Cesty za svobodou – unikátní dokumentární cyklus České kořeny

Co bylo na počátku? Jak to vlastně všechno začalo?

Chtělo by se napsat, že na počátku bylo slovo…ano, byla to překvapivá otázka, která jednoho dne přistála nečekaně z úplně cizí adresy v mém e-mailu. Ptal se jistý Tomáš Kubák, zda bychom v redakci Českého dialogu, časopisu pro Čechy ve světě, neměli zájem spolupracovat na dokumentech o zajímavých krajanech. Neznámý mladý kameraman a režisér z jihomoravského Kyjova hledal někoho, kdo má kontakty na Čechy ve světě, po kterém rád cestoval a v němž tyto krajany občas potkával. Měl za sebou již několik cestovatelských dokumentů, za které získal i různá ocenění na festivalech, ale napadlo ho, že by svým příštím filmům mohl dát něco víc. Chtěl v nich ukázat, jací kvalitní lidé museli opustit naši zemi kvůli dřívějšímu, komunistickému režimu, o kolik byla jejich odchodem naše země zbytečně ochuzena. A přispět tak k tomu, aby se naše vztahy ke krajanům vrátily do těch správných kolejí. A to jsme v Praze dělali na stránkách časopisu Český dialog i my, a nejen. Také na besedách a jiných akcích, kterými jsme přibližovali pražské veřejnosti to úžasné bohatství, které má naše země za hranicemi v podobě spousty výjimečných lidí, kteří pro ni často nezištně pracují a my o nich nevíme. Ale o tom, jak se dělá film, jsem nevěděla zhola nic.
Přesto, nebo možná právě proto jsem se chopila hozené rukavice a s velkou chutí a se svojí novinářskou a organizační praxí jsem se pustila do práce. Tedy do přípravy natáčení prvního dokumentu, Českých kořenů ve Švédsku, kde jsem tou dobu měla mezi krajany již delší dobu pěstované přátelské kontakty. Časem se moje práce vyvinula do všeobjímající role produkční, jejíž obsah jsem si vlastně „za pochodu“ určovala sama. Od přípravy celého projektu, jeho logistiky, realizace vlastního natáčení – tj. rozhovorů s aktéry filmu, přes další komunikaci se všemi kolem, výběr hudby k dokumentům, až po zajištění premiér hotového filmu a jeho masivní propagaci. To jen stručně, ve skutečnosti je těch činností ještě mnohem víc. Všechno mne to ohromně baví a těší, a také velmi obohacuje. Je to úžasně pestrá práce!

Kdo tvoří váš tým?

Od samého počátku spolu se mnou zmíněný režisér a kameraman, a také střihač, vše v jedné osobě, kolega Tomáš Kubák. Vidíte, i on musí být multifunkční.  A třetím členem týmu zpočátku – a ještě u dvou následujících dokumentů – byla šikovná mladá novinářka z Kyjova Veronika Hollerová. Od začátků s námi také – blíže či vzdáleněji – o tématu přemýšlel Zdeněk Polášek, který se účastnil částečně natáčení třetího z dokumentů, Českých kořenů ve Švýcarsku, a od nedávného pátého natáčení v Belgii a Lucembursku s námi spolupracuje již trvale. Zejména při vytipovávání sponzorů a také jako zvukař a technická pomoc. Nedávno jsme do týmu přizvali ještě i Lucii Tomanovou, která se stará o nově založený Facebook, který jsme dříve nestíhali a neřešili. Teď už ho ale máme a Lucie, nejmladší člen našeho týmu, si s ním dobře rozumí a k Českým kořenům tak přivádí nové zájemce o toto téma. Útočíme tak na upoutání pozornosti zejména mladší generace, a to je skvělé.

Podle čeho si vybíráte osobnosti? Co vás zajímá především?

