Ožije opět české ochotnické divadlo v New Yorku?

Vaše cesta do New Yorku v loňském roce úzce souvisela s výročím 100 let české státnosti. V jakém smyslu?

S trochou nadsázky se dá říci, že ochotníci měli podíl na vzniku ČSR. Připomeňme si pobyt Masarykův v New Yorku, dohodu s americkým prezidentem… Vždyť podpora českých spolků s finančním přispěním těch židovských umožnila vydání deklarace a vznik státu. Tlak českých spolků uznat samostatný stát vyšel z New Yorku.

Jak je dnes vlastně silné zastoupení Čechů v Nev Yorku?

K české národnosti se hlásí 1,5 mil. lidí v celých USA, z toho jen asi 300 tis. mluví česky. Nejvíce Čechů se vždy soustředilo v New Yorku a Chicagu. Jako zlatý věk zdejší české komunity můžeme označit období od poloviny 19. století až do 1. světové války. Newyorská česká enkláva se soustředila v pěti ulicích kolem 2. avenue, kde byla česká čtvrť, které se říkalo Little Bohemia, tedy Malé Čechy, na východní straně Manhattanu. Byl tu český kostel, obchody, školy apod., žilo se plnohodnotným životem. Z ekonomických důvodů se ale česká komunita začala rozpadat, Manhattan se stal příliš lukrativním a drahým místem. Češi jsou dnes roztroušeni po celé megalopoli. Český živel z původních míst vymizel a připomíná ho jen kostel, sokolovna a Český národní dům. Českých obyvatel, většinou v pokročilém věku, zůstalo minimum. Spolkový život se tím výrazně utlumil, přežívá ale dál především díky snahám Sokola.

Pátrali  jste právě po dokladech této spolkové činnosti, především po materiálech vztahujících se k českým a krajanským divadelním souborům… Co výzkum komplikovalo?

Spolková činnost do 2. světové války probíhala v češtině a byla silná a bohatá. Krajané z první emigrační vlny v 19. století založili české ochotnické soubory. Hrálo se v České národní budově a v Sokole, protože sokolové měli také své ochotnické divadlo. V České národní budově se dochovala původní opona z té doby.

Po 2. světové válce přišly dvě další migrační vlny v letech 1948 a 1968. Bohužel se nesloučily, starousedlíci 2. vlnu 1968-1970 nepřijali, nově příchozí museli hledat práci a bydlení jinde než na Manhattanu, kde existovalo české zázemí. Spolková činnost se tedy kontinuálně nerozvíjela, postupně upadala, hodně spolků zaniklo. Česká komunita se orientovala maximálně k Sokolu.

Až do 50. let ale stále činoherní a loutkové divadlo při Českém národním domě fungovalo. Od 50. let pak v New Yorku nehrál žádný český amatérský divadelní soubor, jinými slovy posledních sedmdesát let tu nevystoupili čeští ochotníci.

Říkali jste, že tu krajané provozovali také loutkové divadlo?

Ano, v kostele Mistra Jana Husa na 74. ulici se během rekonstrukce našly starodávné, více než dvě stě let staré loutky z doby rodiny Kopeckých, se kterými hráli krajané dětská představení. Objevil je tu v roce 1990 schované na půdě divadelník a loutkoherec Vít Hořejš, který odešel do Ameriky koncem 70. let. Po tomto osudovém objevu spoluzaložil Československo-americké loutkové divadlo, Czechoslovak-American Marionette Theatre a soustředil se na hraní loutkových pohádek. Jedná se ovšem o divadlo na bázi profesionální činnosti, které kočuje po celé Americe a světě. Za šíření české kultury v zahraničí byl odměněn v loňském roce cenou Společnosti pro vědu a umění. Na okraj je třeba dodat, že v Americe nemá umění podporu ze strany státu a nerozlišuje se profesionální a amatérské. Záleží pouze na síle individuality a individuální jsou také dary mecenášů, tato tradice sahá až do 19. století.

Vraťme se k výzkumu. Mluvili jste o tom, že hlavní centra českého spolkového života byla v Českém národním domě a v Sokole…

Sokol

V roce 2017 oslavili newyorkští sokolové 150 let existence. V New Yorku jsou čtyři organizace Sokola, jen jedna má ale velkou tradiční českou budovu, s českým nápisem a vlajkou. Měli jsme možnost projít si její archiv. S knihovníky Sokola byla výborná spolupráce, k dispozici jsme dostali běžně nepřístupné materiály.

