Výstava o malých dějinách jílovského školství

Hala pro vernisáž byla zaplněna. Školní lavice, jež pamatovaly dobu před sto lety, byly obsazeny dříve narozenými. Kupodivu vydržely  nadváhu a rozměry sedících, kteří  uctivě naslouchali nejspíš prvňáčkům a jejich roztomilému zpěvu pod taktovkou půvabné osoby. Vše ostatní připomínalo školu s  tehdejšími obrazy, psacími potřebami v podobě husího brka a inkoustu ve skleněných nádobkách v důmyslných otvorech horní  části lavice. Protože výstava počítá s návštěvou školních výprav do 30. června, už při zahájení byly připraveny papíry s drobnými úkoly, aby poznávání bylo spojeno s hrou. Starší návštěvníky možná zaujmou názorné trojrozměrné pomůcky, které byly uloženy do zasklených vitrín v sousední místnosti. Měly podobu vycpanin  opeřenců, učebnic – katechismus, krasopis, tehdejších pomůcek jako stereoskop, wattmetr či model lidského ucha … Nechyběly ani tehdejší úřední písemnosti jako třídní výkaz, školní zpráva čili vysvědčení z roku 1944, z dob pozdějších pak jedna z prvních žákovských knížek s unikátními zápisy pro rodiče.

Písemné vzpomínky pod sklem

Ty školní počínají rokem z r. 1353 informací, že choť  školního rektora si koupila v Praze pěkný dům. Nebo - po staletí existovaly tzv. školy triviální, v nichž se učilo psát, číst a počítat. Ty stávaly v blízkosti fary a honosily se bytem pro rektora a cimérkou pro podučitele. Farář tenkrát dohlížel na chod školy. Z let 1379 - 1380 je připomenuto jméno prvního z nich. Jinde  se objevuje stížnost, že rektor chodí ve světských šatech, po vyučování vstupuje do šenkovních domů a hraje v kostky. Zřejmě nikoliv pouhé nařčení končilo slibem dotyčného, že se polepší. A ještě letopočet 1691. Město postavilo na náměstí v blízkosti dnešního parku přízemní dřevěnou školu, která sloužila sto let. Od r. 1874 sídlila obecná škola v dnešní budově muzea. Chodilo sem 500 žáků a učitelský sbor byl sedmičlenný! Začátek a konec hodiny oznamoval zvon, který obsluhoval školník.  

Několik osobností

Informace pod sklem začínají Vincencem Jindřichem, jenž přišel do Jílového koncem 50. let 19. století. Dneska bychom řekli, že se zapojil do společenského života. Jeho zásluhou vznikl divadelní spolek. Dával hodiny tance a společenského chování pro mládež i dospělé. Úspěšně si počínal mezi hasiči, ale také v tehdejší záložně. Možná někoho překvapí, že druhou připomínanou postavou je školník J. Škobis, který tady působil od r. 1926 do konce války a bydlel v dnešní pokladně muzea. Tenkrát to byla vlastně škola neškola. Chyběla tělocvična, upravené místo pro cvičení venku. Vytápění tříd bylo kamny v každé třídě. V nich zatopil, nanosil topivo a po vyučování vyvětral. Také pravidelně udržoval dřevěnou podlahu olejovým nátěrem. K jeho povinnostem ovšem patřilo navíc stravování dětí. Tedy jen polévkami, které vařila jeho paní.
Z ostatních postav školy našich prababiček si připomeňme odborného učitele, jehož jméno znělo poněkud nezvykle – Bakule. Byl to synovec známého  ředitele pražského Jedličkova ústavu.  Do Jílového přišel před 2. světovou válkou.  Úspěšně se staral  o zahrady,  a to školní i vlastní. V roce 1942 se stal předsedou odbočky Českomoravské jednoty ovocnářské. Staral se o vše, co s tím souviselo, a to od nákupu stromů, keřů až po umělá hnojiva. Vynikl  také jako organizátor poznávacích zájezdů. Když nadešel jeho důchodový věk, pokračoval ve školní jídelně jako vedoucí včetně starosti o finance.

Krátké zakončení

Postavy jílovského školství připomenuté na výstavě mají své pokračování, byť v jiné podobě. V samotném muzeu pro blížící se jednodenní školní výlety historii těžby zlata včetně skutečné podoby tohoto vzácného kovu, ale třeba také vorařství. Nedaleko, ale stále v rajonu města pak převoz přes Sázavu na pramici, pohled na železniční viadukt, po němž vjíždí Posázavský Pacifik do legendárních tunelů s tajnou německou výrobou na konci 2. světové války či nedaleký vstup do jednoho ze zlatohorních dolů.