PLZEŇ: Pohádka o Třech zlatých vlasech děda Vševěda, o Červené Karkulce, příběh Krásky a zvířete, ale také o vlkodlačí princezně nebo vlkovi v důchodu. Jsou pohádky a příběhy, které nás doprovázely dětstvím, a pak také pohádky, které vytváří sama dětská fantazie. Oba dva typy jsou pro náš život nesmírně důležité. Se spisovatelem Reném Nekudou jsme si o potřebě vyprávění v našich životech povídali nad jeho knihou Příběhostroj.
„Bez pohádek si dětství vlastně ani nedokážeme pořádně představit. Na celém světě, ve všech kulturách a ve všech dobách se dětem vyprávějí příběhy, které se ve skutečnosti nikdy neodehrály, v nichž vystupují bytosti a tvorové, které zatím žádný přírodovědec nepopsal, v nichž se dějí věci neuvěřitelné a nadpřirozené, odporující fyzikálním zákonům. Síla představivosti a kouzlo pohádkového slova je silnější než zákon gravitace.“ Michal Černoušek v úvodu knihy Děti a svět pohádek.
Vyprávění příběhů a pohádek má v našem životě nezastupitelné místo. I když se to na první pohled může zdát, nenabízí samotné pohádky dětem jen příběh na dobrou noc. Někomu přijde vyprávění jako ztrátu času, ale právě ono splňuje hned několik důležitých sociálních funkcí, a to nejen u dětí. Pohádky například pomáhají posluchači spoluprožít konflikt s hlavním hrdinou či si utříbit své vlastní hodnoty. Podle Černouška rozehrávají „skryté obrazy imaginace dřímající v dětské psychice“. Svou jednoduchostí a jistou přímočarostí nabízí dětem cestu v jejich dosud ne zcela srozumitelném světě. Vyprávěním dostávají příběhy život a žijí společně s posluchačem. Nabývají na síle a stávají se součástí přetrvávajícího lidového vyprávění, které se opět přenese na další a další generaci potenciálních posluchačů. Vyprávění v sobě také nabízí nenahraditelné psychologické vazby mezi vypravěčem a posluchačem – chvíle spolubytí. V současné době se vyprávění příběhů vytrácí, ačkoliv po nich stále prahneme. Všichni je milujeme, lákají nás a přitahují. Ale proč?
René Nekuda vystudoval tvůrčí psaní na Literární akademii v Praze. Pracoval jako novinář a v současnosti píše povídky i divadelní hry. Už téměř deset let také vyučuje kreativní psaní. Koncem loňského roku mu vyšla interaktivní kniha Příběhostroj, podporující fantazii u dětí i dospělých. Nabízí klíč k vytváření příběhů, jejich sdílení a motivuje ke společně stráveným chvílím díky vyprávění.
Jaký příběh jste měl jako dítě nejraději (a proč?)
V dětství mě nejvíc bavily pohádky a pověsti, které jsme si s mou babičkou povídali při různých procházkách či cestách. Pocházím z Vysočiny, z Hlinska, a s babičkou jsem chodíval na dva kilometry vzdálenou zahrádku. Při cestě jsme si vyprávěli například o čertech, kteří v našem kraji přenášeli kamení a vznikaly tak různé skalní útvary. Také si hodně vzpomínám na pověst o paní, která na své zahrádce tak moc kouřila dýmku, že když pak zemřela a pochovali ji na jejím nejoblíbenějším místě, objevoval se tam občas kouř.
Vracíte se k těmto příběhům i v dospělosti?
No ano! Do dnešní doby ve mně rezonují a vzpomínám si na ně poměrně často. Mám tyto příběhy spjaté s nějakou emocí nebo situací, takže se k nim vracím, když přemýšlím nad novým projektem a vzpomínám si, jak jsem jako dítě básnil o své možné budoucnosti. (Například jsem si vymýšlel, jak budu v dospělosti ředitelem ZOO). Občas mi to pomáhá jít tím správným směrem.
Takže příběhy, které jste si povídali s babičkou, vás inspirovaly k vytvoření Příběhostroje?
Určitě! Přijde mi trošku líto, že dnešní společnost od domácího vyprávění příběhů upouští. Například kultury v Asii, Africe, v Jižní Americe jsou stále založené na takovémto vyprávění. Zatímco my už teď vše strkáme spíše na YouTube a do televize, a na povídání už čas nezbývá. Vyprávěním příběhů se lidé více poznávají, skrze příběhy se prohlubují vztahy doma. Následně můžeme vidět, co doma děti řeší, co je pro ně důležité.