Sokol měl nejen sportovní, ale i kulturně-společenský odbor zábavní, který sdružoval skupinu desítek lidí. Vedena byla spolková dokumentace, účetní knihy, zápisy z jednání. Stejně jako u nás. Výroční zprávy jsou postaveny na tělocvičných aktivitách, ale divadelní činnost byla bohatá, jako de facto jediná nesla peníze... My se zaměřili právě na kulturní činnost Sokola a digitalizace. Pořídili jsme na tisíc dokumentačních fotek. Zajímalo nás, co daný soubor uvedl za inscenace. Často se v repertoáru odráželo politické klima doby, zvlášť za války se hrála představení na podporu Čechů doma - na nákup šatů, jídla, odrazilo se tu i téma útěku českých Židů. České spolky obecně podporovaly Evropu zbídačelou válkou a divadelní dramaturgie tomu odpovídala. Plakátová část sbírek je stejně důležitý zdroj informací.

Sokolové měli pro divadelní činnost vlastní zázemí. Hrálo se až do 70. let, kdy sokolovna obložená dřevem, pronajímaná na diskotéky, vyhořela. Nicméně to likvidaci Sokola nezpůsobilo. Sokolové sehnali peníze na opravu, ale divadelní činnost již obnovena nebyla, opona shořela, přišli o kulisy, zázemí… Od 70. let tak zanikl zájem něco archivovat.

Dnes žádný divadelní spolek při Sokolu neexistuje. Organizace sokolů má dnes spíše vzdělávací a tělovýchovný charakter.

Český národní dům

Byl vybudován na konci 19. století ze sbírek Čechů stejně jako Národní divadlo v Praze. Dnes je to nejreprezentativnější místo v New Yorku, kde může český neprofesionální umělec vystoupit. V budově sídlí Generální konzulát ČR, České centrum NY, český krajanský spolek „Bohemian Benevolent and Literary Association“ (BBLA), v přízemí si výborně pochutnáte v české restauraci, a velkou pýchou budovy je zrekonstruovaný divadelní sál. I český konzul se chlubí jeho velikostí, má kapacitu 400 lidí. Lze tu ale dělat i komornější akce pro 50-100 lidí.

Budova prošla začátkem milénia nákladnou rekonstrukcí, náklady na její opravu v původním slohu dosáhly 750 mil. korun. Financoval je český stát. Od českého krajanského spolku BBLA budovu za 1 dolar koupil s tím, že ji opraví a na 400 let tu má Český krajanský spolek za 1 dolar ročně jedno patro k dispozici. Český národní dům vlastní a provozuje český stát.

Český krajanský spolek zastřešuje šest organizací. Cílem je koordinovat krajanské aktivity v USA. Kulturou se zabývá více či méně každá z nich, nejaktivnější je v současné době Společnost pro vědy a umění, která dělá osvětu, přednášky, pořádá konference. Živá krajanská kultura teď není v Americe ovšem ve větší míře podchycená.

Dnes žádný divadelní spolek ani v Českém národním domě nefunguje. Pouze československo-americké loutkové divadlo Víta Hořejše – viz výše, které si budovu pronajímá.

V Českém národním domě jsou doklady o činnosti českého ochotnického NY spolku a zatím čekají na prozkoumání. Činnost zdejších ochotníků se prozatím nepovedla zmapovat.

Z dosud zachycených vzpomínek divadelníků ale víme, že si lidé s sebou z vlasti odnášeli jako jedny ze svých nejvzácnějších osobních věcí také divadelní texty, sešity, útlé knížky her nebo hudební nástroje, jak dokládá ukázka níže. Že totiž mezi základními věcmi, bez kterých by si nedokázali představit své nové živobytí v Americe, byly také artefakty spjaté s ochotničením a divadlem vůbec, že divadlo bylo jejich potřebou.

Krásně to ilustrují např. vzpomínky „starého ochotníka“ Antonína Jurka, který patřil k první početné emigrační vlně Čechů. Začínají slovy: „Divadlo bylo mi odjakživa takřka tím, co je pokrmu sůl. Oslazovalo mi život.“

Svůj příjezd do Chicaga pak popisuje takto: „Tu stojím! Stanul jsem na nádraží Michigan Southern s 10 centy v kapse, s housličkami pod paždí, v pravé ruce s taškou, obsahující vše, co mi na tom světě náleželo.“ (pozn. red.: celý úryvek vzpomínek na konci textu).

