Taneční škola učí studenty nejen piruety

Vím, že kladete důraz na to, aby vaši studenti byli nejenom talentovaní a pilní, ale také inteligentní, a aby se jim dostalo všeobecného vzdělání. Proto také je vaše instituce sice odbornou školou, ze které je ale možné přestoupit na jiný druh školy a také na vyšší stupeň. Můžete, prosím, tento stav srovnat s minulostí?

Konzervatoře po celou - více než dvousetletou -  historii neustále trpí nedostatkem standardního vzdělání – vždy zde měli převahu umělci, kteří sami prošli různými „mistrovskými“ kurzy nebo školami, kde veškerý čas věnovali rozvoji talentu a ovládnutí nástroje, hlasu, těla, štětce atd. Prosazovali  názor, že nic jiného mladí géniové ani nemohou zvládnout, resp. stihnout..., a vlastně to ani nebudou ve své hvězdné kariéře potřebovat. Tento ortodoxní trend fatálně poškozuje umění a kulturu, jednotlivé žánry, diváky a nakonec i samotné umělce. Vzniká mnoho bezduchého primitivního konzumu a komerce šířené různými baviči a  křečovitě namyšlenými performery, plnými komplexů plynoucích právě z naprosto nedostatečného rozvoje intelektu. U tance – podobně jako u sportu – k tomu vždy přistupovalo ještě velké fyzické vyčerpání, které samo o sobě je nepřítelem přirozeného rozvoje „myšlení“.  V tanečním školství musíme tedy zvláštně intenzivně pečovat o mozek...,  nejen o  pohybový aparát  a prostinkou krásu! Zde to asi nejlépe vyjádřil F. X. Šalda: „Ach jaké to prostinké piruety pro galerie“.    

Jaký je vztah veřejnosti k uměleckému vzdělávání? Narážím na výrok, který jsem našla na webu školy a sice, že ve veřejnosti přežívá řada předsudků. Můžete nám to, prosím, osvětlit?

Taneční profese byla často mýtizovaná – po vzoru Ludvíka XIV a jeho otřesného hesla „Tanec, toť manifest výjimečnosti“. Tanečnice byla považována za éterickou božskou bytost, tanečník za extravagantního génia atd. Jindy je ale taneční řemeslo naopak nespravedlivě démonizováno, je považováno za nebezpečné huntování těla, plné rizik, hysterického hubnutí, sexuálních deviací a pokleslého vkusu. Obojí jsou to naprosté pitomosti, které velmi škodí tomuto atraktivnímu, důstojnému a dnes již profesionálně vybavenému a vědecky promyšlenému oboru.

Jak se žije umělecké škole se statusem „zapsaný ústav“ což je Váš případ?  Můžete nám v této souvislosti napsat něco málo o financování. Kolik peněz potřebujete na jeden  rok, jaké máte pravidelné zdroje, které jsou  příležitostné a kolik platí studenti?

TCP bylo založeno jako občanská instituce řízená odborníky ve správní a dozorčí radě – nemá tedy žádné soukromé vlastníky, ani nemusí slepě poslouchat žádné nekompetentní radní nebo zastupitele v rámci „veřejného školství“. To považujeme za velkou výhodu – za jeden z hlavních důvodů  našeho úspěchu – alespoň co se týče výkonových ukazatelů, metodiky výuky a umělecké dramaturgie. Máme naprostou svobodu a přitom můžeme prosazovat  přísnou efektivitu provozu – vše pod dozorem občanů. Trochu zavádějící je pojem “nezisková organizace“ – to neznamená, že nemůžeme mít  žádné zisky, ale že si nemůžeme žádné zisky (poměrně vysoké) ponechat – jako  podnikatelský sektor (třeba s.r.o. nebo akciovky).  Všechny zisky vracíme zpět do hlavní náplně činnosti..., proto může být činnost tak pestrá a bohatá! Konkrétně: dotace státu na 150 studentů je 24 mil. Kč ročně, cca 2,5 mil. vyděláme. Na konzervatorní koncepci studenti neplatí žádné školné, ale Ministerstvo školství si při založení školy myslelo, že paralelní  gymnaziální vzdělání je pro konzervatoristy výrazně nadstandardní požadavek, na který si rodiče musí připlatit – tady 25 000 ročně, což je asi 60 % nákladů na kvalitní – gymnaziální teorii.

Seznamte, prosím, naše čtenáře se speciálními nároky na školní prostory, stravování studentů a související  výchovou ke zdravému stylu života. Vedení školy nese také odpovědnost za děti na výjezdech a jistě se vyskytujíd další problémy, které na jiných školách neexistují, a které si ani neumíme představit.

