HRADEC KRÁLOVÉ: Když před lety vstupoval s čistou duší a smělými ambicemi do světa neprofesionálního filmového umění, domníval se, že jeho tvůrcům otevírá dveře kreativita, novátorství a odvaha. Netušil, jak tuhé mohou být předsudky a jak nepropustná je zeď, která dosud odděluje profesionály a tzv. nezávislé filmaře. Ondřej Krejcar se hrou osudu i z nezbytí stal jejich mluvčím. Přečtěte si následující rozhovor.
Pojďme si v tom nejprve udělat jasno – do jaké míry jsou si vzdáleni amatér a tvůrce nezávislého filmu?
Amatér je nadšenec, fanoušek natáčení, který má své limity, kameru využívá především pro zábavu a jeho nadšení obvykle vítězí nad řemeslem.
Film však můžete natočit i z jiných pohnutek – s ambicí něco sdělit, s uměleckou invencí, do níž nezasahuje komerční ani politický diktát. Nezávislý tvůrce pracuje za vysoce profesionálních podmínek, protože dnes už je to možné, byť s minimálními finančními prostředky. A je mu vlastně jedno, jestli ten snímek prodělá, nebo vydělá.
Ale jsou přece známy případy z 60. let minulého století, kdy se v Čechách právě amatérský film - na rozdíl od povoleného státního filmu - odvážil reflektovat tehdejší svět…
Ano, ale šlo spíš o výjimky. V naprosté většině byla amatérům přisouzena role těch, kteří mají film jako neškodného koníčka.
Byli odsouzeni k tomu, aby se „ubavili k smrti“?
Přesně tak. Představovali odříznutou větev lidové tvorby, která nesměla konkurovat státnímu filmu. K jejím vrcholům patřila např. Rychnovská osmička. Ta sice existuje dodnes, ale dávno ztratila svůj lesk, veřejnost na ni nechodí. V každém případě si však vydobyla větší ohlas než současná soustava krajských kol celostátní soutěže – tzv. Český videosalon. Tento projekt dnes představuje přežitý způsob prezentování filmových děl a zcela postrádá inovaci. Dá se říci, že amatérský film jako obor odchází spolu se starší generací, která žila a tvořila hlavně za socialismu.
Pro Národní informační a poradenské středisko pro kulturu (NIPOS) jste před časem zpracoval koncepci „Nové dobrodružství nezávislého filmu v Čechách“, v níž dokumentujete původ nekomerční filmové tvorby u nás, upozorňujete na problémy a navrhujete řešení, nové členění a kategorie. Odkud jste čerpal zkušenosti a ostatně i odvahu?
Této iniciativy jsem se chopil už v dobách své tvůrčí profese – filmování. Tehdy jsme s kolegy cítili nutnost definovat, jak tvořit v nových podmínkách (po listopadu 1989), kdy se kinematografie demokratizovala, technika začala být dostupná a finanční prostředky už přestaly hrát hlavní roli. Bohužel jsme brzy zjistili, jak stereotypní aparát – od ministerstva kultury až po média – v Čechách přetrvává i po rozpuštění státního filmu. Stále se jede v zajetých kolejích – protipólem profesionálního filmu je jen ten amatérský, a ten na obrazovku nepatří. Nic mezi tím. Stále převažuje podpora komerčnímu filmu a neochota dát prostor čisté umělecké ryzosti nezávislého filmu. My se snažíme poukázat na to, že tu existuje „středoproud“, že zejména tvůrci mladé generace neuznávají škatulky, že milují film a chtějí ho točit v nejvyšší profesionální kvalitě, že jím chtějí něco sdělit, a zároveň mají ohromné ambice, aby jejich snímek putoval za diváky do kin nebo do televize. Z těchto ideálů svobodné doby a naší touhy tvořit umění a nic jiného vznikla organizace Unitedfilm, neziskové tvůrčí sdružení, založené v roce 2006 v Hradci Králové.
Co pro nezávislé tvůrce můžete skutečně udělat? A jakou roli v tom hraje Impuls - centrum podpory uměleckých aktivit, kde v současnosti působíte?
Právě na půdě Impulsu jsme vdechli novodobý život internetovému portálu, kde nabízíme servis, který autorům současná média neposkytnou. Už jen to, že filmaře mapujeme a zprostředkováváme jejich tvorbu, je velmi důležité. Náš kanál Vortex obsahuje přes stovku filmů a navazuje na magazín Unitedfilm. Jeho cílem je představit tu nejlepší nezávislou filmovou tvorbu, která bojuje o své místo v alternativní distribuci na internetu. Ve spolupráci s Impulsem jsme také iniciovali Cinema Open, jediný filmový festival svého druhu v České republice. Letos se koná už jeho 8. ročník. Titulem Cena nezávislého filmu Vortex vyhlašujeme nejlepší nezávislý film v daném roce.
