Snídani bohů, hroby i pivovar hledají turisté v Liberci

Někteří cestovatelé jsou známí po celém světě, kde přistáli plachetnicí nebo byli významní sportovci či jinak se proslavili.  Liberecké informační centruim v Horním Hanychově na konečné tramvaje existuje od roku 2003 a v jeho návštěvní knize se objevuje řada zápisů také z celého světa, Návštěvníci z Butanu, Kanady,  Indie, ale třeba i z Iránu. Nejčastější jsou však Evropané.  Cizinci přijíždějí po celý rok, bez ohledu na počasí. Skupina architektů z Ukrajiny si vyslechla příběh Ještědu na lavičce před budovou.  Desetičlennou rodinu Rusů, žijících v Německu, zajímalo období po válce, jak to bylo s odsunem. Drobná Japonečka přišla v prosinci  v lodičkách, když zrovna napadl sníh, a na dvacet centimetrů rozhodně připravena nebyla, ke všemu se dvěm malými dětmi a velkým kufrem. Z Ještědu jí sdělili, že nemají auto, které by ji vyvezlo nahoru.  Cesta od tramvaje k lanovce pro ni zrovna nebyl dobrý zážitek. Jiná japonská kráska přišla do centra s nebývalým požadavkem. Prý kde se v Liberci nachází Black Bus Station.  Dalo se hádat, že půjde o černého taxíka, případně o pohřební službu. Stačilo dodatečné vysvětlení, že jde o zastávku u radnice; Snídaně bohů od Davida Černého. Radostně rozzářený obličej a četné díky byly odměnou za vyřešený rébus.
Návštěva mladého Američana byla překvapivá už tím, že hledal pivovar a o Ještěd vůbec zájem nejevil. Prý kdesi v New York Times četl o libereckém pivovaru Vendelín. To však něšlo o žádnou záhadu, ale úsměvnou příhodu, problém byl pouze vysvětlit mu, jak se do Harcova na druhou stranu města dostane hromadnou dopravou.  Vyhledat zajímavou trasu k návštěvě přítele v Hořeních Pasekách pro mladého muže z Petěrburgu bylo hračkou. Hofmanovou cestou na Ještěd, pak hřebenovkou na Pláně, odtud do Světlé a ke Skalákovně, potom ke golfu a do kopce k motorestu v Hořeních Pasekách, celkem sedmnáct kilometrů. Poslední návštěvu sportovce z Norska překvapil dárek mapy centra města v norštině. 
Někdy se objeví i záhadné postavy, natáčející kamerou celé okolí a jejich vzezření připomíná migranty. Dojemné bývá setkání s potomky Němců, kteří se odstěhovali do Brazílie někdy v devatenáctém století nebo když přijíždějí potomci původních obyvatel, kteří hledají hroby svých předků či místa, kde jako děti bydleli.  Ulice Kleineiche neboli Malodoubská je jen kousek od kostela, prostě tramvajová zastávka. Jsou i dojemná setkání, kdy do íčka přijdou  Rusové a při sdělení, že jsou z Tuly, a že se nemohou nikde domluvit rusky, vytrysknou jim do očí slzy,  protože v íčku se ví, že Tula je jižně od Moskvy a Stalin tam vyráběl děla proti Hitlerovi. Nechybí ani veselá setkání třeba s dívenkami z jižní Afriky, které si vyzkoušely tančit polku a valčík při řízné české dechovce.
Do íčka přicházejí cizinci z exotických států, nakupují pohledy nebo nějaké maličkosti na památku a vedle nákupu si odnášejí i dobrý dojem z návštěvy Liberce a z Ještědu. V případě spokojenosti s informacemi jsou přinuceni často zaplatit zápisem do návštěvní knihy. V hanychovském íčku nacházejí vstřícné nekomerční přijetí a kvalitní informaci takřka o čemkoliv, ne nadarmo se říká, že se tam může návštěvník dovědět všechno.