ČR: Hlavním nosným tématem Místní kultury pro tento rok je Umělecké vzdělávání. Pokračujeme proto i nadále v anketě oslovující zajímavé osobnosti kulturního života a ptáme se jich, jak je docházka do „lidušky“ či „zušky“ ovlivnila v dalším profesním životě, jaké jsou jejich vzpomínky na umělecké začátky v těchto institucích. Pokud byste se s námi chtěli i vy podělit o své zážitky či máte svůj podnět do diskuse na téma umělecké vzdělávání v ČR, na facebookových stránkách Místní kultury je anketa otevřená pro všechny naše čtenáře, stačí doplnit do formuláře své odpovědi.
"Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy - jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Např. patronka projektu ZUŠ OPEN Magdalena Kožená je jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“
Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu
ANKETNÍ OTÁZKY
1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?
2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?
3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?
Michael Prostějovský, textař, libretista, rozhlasový novinář a producent
1/ Už nevím, jak se na počátku 60. let tato instituce vlastně jmenovala. Získal jsem na ní nejzákladnější hudební vzdělání a také se "naučil" hrát na kytaru. Moje profesorka Zelenková byla manželkou slavného kytaristy Milana Zelenky, který za ni občas suploval. A byl to skutečný zážitek jej slyšet hrát. Jakmile jsem ale začal pracovat s profesionálními hráči jako producent a textař, pověsil jsem kytaru na hřebík a nesnažil se v tomto ohledu "konkurovat" skutečné špičce. K práci s notami se ale musí každý textař dopracoval i jinou cestou, než aktivním hraním. Obdivuji učitele na tomto základním stupni hudebního vzdělávání pro jejich trpělivost a snad i snahu objevit skutečné talenty a ty nasměrovat k dalšímu vývoji.
2/ Samozřejmě. Pokud umíte "hrát jen na gramofon" nemůžete se hudbě věnovat v žádném oboru.
3/ Na Mezinárodní konzervatoři učím teorii hudebního divadla. Ne tedy přímo praktický obor. Ale je patrné, že bez základního vzdělávání v uvedené úrovni, tedy bez přípravy, nelze získávat vyšší stupeň vzdělávání. Někde je třeba začít a pak ti nejlepší jdou dál. Přímý kontakt nemám, ale soudím, že funguje. Jinak by asi přicházeli k přijímacím zkouškám hudební negramoti. Samozřejmě je důležité vychovávat k hudbě i mladé bez velkých profesionálních ambic. Hudba pro většinu lidí přece zůstává velmi skvělým koníčkem po celý život.
Jan Cina, herec, známý z televizních pořadů (vyhrál show Tvoje tvář má známý hlas) a seriálů, divadla i dabingu, moderátor, člen hudební skupiny Olats otesoc
1/ Vzpomínám rád a často. ZUŠ Prosek jsem navštěvoval od první třídy a prošel jsem skoro všemi obory. Nejdéle jsem vydržel u dramatického kroužku, výrazového tance a zpěvu.
2/ Zásadně a rozhodně. Na ZUŠ Prosek jsem se připravoval pod vedením paní Morávkové na přijímačky na hudebně-dramatický obor Pražské konzervatoře. A úspěšně. Vliv na mě mělo setkání s profesorkou zpěvu Helenou Malíkovou a tanečnicemi Šárkou Vrašťákovou a Klárou Davidovou. Člověk je v křehkém věku, kdy nasává nejen umělecké zkušenosti, ale i lidské a toho všeho se mi bohatě dostávalo, za což jsem stále vděčný. A navíc jsem na ZUŠ navázal přátelství, která trvají doted´.
3/ Jako něco geniálního. Zároveň si myslím, že někde se možná lehce zastavil čas a nebál bych se jít více s dobou. Ale obecně ta šance, dotknout se umění, je krásná. A je jedno, jestli se mu pak budete věnovat profesionálně, amatérsky nebo do života odejdete jen dotknutí uměním.
Hana Strejčková, režisérka, dramaturgyně, performer a lektorka metody Jacques Lecoq a pohybového divadla, loutkářka
1/ Na úplný začátek nejde nezapomenout. Do mateřské školy, bylo mi pět, vešla paní učitelka LDO - Noemi Zárubová, aby vybrala děti. Měla jsem velké štěstí. Byly to nezapomenutelné roky, které mne určitě ovlivnily dál.
2/ Zásadně, ale to zásadně je výrazem uznání dobrým pedagogům. Považuji za dar, že jsem byla žačkou Noemi Zárubové, Evy Bartošové, Jolany Součkové, Kateřiny Schwarzové...