Příběhostroj má celý tento proces hodně usnadňovat. Díky tomu můžeme přijít na to, co druhé trápí, můžeme jim pomoci problém řešit nebo jen pozvednout náladu, anebo otvírat hezké vzpomínky, jako jsem to měl já se svou babičkou. Příběhy byly naše společné chvíle a bylo to mé dětství.
Jak vznikl nápad napsat takovouto knihu?
Dlouhou dobu jsem přemýšlel nad tím, že jsou knihy jenom pro děti a potom knihy jenom pro dospělé. Málo jich je pro děti a pro dospělé dohromady. Chtěl jsem vytvořit knížku, která by svět dětí a svět dospělých spojovala.
Jakým způsobem tedy Příběhostroj tyto dva světy spojuje?
Příběhostroj má pomoci rodinnému sdílení příběhu. Jeho cílem je, aby si děti a dospělí navzájem vyprávěli příběhy.
Kniha se nečte klasickým způsobem – vyžaduje čtenářovu interakci. Můžete přiblížit, jak se s ní pracuje?
Má dvě části. První obsahuje 60 úkolů seřazených od nejlehčích po složitější. Vždy je nějaký úkol zaměřený na jeden typ kreativního myšlení. Druhá část knihy je tzv. náhodný generátor příběhů. Na každé stránce je v rozích jedna položka, která pomáhá k vytváření příběhu. Vzniká tak 12 milionů kombinací, podle různých zadání. Například, když jsem unavený rodič v devět večer a nevím, jak dál vyprávět příběh, mohu si vzít knihu, zalistovat náhodným výběrem a pokračovat dál ve vyprávění, protože základní kostru příběhu za mě vymyslí Příběhostroj.
Jak dlouho knížka vznikala?
Tím, že jsem měl v hlavě tento nápad už dlouho, tak samotná realizace nebyla časově náročná a složitá, takže přibližně necelý půlrok.
Jak nás příběhy, které jsme slyšely jako děti, ovlivňují do budoucna?
Příběh může být jistým modelem, vzorcem chování, který nám něco vštěpí do paměti nebo nás něčemu naučí. A pak je samozřejmě také důležité, s kým a v jakém kontextu příběhy prožíváme. Milé pohádky před spaním jsou něco jiného než neustálé připomínání, že je někdo neschopný a něco nezvládne.
Proč je důležité si příběhy vyprávět?
Jejich vyprávěním se víc a víc poznáváme. Usnadňují nám komunikaci mezi sebou. Je to jeden ze základních principů mezilidských vztahů, a navíc je to zábava. Je to lepší a levnější než terapeut. Když se podívám na workshopy, které s Příběhostrojem vedu a kterých se mnohdy účastní i rodiče, tak byste se divila, jak máma s tátou nevychází z údivu, co v jejich potomcích je. Často žasnou, že vůbec neznali tuhle jejich stránku – tím myslím vypravěčskou – jejich syna nebo dcery, ale také objevují pomocí nenuceného vyprávění svých dětí, jejich skrytá přání, a třeba i traumata. Těch workshopů jsem už dělal desítky všude po republice a jsem si tedy stoprocentně jistý, že tohle funguje. Viděl jsem to na vlastní oči.
Kde jsou kolem nás příběhy a jakým způsobem k nám promlouvají?
Stručná odpověď je, že úplně všude. Neumíme žít bez příběhů. Když se podíváte na fotku z dovolené, automaticky se vám vybaví minipříběh vašeho prožitku - naše mysl například strukturuje vzpomínky ve formě příběhů. Dále jsou v politice, v reklamě, dokonce i v hospodě, když si chlapi stěžují, jaká je to dnešní doba.
Co nás na nich tak baví?
Je to něco, co dává okolnímu světu smysl. Čistá informace tohle nikdy nedovede, ale příběh umí mnohé dobře pojmenovat a má široký záběr. Vzpomeňte si na dějepisáře – na ty, kteří říkali jenom čistá fakta a na ty, kteří vám historii zapáleně převyprávěli. A samozřejmě je příběh spojen s emocemi a prožitky, což je vždycky silné a zajímavé. Proto třeba mnoho lidí miluje horory, nebo brečí nad červenou knihovnou.
