Nová pravidla hry: konflikty veřejných divadel a politika kultury

Aktuální výsledek snah Asociace profesionálních divadel České republiky představuje zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře. Jeho přijetí sice bylo zahrnuto do programového prohlášení vlády a figuruje v jejím plánu legislativních prací na první pololetí letošního roku. Návrh ale nakonec v lednu předložili senátoři v čele s Jiřím Šestákem a Senát první březnový týden jejich návrh přijal a přikázal jeho projednání ve výbrorech. (Senátní návrh je zde, podrobněji k návrhu z pohledu divadel viz Divadelní noviny 18/2015). Vedle možnosti spoluzakladatelství (např. krajem společně s obcí), odpolitizování vedení organizací (ustavením správních rad), uvolnění tarifních mezd a možnost víceletého financování (místo provozního příspěvku na kalendářní rok) má zákon zachovat výhody „příspěvkovek“ (kterým hradí ztrátu zřizovatel).

Hlasy oprávněně volající po komplexní změně podmínek existence kulturních organizací vždy zesílí během konfliktů mezi zřizovatelem, vedením divadla nebo souborem. Několika nedávným případům těchto excesů věnovaly České středisko Mezinárodní asociace divadelních kritiků, Sdružení českých divadelních kritiků a Herecká asociace debatu „Divadlo ve světě bez pravidel“. Uspořádaly ji ve spolupráci s Asociací profesionálních divadel České republiky, českým střediskem Mezinárodního divadelního ústavu a Institutem umění – Divadelním ústavem v úterý 23. února 2016 v tamním sále (Záznam debaty je dostupný na stránkách časopisu Svět a divadlo).

Právě absence solidních pravidel pro důstojný a kultivovaný vztah mezi zřizovateli a divadly tvořila rámec únorové debaty. Převyprávění jednotlivých kauz (podrobně popsaných např. v Divadelních novinách), výměna názorů mezi stranami konfliktu v Městském divadle Kladno a konkrétní otázky vyvolané např. nedávným rozdělením grantů hl. m. Prahy převážily nad o úvahami o tzv. „pravidlech hry“ a jejich změnou. Zúčastnění měli možnost znovu zhodnotit známé argumenty z jednotlivých kauz či se dozvědět nové, spíš než aby popsané příklady vedly k zobecnění (o které se snažili moderátoři Karel Král spolu s Jiřím Hromadou).

Teze, že divadla potřebují pravidla (pro vybírání ředitelů, vzájemnou komunikaci atd.) byla jak východiskem, tak i závěrem besedy. Závěrem besedy tak spíše zazněly novinky z kulturní politiky měst. Například pražský radní pro kulturu Jan Wolf uvedl, že hrubá verze nové kulturní koncepce Prahy, jejíž platnost skončila v roce 2015, bude připravena na konci letošního března. Také byly připomenuty již známé komentáře ke změně kulturní infrastruktury: advokát Rudolf Leška varoval před „legislativním optimismem“ a upozornil, že žádná právní forma nevyřeší špatné vztahy mezi zřizovatelem a divadlem a neodstraní neochotu k dohodě mezi krajem a obcí. Leška připomněl, že některá očekávání spojená s novým právním předpisem mohou splnit již existující právní formy, jako např. s. r. o.

Žádný zásadní nový pohled na změnu kulturní infrastruktury v debatě nezazněl. Přesto lze z dílčích tvrzení sestavit celkový a rozporuplný obraz, který umožní přehodnotit dosavadní situaci veřejných kulturních institucí a jinak nahlédnout snahy veřejných divadel o překonání krunýře „příspěvkovky“. Činoherní studio Ústí nad Labem, o. p. s. i Městské divadlo Kladno, s. r. o. nejsou příspěvkové organizace. V obou příkladech souviselo náhlé odvolání uměleckého šéfa (Kladno) a neudělení finanční podpory (Ústí) s nelibostí radnice s uměleckým programem, změny měly i praktické důvody. Fakt, že za neúspěšnou rekonstrukci divadla a špatné plánování harmonogramu sezóny nebyla odvolána ředitelka (jednatelka společnosti), ale umělecký šéf, dokumentuje nekompetentnost politiků tohoto středočeského kulturního centra. Institut správních rad, které mají být podle návrhu zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře „ochranným štítem“ proti politické svévoli, v Ústí nefungoval.

Odborné složení výběrové komise také nezajistí výběr dobrého ředitele, jak se ukázalo nedávno v Opavě. Komise vybírající ředitele tamního Slezského divadla sice nedoporučila žádného z kandidátů, přesto se jím nakonec díky své přičinlivosti stal Karel Drgáč. I když hodlal umělecky pozvednout opavské divadlo, znepřátelil si většinu souboru a nakonec byl po krátké době a za dramatických okolností odvolán a Opava opět hledá ředitele divadla.

Na druhou stranu, forma s. r. o. již teď umožňuje spoluzakladatelství a kooperativní financování kraje a obce: úspěšným příkladem je zlínská Filharmonie Bohuslava Martinů. Národní filharmonie v čele s Davidem Marečkem ukazuje, že např. zvýšení platů na důstojnou úroveň lze vyjednat i v příspěvkových organizacích.

