Jak jsem přišel o hlas

Upřímně řečeno, nevěřil jsem, že se někdy dočkám pádu komunismu. Dokonce ani tehdy, když k nám přijížděli ze zahraničí příbuzní mé ženy a tvrdili, že režim už to má spočítané. Říkal jsem si - to není možný, tohle je na věky. Zaplaťbůh, mýlil jsem se.

Na večer 17. listopadu jsme měli koupené lístky na představení v Obecním domě. Když jsme vstoupili do sálu, byla cítit zjitřená atmosféra skoro hmatatelně. Pak vystoupil na rampu Jan Kačer a Radovan Lukavský. Vzrušeným hlasem oznámili, že dnešní představení se nekoná, protože divadla se přidala ke studentské stávce na protest proti tomu, co se děje právě nyní na Národní třídě. Opustili jsme tedy Obecní dům a mířili k Národní třídě. Tam však stály kordony policistů v bílých helmách a bylo slyšet jen zvláštní hukot, jako když vítr rozechvívá dráty elektrického vedení. Vrátili jsme se na Příkopy a šli k tramvaji. Potkávali jsme vzrušené hloučky Pražanů a vystrašené tváře. Poprchávalo, sem tam se přidala i sněhová vločka. V noci chumelilo. Televize se možná snažila být objektivní, ale moc jí to nešlo. Nevím, jak se to stalo, ale najednou jsme všichni věděli, že to prasklo…

Vydával jsem v nakladatelství Melantrich jednu ze svých knih, a tak jsem měl v kanceláři pár známých. To mi umožnilo sledovat úžasnou událost, jak se plní Václavák. Bylo to fantastické. „Václavák“ seshora se podobal veletoku, do něhož zleva i zprava přitékaly přítoky menších řek: Vodičkovy, Příkopů, Národní třídy, Smeček i Washingtonovy. Jediný ostrůvek, kde se uchytilo pár šťastlivců, byl pomník sv. Václava. Vyčníval z nepřehlédnutelné hladiny čepic, klobouků, šál a svíček za hukotu kapesních zvonečků a rachotu svazků klíčů…   Náměstí se plnilo rychle a transparenty rozdělovaly dav podle příslušnosti. Už je to tady! Zrušte článek čtyři Ústavy! Ukončete vládu jedné strany! Chceme demokracii!

Čtvrt milionu občanů, kteří chtěli být u toho… Najednou hlas z tlampače prosí: uvolněte místo pro sanitku, jede k postiženému. Shora je vidět ten zázrak ochoty a solidarity: natřískaný, nahuštěný dav se před vozem rozestupuje, jako když zakrojíte ostrým nožem, aby se vzápětí slil do jednolité mozaiky s mnoha barevnými kameny československé vlajky. Léta ji nebylo vidět jinak než v přítomnosti sovětské. Dnes si vystačí sama a je veselá.

V listopadových dnech devětaosmdesátého roku bylo chladno i teplo zároveň. Zima vně a teplo uvnitř. Proč, o tom netřeba hovořit. Byl jsem uhranut  Václavákem a křičel jsem z oken Melantrichu tak vydatně, až jsem za ty tři dny přišel o hlas. Asi by bylo lepší dát svůj hlas jinam, což se později samozřejmě stalo, ale já chtěl svou radost vykřičet právě teď a tady. Doma jsme si se ženou, která byla po celou dobu se mnou, jen šeptali…i když jsme nemuseli.

Měl jsem mezi herci pár přátel a měl jsem chuť něco říct. Zavolal jsem Janu Kačerovi, že bych přišel podpořit jejich stávku a povědět něco z jeviště za sebe i za výtvarníky. Přijali to s nadšením. Napsal jsem si krátkou povídku o tom, že se někdo dovede tvářit, jako by se nechumelilo, i když jde po kotníky ve sněhu. Reagoval jsem na liknavost vedoucích orgánů KSČ, které předstíraly, že se nic nestalo, že jde jen o jakousi výtržnost mladých, názor, který dostal podobu vystoupení Miloslava Štěpána. Svým bohorovným žvaněním, že si strana nenechá něco diktovat od dětí z ulice, vlastně odpálil revoluční knot. Skandování „my nejsme děti, my nejsme děti“ je snad slyšet ještě dnes. Zřejmě se čekalo na direktivy z Moskvy, protože zjevná bezradnost čišela ze závodů, škol i z ulice.

Můj krátký projev byl přijat s velkým potleskem. Plácali mě po rameni: Hanzlík, Štěpánková, Bohdalová, Satoranský, přišel i Hanzelka a všichni, kdo celý večer stávkovali na jevišti a povídali si s diváky. Bylo to ohromné nadšení, uvolnění a radost z toho, že konečně přestanou vládnout komunisti a že se dočkáme vstupu do Evropy, kam přece odjakživa patříme. Jen nás od ní dlouhá léta oddělovala železná opona.

Po Vinohradském divadle jsem hned druhý den hovořil v Činoherním klubu a vedle stál Petr Čepek a slzel, Petr Pithart a celý ansámbl Činoheráku. Pozvali mě i do Národního, kde jsem prožil opojení společného vystoupení a já si poprvé a naposled zahrál v Semaforu. Od té doby je mi Jiří Suchý velmi blízký, i když si stále vykáme a říkáme si pane. Však on je PAN básník. Moje vystoupení na pražských jevištích pak patrně sehrála svou roli, když se hledaly typy pro poslanecká místa v České národní radě a Národním shromáždění.

Dali mě na kandidátku NS na sedmé místo, pak ale se zdálo, že toto místo je sotva volitelné a přemístili mě. Z Občanského fóra do České národní rady na místo čtvrté. Po volbách se taková starost stala skoro směšnou, volitelné místo bylo myslím asi dvacáté. Jinak bych tam býval neseděl s Rudolfem Hrušínským, Janem Kačerem a zpěvákem, který si pořád připomíná, že něco krásného ztratil a udělal z toho pořad v ČT.

Když jsem dva roky po sametové revoluci podepsal smlouvu na Vysokém učení technickém v Brně a rozhodl se pro pedagogickou činnost, díval jsem se zblízka do očí studentům, kteří z výsledku revoluce byli smutní a zklamaní. Abych jim umožnil výpověď, dal jsem jim za úkol sochařsky zpodobit něco, co by stávku studentů a počátek revoluce připomínalo, čím by mohli vyjádřit svou nespokojenost či nesoulad s tím, co se stalo, nebo lépe nestalo. Domníval jsem se, že jsem se strefil do jejich nálady, že se budou moci rozjet a vynadat všem, kteří je zklamali, a konečně ukážou, jak si to představovali oni. Věřte nevěřte, nic kloudného se nedostavilo. Někteří to pojali jako slohový úkol, jiní jako karikaturu, jejich revolučnost se najednou vypařila a zůstal zas jen ten zklamaný úsměšek mocným. Ptal jsem se jich, ale neuměli odpovědět. Neměli totiž žádný náhradní program. Kde by ho také najednou vzali? Byli přece vychováváni k poslušnosti a kývání. Teď sice projevili nesouhlas a zvedli hlavu, ale jen aby se nadýchli a nic…

Z knihy Lenky Jaklové „Sochařům se netleská“ (Gallery 2006)