Volte Střezinu, neuděláte koninu!

Proč jste pojali propagační brožuru školy „v intencích“ Jaroslava Haška?

Nechtěli jsme opakovat předešlé propagační publikace, tak jsme sáhli po volebním tématu. Když už něco vydáváme, rádi bychom, aby to nebylo křečovitě vážné a oficiální. Věříme, že chytrý čtenář-rodič si to přebere. Navíc humor, paradox a nadsázka – jsou součástí filozofie naší školy. Sám jsem, s prominutím, původně šašek. Jen doufám, že svoje komediantství aplikuji v mezích únosných. (smích)

 

Jestli dovolíte, zůstaňme u této „volební rétoriky“ i během našeho rozhovoru. Už v roce 2011 jste „svým voličům“ malovali růžovou budoucnost, když jste slibovali prostory ZUŠ v nově rekonstruovaném areálu. Kde ale zůstaly vaše ambice a vaše sliby?

Schválení rekonstrukce základní školy Jih pro naši „zušku“ se skutečně vleče už pět let, ale důvody nejsou na naší straně. Největší brzdou projektu jsou samozřejmě peníze. Myšlenka přestěhovat školu do většího objektu se poprvé objevila už v roce 2000. Tenkrát se uvažovalo o třech historických budovách na starém městě. Komunálním politikům se ale rozpočet, vyčíslený na 180 milionů korun, zdál pro tyto účely neadekvátní. Mimochodem, srovnávali jsme tehdy situaci, kdyby se stavělo na zelené louce – a podle projektantů by částka byla paradoxně stejně vysoká. Přesto se v dalších letech hledaly cesty, jak přestavbu zlevnit. Když už se zdálo, že se našly, bác ho! zas to někdo skácel s tím, že peníze jsou potřeba někde jinde a začínalo se od začátku. Teď už jsme snad tak daleko, že se rekonstrukce přece jen rozběhne.

 

Váš „volební“ bulletin lze tedy chápat i jako povzdechnutí nad politickými tanečky? 

Ano, politické hrátky nás hodně zdržely. Za tu dobu jsem se důkladně rozhlížel, jak a za kolik se po republice pořizují nové prostory pro základní umělecké školy. A je to zajímavé. Staví se hodně – na zelené louce nebo se předělávají historické budovy. Kdejaké město v našem kraji má už dávno novou základníd uměleckou školu, což byl také jeden z mých argumentů za dobu bojů. Paradoxně jsem zjistil, že existuje jakási náhodná, ale přímá úměra mezi počtem žáků té které školy a počtem milionů, na kolik stavba přijde. Například v Náchodě, kde vyučují 800 žáků v přímo luxusně renovované historické budově v centru města, se prostavělo 80 milionů korun. Podobně je tomu ve Dvoře Králové – škola pro 700 žáků přišla na 70 milionů. Stejný příklad najdeme i v Holicích. Ve srovnání s tím našich 160 – 180 milionů na 2 200 žáků mi přijde jako zcela adekvátní rozpočet.  

 

Jakou daň platíte za to, že jste „Goliášem“ mezi základními uměleckými školami?

Samozřejmě nás těší, že jsme tak velicí… Počtem žáků zaujímáme první místo mezi „zuškami“ v republice. K nárůstu došlo především v posledních pěti letech s probuzením zájmu Hradečáků o nová studijní zaměření populární hudby. Zatímco dnes vyučujeme zmíněných 2 220 žáků, ostatní velikáni jako Liberec nebo Uherské Hradiště zůstali na skóre 1 800. Bohužel velikost s sebou přináší i řadu nevýhod.  Abychom mohli uspořádat spoustu akcí, kde si všichni zahrají, potřebujeme daleko víc sálů. Také se zvýšil počet zaměstnanců školy, který dosáhl rovné stovky. Mnozí učitelé se mezi sebou ani neznají, sejdou se maximálně jednou za rok na školním setkání. Tak velkou školu není snadné zafinancovat. Co obor – to jedna velká krajská škola. Jen hudební obor navštěvuje 960 žáků. Proto si ceníme přístupu města Hradce Králové, které nás částečně dotuje, což vůbec není samozřejmé. Jen díky tomu máme špičkové vybavení školy. Třeba sousední Pardubice z města nedostanou ani korunu. Žijí pouze ze školného a ještě platí nájem za budovy, kde provozují školu.

