úterý
18. ledna 2022
svátek slaví Vladislav
Daniela Kovářová, advokátka a spisovatelka
© Soukromý archiv



Nebojme se přiznat si emoce

ČR: Rozhovor s Danielou Kovářovou vznikl během letošního října na úvod nového cyklu besed pořádaných Studijní a vědeckou knihovnou v Hradci Králové, nazvaného Vztahy, vztahy a zase vztahy. Ne náhodou byla jeho prvním hostem tato všestranná žena, advokátka, pedagožka, komentátorka věcí veřejných i zakladatelka Unie rodinných advokátů, která je zároveň neuvěřitelně výkonnou spisovatelkou. Její poslední, v pořadí už osmnáctá kniha – Vztahy, 7+1 osudových omylů – je věnovaná právě této problematice_ Na otázku, jak by autorka vyjádřila jedním slovem svůj život, bez rozmýšlení odpověděla: Tvořivost. Přijměte tedy pozvání k nahlédnutí do tvůrčího života Daniely Kovářové.   

Autor článku: 
Lenka Jaklová

Britští akademici vedle odborných knih často publikují také detektivky. Jde o skvělý literární trénink, jehož výsledkem jsou čtivě napsaná vědecká pojednání. V Čechách, pokud vím, jste jako píšící právnička bílou vránou...

To je pravda, já jsem takový netypický právník. Právníci obvykle sedí za stolem, jsou hodně precizní, dbají na každou čárku, každé slovíčko, a to mě tak úplně nebaví.

 

Psala byste beletrii, i kdybyste nepůsobila v justici?

Určitě. Spíš si dovedu představit, že bych se v životě věnovala jiné profesi. Původně jsem chtěla dělat divadlo. Hrála jsem na různé nástroje, zpívala, chodila do ochotnického souboru a moc si přála vystupovat v televizi. Dokonce jsem chtěla zkusit přijímačky na Divadelní akademii múzických umění, ale mým rodičům – lékařům se to nelíbilo. Představovali si, že půjdu na medicínu, ale já jsem si řekla just ne. A tak se stalo, že jsem absolvovala práva. Ale dovedu si sama sebe představit v mnoha jiných povoláních – snad kromě práce v zemědělství.

 

Z vašich knih je zřejmé, že vás vaše profese výrazně ovlivnila. Nejen proto, že čtenáři často nabízíte i trochu toho rodinného práva, které je vaší specializací, ale prozrazuje to i váš spíše věcný autorský styl. I když fabulujete, děj příliš nekošatíte. 

To je zajímavé, že na vás tak působím, protože já jsem všechno jiné než věcná. Já jsem extrovert, jdu po povrchu, všechno mě zajímá, vždycky se nadchnu pro něco nového a do toho se vrhnu. A přitom se snažím udělat si v tom svém bláznivém životě plném lidí a dětí, zahrad a baráku a psů a aktivit pořádek. Když píšu, používám spoustu excelových tabulek, seznamů a nástěnek a na pracovním stole si průběžně dělám hromádky, abych to proboha všechno našla. Ve skutečnosti jsem chaotička a je to jen můj způsob, jak se se vypořádat se světem. A vůbec nejhorší pro člověka mého typu je psát detektivky. To je opravdu zvláštní forma sadomasochismu! V detektivce do sebe musí všechno zapadnout jako puzzle. Nesmíte udělat žádnou botu, protože čtenář je vždycky chytřejší než autor, a navíc se v příběhu může vracet.

 

Jak jste přišla na téma, které jste zpracovala ve vaší první detektivce Mrtvá z golfového hřiště?

Jednoduše. Ráda bych se svým mužem žila spokojeně i ve stáří, proto jsem hledala nějakou společnou aktivitu. A golf mi připadal ideální. Naivně jsem si myslela, že budeme chodit po zelených pláních, budeme popíjet, kouřit a já občas prásknu do míčku. Ale netušila jsem, jaká je to dřina naučit se hrát golf.  A když už jsem byla hodně zoufalá a brečela na hřišti, napadlo mne, že napíšu detektivku a za trest zavraždím mistryni klubu. Zajímavé je, že v okamžiku, kdy jsem ji nechala zabít, najednou mi ten golf začal jít. Takže mám vyřízeno, hotovo a můžu se věnovat něčemu jinému.

