Nefňukové – se Šimonem Ornestem o kapele The Tap Tap a vzdělávání lidí s handicapem

Hned na začátek se zeptám trochu provokativně na konkurenci. Můžete jmenovat ještě jiné uskupení zdravotně postižených, které dosahuje v jakékoli umělecké činnosti mimořádných úspěchů jako Vaše kapela?

Myslím, že bez velké nadsázky mohu říci, že nevíme o jiném podobném uskupení na světě… Ne že by neexistovaly soubory složené převážně z lidí s handicapem. Většinou se ale jedná o podobná nebo stejná postižení. Na The Tap Tap je ojedinělé to, že lidé s hodně odlišnými diagnózami spolupracují v jednom velkém celku. Na kvalitě si dáváme hodně záležet a myslím, že je vidět, že u každého jednotlivce hledáme maximální možné zapojení. Jsme unikátní v nesentimentálním přístupu a důrazu na výsledky. Také asi v promyšlenosti designu, systému práce na repertoáru a komunikační strategii.

V ČR nyní spolupracujeme se skvělým hudebníkem a zpěvákem Honzou Jarešem (talentovaný zpěvák a klavírista, roč. 1981, nevidomý – pozn. red.) a hodně teď rozvíjíme spolupráci s Gaelynn Lea - velmi talentovanou zpěvačkou z USA.

 

Jaké byly začátky kapely, můžete stručně nastínit její vývoj? Co bylo klíčovým pro nastartování její popularity?

Začali jsme jako hudební kroužek na domově mládeže při Jedličkově ústavu. Klíčem myslím bylo od začátku to, že jsme nechtěli být “jenom jako”. Hudba je velký komunikační prostředek, když vás zaujme. A atraktivní a srozumitelná komunikace je přesně to, o co nám od začátku šlo. Zásadní je asi určitý tah na branku, schopnost dávat si velké cíle a jít za nimi až do nejmenších detailů.

 

Kdy a jak nastal ten zlomový bod, kdy jste si řekli, že máte na víc? Kdo vás v těchto začátcích podpořil finančně, produkčně atd.?

Velkým zlomem bylo získání první podpory z Evropských strukturálních fondů. Příjemci podpory ze strukturálních fondů EU jsme byli celkem třikrát. Získali jsme možnost spolupracovat dlouhodobě s kvalitními lektory. Dnešní úroveň kapely je hodně daná individuální výukou, kterou nám podpora z EU umožnila začít realizovat. Nyní si už na výuku připlácejí členové nebo jejich rodiče sami. V začátcích bylo také důležité si uvědomit význam komunikace a budování vztahu s veřejností. Kdo čeká, že ho veřejnost bude sama vnímat jen proto, že dělá dobrou práci, ten se nedočká…

 

Můžete jmenovat konkrétní dotační titul EU, ze kterého jste čerpali? Nyní už o tuto podporu nežádáte? Z jakého důvodu?

Poprvé se, tuším, jednalo o výzvu s názvem JPD 3, následně se tento program přejmenoval na OPPA. Máme dojem, že podpora z EU by měla sloužit k nastartování projektů, které se stanou plně soběstačnými. A my už si tak skoro připadáme.

 

V jednom rozhovoru jste řekl, že z Tap Tap se za téměř dvacet let působení stala profesionální, finančně soběstačná kapela. Co to vlastně znamená a obnáší?

To znamená, že všichni členové jsou za vystoupení finančně hodnocení. Z prostředků z vystoupení jsme schopní financovat i provoz Zapsaného spolku TAP, což je právní forma naší neziskové organizace. Nepředstavujte si žádný moloch - jedná se o předsedu sdružení (mě :), finančního manažera a paní účetní.

 

To znamená, že jste z vlastní činnosti schopni ufinancovat i pronájem zkušebny, nástroje, náklady na cesty? Jaká je tedy cena kapely za jedno vystoupení?