 

Jak se vám podařilo prosadit rozšíření výuky výhradně vážné hudby o žánr populární hudby?

To souvisí s mým hudebním zaměřením. Ačkoli jsem vystudoval klasickou konzervatoř (kytaru), vždycky mě to táhlo spíš k šantánu. (smích). Zato  akademici – byť si jich velice vážím – koukali na populár s despektem. Pamatuji si na skromné začátky před 25 lety, když v garáži na staré Střezině Pepa Zámečník – možná jako vůbec první elektrický kytarista v republice – vyučoval své žáky. Samozřejmě bez učebních osnov, které tehdy ještě neexistovaly. Později jsem měl štěstí na muzikanty o generaci mladší, např. Tomáše Muchu. Přijímal jsem ho ještě jako studenta, aby učil fagot a klarinet, ale on začal pokukovat po saxofonu, a s tím, jak se probíral houštím jazzu, přesedlal na jiný nástroj. Se svým saxofonovým orchestrem STO dnes sbírá ceny na národních a mezinárodních soutěžích. Nebo jeho kamarád Radek Škeřík – všestranný muzikant, vyučuje hru na klávesové nástroje v populární hudbě a vede akordeonový soubor Safari.
Ještě do předloňska jsem neměl problém nabírat šikovné muzikanty nebo kohokoli z jiných oborů. Vždycky když někdo přišel, řekl jsem: „Co chceš dělat, to můžeš. Já ti k tomu udělám podmínky. Když tě to bude bavit, udělej soubor…“ Takhle jsem do tanečního oboru získal stepaře, na patnáct let jsme také spojili síly s folklórním souborem Červánek. Dnes už máme svůj vlastní soubor Peciválek a svou folklórní kapelu. Hodně nám pomohlo i ŠVP – tj. školní vzdělávací program. Protože mám rád výzvy, před deseti lety jsem přesvědčil kolegy, abychom zkusili vytvářet pilotní programy. Učitelé mne za to dva roky proklínali, chudáci museli všechno ověřovat a nejméně 5x přepisovat.

 

Oč vlastně šlo? O neformální způsoby vzdělávání?

Dostali jsme příležitost vytvořit si vlastní osnovy, limitované pouze rámcovým vzdělávacím programem MŠMT, který stanovuje, kam by měl žák za určitou dobu dojít. Zároveň s tím se nám otevřela možnost zkusit nové, nevídané obory. Konečně jsme tak mohli zlegalizovat třeba zmíněné stepaře. Baví mě hledat nové cesty, byť to znamená spoustu práce. Díky tomu jsme také jedna ze dvou škol v republice, která už deset let učí podle ŠVP – v současné době tedy už všechny ročníky v ZUŠ.  V zavádění „pilotů“ jsme spolu s Jičínem předběhli ostatní školy dokonce o dva roky.  

 

Je možné, že se vám řada věcí podařila právě díky tomu, že jste takový gigant mezi školami?  

Ale to byla naprostá náhoda! Velikost naší školy – čili kapacita – vznikla legračním způsobem. Někdy počátkem devadesátých let v době školských úřadů se nás, ředitelů, zeptali na poradě, jakou chceme kapacitu školy. Ale z jakého hlediska? Z hlediska kapacity budovy, z hlediska hygieny…? Nikdo nevěděl, co to přesně znamená. Kolegové ředitelé většinou poctivě napsali stávající počet žáků, jen já jsem ve svém velikášství – tehdy jsme měli nějakých 1 200 žáků – napsal 2 010, aby to vypadalo zajímavě. Totální nesmysl. (smích) Pak se dlouho nic nedělo, až začalo ekonomicky přituhovat a kapacita se stala zaklínadlem pro většinu škol. Základní umělecké školy pomalu rostly, ale první narazily ty menší, které poctivě uvedly svůj strop. Dnes je 14 krajů a 14 normativů „zušek“. A protože peněz ve školství bylo a je málo, tak se řeklo – stop stav pro ZUŠ, nesmí překročit kapacitu! A my jsme jako jedni z mála byli za vodou, protože jsme měli rezervu a mohli jsme nabírat.