 

Čerpáte náměty i ze své advokátní praxe? A dokážete napsat knihu, která má i dobrý konec?

Samozřejmě, příběhy z mé praxe mě inspirují. Třicet let za mnou přicházejí lidé a svěřují mi svá trápení. A já mám tu výhodu, že se ze všech těch frustrací svých klientů mohu vypsat. To jenom vystavíte příběh, vymyslíte nějakou zajímavou zápletku a na konci je mrtvola. Kdysi jsem se pokusila o love story, takovou tu ženskou literaturu, dokonce celá jedna moje kniha se jmenuje Láskyplné povídky, a tehdy jsem si řekla, že napíšu jen dobré konce. Jenže to je plané. Dobrý konec prostě příběhu nedá šťávu. Skutečně zajímavý příběh je ten, když je na konci mrtvola. Ostatně, Láskyplné povídky jsou „láskyplné“ v uvozovkách, kromě dvou povídek končí špatně. A to je fajn, protože se to hezky píše a hezky čte.

 

Je váš muž vaším prvním čtenářem?

Zdvořilostní odpověď pro literární nadšence je ano, a také, že je mým prvním kritikem, ale ono to tak není. I když američtí autoři to o svých manželkách rádi tvrdí. Můj muž je inženýr. Inženýři čtou inženýrské příručky. A můj muž je navíc tak trochu Sheldon Cooper z Teorie velkého třesku. Introvert, který je myslí pořád někde jinde. Nad mou novou knihou obvykle řekne – no dobrý, dobrý –, a tím to končí. Ale pravdou je, že mě podporuje a nechá mě dělat, co chci. Myslím, že asi dvou nebo třech křtů mých knih se zúčastnil.

 

Nad vaší knihou Jak chovat muže aneb Manuál pro otrlé jsem se upřímně bavila. Vyzkoušela jsem si, že stojí za to číst ji nahlas, nejlépe spolu s dalšími ženami, kamarádkami. Tahle inteligentní, vtipná, nekorektní a tu a tam také sarkastická příručka radí, jak dosáhnout „domácího klidu“. Ale vážně – pokusila jste se touto knihou maskovat svou závislost na mužích? 

Ano, přiznávám, že mám muže strašně ráda a že byly doby, kdy jsem je měla radši než všechny ženy kolem sebe. Muže potřebuji ke svému životu. Takže tahle kniha vůbec není proti nim, ale právě naopak. Jde o druhý díl z mé volné trilogie. První knížka, kterou jsem napsala se sexuologem Radimem Uzlem, se jmenuje Jak se žije padesátkám a je určena ženám, které překročily tuto metu.  Vždycky jsem si myslela, že žena, která dosáhne padesáti let, je pro své okolí mrtvá… Například, když moje máti měla padesátku, nechápala jsem, proč si dala šít novou sukni. Přece je jí padesát! Tak k čemu nová sukně?! Mé matce je teď 86 let a je mladší než já, nosí barevnější oblečení, má gelové nehty, permanentní make-up a tak. Teprve když jsem sama oslavila padesátku a zjistila, že se nic neděje, že moje tělo je pořád stejné, vyřídilka stejná, že mi chutnají stejné věci, dál se mi líbí muži, tak jsem s Radimem Uzlem napsala tuto knihu. A o rok později vznikla další – Jak chovat muže, v níž jsem si vylila srdce, jak to mám doma s tím mým Sheldonem Cooperem těžké. Současně je to ale i kompliment, protože já svého muže miluju. Takže jde o úsměvný pohled na to, jak ženy chovatelky mají muže „chovat“, aby jim bylo dobře.

 

Jako jednu z osvědčených taktik na cestě „k domácímu klidu“ doporučujete svým čtenářkám vyvarovat se tzv. Velké výslechové pětky…

Ano, to jsou otázky, které je třeba si jednou provždy zakázat:

Kam jdeš?