Nabízíte začínajícím autorům v Impulsu také možnost vzdělávat se?
Ano, když se chtějí vědomě vzdělávat, tak určitě. Ale už to není tak žhavé jako dříve, protože dnes už tvůrce všechno najde na internetu. Video návody i rady mistrů. Ale samozřejmě zprostředkováváme živé vzdělávání; nedávno jsme získali nové prostory, sál pro teoretickou výuku, kde lektor může prezentovat jakékoli filmové materiály. Máme také v plánu vybavit ateliér pro praktickou výuku, kde si účastníci mohou rozložit kameru, zkusit si střih, osvětlení i režii.
Vraťme se ještě k festivalu Cinema Open. Objevil se mezi jeho účastníky opravdový talent?
Ano, titul nezávislého filmu nebo nejlepší scénář, kamera si v loňském roce odnesli nadějní tvůrci, kteří mohou posunout nezávislý film dál. Na vrcholu je momentálně Pavel Soukup, držitel ceny za režii za film Lesa pán, zajímaví jsou i dva další: Milan Cyroň a Tomáš Uher, scénáristé a zároveň režiséři, kteří natočili snímek Na konci září, výpravné drama o okupaci Československa Německem.
Je naděje, že jejich filmy koupí Česká televize?
Česká televize těžko. Pavlu Soukupovi se to povedlo jinde. Jeho film Lesa pán koupilo HBO a vysílalo ho na svých kanálech. Milan Cyroň a Tomáš Uher mají smůlu, protože ČT nedává těmto filmům žádný prostor. Přitom kvalita jejich snímku je opravdu na vysoké úrovni, s ambicí oslovit široké spektrum diváků. Organizace Unitedfilm opakovaně kritizuje Českou televizi za podjatost, za to, že neplní funkci média veřejné služby, že nedává prostor alternativě, právě této nezávislé filmové tvorbě.
Takový film se nedostane ani na ART?
Ne. Ani těm nejlepším nezávislým dokumentům, které sklízejí ovace od porot na festivalech u nás i v zahraničí i od renomovaných tvůrců, nedá naše veřejnoprávní televize prostor.
Televize je jedna věc, ale proč se nezávislé filmy nepromítají např. v hradeckém kině Bio Central, kde festival pravidelně pořádáte?
Dobrá otázka. My jsme prezentovali projekt nezávislých filmů na setkání kinařů a byli jsme strašně zklamaní z toho, jak to berou. Oni jsou však ve složité situaci – bohužel jsou nuceni vykazovat hospodářské výsledky kin. Všechno, co nepochází z distribučních společností, je pro ně alternativní obsah. Na takové filmy už sice mají zařízené sály, ale chybí jim návštěvnost, tedy kultivované publikum. Na cokoli, co se vymyká komerci, na to lidé nepřijdou. Ale někde se začít musí. Titulovali jsme v naší ročence, že „nezávislý film má vstup do českých kin zakázán“. Zatím.
Z čeho autoři své nezávislé filmy financují?
Většinou jsou ochotni investovat vlastní prostředky, spoustu věcí dokáží zajistit sponzorsky, využívají podpory lidu skrze crowdfunding (na portále Startovač, HITHIT) a drahé honoráře profesionálů nahradí dobrovolnickou prací. Tak, jak jsou zapálení a urputní, tak dokáží jít i do renomovaných firem a získat jejich podporu – zdarma. Třeba jsme tu měli historický film, kde režisér potřeboval velkou parní lokomotivu a několik tun uhlí. Získal ho darem od jedné společnosti. A strojvedoucí měl radost, že se na lokomotivě projede, a nic za to nechtěl. Spousta lidí ráda a nezištně pomůže, pociťují to jako vlastní vklad, obzvlášť ve spojitosti s regionem.
Americký nezávislý film je pro vás zřejmě velkou inspirací?
Ano, ale to je meta pro střední Evropu těžko dosažitelná. V Americe je možné mluvit doslova o explozi. Vzniká tam ohromné množství nízkorozpočtových tzv. indie filmů – (independent film). Dřív jste našla v kavárnách spoustu neobsazených herců i filmařů, kteří se museli živit něčím jiným a čekat, jestli dostanou příležitost. Dnes, kdy je technika snadno dostupná, tito lidé nečekají, prostě točí. Vzniká tak neuvěřitelná paleta snímků různých žánrů. Ale i v Americe mají obdobný problém – jak dostat filmy k divákovi a problém komerce. Televizní kanály jsou obsazeny komerčními magnáty a internet, který se zdál být dobrou volbou, zatím selhává, respektive lidé nejsou zvyklí se dívat přes PC na film. No a nikdo netušil, že diváci dají přednost pokleslému You Tube, kde je umělecká a řemeslná úroveň mizerná a kde fabulovaná, hraná či kvalitní dokumentární tvorba nemá téměř uplatnění.