 

Čili kreativní mysl přinesla ovoce…

Je to asi jako v tom pořekadle, že ten nejhloupější sedlák má největší brambory. (smích)

 

Anebo také - nebát se snít! V tomto duchu jsou zřejmě i vaše vize na příštích 40 let. Cituji z vašeho volebního programu:
"2030 – rozšíření kapacity počtu žáků školy na 4 127, 2035 – slavnostní otevření STŘEKO (Střezinská konzervatoř), 2041 – slavnostní otevření SALAMU (Střezinská akademie lidových a múzických umění), 2046 – otevření nové stanice „Střezina“ trasy B hradeckého metra..."

Před dvěma lety mě z České školní inspekce upozornili, že škola je sice prodchnuta entuziasmem a všichni učitelé vědí, co mají dělat, ale že nikde nemáme uvedené vize, což je dnes jedno z hodnotících hledisek škol. Tak jsem se nad tím zamyslel a pustil se do vizí. Řekl jsem si, když už – tak rovnou na dalších 40 let dopředu! (smích)

 

Vraťme se do blízké budoucnosti. Budou investice vynaložené na rekonstrukci objektu pro účely vaší školy skutečně „vynaloženy cíleně a užitečně“?

Teď vážně, tohle je opravdu jedna z našich reálných vizí – když už stavět, tak ať z toho má něco nejen škola, ale i město. Hradci Králové zoufale chybí koncertní sály. Ty současné – až na sál Klicperova divadla nebo Filharmonie – jsou nevyhovující. A i tam sehnat nájem je o nervy. Nemluvě o penězích. Pronájem ve Filharmonii nebo v divadle usmlouváme maximálně 1x ročně za 40 000 korun za den. Nikdo nebere ohled na to, že je to pro školu. My to respektujeme a naučili jsme se s tím žít. Pořádáme velké taneční akce tak, že máme tři dny v kuse 5 - 6 představení; zájem rodičů je ohromný. Vybereme vstupné a zaplatíme nájem. Je to pro nás sice nula k nule, ale nic se neděje, nepotřebujeme na tom vydělávat.
Po rekonstrukci budeme mít k dispozici dva sály, a na to jsem opravdu hrdý. Jeden komorní pro 90 a druhý – krásný, multifunkční s technickým vybavením a divadelními parametry – pro 250 lidí. Takový prostor v Hradci chybí, rádi bychom ho v budoucnu pronajímali.

 

Nehrozí, že přeměníte školu ve firmu?

To mi taky kdysi nabízeli. (smích) Ale to bychom určitě prodělali. V Hradci jsou dvě soukromé školy Boni Pueri a Jitro, které se uživí jen jako sborové, s kolektivní výukou, nikoli individuální, což je náš případ.

 

Při pohledu na obsazení vaší „volební kandidátky“ zarazí, že si nepotrpíte na tituly. U vás vysokoškolský titul není podmínkou “vstupu na palubu“?

Možná polovina našich učitelů si s žáky tyká a s tím akademické tituly příliš nejdou dohromady. My jsme vlastně taková druhá rodina, děti nám řeknou, co třeba doma nepoví. Samozřejmě se jim snažíme věci vysvětlovat, ale jinak než zákazy a příkazy. Ne že bych to někomu upíral, ale s titulem se ještě z člověka nestává dobrý kumštýř. Škola nabírá lidi především z praxe a moje první otázka je, co umíš, a ne co jsi vystudoval.

 

Dřív nebo později se rodiče ocitají pod tlakem volby – přihlásit děti na humanitní obory do ZUŠ, nebo spíš na sport nebo jiné zájmové obory. Co byste poradil váhajícím? Slovy vašich sloganů: Rodiče volte odpovědně!?