Vždy v dané zemi zvažuji, koho tam znám z krajanů nejlépe, s kým mám nejbližší kontakt. Postupně pak vybírám další zajímavé lidi, které si vytipuji buď z dřívějších osobních kontaktů. Mám jich za roky zájmu o toto téma naštěstí dost, anebo si nechám někoho zajímavého doporučit právě tím, komu důvěřuji, u koho mám pro danou zemi „odrazový můstek“. Studuji dostupné životopisy, rozhovory v krajanských časopisech či na webu, probírám laureáty ocenění Gratias Agit, což je cena, kterou naše ministerstvo zahraničí každoročně uděluje výjimečným krajanům, kteří nezištně pracují pro dobrou pověst České republiky ve světě. Ale nejdůležitější ze všeho je pro dobrý dokument vždy silný osobní příběh a samozřejmě i zajímavá profese. A pak to, co danou osobnost spojuje s Českou republikou. Rádi v našich dokumentech představujeme osobnosti různorodého povolání, vědce, literáty, ale přinášíme svědectví také o lidech z běžné sféry života se zajímavým osudem. Hledáme co nejpestřejší příběhy tak, aby se vyprávění jednotlivých osobností doplňovalo a postihlo tak co nejvíce aspektů emigrace. A to nejen samotných způsobů odchodu a začátků v nové zemi, ale i osobních prožitků a myšlenek na téma – udělali jsme dobře? Zajímá nás dnešní pohled těch, kdo emigrovali z nezbytí nebo z přesvědčení, že v nesvobodné zemi nemohou žít, ale i těch, které do emigrace přivedly jiné okolnosti. Ptáme se všech, jak na svoje tehdejší rozhodnutí pohlížejí dnes. Co jim přineslo a co vzalo. To je vlastně jedna ze stěžejních otázek, které našim osobnostem klademe. A divíme se pokaždé, kolik různých odpovědí na ni existuje.

Soňa Červená o emigraci napsala knihu s výmluvným názvem Stýskání zakázáno. Co bylo předpokladem toho, že se krajané úspěšně adaptovali a posléze prosadili i v nové vlasti? Lze to zobecnit?

Myslím, že nejdůležitější musela být sebedůvěra a odvaha. Nejprve učinit to rozhodnutí, že někde v neznámu začnu znova. A nejen já, ale třeba i další, s kým jsem spojil(a) svůj osud, partneři, děti, v některých případech i rodiče. Mládí má většinou odvahy na rozdávání. Bohužel ale často docházelo k emigraci i u lidí středního věku i starších, prostě proto, že nebylo jiné možnosti – a opustit vše, co jsem vybudoval třeba kolem čtyřicítky nebo dokonce v padesáti, a začít od nuly s celou rodinou – to už chce opravdu hodně sebedůvěry i odvahy.
To jsme ale teprve na začátku, u odvahy odejít. Vy se ale ptáte na úspěšné adaptování a prosazení takových lidí v nové zemi, což trvá léta. A tam musí být ta víra v sebe, ve svoje schopnosti, a také pevná vůle. Učit se novým věcem, nové řeči, vyrovnat se se zmíněným steskem. Zapřít v sobě slabosti a vytrvale se dívat dopředu, ne dozadu. Být zvědavý. Snažit se pochopit novou zemi, její kulturu, zvyklosti. Nekritizovat, naopak si pro sebe vzít to, co se mi líbí a nabídnout to, co znám já a čím mohu nové zemi prospět. A určitě našim krajanům pomáhalo také dobré vzdělání a pověstná česká šikovnost a vynalézavost. Většinou logicky k emigraci měli odvahu právě ti, co už něco uměli, kteří si už dříve doma důvěřovali, zkrátka silné osobnosti. Tím víc nám tu chyběli.

Jsou krajané ochotni otevřeně mluvit i o tom, čím za svobodu zaplatili?

Otázku na cenu svobody klademe vždy až ke konci natáčení. Až když už se lépe známe, po všech předchozích otázkách. Myslím, že na začátku by to nešlo. Někdo se rozhovoří víc, někdo méně. Je to individuální, protože každá z osobností, s nimiž jsme natáčeli, má za sebou něco jiného, i když se některé příběhy podobají. Ale tak jak jsou lidé různí, dostáváme odpovědi opravdu pestré. Nejniternější bývají zpovědi v případech, kdy po emigraci doma zůstal někdo z rodičů, komu už pak třeba nebylo možné ani přijet na pohřeb. Anebo zde zůstalo dítě z rozvedeného manželství. To byly ztráty nejcitelnější. Ale všichni jmenují i velké zisky – svoboda byla zpočátku tím absolutním, a později se k ní přidalo i poznání nové kultury, jazyků, větší nadhled nad světem – a samozřejmě pracovní úspěchy, kterých by tehdy doma nebylo možné dosáhnout. Po roce 1989 mnoho lidí mluví o tom, že má nyní dva domovy. Když přijíždějí na návštěvu do České republiky, říkají, že jedou domů, a když se pak vracejí zpět do země, kde žijí, tvrdí to samé. V mnoha případech uvnitř pociťují určitou rozpolcenost, někdo víc a někdo méně, o tom však mluví málokdo. Několikrát už v našich dokumentech zaznělo: Kde vlastně chci být pohřben? V kterém z obou domovů? Pro nás, kdo jsme pevně zakořenění tady doma, je těžké si to představit. Přesto doufám, že nám to rozpolcení jednou někdo i v našem filmu trochu víc rozebere.