Co by tedy stálo za to převzít ze světa?
Ve všech vyspělých zemích fungují regionální kanceláře – administrativní zázemí s lidskými zdroji, které v daném regionu spolupracují s nezávislými tvůrci a poskytují základní servis ve smyslu a cílech projektu, poradí jim, kde požádat o peníze a z jakých grantů, často mají svoje fondy. Tito lidé podporují film ať už přímo nebo metodickou radou, kontakty na další tvůrce nebo řemesla. Vytvářejí komunitu tvůrců, pořádají pro ně setkání, tvůrčí dílny apod. Paradoxně jde o podobné síto, které u nás fungovalo za socialismu, kdy existoval systém krajských a okresních středisek pečujících o amatérský film. Ten ale po listopadu 1989 zanikl. V současnosti je Impuls Hradec Králové jediná organizace v České republice, která se udržela. Chtěli bychom vrátit tuto kultivovanost i do ostatních krajů a vytvořit střediska, aby filmařská komunita mohla fungovat a růst.
Pro začátek by stačilo zrušit podporu pěti komerčním filmům a rozdat ji nezávislým tvůrcům, kteří za tuto částku natočí desetinásobky jiných a rozmanitějších děl. Měla by se definovat jasná koncepce i pro nekomerční druh filmu, o jejíž prazáklad jsme se pokusili.
No a v ideálním případě vytvořit síť kanceláří po krajích, zřídit fond či nadaci, zbudovat půjčovny techniky, přístupné ateliéry a podpořit fungování instituce, která by o tuto oblast pečovala. Je smutné, když vidím, jak stát vynakládá prostředky filmovým podnikatelům, navázaných na televize, organizacím pochybného smyslu, předraženým festivalům. Nevidím důvod, proč by stát neměl podpořit i tuto svobodnou uměleckou oblast, která dává lidem film bezúplatně a často v lepší kvalitě a bez komerčních zplodin.
Dá se říci, že stále čekáme na Mesiáše z řad známých režisérů, politiků, podnikatelů, který by pomohl tuto věc nastartovat.
Není čas na to vstoupit do politiky? Pokud v ní nebudete mít své zástupce, pak se zřejmě příliš nezmění.
Teď ještě ne. Jednou možná. Kdoví…
Vizitka
Ondřej Krejcar, filmový tvůrce (nar. 1983)
Žije v Hradci Králové. Věnuje se několik let profesně pozici kameramana a střihače pro Královéhradecký kraj a režíruje své vlastní nezávislé filmy. Je absolventem Školy audiovizuální tvorby pod vedením pedagogů FAMU. Je autorem několika reklamních filmů, spotů a hlavním organizátorem festivalu nezávislých filmů Cinema Open. Je zakladatelem nezávislého spolku Unitedfilm, na jehož portálu o nezávislém filmu působí jako šéfredaktor. Je autorem koncepce nezávislého filmu a komiksu o nezávislém filmu s názvem Unitedfight, který je vydáván v ročence nezávislého filmu. Od roku 2014 je filmovým metodikem v Impulsu Hradec Králové.
Natočil již přes stovku reportáží, několik krátkých hraných filmů a dokumentů. Na svém dokumentárním filmu s názvem Nepřítelem osudu spolupracoval se Zdeňkem Svěrákem. Snímek převzala do vysílání Česká televize.
Filmografie:
The Mission (hraný, 22 minut, r.v. 2006)
Osud na nebi Josefa Janeby (dokumentárně hraný, 27 min., r.v. 2007)
Nepřítelem osudu (dokumentární, 30 min, r.v.2008)
Řemeslo nad umění (dokumentární, 24 min, r.v. 2013)
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR: Divadelní streamovací platforma Dramox spouští tolik očekávanou aplikaci pro Google TV (dříve Android). Po chytrých televizích LG a Samsung tak diváci naladí všechny divadelní záznamy Dramoxu i na televizích Sony, Philips, Hisense, TLC a mnoha dalších. Drtivá většina diváků tedy bude moci během svátků sledovat divadlo online pohodlně z velké televizní obrazovky.
ČR: Vánoční pohádky jsou dlouhá léta symbolem českých Vánoc. Generace diváků si je spojují s rodinnou pohodou, vůní cukroví a kouzlem svátečních dní. Statistiky z loňského roku sice potvrzují, že zájem o pohádky neochabuje, ale zároveň se čím dál hlasitěji ozývá kritika na adresu jejich klesající kvality. Může si česká pohádka udržet své pevné místo na vrcholu televizní zábavy, nebo čelíme postupnému úpadku tohoto kdysi zářivého žánru?