nepracující, nemocní atd., kteří nedostávali balíčky, trpěli v Terezíně hladem. O Evu a o mne se starala Eva Koudelová z Vysokého Mýta (dívka Kajova) a to takovým nádherným způsobem, že mohu bez nadsázky říci, že jí vděčím a rovněž tak má Eva za svůj život."

O několik listů dále najdeme další zmínku: „O týrání, mlácení hnusnými esesáky ani nemluvím. A opět mne zachraňuje svými balíčky, jež konečně nám jsou povoleny, Eva Koudelová. Od ní se též dovídám, že má Eva žije a že jí posílá též balíčky."

Na konci dlouhého a smutného psaní pak poslední citace: „Jsem zde již měsíc, usídlil jsem se u skvělých Koudelových v Mýtě, dostal jsem zatím nemovitý majetek nazpět...“

O Evě Koudelové lze překvapivě nalézt repliku i ve zcela jiném svědectví přeživší. Na webovém portálu Centropa lze pročítat zachycené vzpomínky mnoha stovek osob z celého světa – osob, které během 2. světové války trpěly pro židovský původ. Zde nalezneme i rozsáhlou vzpomínku Anny Mrázkové (rozené Polákové) z nedaleké Luže. Opět narážíme na jméno Eva Koudelová, její rodina poskytla azyl, nocleh a občerstvení navrátivším se z koncentračního tábora. Zmínka také naznačuje, že Eva Koudelová působila jako přirozená kontaktní osoba i pro další navrátilce z koncentračních táborů.

Co říci závěrem o osobách našeho příběhu?

Olga Picková – zavražděna, Karel Pick – zavražděn, Eva Picková provdaná Schwarzová a manžel Otto se po válce shledali a vrátili do Luže. Tam se jim v roce 1946 narodil syn Jan, rodina o tři roky později emigrovala do Izraele.

Jan – Benyamin – Schwarz je velmi dojat skutečností, že v polovině září roku 2021 budou jeho zavraždění předci ve Vysokém Mýtě a v Luži pietně připomenuti položením stolpersteinů před domy, kde rodiny dlouhá desetiletí spokojeně žily.

Ida Picková – zavražděna, Hana Picková, talentovaná malířka – zavražděna. JUDr. Otto Pick přežil válku ve službách RAF, později působil v Mnichově v rádiu Svobodná Evropa. Roku 1999 jako jediný přeživší z rodiny vyplnil evidenční listy zavražděných pro svoji matku a sestru – zůstanou navždy uloženy v památníku Yad Vashem.

Eva Koudelová během pohnutých let 2. světové války nezištně pomáhala, pomáhala i v době, kdy věděla, že se milý Kája již nevrátí. O svém životě nikdy nemluvila. Prožité události ji však pravděpodobně poznamenaly do té míry, že zůstala svobodná a bezdětná. Z Vysokého Mýta se odstěhovala v roce 1947 do Prahy, kde na počátku 90. let 20. století zemřela.

Rok 2022 bude představovat smutnou vzpomínku na 80 let od zahájení židovských transportů, většinou bez šance na přežití. Někteří měli ale štěstí jako naše Eva a Otto, po jiných zůstaly jen fotografie, drobnosti a polozapomenuté vzpomínky. I po tolika letech mohou díky trpělivosti badatelů tváře ze starých snímků ožít, stejně jako postavy v tomto příběhu.

(Citované archiválie se nachází dodnes v majetku rodiny, fotografie jsou ze sbírky Regionálního muzea ve Vysokém Mýtě.)

Na okraj příběhu: Badatelka Soňa Krátká, autorka tohoto článku, si před časem dodala odvahu a zprávu o Evě Koudelové a její pomoci zaslala do Izraele do Yad Vashem. V tuto chvíli čeká, zda po prověření informací dojde k rozhodnutí o případném udělení titulu Spravedlivý mezi národy.