Jak krajané propojili své dvě vlasti? Jaký vztah k zemi svých rodičů mají jejich potomci?

To jsou otázky na dlouhou odbornou studii. Krátce se dá říct, že ti, které si pro naše dokumenty vybíráme, jsou s Českou republikou ve stálém kontaktu. Podle možností sem s velkou radostí jezdí, na kratší i delší dobu, někteří tu znovu mají i nějaké zázemí. A nejraději jsou, když se jim podaří přijet i s potomky, které obvykle celoživotně směřovali k tomu, aby se naučili česky. Ne vždy se to podařilo, ale většinou i druhá a už i třetí generace má k České republice velmi kladný vztah. Jejich děti i vnuci tu často hledají nejen možnost zajímavé dovolené. Někteří tu podnikají, dočasně studují či pracují. Někteří si tu dokonce i našli partnera. A využívají tak češtinu, o které si možná jako děti mysleli, že je nesmysl se tomu divnému jazyku učit, když kromě jejích blízkých a známých jí nikdo jiný nemluví. Samozřejmě lze ale najít i případy odlišné.

Musíte si pospíšit, protože generace krajanů stárnou?

To je fakt, na který není třeba se ptát. Přirozeně by bylo dobré zachytit co nejvíce zajímavých příběhů pro budoucnost, a nemusí to být nutně jen na kameru. Alespoň písemně nebo zvukovým záznamem.  Ale kamera – a vůbec filmové zpracování, které v našem cyklu České kořeny volíme, je, myslím, pro širokou veřejnost nejzajímavější a nejpůsobivější. Samozřejmě bychom rádi natočili takových dokumentů co nejvíce, a postihli tak ještě řadu dalších zemí, a v nich řadu úžasných osobností. Bohužel čas běží rychle. A limitované jsou i naše lidské síly a především finance na každý z našich dokumentů.  Stíháme průměrně jeden celovečerní film za dva roky. Mně osobně se často stane, že nelze-li přizvat někoho do filmu, snažím se alespoň s danou osobností zpracovat rozhovor pro tisk, či upozornit na ni jiná média (rozhlas). Právě teď se nám navíc podařilo navázat spolupráci s televizním pořadem Babylon, který se zabývá podobnou tematikou, a tak máme radost, že některé příběhy krajanů budeme moci natočit i v jiném formátu pro tento pořad České televize ještě mimo České kořeny. 

Jak přijímají váš cyklus Češi v zahraničí?

Úplně na začátku, kdy jsme se ještě neměli čím prokázat, než naší jinou prací, byli někteří z oslovených k filmování trochu nedůvěřiví. Není se co divit. Představte si, že bychom přišli k vám domů s kamerou a ptali se na nejrůznější, i dosti osobní otázky. A to třeba na dva celé dny! Roli tu hrála i obava, k jakému účelu budou filmy využity, jaké bude zpracování. Ale v okamžiku, kdy jsme měli za sebou první dva, natočené ve Švédsku a ve Švýcarsku, jakoby se toto zlomilo. Mnozí jsou rádi, že na ně doma v Česku myslíme, že o nich víme. Jejich život vlastně dostává další dimenzi, když může být prostřednictvím filmu využit jako příklad, když se vlastně mohou stát vzorem pro další generaci. A podobně filmy přijímají i krajané, kteří jej vidí jako diváci. Oceňují, že dokumenty vznikají. Samozřejmě se občas ptají, proč se do některého z nich nedostal ten či onen, že by tam také patřil… My ale logicky nemůžeme postihnout v 70-80 minutovém filmu všechny – byť velmi zajímavé osobnosti. Jsou jich desítky, stovky.

Jaký nejpozitivnější apel v sobě cyklus nese – zvláště pro nejmladší generaci diváků?  