Nároky na konzervatorní prostory jsou skutečně atypické – polovinu prostorů představují běžné třídy, ale druhou polovinu by měly tvořit taneční zkušebny o rozměrech  jeviště..., a to je velký oříšek – takový školní areál nikde neexistuje a vždy je třeba stavět  na holé louce nebo výrazně rekonstruovat. Při úrovni současné komunální politiky je velmi obtížné to nějaké radnici vysvětlit – také podle toho vypadají v Praze prostory pro taneční výuku –  v našem sídle v Praze 5 je situace již léta kritická. Ve stravování a zdravotní péči se snažíme být velmi progresivní – logicky vzhledem k mimořádné fyzické náročnosti studia. A rehabilitační péče, masér, bazén a „mokrá rehabilitace“, kompenzační sporty atd. jsou organizovány povinně přímo v rámci výuky. V tom jsme také avantgardou, která se snaží těmito principy nakazit další taneční školy a soubory. Součástí výuky jsou také regionální týdenní campy – 3 x ročně pracujeme ve vytipovaném regionálním centru, kde trénujeme, vystupujeme, motivujeme místní ZUŠ nebo taneční školy atd. Doháníme také pozitivní vztah ke vhodným sportům, přírodě a posilujeme sociální vztahy.    

Výuka na Vaší škole je náročná i pro děti. Vzdělávají se třífázově, a to už od 11 let. Škola se o ně stará větší část dne. Vzhledem k výlučnosti školy mají zájem o studium  také děti mimopražské, a některé zdaleka. Škola jim zajišťuje stravování  i ubytování.  Můžete nám v krátkosti říci, jak toto vše pracovníci školy zvládají? A kolik jich vlastně je?

TCP má po několika počátečních experimentech vlastní  internát pro studenty do 16 let, několik bytů pro nejstarší studenty, vlastní dopravu, stravování a vychovatelský dozor – takže mimopražští studenti mají poměrně optimální podmínky ke studiu. Pro některé je třeba hledat i nadační finanční zdroje, aby celé studium kvalitně  zvládli. Nepedagogických pracovníků je devět a jejich pracovní morálka musí být výrazně nadstandardní (s mírně nadstandardními platy) – jsou to velmi kulturní a zodpovědní lidé a vážíme si jich stejně jako pedagogů.

Tradice školy sahá do roku 1961, kdy bylo založeno první středoevropské centrum současného tance. Od kdy ale škola funguje v dnešní formě?

TCP bylo zařazeno do sítě škol v roce 1997 – vlastně zpětně od roku 1994. Na Ministerstvu školství (tehdy ještě socialisticky ortodoxním a pod vlivem sovětských klasikářů) ustoupilo až  po sedmileté úporné bitvě a uznalo najednou zpětně  první tři ročníky studia, které už jsme ty  tři roky prakticky provozovali úplně bez dotací. Nové myšlenky se tehdy prosazovaly opravdu velmi bolestně.

Kolik studentů za tu dobu na Vaší škole absolvovalo, a jaké mají převážně uplatnění?

Od roku 2002 (po prvním osmiletém cyklu) dodnes máme průměrně 11 absolventů ročně – tedy asi 160 mladých – většinou kvalitně  vyškolených - osobností. Průměrně 45 % pokračuje ve vysokoškolském studiu (3 % trvale v zahraničí), 53 % odchází do interpretační praxe (16 % trvale v zahraničí). Uplatnění je nejen na jevišti, ale i v učitelských, manažerských,  lékařských a humanitních oborech. Velmi si vážíme těch, kteří se v průběhu kariéry po letech zahraničních zkušeností vrací zpět domů, někteří  zpět  do své školy a pokračují v naší práci.

Zajímalo by mě také, kolik studentů za dobu existence školy přecenilo své schopnosti a přešlo na jiný druh škol. 

Snažíme se o otevřený systém – neúspěšní studenti  (v prvních čtyřech ročnících téměř 40 %)  bez problémů přechází – většinou po 4. ročníku – do jiných konzervatoří nebo středních škol.  Naopak – ve věku prvních čtyř ročníků  (tedy na 2. stupni ZŠ) objevujeme starší mimořádné talenty (většinou vyškolené v  příbuzných sportech a kvalitních tanečních školách)  a po absolvování intenzívního individuálního programu se úspěšně zařadí do studia ve vyšších ročnících. Takže se to vlastně vyrovnává. Právě zde hraje hlavní roli malá informovanost rodičů a neochota základních škol  „pustit“  žáky po 5. třídě do osmiletého středoškolského studia. Přitom právě u tanečního vzdělávání je kontinuální intenzivní rozvoj talentu ve věku  11 – 19 let  velmi užitečný.