Kapela vydělává na koncertech. Podporu našich dvou největších akcí (festivalu Pojď dál a Mikulášské s The Tap Tap) případně dalších akcí, které samostatně realizujeme, získáváme prostřednictvím grantů a díky pomoci našich stálých partnerů. Zkušebnu, kancelář a jednu učebnu získáváme ve spolupráci s Jedličkovým ústavem a školami za velice přátelských podmínek. Koneckonců taky JÚŠ docela kvalitně reprezentujeme. Náklady na koncert (za který všichni členové kapely dostávají zaplaceno) jsou 40 000 Kč + DPH + 20 Kč/km. Za tuto cenu bez profitu vystupujeme na charitativních nebo benefičních akcích. U běžných festivalů se vždy snažíme vyjednat pár korun navíc. Komerční cena za vystoupení je 100 000 Kč + DPH + 20 Kč/km. Zcela komerčně vystupujeme cca dvakrát až čtyřikrát ročně. Dá se říci, že kombinací výtěžků z těchto aktivit jsme schopní financovat celoroční činnost našeho úsporného Zapsaného spolku TAP.

 

Jaké granty využíváte?

Pravidelně žádáme o partnerskou podporu MHMP, Konto Bariéry, Nadaci Jedličkova ústavu, Nadační fond Avast, PRE, Nadaci Agrofert, nadaci ČEZ, Ministerstvo kultury atd… Samozřejmě, ne vždy se podporu podaří získat…

 

Kapelu The Tap Tap tvoří dvacetičlenný tým. Můžete jmenovat a popsat jejich roli v kapele?

Většina členů hraje na (bicí) perkusivní hudební nástroje. Baskytarista Honza Polák hraje na speciální basovou kytaru od českého výrobce pana Petra Procházky. Rodák z Karviné Petr Hudec obsluhuje dvoje klávesy, a to, že je nevidomý a pohybuje se na mechanickém vozíku, byste z nahrávky určitě nepoznali. Stejně jako u našeho zpěváka a frontmana Jirky Holzmanna nebo zpěvačky Jany Augustinové byste určitě netipovali elektrický vozík. S dechovou sekcí a bicí soupravou nám dočasně pomáhá pět profesionálů. Jedinou podmínkou je trvalá motivace na sobě pracovat a dvě skalní pravidla - chodíme vždycky včas a vždycky plníme to, na čem se dohodneme.

 

Dočetla jsem se, že byste byl rád, kdyby byla kapela složena jen a pouze z handicapovaných muzikantů, aby nahradili i pět profesionálních muzikantů, kteří v kapele působí. Je kde brát? Jakou roli při Vašem hledání hrají základní umělecké školy, které také nabízejí umělecké vzdělávání pro handicapované?

Přesně tak, rádi bychom, aby v budoucnu tvořili The Tap Tap především handicapovaní muzikanti. Je to jednoduché - musí sami chtít. Pokud ano, přijdeme společně na způsob, jak to velmi efektivně realizovat. A právě takové “potenciální” muzikanty je opravdu těžké najít… Za posledních osm let jsme objevili dva.

 

Co případné uchazeče nejvíce odrazuje? Za posledních osm let jste objevili dva náhodně nebo jste někde cíleně pátrali?

Mnoho našich uchazečů odrazuje většinou “na první dobrou” množství práce, které s členstvím v The Tap Tap nebo návštěvou našich kurzů souvisí. Často jsme v jejich životě vůbec první lidé, kteří od nich opravdu něco očekávají a trvají na tom. Ty naše dvě bílé vrány si nás našly samy. Ale na rozdíl od většiny ostatních vydržely…

 

Jak byste popsal práci, kterou tak úspěšně děláte? Jaké je Vaše know-how?