Kontaktovali jste také žijící pamětníky?

Mluvili jsme během našeho krátkého dvoudenního pobytu se třemi pamětníky ve věku 80-90 let. Nejvýznamnějším zdrojem informací byl někdejší knihovník Sokola Edward Chlanda. S pamětníky divadla jsme se nesetkali, jen s lidmi, kteří se podíleli na organizaci a chodu divadel.

Jak je to s výukou českého jazyka v New Yorku?

Česká škola s výukou českého jazyka působí pod záštitou the Czech and Slovak Cultural Center v budově Bohemian Hall na adrese 29-19 24th Avenue Astoria, New York 11102. Najdeme ji tedy ve čtvrti Astoria a nabízí i dramatický kroužek. Školu navštěvuje asi 168 dětí.

Chystáte také knihu…

Během našeho krátkého pobytu jsme získali informace o dalších asi dvanácti divadelních oponách především sokolských divadelních spolků, které by mohly obohatit Databázi českého ochotnického divadla, a zároveň se snad stanou součástí chystané knihy ke 100 letům ochotnického divadla v USA. Vyjít by mohla ještě letos.

Jak probíhal Festival českého amatérského divadla v New Yorku?

Kromě samotného výzkumu jsme v New Yorku pořádali také festival. Dva festivalové večery zahájila premiéra Maryši bratří Mrštíků. Představení přivezl český Divadelní soubor Domu kultury Krupka. Druhý večer byl zasvěcen českému loutkářství: česko-americký herec a loutkář Vít Hořejš uvedl originální nastudování českých pohádek O pejskovi a kočičce, Sůl nad zlato aj. Původně jsme chystali větší divadelní přehlídku doplněnou i výstavou o českých divadelních oponách a souborech. Hlavním organizátorem festivalu i výzkumných činností byl NIPOS (Národní informační a poradenské středisko pro kulturu), ve spolupráci s americkou Bohemian Benevolent and Literary Association (BBLA).

Na závěr

Chtěli bychom poděkovat všem zúčastněným partnerům za spolupráci, především ministerstvu zahraničních věcí a panu konzulovi v New Yorku. A rádi bychom vyjádřili naději, že se opět rozproudí diskuse o české ochotnické činnosti v New Yorku a USA jako celku, o rozvoji krajanského kulturního dění, o znovuobnovení ochotnického divadla v New Yorku. Neboť zrekonstruovaný sál, budova, zázemí v Českém národním domě tu jsou a čekají na své původní využití.

Dochovaná vzpomínka z národního kalendáře Amerikán na odchod ochotníků do Spojených států:

Antonín Jurka: Z UPOMÍNEK STARÉHO OCHOTNÍKA

Ve staré vlasti.

Divadlo bylo mi odjakživa takřka tím, co je pokrmu sůl. Oslazovalo mi život. Miloval jsem je vášnivě. Ba nikdy hudba, jíž v útlém mládí začal jsem se učiti, nevábila mne tak jako zjevy na prknech.  Pamatuji se, že jsem byl jednou v stáří as 7 roků od matinky notně bit, protože jsem stál na svém jíti večer do „divadla” Kopeckého. Zbitý, bos a bez kabátku, bez čepice běžel jsem po sedmé hodině za otcem к „Sládkům”, a tam usedavým pláčem vymohl od otce 2 krejcary šajnů vstupného a svolenou. V zámecké tmavé síni dával se „Život sv. Jiří”. Ptáte se, zdali se mi kus líbil? Není to к vypsání! Později jsme si u přítele Oliveriusa (naše příbytky spolu hraničily) postavili jeviště. Z papíru nalepili jsme si přilbice, matčiny fěrtochy byly nám rytířskými plášti, ohrnuté dolů punčochy rytířskými botkami. Hráli jsme se zápalem, snad hrozně, i divno mi, že přítel Jan se zde v Americe neodvážil na pokračování. Ty Královice vůbec poslaly sem do Ameriky sílu „herců”. Uvažte, mám-li pravdu: Celá rodina Jurkova, Uhlířové, Hájkové, Jan Eckert, Engelthaler a j., a což těch, kteří učinili se prospěšnými neviditelně, za kulisami a v budce, ku př. Friček a Brejcha. Za čas mých studií v Plzni a v Rakovníku nebylo  horlivějšího navštěvovatele divadla, ať již se hrálo česky neb německy, nade mne. Pochybuji, že za sezonu vynechal jsem kdy 3 představení. Když přijel o plzeňském trhu v červenci 1856 Zoellner se svou  společností, v níž i na smrt nemocný Tyl se nalézal, do Plzně, byl jsem na druhém představení ještě s jedním studentem sám v obecenstvu. Vrátili nám po šestáku; nehrálo se. V pátek na to Tyl zemřel, a od té doby, totiž od představení „Strakonického dudáka” ve prospěch pozůstalé rodiny, bývalo divadlo Plzenské každý den jak by nabil. Později jsem viděl Prokopovu společnost v Rakovníku a  mýlím-li se i Zoellnerovu opět; jen že tentokráte s personálem německým. V Praze taktéž jsem byl horlivým navštěvovatelem „stavovského” v neděli odpoledne, kde hrával Kolár st. a ml. Šimanovský a Pešková. Ba jednou sehrál jsem si i se Švandou, rytířem ze Semčic u sv. Mikuláše v „lidu” kus „Fiesko.” Poctivě jsem volal: „Zu Воden mit den Doria! Zu Boden Oheim und Neffen.” Dále jsem to však v Praze nepřivedl. O prázdninách v domovině pak upravili jsme s přítelem Vašmuciusem a Ed. Vajrauchem  jeviště velké. Doma však hrál jsem pouze: Husička z Podháje a Pražský flamendr; neboť již v roku  1863 jsem za svým povoláním odebral se do Chorvatska a do Uher. V Chorvatsku, kdež jsme byli vždy v zimě, měl jsem přece požitek; neboť ve Varaždíně hrála dosti slušně německá společnost; avšak v Uhřích páni sedláci posud nebaví nenáviděné švábské úřadnictvo divadlem.