Kdy přijdeš?

Kdes byl tak dlouho?

Proč jsi mi nezavolal?

A zejména: Na co myslíš?

Je zábavné, že tuhle knihu nejčastěji kupují maminky a tchyně svým dcerám a nevěstám. Představuji si, jak ty mladé holky–feministky jsou asi z téhle kníždy nadšené.

 

Vy jste si ale také prošla feministickým obdobím. Jak vzpomínáte na své působení v roli ministryně spravedlnosti ve vládě Jana Fišera?

To období bylo hodně hektické a bolestné. Domnívala jsem se, že je třeba, aby se každá žena vyrovnala mužům stejnými zbraněmi, takže jsem se jim snažila dokázat, že jsem taky dobrá. Přitom jsem musela překonat pochybnosti, jestli jestli jsem na politiku dost chytrá. Myslela jsem si, že na těch nejvyšších místech jsou ti nejlepší, nejvzdělanější, nejchytřejší, ti s tou vizí, ti, co přesně vědí, jak to má být, a dokonce jsem doufala (na základě všech těch knih a amerických filmů), že mnoho kroků dopředu vědí, jak se to bude dělat. Až tam jsem zjistila, že jsem si s tím vůbec nemusela dělat starosti. A že i tady, stejně jako všude jinde, platí Gaussova křivka.

Časem jsem pochopila, že když budu bojovat s muži jejich zbraněmi, sedět na nekonečných jednáních a hodiny a hodiny debatovat, přestanou mě brát jako ženu. A samozřejmě, buďto se pak ze mě stane muž, anebo prohraju, protože s těmi mužskými zbraněmi to neumím. Tehdy jsem nosila výhradně kalhotové kostýmy, odpustila jsem si hluboké výstřihy a svoje typická gesta. Chtěla jsem vypadat tak, jak má vypadat správný ministr. A chtěla jsem se zalíbit všem. Dnes si myslím, že je skvělé být ženou a že my ženy máme zbraně, na které si muži netroufnou.

 

Co byste poradila nastupujícímu ministru spravedlnosti Pavlu Blažkovi?

Pavlu Blažkovi radit nemusím, protože on problematiku justice a soudnictví dobře zná. Proto také ví, že justice je konzervativní oblast a že nemá smysl pouštět se do nějakých systémových změn.

 

Jste mimo jiné zakladatelkou Unie rodinných advokátů. Proč je dnes pro rodinného advokáta tak těžké odhadnout, jak může dopadnout případ jeho klienta?

Zatímco před třiceti lety jsme měli poměrně jasné právo a klientům jsme mohli říci: tohle je ve shodě s právem, suďte se a vyhrajete, nebo naopak: tohle jste promlčel, k soudu vůbec nechodťe, ušetříte si peníze, v současnosti neexistuje jasný řád. Právo je natolik různorodé, neustále se mění a je ho tolik, že se v něm žádný právník nemůže zcela orientovat. Takže když za mnou dnes přijde klient, řeknu mu: možná vyhrajete, možná ne. Záleží na tom, jestli se v čase mění zákon, který soudce to dostane, jestli použije ten nebo tamten judikát. V mé specializaci na rozdíl od jiných oblastí je maličko práva ve smyslu paragrafů a zákonů – tak deset patnáct procent, zbytek jsou vztahy, psychologie, komunikace, což jiné kolegy děsí. Mne to naopak inspiruje k tomu, abych nastavila taktiku a strategii. Moje první otázka klientovi, který se chce rozvést, je, co je jeho cílem. Řada lidí má totiž zkreslenou představu. Příklad: většina dnešních tatínků chce střídavou péči. A když ten tatínek pracuje deset dvanáct hodin, tak jak ji chce realizovat? Takže rozebíráme, jestli opravdu touží po střídavé péči, anebo jestli toho chce dosáhnout jen na papíru, protože tak to mají jeho kolegové a kamarádi, anebo tím chce vyhrát nad maminkou. Velmi často zjistím, že klient by rád dosáhl hned několika cílů, které ale není možné zvládnout. Pak terapeuticky hledáme cesty, jak k tomu cíli dojít.