Jiná, než politická síla zřejmě nevyřeší dobře známý pražský paradox, na který v diskusi upozornila Jana Machalická: Praha relativně levně pronajímá svůj palác Adria komerčnímu Divadlu Bez zábradlí, a zároveň platí soukromníkovi vysoké nájemné za jednu ze svých klíčových scén – Divadlo v Dlouhé. Spoluúčast krajů a obcí při financování významných kulturních institucích (např. Národního divadla Brno) je také výsostně politickou otázkou a nezaručí ji žádná koncepce. Jak upozornil Bohumil Nekolný, přeceněný je rovněž argument o výjimečně husté divadelní síti České republiky, která má podle Jiřího Hromady klást příliš velké nároky na své udržení. Podle Nekolného je zdejší divadelní síť svým rozsahem prostě standardní.

Co dělat? Jak zaznělo v diskusi, podporovat rozmanitost a kvalitu a kultivovat politiky. Jak? Domnívám se, že jinak než dosud. Členka výboru Asociace profesionálních divadel a ředitelka Dejvického divadla Eva Kajkrtová Měřičková sama připomněla, že dlouhodobá iniciativa Asociace se dosud setkala jen s minimálním úspěchem. Zákon o veřejnoprávních institucích v kultuře by mohl být alternativou k „příspěvkovce“ nebo soukromoprávním formám, změna je však možná už nyní a bez nového předpisu.

Dosavadní přístup divadelníků – a to jak v oblasti veřejnou správou zřizovaných i nezřizovaných organizací – lze shrnout heslem: „klid na práci“. Zřizovatelé omezují uměleckou svobodu, nedostatečně formulují umělecká zadání, anebo jej svévolně mění v průběhu funkčního období ředitelů, nezajišťují důstojné pracovní a hlavně finanční podmínky pro tvorbu, podrývají autoritu a sebevědomí umělců, demotivují diváky, urážejí umění a v důsledku likvidují kulturu jako takovou. Tento temný obraz není v některých případech daleko od pravdy. Myslím si ale, že realitu lépe vystihují slova „lhostejnost“, „neznalost“, „rutina“, než představa zlomyslných politiků dusících vše nonkonformní a hodnotné.

Kultura není důležitým resortem, protože vztah umění a společnosti není veřejným tématem. Veřejné je to, co sdílíme a o co společně usilujeme. Čeští tvůrci se ke své smůle neradi organizují a těžko hledají společnou řeč. Domnívám se, že nynější stav částečně způsobila strategie usilování o „klid na práci“ a snaha o depolizitaci kultury (kterou má podle Asociace profesionálních divadel zajistit mj. nový zákon). Tato strategie má své historické oprávnění, jejími aktéry jsou osobnosti se zkušeností s direktivním řízením kultury v minulém autoritářském režimu. Reprezentanti veřejných kulturních institucí ale nebyli schopni za čtvrt století ve svobodných poměrech vytvořit strategickou koalici s jinými oblastmi kultury a umění, ani nezískali pro svou věc politické osobnosti a strany, které by reprezentovali jejich zájem. Neocitli se ve schizofrenní situaci, kdy posilovali hegemonii nové moci, která však byla vůči nim lhostejná až nepřátelská?

Pokud se podaří přijmout zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, bude to významnou, ale smutnou výhrou jedné generace v situaci, kdy se výrazně o slovo hlásí generace nová. Ta navíc působí v těžších podmínkách, kdy jsou tzv. karty již rozdány. Podporuji přijetí tohoto zákona, jsem ale přesvědčený, že je pouze částečným a nesystémovým řešením založeným převážně na technokratické argumentaci efektivitou a depolitizací. Česku především chybí důsledné určení veřejného zájmu, zákon o veřejné prospěšnosti nebo zákon o kultuře, které by položily skutečné základy reformy veřejných kulturních služeb. Rovněž aktuální úsilí ministra Hermana a odborů o zvýšení platů v kultuře je důležitým, ale dílčím krokem, protože se týká jen zaměstnanců státu.

Pro zlepšení podmínek kulturní práce je třeba vytvořit novou strategii. Jsem přesvědčený, že má být založena na politizaci kultury, ovšem bez resentimentů a strašení opakování minulostí. Pokud lze něco opakovat, pak teze manifestu Demokracii pro všechny z října v 1988: prostor politiky musí být rehabilitován – a to i pro kulturu. Ostatně prosazování návrhu zákona o veřejnoprávní instituci v kultuře výrazně pomáhá bývalý ředitel Jihočeského divadla Jiří Šesták svým angažmá v Senátu. Veřejná politika vycházející z pluralitního univerzalismu, ne jednotlivé oborové platformy a kuloáry, by se měla stát místem prosazování umělecké svébytnosti a svobodného přístupu ke kultuře pro všechny. Ve jménu rozmanitosti je důležité rozšiřovat dostupnost, nejen nabídku, a zahrnovat do kultury ty, kteří jsou nyní bez podílu.

S přehodnocením dosavadního postupu ke změně kulturní infrastruktury souvisí také změna úhlu pohledu na vztah veřejného, estetického a politického. Způsoby zobrazení jsou bytostně politické, protože stanovují, jaká skutečnost bude, nebo nebude vnímána. Příklady z Polska nebo německojazyčných zemí ukazují, že tematizace „veřejného“ kulturními institucemi přitahuje pozornost k otázkám kulturní politiky, přináší nová témata a nové problémy do debaty o společnosti a v důsledku vede také k objevování nových estetických prostředků. Dobré uspořádání kulturní sítě, právní a pracovní podmínky odpovídající evropskému standardu nebo rozšiřování dostupnosti veřejných kulturních služeb má být formulováno jako společenský problém, který vyžaduje vpravdě politické, nikoliv pouze expertní, dílčí, oborové řešení.

Martin Bernátek
odborný pracovník Útvaru koncepcí a metodiky NIPOS