Myslím, že mladší diváci, kteří už dobu před rokem 1989 nezažili, bývají často překvapeni, až zaskočeni tím, co se z Českých kořenů dozvídají. Již několikrát se mi stalo, že po promítání přišli a děkovali za úžasný zážitek, a to je něco, z čeho se s kolegy nejvíc radujeme. Domnívám se, že je zasahuje otevřenost, s jakou krajané mluví o smyslu svobody, o její ceně, o vztahu k rodné zemi, o pro našince těžko představitelných nesnázích, které tito lidé museli překonat, a současně když vidí obrovskou vitalitu a optimismus těch sedmdesátníků i osmdesátníků. V jejich projevu je cítit radost ze života a při všem tom moudru jsou i vtipní i zábavní. A to jsou témata, o kterých možná tito mladí doma neslýchají, nebo je možná před nimi nikdo nevyslovil tak přímým způsobem.
Dnes jsme zvyklí cestovat bez omezení, mladší generace si má možnost vyzkoušet si žít pár měsíců nebo i let „venku“, na vlastní kůži poznat, jaké to je, spolehnout se jen sám na sebe v cizím prostředí, někdy i kultuře. A často si až v zahraničí uvědomí, co to znamená, být narozen v České republice. A to je druhá rovina našich filmů. Možnost porovnat vlastní zkušenost s tím, čím si prošli ti, kteří nemohli každou chvíli psát, telefonovat, dokonce skypovat svým blízkým domů, radit se s nimi. Ti, kdo se nemohli vrátit. 
Starší diváci zase oceňují, že prostřednictvím našich dokumentů nahlédnou na svoji generaci z druhé strany, před železnou oponou. Vítají možnost seznámit se s těmi, které komunistický režim nazýval odpadlíky, i s tím, co tito „odpadlíci“ dokázali. Rádi si připomenou ty, které třeba i znali, a kteří se ztratili z jejich životů. A mnozí se pak dokážou podívat na nás tady doma jejich očima.

Jakou fázi vzniku filmového dokumentu máte nejraději?

Teď jste mne zaskočila, opravdu nevím. Pracuji na všech fázích ráda. Samozřejmě asi nejpestřejší a nejakčnější je samotné natáčení, kdy se člověk snaží profesionálně pochytat a vstřebat to moudro a všechny zajímavé informace, kterých při natáčení dostáváme denně obrovskou porci. Někdy je to hodně vyčerpávající - fyzicky i psychicky -, ale je to krásné. Také po natáčení moc ráda vybírám vhodnou a zajímavou hudbu, která bude film podkreslovat. Správě vybraná hudba dokáže skvěle umocnit emoce. Vždy se snažíme, aby v našich filmech byla aspoň částečně hudba v podání (nebo od) některé osobnosti, s níž jsme natáčeli, protože mezi nimi máme již několik vynikajících hudebníků. Houslistu Jaroslava Šonského ze Švédska, skladatele a bývalého člena skupiny Sputnici Toma Vašíčka z Vídně, pianistu Roberta Kolínského ze Švýcarska a další pianistku Evu Solar- Kindermann z kanadské Victorie. V posledním, právě dokončovaném filmu také Jána Valacha, skladatele, dirigenta a varhaníka z belgických Antwerp. 

Kde obvykle filmy promítáte? A bylo těžké prosadit je i do ČT?

Vymysleli jsme už na začátku systém tří premiér. První je vždy v Praze, většinou pod záštitou velvyslanectví země, kde se natáčelo, a za velkého zájmu veřejnosti i řady těch, kdo se nějak zabývají tématem Češi ve světě.  Druhá bývá v Kyjově, odkud je část našeho týmu. Mají tam také velmi pěkné a moderní kino a představitelé města Kyjov jsou nám nakloněni. Na obou domácích premiérách se snažíme mít vždy i nějakého hosta z osobností, které se objeví  ve filmu. Třetí premiéra je v zemi, kde se natáčelo, mezi krajany. (A to je vždy jakási „jáma lvová“ – ale zatím jsme vždy vyvázli…) Tam prosím o pomoc s organizací buď České centrum, naše zastupitelství nebo některý z krajanských spolků. Dále jsou filmy k dispozici právě zmíněným krajanským spolkům i jiným Českým centrům, pokud mají zájem. Doma je promítáme na různých akcích - konferencích, setkáních, festivalech, pořádaných našimi velvyslanectvími, obchodními komorami, spolky apod. Každý z dokumentů nabízíme i České televizi a k našemu překvapení a radosti pokaždé s úspěchem, ač za nás nikdo nelobuje. Takže suma sumárum, všechny díly Českých kořenů již běžely v ČT, vždy na 2. programu opakovaně v několika reprízách asi 16x. Nyní právě čekáme na odvysílání zatím posledního dokončeného filmu ve dvou dílech, Českých kořenů ve Vancouveru. Měly by být zařazeny koncem srpna, sledujte program ČT.  