V Unii rodinných advokátů se snažím vychovávat své kolegy tak, aby se zastavili, nespěchali s právními cestami, protože když jeden z účastníků rozjede spor, už neexistuje možnost, jak vztahy zlepšit.

 

Do jaké míry může znesvářeným rodičům pomoci metoda tvz. mediace?

Princip mediace spočívá v tom, když odborník, který umí lidi otevřít, zjišťuje jejich zájmy a snaží se je navést tak, aby zvolili oboustranně přijatelné řešení. K tomu je ale třeba, aby obě strany sporu přistupovaly k řešení dobrovolně. Pokud soud nařídí v rodinných vztazích mediaci, tak se ta dobrovolnost vytrácí. A když jeden z účastníků hraje nějakou hru a přišel na setkání jen proto, aby vytáhl informace z toho druhého, tak se mediace nepovede. Obecně má tato metoda velký efekt například ve sporech zaměstnavatel – zaměstnanec anebo ve sporech zdravotnických, protože tam existuje oboustranný zájem. Ale v rodinných vztazích je úspěšnost jen kolem čtyřiceti procent.

 

Všímá si Unie rodinných advokátů toho, že někteří advokáti během rozvodových řízení vystupují tak, jak jsou zvyklí z oblasti obchodního práva? Že často volí agresivní metody, které ještě přispívají k naprostému rozbití vztahu mezi rodiči dětí?

Máte úplnou pravdu. Dříve si advokáti mezi sebou obvykle stěžovali na soudce nebo na vlastní klienty. A dnes? Největší průšvih je, když se do rodinného sporu pustí kolega z jiné oblasti, třeba obchodní právník, nebo někdo, kdo dělá trestní věci, a myslí si, že rodinné právo je úplná brnkačka, protože je to přece jen pár paragrafů. A že tedy klidně může rozvádět nějakého manažera. Takový advokát, který nezná zvyky, terminologii a u soudu vystupuje agresivně, nadělá velikou škodu. Ovlivní klienta, ten jde jeho zásluhou špatnou cestou a vyjednávání obou stran se nedaří. Unie rodinných advokátů se snaží dosáhnout toho, aby se advokáti, podobně jako je tomu například u lékařů, drželi své specializace.  

 

Vždycky mě zajímalo, jestli má advokát potíže se svědomím, když obhajuje řekněme tu Mirka Dušína a tu Mažňáka…

K tomu máme tříletou koncipientskou lhůtu. Ještě předtím, než právník po škole složí advokátní zkoušky, projde si kolečkem u soudu a tam se velice brzy ukáže, zda je schopen hájit vraha nebo jiné pachatele trestné činnosti. Pokud ne, pak směřuje do jiné oblasti práva. Ale je třeba si uvědomit, že my advokáti nehájíme vraždu, ale pomáháme člověku využít všechny zákonné prostředky, které má. A obdobné je to v obchodní oblasti. Mně by třeba dělalo velký problém napsat nevyváženou smlouvu, což je dnes běžné. Přijde za vámi klient a řekne, napište mi smlouvu s mým obchodním partnerem, abych ji mohl vypovědět jenom já. To my umíme. Aby se ta smlouva na první pohled tvářila jako vyrovnaná, a přitom byla jednostranná. A v rodinném právu to funguje tak, že ti nemorální rodinní advokáti zastupují klienta tak, jak si přeje. Například pokud jeden z rodičů chce úplně odříznout druhého rodiče od výchovy dětí. To já nejsem schopna udělat, protože vidím, že pro to dítě je nejlepší, když se stýká s oběma rodiči.

 

Ačkoli nejste psycholožka, pustila jste se do knihy s názvem Vztahy, 7 + 1 osudových omylů. Co vás k tomu přimělo?

