Karla Čapka vnímám jako svůj vzor. Nikdy bych se s ním nedovolil srovnávat…

Proč jsi odešel z Bosny a jak tě napadlo odstěhovat se zrovna do České republiky?

V té době bylo krátce po válce v Jugoslávii. A poválečná situace v Bosně a Hercegovině nebyla zrovna růžová – kolektivní vina, smiřování se s minulostí. Mnozí říkali, že proces odpouštění a vyrovnávání mezi lidmi bude trvat minimálně dalších padesát let, což mě jako někoho, kdo prožil čtyřletou válku a komu byli také zabiti příbuzní, sousedé a přátelé, nemotivovalo k tomu, abych tam zůstal.

Také jsem cítil potřebu pokračovat ve svém vzdělávání, cestování a veselejším životě, ale v jiné zemi. Vzhledem k tomu, že jsem spolupracoval na několika projektech s Českým velvyslanectvím v Sarajevu, český národ jsem si oblíbil. Česká republika mě zaujala svou kulturní tradicí, především divadelní.  Netušil jsem, že po opuštění Bosenského národního divadla v Zenici budu v ČR pracovat ve své umělecké branži, hrát a překládat divadelní hry, a ještě k tomu učit divadlo. Nejprve jsem působil v Olomouci a Brně, později jsem se odstěhoval do Prahy.

 

Jak ses potkal s Karlem Čapkem?

Během mých studií jsem objevil v Městské knihovně v Sarajevu knihu Válka s mloky, kterou jsem kvůli nepovedenému překladu nedočetl celou (dnes tuto látku hraji v pražském divadle D21). Na stejné poličce jsem našel knihu Obrázky z domova, kterou editoval dr. Miroslav Halík, a díky ní jsem se seznámil se zajímavou cestopisnou fejetonistikou Karla Čapka. Kdo ví, možná to byl ten okamžik, kdy jsem si zamiloval do té doby neznámou československou krajinu.

Od té doby mě Karel Čapek doprovází přes mé magisterské studium na Masarykově univerzitě až po doktorát na DAMU. V roce 2010 mě na čapkovské konferenci Divadla na Vinohradech oslovila skupina členů výboru Společnosti bratří Čapků a zanedlouho poté jsem se stal jeho členem a čapkovským aktivitám už není konce. Jsem za to velmi vděčný, je to můj život, mé štěstí…

 

Dílo Karla Čapka je přeloženo i do bosenštiny. Jaká je obliba jeho děl u vás v Bosně a Hercegovině?

Mezi dvěma světovými válkami se téměř všechna Čapkova dramata uváděla. Těsně před německou okupací byla v Sarajevu zakázaná Matka. Měla ale velký úspěch u partyzánských divadelních ansámblů během II. světové války. Po válce se kromě Pošťácké pohádky, coby povinné četby pro druhý ročník základní školy, Čapek příliš nepřekládal, ani neuváděl v divadlech. V posledních deseti letech se situace změnila. S kolegyní Adisou Zuberović jsme vydali v Bosně a Hercegovině všech pět her Karla Čapka a tři společně napsané s jeho bratrem Josefem. Spolu s dalšími kolegy jsme udělali mnoho rozborů textů, přednášek, mediálních vystoupení, několik inscenací, Loutkové divadlo v Mostaru bylo dokonce pojmenováno po Karlovi Čapkovi. Nejvíce mě těší, když mi kolegové z bývalých jugoslávských států posílají práce svých studentů o Čapcích. Dokonce jsem spolupracoval na dramaturgii Bílé nemoci v makedonském Skopje v roce 2018, kterou uvedla místní Fakulta dramatických umění.

 

Mají Čapkova díla význam i pro bosenského čtenáře? Vidíš nějakou spojnici mezi čapkovým dílem a bosenským prostředím?