3/ Systém uměleckého vzdělávání v České republice vnímám jako ojedinělý. Je propracovaný od prvních krůčků až po systém přehlídek a celonárodních soutěží, které vnímám jako výborný "network" - propojování zkušeností, kontaktů a zdroj inspirace a motivace pedagogům. Nikde na světě jsem podobný systém kvalitního, dlouholetého a strukturovaného vzdělávání, podporovaný státem, tudíž dostupný "normálním" lidem, nezažila. A myslím tím včetně navazujících možností dalšího vzdělávání umělců, kteří učí a pedagogů, kteří se zabývají uměleckým vzděláváním.
Anna Hrnečková, herečka a divadelní lektorka
1/ Máma mě nechala s tou krátkovlasou paní ve třídě samotnou. Paní byla milá a chtěla, abych jí nakreslila krabičku. Sice jsem moc nechápala, proč zrovna krabičku, ale když si to přeje… Bylo to samozřejmě jednoduché - čára po papíře nahoru, doleva, dolů a doprava. Krabička. Ale té paní to nestačilo a pořád se mě ptala, jestli je ta krabička tak placatá, jak jsem ji nakreslila… a pak mi tam dodělala nějaké šikmé čáry, které to celé dost zkazily. A tak jsem až do příchodu mámy mlčela a zarytě kreslila domeček.
Na houslích mi pan učitel upravoval polohu hlavy lehkými údery a pořád si myl ruce, na flétnu jsem cvičila tak, že jsem po každé chybě třískala nástrojem do stojanu, abych se nezbláznila, a na zpěvu nikdy nevyzpívala to dééé, na kterém paní učitelka umanutě zasekla své pedagogické cílení…
Na začátku to prostě vypadalo příšerně.
Jenže jsem taky chodila na dramaťák a tam jsem byla od první chvíle zabydlená a šťastná a na svém místě. Milovala jsem hru s textem, to detektivní objevování významů a cest k jejich sdělení. Jako když se učíte a naučíte šilhat do 3D obrázku.
A postupně se ukázalo, že i když se úplně necvičí a dělá se šikmý kotrmelec a zpívá se trochu přidušeně a občas se ze vzteku úderem pěstí zhatí keramická dóza, na které se dvě hodiny pracovalo…, tak to stejně nějak stojí za to. Kvůli zážitkům, spolužákům, nebo třeba nebývale intenzivním vztahům s dospělými lidmi, kteří se s vámi baví o hudbě a výtvarném umění a divadle a ukazují vám, jak slyšet a vidět… a vůbec.
Nakonec jsem zkrátka zjistila, že v té „lidovce“ v podstatě bydlím a jsem tam šťastná, a je trochu jedno, co mám zrovna v rozvrhu a jak mi to zrovna jde.
2/ K dramatické výchově jsem přilnula v pěti letech, ve čtrnácti jsem ukončila 2. cyklus na ZŠ. Vystudovala jsem herectví na konzervatoři, divadelní vědu na FFUK a dramatickou výchovu na DAMU. Když to já i moji učitelé nervově vydržíme, budu mít možná z dramatické výchovy doktorát (Ano, zní to komicky, já vím.). Živila jsem se herectvím, teď jsem pohlcená divadelním lektorstvím, píšu o dramatické výchově, dělám porotce dětských divadel… No, asi trochu ovlivněná budu.
3/ Žádný systém nebude vyhovovat všem, každý systém je zneužitelný, má tendenci kamenět a kostnatět. Když do něj ale můžeme vstupovat a zase z něj vystupovat zcela dobrovolně, jeho negativa se výrazně umenšují.
Je tu například (je to stále tak?) zbytečné známkování, soutěžení s necitlivým systémem určování jednotlivých stupňů vítězů (to v umění považuji za - s prominutím - blbost) a další „systémové“ problémy, o kterých lze vést debatu. Ale je tu třeba také jakási možnost hlídat úroveň vzdělávání, jakási byť základní záruka kvality. Jsou tu učitelé příšerní i skvělí.
Myslím, že už jenom ta velkolepá možnost chodit do budovy, kde se z každých dveří ozývá jiný nástroj, na chodbách visí obrazy a plakáty divadelních představení, je k nezaplacení. Stejně jako možnost spolupráce napříč obory, společné kulturní akce atd. To všechno vytváří kulturní povědomí dětí, aniž by je to stálo jakoukoli cílenou námahu.
Zkrátka si myslím, že systém ZUŠ je unikátní a naprosto skvělý a cokoli bych mu vytýkala, nebude nikdy zaměřené proti samotné jeho existenci.