Žijeme v unikátní době, v první době na světě vůbec, která hovoří o emocích. Ve skutečnosti to, co jsme, z nás dělají emoce. V Japonsku a jiných asijských zemích to vědí, a proto učí děti rozpoznávat emoce už na základní škole. Vyplatí se to, protože, to, jak vycházíme ve vztazích – a neplatí to jen pro manžele, ale i pro sourozence, pro děti a rodiče –, to všechno souvisí s našimi emocemi. Základních emocí je asi 7, ve skutečnosti je jich na 120.

 

Dáváte čtenářům své knihy nějaké doporučení?

Ano, zkoumejte, co se s vámi uvnitř děje. Jak vám je teď. Je dobré vědět, že do každého našeho rozhodnutí se promítají silné emoce a že úspěšného kompromisu lze dosáhnout pomocí komunikace.

Na celém světě lidé rádi sledují americký seriál Přátelé. Proč? Protože jeho hrdinové jsou srozumitelní. I když anglicky nerozumíte ani slovo, už na první pohled z výrazu hercovy tváře pochopíte, jakou právě prožívá emoci. Jeden z přátel má radost, druhý je naštvaný, další je vyděšený… Jenže my nejsme herci. Trpíme předsudkem, že jsme pro okolí čitelní. Ne, nejsme. Naše mimika často nezrcadlí to, co se odehrává v naší mysli. Z toho plynou velké komunikační problémy. My vlastně netušíme, co se v tom druhém děje. Nevíme to, protože jsme neprošli žádným výcvikem a protože se nebabráme ve svých emocích. Nenaučili nás to. Za den nás potká spousta emocí. Emoce mají všichni, dokonce i můj introvertní muž, na kterém není vidět vůbec nic. Budťe v klidu, všechny emoce jsou v pořádku.

A teorie o emocích říká: přiznejte si je aspoň sobě. My starší jsme z generace, kdy se emoce moc nepodporovaly. Copak ty radostné, ty úsměvné! Ty dáváme najevo. Ale ty bolestné?  Když nám někdo ublíží ve vztazích… Dnes už víme, že když se lidé hodně trápí a neodžijí si negativní emoce, nedostanou je ze sebe, tak onemocní nebo se zraní anebo si založí na nějaký problematický životní scénář. Často dokonce opakují model, který do nich do jejich čtyř pěti let vložili rodiče.

Moje maminka mi například říkala: ovládej se. Nesmí to na tobě nikdo vidět. Takže i kdyby mě teď bolelo břicho, tak já se na vás budu usmívat, protože hraju nějakou roli. Pokud vám ale tyhle životní scénáře, v nichž se ocitáte jako ve spirále, nevyhovují, pak je můžete změnit.

Tato kniha vypráví z mého pohledu o největších chybách a omylem v našem životě nebo špatných předpokladech, s nimiž vstupujeme do partnerského vztahu. Tohle je teorie varování. A ta teorie objasňuje, s jakými lidmi se dáváme dohromady.

 

Vyzkoušela jste si mnohé, o čem v knížce píšete, na vlastní kůži? Dokážete si třeba uhlídat své hranice a říci ve vztahu NE?

Dnes je to tak, že žádné normy pro vztahy neexistují. Abyste dostala aspoň kapičku práva, tak vám tady ocituji můj oblíbený paragraf 3 odst. 1 z nového občanského zákoníku. On vlastně není úplně nový, ve skutečnosti je inspirován americkou ústavou: „Každý má právo jít za svým štěstím.“ My právníci jsme si tenkrát říkali, taková pitomost, no jo, tak ať to tam je, vždyť je tam 3 000 paragrafů, na jednom nesejde. Ale ve skutečnosti je to ta největší změna od roku 2014, odkdy platí nový občanský zákoník. Chcete vědět proč? Protože v době před dvaceti třiceti lety existoval jasný společenský úzus, jak se k sobě lidi chovají. Jak se chovají muži k ženám, rodiče k dětem, jak se chovají slušně vychované děti a jak mají rodiče vychovávat děti, aby z nich vyrostly slušné děti. A jak je tomu v současnosti? Podle paragrafu 3 odst. 1 má každý z nás právo hledat vlastní štěstí, z čehož plyne, že žádné štěstí není lepší než moje.