Díky… Realizujeme dvě velké vlastní akce ročně - festival Pojď dál, při kterém slaňujeme Nuselský most na mechanických invalidních vozících, a Mikulášskou s The Tap Tap. Většinou tedy pracuji na dramaturgii nebo koordinaci jedné z těchto aktivit, což úzce souvisí i s náplní vzdělávacích kurzů Studeo. Snažíme se, aby naši studenti předvedli pokroky v získaných dovednostech veřejně na akcích, které pořádáme, nebo při jejich přípravě. Budujeme tedy souběžně vztah s veřejností a zároveň dáváme studentům možnost se neučit jen “do šuplíku”.

 

S jakými problémy se jako manažer a umělecký vedoucí kapely nejčastěji potýkáte? Jak náročná je např. organizace zájezdů?

Občas se stále ještě potkáváme s neprofesionalitou, nedostatečnou přípravou, nepochopením toho, že když něco jako pořadatel podepíšete ve smlouvě, musí to bezvýhradně platit. S organizací mi už dnes pomáhají členové kapely, především náš produkční Michal Kabát, který se za posledních pár let opravdu hodně naučil. A pochopil, že organizační práce s lidmi je opravdu velmi náročná disciplína…

 

Mohl byste uvést konkrétní příklad neprofesionálního jednání ze strany pořadatele?

To je jednoduché, pořadatel občas neplní konkrétní body ze smlouvy. Bývá to sklon nájezdové plošiny, bezbariérové WC, specifikace ozvučení atd…A další drobnosti, jako nepřipravení zvukaři a některé specifikace související s občerstvením.

 

Image The Tap Tap je hodně drsný, založený na černém humoru. Lidi na koncertech drsnost lidí s handicapem baví, dodává energii a chuť do života. Neobrátilo se to ale někdy proti vám? Setkali jste se i s opačnými, negativními reakcemi?

Myslím, že jako “drsný” jej vnímáte jako jedna z mála. Je v tom určitě kouzlo nečekaného. Těžko se vám litují lidé, kteří si sami ze sebe dokážou udělat odvážným způsobem legraci. A o to přesně jde, jsme všichni na jedné lodi a černý humor nám všem občas pomáhá zvládnout náročná životní období nebo situace.

 

No, narážím třeba na propagační věcičky s lebkou s hnáty jako berlemi. Je v tom jistojistě nadsázka a vtip, ale přesto vycházíte z image pirátů, kteří jsou přeci drsní… Mimochodem, o jaké zboží z e-shopu je největší zájem?

Největší zájem je právě o trička s lebkou. Je super vidět v nich na koncertech malé i velké fanoušky. A také o naše CD.

 

Opravdu vás lidé díky černému humoru a legraci, kterou si děláte z vlastních handicapů, méně litují? Jako komunikační prostředek s fanoušky to určitě stoprocentně funguje, ale setkáváte se opravdu s rovnějším přístupem? Změnilo se něco v této věci za dvacet let?

Opravdu. Proč byste litovala někoho, kdo vám jasně naznačuje, že je OK a o lítost nestojí? A navíc vám jde skvělým příkladem? Ovšem my jsme dnes zavedená značka. Lidé znají The Tap Tap a vědí, jací jsme. To neznamená, že tak automaticky berou všechny lidi s handicapem. Obecně se v posledních pěti letech tendence k pochopení speciálních potřeb menšin spíše zhoršují, ale to je jiná kapitola…

 

Jak nabitý byl pro kapelu rok 2017? Chystáte v novém roce něco mimořádného?

Rok 2017 byl bez zahraničních výjezdů, což mu neubralo na náročnosti. Pro tento rok chystáme sérii hudebních workshopů v ženské věznici ve Světlé nad Sázavou. Výsledkem bude koncert, při kterém nás vězenkyně doprovodí sborovým zpěvem. Koncert by měla v přímém přenosu odvysílat ČT, se kterou o tom už delší dobu jednáme. Smyslem akce je upozornit na význam nápravných zařízení pro většinovou veřejnost. 99,9 % trestaných se vrací zpět mezi nás a je v našem společném zájmu, aby se vraceli v lepším stavu, než v jakém se do vězení dostali.

