Nový paleolitický nález z Pardědubu u Skalice

Hradec Králové a jeho nejbližší okolí je archeologicky známé a významné, a to z pohledu nálezů chronologicky úplně nejstarších, tedy paleolitických. Stále ale přibývají nálezy z lokalit, odkud doposud známé nebyly. Vyjma vlastních aktivit za to Muzeum východních Čech vděčí i amatérským badatelům z řad veřejnosti.

Díky nově předaným nálezům od pana Petra Křížka totiž byla objevena nová paleolitická lokalita v místě, kde doposud žádné takto staré nálezy známé nebyly. Učinit podobný objev přitom není zase tak obtížné, stačí se pouze dívat po těch správných kamenech, které jinak do hlíny na polích viditelně nepatří. I to by mělo být jednou z částí plánovaného školení pro amatérské spolupracovníky, které je naplánováno na 12. září letošního roku.

Předané nálezy tvoří dva artefakty. Prvním z nich je tzv. jádro, tedy kus suroviny, ze kterého byly odbíjeny jednotlivé čepele a úštěpy. Právě ty potom pravěkým lidem sloužily jako vlastní pracovní nástroje. Jádro z Pardědubu není nijak zvlášť velké, měří jen asi 3 cm. I to ale lovcům a sběračům ve starší době kamenné stačilo. Druhý z nálezů je již větší, jeho délka je zhruba 5,5 cm. „Jedná se o tzv. dekortikační úštěp. Jeho účelem bylo z celého původního valounu suroviny odstranit tvrdou a pro výrobu nástrojů nepoužitelnou kůru tak, aby pro další štípání zbyla už jen „čistá“ surovina, tedy vlastní jádro. Náš úštěp z Pardědubu má proto celou jednu stranu pokrytou kůrou, zatímco ta druhá je naopak bez jakýchkoli stop po tomto prvku. Ačkoliv se tedy ani v jednom případě nejedná o hotový nástroj, jako je například hrot oštěpu, svědčí tyto artefakty o zpracovávání kamenné suroviny a výrobě artefaktů na této lokalitě“, říká k nálezům archeolog MVČ Mgr. Petr Čechák, Ph.D.

Zmíněná surovina je v případě obou nálezů stejná, jedná se o tzv. silicit glacigenních sedimentů, jinak také lidově zvaný pazourek. Tento kámen se původně vyskytoval pouze v oblasti Baltského moře, nicméně v dobách ledových byl působením ledovce přesunut až do dnešního Polska a okrajově i na naše území. Pazourek byl jako velice kvalitní surovina využíván paleolitickými a mezolitickými lovci a sběrači, ale jeho obliba pokračovala i nadále a objevuje se i v souborech zemědělských populací. Jeho přirozená barva je šedá až téměř černá, nicméně v případě nálezů z Pardědubu je naopak sytě bílá. Tomuto jevu archeologové říkají patinace a pro paleolitické pazourkové nálezy je velice typický. Působením klimatických vlivů v dobách ledových totiž docházelo ke změně barvy původně šedého pazourku, který tak začal bělat. Někdy je tato bílá barva spíše jen slabším povlakem, jindy (jako právě v případě Pardědubu) je naopak sytá a nezřídka dokonce žlutá.

„Že jde skutečně o důležité objevy, dokládá jejich osamocenost v této oblasti. Další nejbližší pozůstatky lovců a sběračů, tentokrát ale výrazně mladší (jedná se o období mezolitu) pochází z polohy mezi Smiřicemi a Skalicí a od nálezů z Pardědubu jsou vzdálené přes 1,75 km vzdušnou čarou. Pokud bychom hovořili pouze o nálezech podobně starých, paleolitických, museli bychom se vypravit až do přes 3 km vzdálených Předměřic“, dodává k tomu  archeolog Petr Čechák.

Díky novému objevu těchto dvou artefaktů je ale jasné, že i tato část východních Čech byla v paleolitu lidmi obývána.