Karel Čapek byl vždy aktuální. V každém díle je něco objevného i konkrétního. Jeho hra Matka je Čechům v současnosti hodně vzdálená. Naopak v Bosně je aktuální, jako by byla psána pro dnešní bosenskou realitu. Každá matka ze Srebrenice ztratila syny a manžela. Osobně znám případy žen, které pochovali i šest blízkých, což je více než pět synů Čapkovy matky – Dolores.

 

Jaké je tvoje nejoblíbenější Čapkovo dílo?

Vždy se můžu vracet k noetické trilogii, zejména mám na mysli novely Povětroň a Obyčejný život, pořád bych se toulal krajem Devatera pohádek. Novinařinu mám rád také, stále v ní mám co objevovat, a jakoukoliv Čapkovu korespondenci mohu číst stále dokola.

 

Ty sám překládáš české autory do bosenštiny. Jaké české knihy mimo děl Karla a Josefa Čapka se do Bosny dostávají?

Snažím se nabídnout to, co mě osobně zajímá, a v čem vidím překladatelské příležitosti. Snažím se pomoci divadlům vyhledat dramaturgii, která by uspokojila „jugoslávské“ prostředí.

Sto jedna básní Jana Skácela byla vydána Dobrou knihou v Sarajevu. Jejím přebásněním jsem chtěl poděkovat Moravskému kraji za stipendium. Snažím se nabídnout nakladatelům i někoho jiného, nepřeloženého, protože každý u nás zná například Kunderu, Kafku, Haška… Kromě čapkovského divadelního souboru her se mi podařilo uspořádat a vydat antologii současného českého dramatu. Z mých románových překladů sklidil úspěch Hrdý Budžes. Překladatelů české literatury je v Bosně a Hercegovině málo.

Vznikly u nás ale i zajímavé překlady historických knih spojených s českými badateli z rakousko-uherského období, například Čtení o Bosně a Hercegovině Ludvíka Kuby. Já osobně jsem editoval a přeložil sborník práce o Alfonsu Muchovi a jeho zásluze na výzdobě Bosenského pavilonu na světové výstavě v Paříži.

Naopak z prostředí bývalé Jugoslávie rád vyhledávám nové texty a podněty pro české divadelnictví.

 

Nejsi zrovna člověk, který se nudí. Vystupuješ na přednáškách, hraješ divadlo, přispíváš do různých periodik. Navíc čas od času provázíš zahraniční hosty na cestách za Karlem Čapkem nebo naopak jezdíš přednášet do ciziny. Kde nejdále jsi byl za Čapkem?

Asi v Japonsku. Potkal jsem se s profesorem Shunsukem Nakatou, který mi objevil současný tokijský čapkovský svět. V knihkupectví jsem našel police plné překladů Karla Čapka, kavárna Dášeňka žila svým životem, a kouzelná čajovna pojmenovaná po Karlu Čapkovi je také zážitek. Viděl jsem divadla, ve kterých se uváděly hry Karla Čapka. Pan profesor Nakata mi říkal, že Čapek je kosmopolita, a proto nás cizince tak oslovuje. Z evropských cest bratří Čapků jsem byl v každém jím navštíveném místě, mimo Anglii – a to dokonce několikrát.

 

Současná doba cestování ani potkávání nepřeje. Jak pociťuješ přesun vzdělávacích a kulturních aktivit do on-line světa?

I v on-line prostředí se velmi snadno dá pracovat, organizovat, zpracovávat množství záležitostí. Některé jsou pro mě dokonce jednodušší. A tak se ptám, má ještě smysl dělat některé věci kontaktní formou?! Jinak je to tak, že kdo byl zodpovědný před tímto on-line obdobím, bude poctivý i nyní. Technologie jsou budoucností světa vzdělávání. Kulturní aktivity se dají on-line dělat jen omezeně – třeba divadlo tato forma nenahradí.

 

Stejně jako Karel jsi i ty nadšeným sběratelem uměleckých předmětů, věnuješ se cestování i zahradničení. Co ještě máš společného s Čapkem?