 

V dubnu 2016 mělo na Nové scéně Národního divadla v Praze premiéru představení Nefňuka, zavítali jste tedy i do jiných žánrů než čistě hudebních… Můžeme se těšit na nějaký podobný nový projekt?

Příprava představení Nefňuka byla tak logisticky a finančně náročná, že nyní se soustředíme především na maximální využití tohoto potenciálu. Pracujeme na menší cestovní variantě představení, se kterou bychom mohli vystupovat i v méně vybavených prostorech a třeba i v zahraničí… Spolupracujeme stále s Novou scénou Národního divadla, kde občas vystupujeme, když se uvolní termín. Velkou radost jsme měli z nabídky k hostování ve Východočeském divadle v Pardubicích. Pracujeme i na tom, aby přišly další nabídky.

 

Existují soutěže, festivaly či přehlídky kapel složených z handicapovaných muzikantů?

Určitě existují. Ale my se neohraničujeme svými handicapy, stejně jako jednotlivými hudebními žánry. Snažíme se být vidět prostřednictvím vlastních aktivit a vytvořit tak poptávku. A následně té poptávce vyhovět v rámci podmínek, které jsou pro nás zajímavé.

 

Většina členů kapely The Tap Tap prošla Jedličkovým ústavem. Jeho činnost a výukový program má doplnit projekt Studeo. Můžete ho představit? Jak moc je v něm akcentováno umělecké vzdělávání?

V projektu Studeo dochází za zájemci lektoři a individuálně se jim věnují v oborech, které je baví a zajímají. Například právě pro studenty škol Jedličkova ústavu tím odpadá stále časově velmi náročné cestování a mohou čas využít například přímo na domově mládeže.

 

Jaké vzdělávací kurzy pro handicapované nabízí Studeo nyní? Před časem to byly např. kurzy účetnictví, IT, reklamy… Může se do nich přihlásit kdokoli se zdravotním postižením, komu bylo 15 let a absolvoval ZŠ?

Kurzy, které aktuálně dlouhodobě běží, jsou: Bicí souprava, Základy hudební nauky, Perkusivní bicí nástroje, Basová kytara, Zpěv/interpretace, Klávesy, Střih videa a The Tap Tap. Mezi kurzy počítáme také pravidelné zkoušky kapely. Přihlásit se může kdokoli s handicapem, jedinou podmínkou je trvalá motivace na sobě pracovat. Jak jsem již uvedl, zájemci se občas najdou, ale většinou trvalou motivaci nemají. Orientujeme se podle poptávky.

 

Kolik absolventů ročně máte? O jaký kurz je největší zájem? Jak jsou zpoplatněny?

Za absolventy považujeme všechny členy The Tap Tap, tj. 15 lidí. Někteří z nich mají kromě zkoušek ještě individuální hudební kurzy se svými lektory. Praktický kurz, což je příprava na účinkování v kapele, vede dokonce naše zpěvačka Jana. V práci se studenty v lehkém pásmu autismu nebo s lehčími mentálními postiženími má vynikající výsledky…

Dohodnuté ceny nezkoumáme, nemáme z nich žádnou provizi - naopak poskytujeme prostory pro kurzy zdarma. Zkoušky The Tap Tap jsou samozřejmě bezplatné. Největší zájem je o kurz zpěvu, který u skvělé učitelky a korepetitorky Libuše Voběrkové navštěvuje i náš kamarád a kolega Honza Jareš.

 

Jak dlouho vlastně projekt Studeo funguje a kolik lidí jím prošlo?

Studeo funguje od roku 2006. Během tří projektů podpořených z EU prošlo kurzy přes 100 studentů. Kromě stálých členů The Tap Tap s nikým z nich nejsme v kontaktu.