Z čeho filmy financujete?

První - pilotní České kořeny ve Švédsku - jsme udělali vlastně zadarmo, tak trochu na zkoušku. Netušili jsme tehdy, zda budeme pokračovat. A ještě jsme – díky počáteční neznalosti – z jediného nevysokého honoráře od České televize dopláceli za licence a autorská práva k hudbě. Usoudili jsme, že takhle by to dál nešlo, takže od té doby se vždy snažíme najít sponzory jak v České republice, tak v zemi, kde natáčíme – mezi krajany. Z principu ale nikdy neslovujeme ty, s nimiž natáčíme. V naprosté většině jde o sponzory soukromé. Bohužel české firmy a instituce, a to ani různé státní fondy, na toto téma moc neslyší, a to nás mrzí. Nadací, které by podobný projekt podpořily, jsme zatím také moc nenašli, ač stále zkoušíme. Proto jsou všechny naše dokumenty zatím podfinancované, což se ale, myslím, neprojevuje na kvalitě. Naštěstí s přibývajícími díly si projekt získává respekt a uznání, a tak máme již několik – řekněme stálých – sponzorů, k nimž v dané zemi přidáváme nové. „Našim věrným“ nesmírně děkujeme za jejich velkorysost a máme v plánu se jim odvděčit například formou krásného koncertu pro sponzory. V některých případech finančně pomohly i krajanské spolky. Filmy by ale nemohly vzniknout bez obrovské praktické pomoci – například s ubytováním či dopravou - samotných osobností, s nimiž natáčíme. Protože České kořeny jsou neziskovka, spoustu práce, jako je příprava natáčení, propagace filmů a starost o jejich využití, akce pořádané s našimi hosty, besedy, setkání, koncerty aj., děláme bez nároku na odměnu, prostě proto, že je to potřeba a že nás i zúčastněné to těší.

Jaký filmový materiál máte právě ve střižně a kdo se tentokrát ocitl před kamerou?

Jde asi o 13 hodin záznamů, které jsme dovezli z květnového natáčení v Belgii a Lucembursku. Kolega Tomáš právě vybírá to, co se opravdu využije, a co se následně bude stříhat, tak aby z toho zbylo těch nejhodnotnějších cca 70 minut (!).

A s kým jsme natáčeli? Před kamerou se ocitli: v Lucembursku: Téměř devadesátiletý František Šedý, zakladatel a dlouholetý předseda tamního krajanského spolku ATSL, držitel Gratias Agit a dalších ocenění. Ota Nalezinek, jeho vrstevník, vynikající malíř a univerzální výtvarník, držitel řady – především lucemburských státních ocenění. Michal Wittmann, dřívější honorární konzul a také dlouholetý předseda krajanské ATSL, rovněž oceněn Grtias Agit. Mladší generaci zastoupí Iva Mrázková, skvělá výtvarnice a současná honorární konzulka. Film zpestří dětský folklorní soubor Melimelo, který vede Eva Klosová, a nové české aktivity shrne Marta Vacca Veselá, současná předsedkyně ATSL.

V Belgii, kde natáčení pokračovalo, jsme s kamerou zachytili tyto osobnosti:  Olga Schmalzriedová, dlouholetá předsedkyně spolku Beseda Brusel s manželem Georgem. I ona za Besedu převzala již v roce 2004) ocenění Gratias Agit. Michal Svoboda, biochemik, jehož výzkumy pomohly tisícům dětí z Bolívie, kam byl vysílán bruselskou univerzitou, diagnostikovat včas zákeřnou chorobu. Ján Valach, hudební skladatel, dirigent a vynikající varhaník, rovněž nositel mnoha českých i slovenských ocenění.

Milým zážitkem bylo také natáčení v České škole bez hranic v Bruselu – a to jak při výuce dětí, tak i dospělých. O činnosti této i jí podobných českých škol v systému ČŠBH nás informovala paní Dagmar Straková. 