V nové vlasti.

Trápen jsa v Uhřích, kdež jsem byl adjunktem při katastru, již po druhé, léto gastrickou zimnicí, bylo mi to, mladíku tehdy pětadvacetiletému, velmi, velmi mrzuté. Nic mne netěšilo, a proto s radostí jsem přijal otcovu nabídku, abych odejel před ním do Ameriky. Kynula mi tenkrát „skvělá” vyhlídka státi se redaktorem „Pozoru Amerického” v St. Louis. Mimo to měl můj odjezd do Ameriky příměti i matku к snazšímu rozloučení se s přáteli a s vlastí, vždyť přede mnou byl mladší můj bratr Emanuel již se vystěhoval. Záležitost má vyřízena brzy a 16. prosince 1865 vstoupil jsem na palubu lodi „Hermann,” kteráž tehdy první svou cestu konala a přibyla po dosti bouřlivé cestě dne 4. ledna 1886 do New Yorku. Z Castle Garden byli jsme vybaveni brzo, a narovnavše poněkud údy na pevné zemi a posilnivše se v jedné z pivnic Greenwichstreetských, rozloučili jsme se se spolucestovníky a já veden Janem Jaroměřským к panu Hubáčkovi na pátou ulici, strávil tam s tímto bodrým pánem a mladým Makovským z Prahy příjemný večer. Toť celé mé zkušenosti v New Yorku, neboť cíl můj byl St. Louis. Jelikož však bratr a strýc můj bydleli v Chicagu, koupil jsem si lístek do onoho slavného města a také po rychlé jízdě octnul jsem se v neděli dne 7. ledna vr „prkenném Babylonu”, jak jsme přezdívali tehdy „městu zahrad”. Kdo zná a znal tehdá výstavnost města, kudy se béře dráha Michigan Southern, ten nebude se diviti, že jsem patřil jako vyděšen na tu metropoli západu. Malé, začouzené domky, ulice nedlážděné, věčný cinkot zvonků železničních, jakoby sterých umíráčků — nebyl to  právě radostný pocit, když jsem se octnul na rohu ul. Van Buren a (zdá se mi) Sherman. Poprvé zdálo se mi, že jsem snad svévolně opustil „egyptské hrnce” rakouského eráru, vyměniv je za osud velmi nejistý. Tu stojím! Stanul jsem na nádraží Michigan Southern s 10 centy v kapse, s housličkami pod paždí, v pravé ruce s taškou, obsahující vše, co mi na tom světě náleželo.

Zdroj: Z upomínek starého ochotníka. In: Periodikum: Amerikán: národní kalendář na rok…, ročník 13 (1890), Stránka:  33 - 43 

http://kramerius4.nkp.cz/search/i.jsp?pid=uuid:bc0e08d0-253c-11e5-bcc5-5ef3fc9bb22f