 

Bezbariérové vzdělávací a poradenské centrum pro osoby se zdravotním postižením Studeo mělo být otevřeno už v roce 2013 jako Evropská hudební škola u příležitosti 100. výročí vzniku Jedličkova ústavu. A to v nové budově za sto (později 230) milionů korun. V jaké fázi je celý projekt a plán na novou budovu nyní?

Snad již v roce 2021 se projekt přesune přímo do nově vzniklé budovy, na jejíž stavbě nyní intenzivně spolupracujeme s naším zřizovatelem (MHMP).

 

Na výstavbu vlastní budovy byla vypsána i tříletá finanční sbírka. Kolik peněz se podařilo vybrat a na co budou použity?

Ve sbírce na dostavbu Jedličkova ústavu se vybralo 3 150 000 Kč. Vzhledem k dalšímu odkladu dostavby jsme požádali o změnu účelu na vybavení pilotu bezbariérového nahrávacího studia. Nyní připravujeme výběrová řízení k nákupu tohoto vybavení, se kterým se následně přesuneme do nové budovy. V bezbariérovém studiu budeme vybaveni digitálním mixážním pultem, který je možné ovládat prostřednictvím padu. V budoucnu určitě budeme testovat i ovládání hlasem…

 

Budova Studeo je navržena jako vhodná pro provoz uměleckého vzdělávání handicapovaných – s odhlučněnými učebnami, zkušebnou pro větší kapelu, kompenzovaným nahrávacím studiem, speciálně upraveným výtvarným ateliérem. Počítáte tedy s tím, že se vrátíte k původnímu záměru hudební školy pro handicapované?

To rozhodně ano, ale nejen… Chceme (mimo jiné) nabídnout kurzy profesionální práce se zvukovým a obrazovým záznamem. To jsou podle nás velmi atraktivní profese na trhu práce, které dnes mohou na vysoké úrovni, s využitím rozvinutých technologií, dělat i lidé se závažnými handicapy…

 

Budou tedy v nabídce až od roku 2021?

Na úrovni, která by mohla produkovat konkurnceschopné profesionály, můžeme vyučovat až v profesionálně upravených a vybavených prostorech nové budovy. Základy můžeme nabídnout už nyní.

 

Pracujete s handicapovanými lidmi už dvacet let. Čím vás inspirují? Čeho si ceníte na současném týmu kapely a co vás štve?

Upřímně, vůbec si za sebe ani po těch letech nedovedu představit, jak bych zvládal život s handicapem. Myslím, že jsme vybudovali malý zázrak s extrémně velkým potenciálem do budoucna. Štve mě hodně věcí, ale vnímám je prozatím jen jako dílčí překážky.

 

Můžete alespoň některé dílčí překážky jmenovat?

Jedná se především o čas, který musíte trávit vysvětlováním a leckdy obhajováním. Štve mě, jak lidé stále dovedou jednat a přemýšlet tak, jako by se jich žádné komplikace netýkaly, jako by oni sami nikdy nepotřebovali ničí pomoc a podporu. Přitom každý z nás jezdil v kočárku, prvních deset let o něj pečovali rodiče, každý z nás zažije úraz a rekonvalescenci a posledních deset let v životě budeme zřejmě používat nějakou kompenzační pomůcku.

 

Myslíte už na případný zástup, máte pomocníka, který by za Vás mohl v případě potřeby zaskočit? Jak vidíte případné doplňování členů kapely, jak je to reálné a aktuální?

I když mi už v mnoha věcech členové Tap Tapu pomáhají, zatím nemyslím, že by někdo dlouhodobě dovedl vést celý projekt. Smyslem našeho úsilí ale je, abychom takové lidi hledali a vychovávali…

 

Informace: http://www.thetaptap.cz

Kontakt: https://www.facebook.com/TheTapTap/ /Pozn. red.: Na facebooku má kapela úctyhodných 30 tis. fanoušků./