Jak podpořit fantazii pro vyprávění příběhu?
Zkoušet to stále dokola. Na začátku Příběhostroje je jedna důležitá věta: „V Příběhostroji není nikdy nic špatně“. Cokoliv čtenáře napadne, je dobře. Důležité je se nebát a zbytečně se neblokovat. Když nejde jeden způsob, tak může jít jiný.
Vytvářejí dospělí jiné příběhy a jiným způsobem než děti?
Princip je v jádru stejný, akorát děti to mají posunuté o tu hranici uvěřitelnosti. Mnohdy jsou některé kombinace u dětí z pohledu dospělých šílenější, ale principy, které jsou za tím, jsou stejné, ty se nemění.
Principy myslíte náměty nebo používání archetypů?
To spolu souvisí, takže asi obojí. (smích)
Jak podle vás vypadá dobrý příběh?
Příběh je příběh. Záleží, s jakým cílem a pro koho jej utvářím. Tvůrčí psaní nezná dobrý, nebo špatný; kvalitní, nebo nekvalitní. Spíš funkční a nefunkční.
Takže funkční?
Když dopadne na úrodnou půdu. Když někoho pobaví a vtipu se někdo zasměje.
A pokud nemá jít o vtipný příběh?
Tak je to v pořádku, když se nikdo nesměje. Důležité je, aby cíl a smysl příběhu byl naplněn. Když chci například vyvolat nějakou emoci a vidím, že to funguje, pak se mi to asi povedlo. Pokud ne, tak se nic neděje, dá se s tím pracovat.
Vytrácí se v dnešní době vyprávění příběhů?
Tohle by bylo povídání na dlouhou dobu. Ano, dnes trochu mizí vytvoření vlastních příběhů a jejich sdílení tváří v tvář a přesouvá se na internet. Také se blíží čas, který absolutně překopává dosud známé způsoby psaní scénářů - může za to virtuální realita a tzv. „imerzivita“. Čili jádro a základní funkce příběhů se už sto tisíc let prakticky nezměnily, ale to neznamená, že způsoby přijímání příběhů a nakládání s nimi neumožňuje nějaký vývoj.
Jak se tedy příběhy mění v digitálním věku a jaká bude jejich budoucnost a v jaké formě?
Jak už jsem říkal, ty základní kostry se nemění, ale přibývá interaktivita a imerzivita. Čili přichází doba, kdy se příběhem opravdu necháme pohltit a obklopit ze všech stran, zároveň se zvyšuje počet „konzumentů příběhů“, kteří chtějí zasahovat do děje – to jsou například hráči počítačových her. Nejsem věštec, který by dokázal přesně vyčíst budoucnost vyprávění, ale jsem přesvědčený o tom, že tyto dva prvky na jistou dobu hodně zamíchají s kartami vypravěčů a později i marketérů. Těším se třeba na první reklamu ve virtuální realitě.
Právě jste se vrátil z Vietnamu. Sbíral jste tam vietnamské příběhy a pohádky?
No jéje! Samozřejmě, že jsem tam čerpal inspiraci a bedlivě vše sledoval. Probíhal tam zrovna čínský lunární nový rok a bylo neuvěřitelné, jak to celým kontinentem hýbalo. Navíc tam lidé hodně žijí komunitním životem a to mě baví. A jako takový malý bonus na závěr - zkuste si vygooglit, jak vypadá vietnamský jednorožec. Budete se hodně divit. (smích)
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR: Divadelní streamovací platforma Dramox spouští tolik očekávanou aplikaci pro Google TV (dříve Android). Po chytrých televizích LG a Samsung tak diváci naladí všechny divadelní záznamy Dramoxu i na televizích Sony, Philips, Hisense, TLC a mnoha dalších. Drtivá většina diváků tedy bude moci během svátků sledovat divadlo online pohodlně z velké televizní obrazovky.
ČR: Vánoční pohádky jsou dlouhá léta symbolem českých Vánoc. Generace diváků si je spojují s rodinnou pohodou, vůní cukroví a kouzlem svátečních dní. Statistiky z loňského roku sice potvrzují, že zájem o pohádky neochabuje, ale zároveň se čím dál hlasitěji ozývá kritika na adresu jejich klesající kvality. Může si česká pohádka udržet své pevné místo na vrcholu televizní zábavy, nebo čelíme postupnému úpadku tohoto kdysi zářivého žánru?