Kateřina Kněžíková, sopranistka, sólistka Opery pražského Národního divadla, pravidelně vystupuje i v představeních Národního divadla Brno a Národního divadla moravskoslezského
1/ Do „lidušky“ jsem začala chodit již jako tříletá, a to na klavírní koncerty mé sestry. Fascinovalo mě to. Jednou jsem se ztratila a rodiče mě našli, jak ťukám prstíčkem do klaviatury a když si mě paní učitelka ve čtyřech letech poslechla, dostala jsem výjimku a začala jsem do hudební školy chodit už v pěti letech. Nejdřív to byl klavír a ve 12 letech jsem přidala zpěv. Mám na to jen nejkrásnější vzpomínky a je to především velká zásluha mých učitelek, paní Bielczykové (klavír) a paní Koláčkové (zpěv), že mi vytvořily k hudbě tak pozitivní a přirozený vztah.
2/ Samozřejmě. Bez vzdělání, a teď myslím jak toho raného, kdy je dítěti vštěpována láska k hudbě, tak bez studia na konzervatoři, bych vůbec nemohla pomýšlet na profesionální dráhu. I když jsem v začátcích vůbec netušila, co všechno toto povolání s sebou nese. Měla jsem štěstí na vnímavé pedagogy a lidi, kteří mou osobnost zformovali po všech směrech.
3/ Domnívám se, že je to zcela zásadní aspekt ve vývoji člověka. Nedáváme děti do hudebních škol a na další kroužky proto, že hned chceme, aby z nich byli virtuózové nebo akademičtí malíři či primabaleríny. Hudební, umělecké vzdělání napomáhá, dle mého názoru, k rozvoji osobnosti, k uvědomění si hodnot v životě a k vytvoření všeobecného přehledu. Úpadek společnosti pak s tímto velice úzce souvisí a je smutné, že se to právě v naší společnosti tolik ukazuje.
ČR: Z redakce Místní kultury Vám naposledy přejeme hezké vánoční svátky a šťastné vkročení do Nového roku. Proč naposledy? Po více než třiceti letech se náš časopis dočká nového názvu PRO KULTURU a s ním také proměny webových stránek www.pro-kulturu.cz, které, jak věříme, budou přehlednější a lépe uzpůsobené pro prohlížení na chytrých telefonech.
Co se však nezmění, bude chuť i nadále vytvářet spolu s Vámi obsah časopisu. Uvítáme Vaše tipy, společně vkládané pozvánky, příspěvky a příběhy a také nové čtenáře, sledující i followery na sociálních sítích.
Pojďte s námi tvořit Pro kulturu – portál dobrých témat a zpráv!
Vaše redakce
ČR: Původně vystudovaná lékařka v oboru pediatrie v roce 1988 tajně složila v Plzni doživotní řeholní sliby a o půl roku později byla přijata do noviciátu mnišek dominikánek. Od roku 1991 až dosud je ve službách dominikánského řádu a církve. V letech 1998 – 2010 působila na biskupství v Hradci Králové jako asistentka biskupa královéhradeckého a poté jako asistentka arcibiskupa pražského, kardinála Dominika Duky OP v Praze. V této roli měla příležitost naplnit heslo sv. Dominika i kardinála Dominika Duky „In Spiritu Veritatis“ a přispět ke kultivovanosti veřejného a církevního života.
Jak ostatně uvádí ve svém životopise: „Jsem vděčná, že jsem mohla být při realizaci sousoší sv. Vojtěcha a Radima na Libici, na jednom z nejstarších archeologicky probádaných míst naší země, nebo sousoší sv. Vojtěcha, Radima a Radly umístěného v katedrále sv. Víta. Podobně zahájení Via Sancta Mariana, rozjímavého putování z Prahy od Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí do Staré Boleslavi k Palladiu země české na sv. Silvestra 2019, chápu jako dar Ducha svatého. Těší mě také spolupráce s Hnutím na vlastních nohou – Stonožka, kde jsem mohla uplatnit svou původní pediatrickou profesi a starost o ty nejmenší.“
ČR: Divadelní streamovací platforma Dramox spouští tolik očekávanou aplikaci pro Google TV (dříve Android). Po chytrých televizích LG a Samsung tak diváci naladí všechny divadelní záznamy Dramoxu i na televizích Sony, Philips, Hisense, TLC a mnoha dalších. Drtivá většina diváků tedy bude moci během svátků sledovat divadlo online pohodlně z velké televizní obrazovky.
ČR: Vánoční pohádky jsou dlouhá léta symbolem českých Vánoc. Generace diváků si je spojují s rodinnou pohodou, vůní cukroví a kouzlem svátečních dní. Statistiky z loňského roku sice potvrzují, že zájem o pohádky neochabuje, ale zároveň se čím dál hlasitěji ozývá kritika na adresu jejich klesající kvality. Může si česká pohádka udržet své pevné místo na vrcholu televizní zábavy, nebo čelíme postupnému úpadku tohoto kdysi zářivého žánru?