Stále něco dělám, a jak říká sám Čapek, když nemám co dělat, pracuji… Také si myslím, že jsem nadprůměrně zvídavým člověkem. Stejně jako on mám rád pořádek, ale samozřejmě mezi námi je i spousta odlišností. Nikdy bych si nedovolil se s ním srovnávat. Vnímám ho spíš jako svůj vzor.

 

Jaké jsou tvé plány do roku 2021?

Leden 2021 začíná velmi „roboticky“. Budeme vzpomínat na sto let od inscenování R.U.R. V této souvislosti budu vystupovat na třech konferencích, na které jsem byl osloven Divadelním ústavem, Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR a také University of Cambridge.  Budu se mj. také zabývat knihou Umělý člověk Josefa Čapka. V lednu mě čeká premiéra Kuby Kubikuly, mého milovaného pátečníka Vančury, a v dubnu Kafkova Amerika. Obě premiéry budou v kmenovém divadle D21. Také vytvářím studijní materiály a skripta pro kombinované studium Kulturní dramaturgie na Slezské univerzitě v Opavě. Slíbil jsem pro bosenský divadelní časopis zmapovat novou bosensko-hercegovinskou dramatiku v České republice a dokončit překlady her několika jihoslovanských současných dramatiků. Poslání jménem Mlýn Papírna v Hronově (mlýn, ve kterém bydlela část rodiny Čapkových, pozn. autora) musí dále pokračovat. Sice jsme čapkovský mlýn od prodeje zachránili, ale je třeba pracovat na myšlence vzniku čapkovského památníku právě v Hronově. Rád bych také dokončil knihu korespondence z exilu Bohuslavy Bradbrookové a Otokara Vočadla (badatelka a autorka monografie o Karlu Čapkovi a osobní přítel Karla Čapka, pozn. autora). Byl to můj slib dr. Bradbrookové, s níž jsem spolupracoval v posledních letech jejího života.

V příštím roce bych snad měl získat české občanství, které mi umožní mj. bezvízovou cestu do Anglie za Čapkem. V dalším roce budu rád propagovat výstavu věnovanou bratřím Karlu a Josefu Čapkovým, kterou jsem připravil pro Trmalovu vilu. Nově jsem začal spolupracovat se Střední školou logistickou v Karlových Varech, a to se ani neptejte, kolik projektů tam plánuji vytvořit…

Pro Společnost bratří Čapků nadále píšu scénáře pro jejich literární pořady a jsem zodpovědným redaktorem jejich Zpráv. Stačí?!

 

Co bys popřál čtenářům Místní kultury k letošním Vánocům?

Aby si užili ještě barevnější a veselejší Vánoce než doposud, navzdory „covidovému“ roku. Aby si znovu uvědomili, že laskavost, důvěra, trpělivost a láska k druhým je to zásadní, co je třeba k fungování vesmíru. Že je potřeba poslouchat přírodu, jelikož ji potřebujeme. Ona bez nás může existovat, ale my bez ní nikoliv! Život nám stačí tak dlouhý, jaký je, a je jen na nás, jak kvalitně ho naplníme.

 

Mgr. Hasan Zahirović, Ph.D

*28. ledna 1975 (Brčko, Bosna a Hercegovina)

Vystudoval Filozofickou fakultu v Sarajevu, obor pedagogika, a Fakultu humanitních studií v Mostaru, obor herectví. V roce 2006 se přestěhoval do České republiky, kde absolvoval magisterské studium divadelní vědy na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity a doktorské studium na DAMU, obor Scénická tvorba a teorie scénické tvorby. Pracuje jako pedagog - obor Kulturní dramaturgie Slezské univerzity, působí jako herec v pražském Divadle D21, věnuje se životu a dílu rodiny Čapkových a rozvíjení jejich odkazu. Dále překládá knihy a divadelní hry, přednáší, atd.