Místní kultura je médium zaměřené na regionální kulturu, proto mě zaujal projekt „Invaze tance do regionů“. Můžete, prosím, vysvětlit o co jde?

„Invaze tance do regionů“ je vlastně nejnáročnější produkční grantový projekt TCP – ovšem dosud zcela  bez grantové podpory! Dva studentské soubory (Balet Praha Junior a Baby Balet Praha) v produkci studentské umělecké agentury Mezinárodní centrum tance absolvují ročně cca 95 představení v 35 městech. Celkem jsme v ČR objevili a upravili pro potřeby tanečního žánru už 69 regionálních jevišť, do mnoha z nich se vracíme pravidelně. Vzhledem k nedostatečnému technickému a personálnímu vybavení divadelní infrastruktury v regionech jsme museli vybudovat vlastní produkci, marketing, propagaci, scénickou techniku, atd. Samozřejmě regionálnímu publiku - většinou bez zkušeností v oblasti „tanečního divadla“ - přizpůsobujeme dramaturgii, inscenační náročnost a také ceny představení. Poučili jsme se z tradice Pražského komorního baletu a obrovské energie Pavla Šmoka, který misionářské cesty křížem krážem Československem zahájil již v polovivě 70. let minulého století. My dnes jdeme v jeho stopách a prezentujeme maximálně efektivně, chytře, vkusně, dramaticky a emocionálně  současnou tvář tanečního divadla.

Nyní už – jako tvůrci základní ideje a autoři koncepce - intenzívně hledáme kompetentní nástupce, kteří budou schopni všechny naše  plány a myšlenky rozvíjet a dále modernizovat.  Samozřejmě spoléháme hlavně na vlastní absolventy ..... na  ty, kteří  to vše na vlastní kůži prožili a úspěšně rozvinuli.

Vzhledem k Vašim zkušenostem mi závěrem dovolte položit několik otázek obecnějšího charakteru:

Je škol zaměřených na tanec dostatek?

Vzhledem k reálnému  počtu skutečně dobře vychovaných  mladých talentů  skutečně profesionálně vyškolenými tanečními pedagogy to vypadá, že je konzervatoří příliš mnoho. Ale vzhledem k obrovskému potenciálu tanečního vzdělávání při prosazování dobrého vkusu, umělecké úrovně tanečního divadla, ale také zdravého životního stylu a tělesné kultury – což bude zásadní pro zdravé přežití civilizace masivně zasažené “digitální demencí“,  ztrátou „pohybové inteligence“  a  všudypřítomnou obezitou – je jich vlastně málo. Tak si vyberte! Čeká nás, resp. budoucí konzervatoristy tanečního oboru, spousta krásné a užitečné práce.

Podporuje umělecké školství dostatečně stát?

Ano, myslím, že nyní ve vzdělávací práci můžeme být spokojeni s decentní podporou Ministerstva školství a korektním přístupem České školní inspekce. Cítíme dostatek podpory a současně odborné a tvůrčí svobody. Naopak máme zásadní výhrady vůči uměleckým grantovým systémům Magistrátu hl. m. Prahy a  Ministerstva kultury, které  evidentně zneužívají našeho „školního“ statutu  a odmítají podporovat naše umělecké aktivity a projekty, které se školstvím přímo nesouvisejí! To je hrubá formální chyba a alibizmus, které musíme neprodleně řešit. 

Co se změnilo v uměleckém vzdělávání ve vašem oboru po roce 1989, a co by případně mělo být jinak?

Taneční umění má bohužel obrovskou  setrvačnost – každá změna se prosazuje velmi bolestně – na jevišti i ve zkušebnách. Snažíme se poskytnout naše výjimečné zkušenosti odborné veřejnosti, ale jde to dost ztuha, rozpačitě a pomalu. Ale to je stejné – dokonce většinou ještě těžší – všude ve světě. Postavení Střední Evropy jakoby mělo nějaký zvláštní potenciál a tradici, kde by mohlo dojít k propojení starého a nového již poměrně brzy!?

Jaká je podle Vás úroveň českého uměleckého školství a pedagogických pracovníků?

Bez komentáře – jsme součástí tohoto oboru, tedy jakékoliv veřejné konkrétní hodnocení by mohlo být chápáno jako konkurenční boj a výrazně zaujatý přístup. Snad jsem v předchozích otázkách trochu obecně odpověděl?

Sídlo školy: 
Pod Žvahovem 463, 152 00 Praha 5
http://www.tanecnicentrum.cz/