Jaký je váš další cíl? Kam máte namířeno?  

Toto je otázka, na kterou nerada odpovídám. Konkretizuji to vždy až těsně před dalším natáčením, protože už vícekrát se nám stalo, že probíhaly přípravy a sondovala jsem půdu v některé zemi, ale natáčet se pak jelo úplně jinam. Vždy je riziko, že ve stádiu příprav narazím na nějaký nepřekonatelný balvan, který v tu chvíli nejde odvalit, a tak se záměr musí změnit a začít někde jinde. Tak to bylo například s Kanadou, kterou jsem začala připravovat už v roce 2011, ale plán ztroskotal na nezájmu sponzorů a nemožnosti získat finanční prostředky jinde, takže místo Českých kořenů (v Torontu) se nám podařilo natočit České kořeny ve Vídni, kde se cesta našla. Ale nevzdali jsme to. A protože štěstí přeje připraveným, v roce 2015 vznikly díky dvěma vancouverským a několika dalším českým sponzorům, kteří pochopili smysl našeho snažení, České kořeny ve Vancouveru.

Která osobnost vás nejvíc zasáhla?

Mám mezi našimi filmovanými osobnostmi, troufám si říci, již několik velmi dobrých přátel. Díky natáčení i dalším aktivitám kolem filmů jsme se poznali ještě blíže.  Velice ráda udržuji podle možností kontakty se všemi osobnostmi z našich dokumentů. Všichni jsou mi úžasnými životními vzory, každý třeba v něčem trochu jiném, ale obecně hlavně v odhodlání stále něco užitečného, dobrého či krásného vytvářet. A také svou silnou vůlí při překonávání překážek a životnímu postoji a optimismu.

Jste po setkání s těmito lidmi citlivější, pokud jde o demokracii a svobodu?

Určitě. Od doby, kdy jsme začali České kořeny natáčet, sleduji mnohem více naši i světovou scénu než dříve, mnohem více o ní diskutuji jak doma, tak i s krajany v zahraničí. A nejen o politice a demokracii, přemýšlím více i v dalších směrech, o otázkách spravedlnosti, etiky, o budoucnosti našeho národa v Evropě. Možná jsem také v posledních letech velkorysejší k lidským slabostem a chybám. Ale to asi přichází i s věkem.

Otevírá vám cestu ke krajanům i vaše poetické jméno – Fialková?  

To nevím, to asi nehraje roli. Spíše tu cestu k jejich srdcím pomáhá otevírat upřímnost, skutečný zájem o ně a to, že jim při komunikaci dávám najevo, že opravdu chceme, aby se o nich a o jejich práci, o jejich osudech, u nás doma více vědělo.

Pozn: Projekt České kořeny se v roce 2016 osamostatnil a dal jméno i spolku, který sdružuje nejen členy autorského týmu, ale i zájemce o tuto tematiku a další aktivity s ní spojené. Mnoho přátel má i mezi krajany v zahraničí, kteří se během svých pobytů v Česku rádi zúčastňují spolkem pořádaných akcí. Více na www.ceskekoreny.cz a také na Fb https://www.facebook.com/Ceskekoreny/

Vizitka

Ing. Martina Fialková, narozena v Praze, vystudovala gymnázium a dálkově VŠE (dokončeno 1989). V letech 2002-2016 spolupracovala s redakcí magazínu pro krajany Český dialog jako redaktorka a věnovala se nejen psaní, ale i marketingu časopisu. Stala se místopředsedkyní obč. sdružení Mezinárodní český klub, kde komunikovala se zahraničními Čechy. Pro MČK připravovala besedy a tematická setkání s krajany a jiné kulturní a společenské akce. V roce 2016 založila a vede samostatný spolek České kořeny, který v těchto aktivitách pokračuje a tvoří platformu pro cyklus dokumentárních filmů stejného jména. V rámci spolku pořádá také cyklus koncertů Hudba bez hranic. Od r. 2006 dosud je též šéfredaktorkou měsíčníku Listy Prahy 1. Jako nezávislá žurnalistka rovněž publikuje v Xantypě, Harmonii, v časopisu Naše rodina a jinde. Spolupracuje s Českým rozhlasem, působí i jako moderátorka. V týmu Českých kořenů se kromě samotných rozhovorů s osobnostmi věnuje přípravě, produkci a realizaci.