Všem rodičům, kteří se chodí ptát, říkám: Ano, první tři měsíce je všecko bude bavit, a pak dalších 5 – 7 let musí nastoupit rodiče a podržet dítě, aby vytrvalo. A teprve potom je to bude těšit a začnou cvičit samy, ale do té doby… Vím to podle sebe a podle svých dětí. Když se povolí, tak dítě jde tou snazší cestou.
Samozřejmě jsou obory jako tanec nebo „dramaťák“, kde není tolik cvičení, ale i tam by se děti měly připravit. Měly by si o tom snít, promyslet si téma, už jenom tím, že si zkusí pár kroků v obýváku, že si přečtou text.
Muzika je o to těžší, že je třeba trénovat manuální zručnost. A to je problém.  Vidím to dlouhodobě, jak se změnil přístup veřejnosti a jak úroveň v individuálním výkonu dětí bohužel klesá. A názor, ať jsou děti všeobecně vzdělané, ať si zkusí všechno a pak si vyberou – no to se mně otevírá kudla v kapse. Protože děti samy si moc nevyberou, děti potřebují vedení rodičů, samozřejmě s přihlédnutím k jejich názoru.

 

Vaše loňské jubileum mimo jiné upozornilo také na to, že uplynulo 40 let od rozdělení původně jediné umělecké školy v Hradci Králové. Od roku 1976 tu působí ZUŠ Střezina a ZUŠ Habrmanova. Jaký je váš vzájemný vztah? Jste partnery, nebo spíš konkurenty?

V minulosti nám byla nespravedlivě podsouvána jakási historická rivalita. Pravdou je, že naše aktivity se prolínají, často a rádi spolupracujeme. S kolegou, ředitelem Petrem Fialou – což je také kytarista a kamarád – se vždycky dohodneme. A zajímavé je, že každá škola je jiná. Naše je víc do srandy – aspoň doufám,  Habrmanka je možná vážnější, ale to má taky svoje klady. Ať si rodič vybere, každý podle svého zaměření. Obě školy se maximálně snaží a jsme schopni se sejít a udělat společné akce. Před třemi lety, když jsme slavili 60 let uměleckého školství v Hradci Králové, jsme spojili orchestry a naplnili celé kongresové centrum ALDIS. Letos nás čeká jedna novinka. Konečně se za nás vzal někdo z vlivných lidí. Paní Magdaléna Kožená, respektovaná celebrita, založila nadační fond pro základní umělecké školy ZUŠ OPEN a vyzvala „zušky“ – v celé republice jich je 488 – k happeningu v rámci jednoho společného dne, aby se představily veřejnosti (www.openzus.cz). Hodně se o tom začíná mluvit a myslím, že jak se bude datum 30. května přibližovat, všimne si toho i veřejnost a víc si uvědomí sílu základních uměleckých škol.

 

Už máte pronajatý sál?

Máme – ale my už deset let děláme svoji akci, která se shodou okolností jmenuje OPEN DWOOR, tady – na školním dvoře. S nápadem přišel muzikant Tomáš Mucha. Když potřeboval odbytiště pro své orchestry a kapely, tak uspořádal festival kapel. Po letech se akce rozrostla na celoškolní událost. Vždy jednou v roce vyhlásím ředitelský den, kdy se neučí, a pro naše děti a hradeckou veřejnost zorganizujeme bombastickou akci. Na školním dvoře máme veliké nazvučené pódium, kapely se střídají už od rána, na druhém dvoře jsou menší – folkové skupiny, muzika zní venku i na školních chodbách, v koncertním sále se provozuje tzv. vážná hudba. Všechno doplňují výstupy a dílny výtvarníků, divadelníků a různých tanečních formací. V ulicích chodí mimové a „obtěžují“ lidi svými divadelními výstupy. Dopoledne máme vyhrazené pro školky, děti si mohou sáhnout na vystavené hudební nástroje a dozví se o nich spoustu zajímavostí. Loni nám tu prošlo dva a půl tisíce lidí. A letos jsme akci jen termínově přizpůsobili. Prostě jsme posunuli datum o pár dnů a 30. května naplníme OPEN ZUŠ naším OPEN DWOORem. (smích)

 

Jinými slovy - už jste zase předběhli normativ?

Přesně tak. V hradeckém měřítku OPEN ZUŠ už dávno pořádáme, takže v Hradci Králové „zuška“ opravdu žije.