Tenhle paragraf, který v rodinném právu působí tolik komplikací, je paradoxně oporou pro to, abyste se ptali sami sebe, jaká je vaše představa o tom, jak má váš vztah vypadat. Jestli máte jako žena vařit, nebo nemáte. Zeptejte se sami sebe, jestli to chcete. A pokud ano, tak to udělejte. Problém ve vztazích není v tom, že bychom se neměli rozcházet, problém je v tom, že se neptáme, co chceme. Že často děláme to, co se od nás očekává. Anebo to, co chce ten druhý. Například já jsem mnoho let ve vztahu s mým mužem hrála sportovkyni a čekala jsem, že to ocení. A přitom jsem žila v mylném přesvědčení. On je ten maličko ovládající a já jsem ta maličko submisivní, takže jeho by vůbec nenapadlo jít recipročně se mnou na procházku, protože on to nechce. A mně trvalo třicet let, než jsem byla schopna říct, že já na to kolo dnes nepojedu.

 

Co je ještě horší než to, že nám zrovna nefungují vztahy?

Tuhle knihu jsem psala v období pandemie a jako extrovert jsem si uvědomila, jak moc mi vadí ta odlidštěnost během lockdownu. To, že musím být zavřená doma, že nemůžu jít do kavárny, do restaurace, že se nemůžu volně pohybovat po městě. Moje maminka v důsledku lockdownu přestala vycházet z domu. Jakmile přestala vycházet, zhoršila se jí pohybová schopnost, takže teď je z ní taková vetchá babička. Na moje doporučení, aby denně alespoň 500 x obešla byt anebo si na chvilku vyšla ven, sílu prostě neměla. Tehdy jsem si uvědomila, že je pořád lepší, když se trápíme se vztahy a pokud je zbabráme, trpíme, protože vůbec to nejhorší, co nás může potkat, je osamělost.

 

 

Vizitka

Daniela Kovářová

Česká advokátka a spisovatelka. Vystudovala právnickou fakultu v Brně a od roku 1990 je advokátkou, v letech 2008-2012 řídila Justiční akademii, 14 měsíců působila jako  ministryně spravedlnosti v úřednické vládě Jana Fischera. Vyučuje právo na vysoké škole, vede advokátní kancelář v Praze zaměřenou na právo rodiny, stojí v čele Unie rodinných advokátů a přednáší etiku advokátním koncipientům. V denním tisku komentuje veřejné dění a popularizuje právo a justiční problematiku. Beletrii píše od mládí, Vztahy, 7+1 osudových omylů jsou její osmnáctou knihou.

Mohlo by vás také zajímat...

BROUMOV: Lektorky Maiwaldovy akademie Vzdělávacího a kulturního centra Broumov připravily nový vzdělávací program Příběh knihy, který se inspiruje historií, rukodělným řemeslem mnichů a klášterní knihovnou. Během tvořivého programu budou žáci a studenti poznávat knihařské řemeslo, středověkou vazbu knih a vyrobí si svůj vlastnoručně šitý knižní blok.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Památky
Co se děje
18.01.2022

BERLÍN: Krátkometrážní animovaný snímek režisérky Lucie Sunkové Zuza v zahradách se probojoval do soutěžní sekce Generation Kplus Competition 72. ročníku Berlinale. Tato kategorie věnovaná dětskému publiku každoročně nabízí desítky krátkometrážních titulů včetně těch animovaných. Posledním zástupcem české animace byl v roce 2020 studentský snímek Lístek, který vytvořila ve zlínském ateliéru Animované tvorby UTB Aliona Baranova.

Celá ČR, zahraničí
Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly
Co se děje
18.01.2022

ČR-ZAHRANIČÍ: Třídílná minisérie Podezření, kterou pro Českou televizi napsal scenárista Štěpán Hulík, se ve slavnostní zahraniční premiéře představí příští měsíc na dvaasedmdesátém ročníku mezinárodního filmového festivalu Berlinale. Série bude uvedena v prestižní sekci Berlinale Series jako historicky vůbec první seriál nejen z Česka, ale také ze střední a východní Evropy.

Celá ČR, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Soutěže a festivaly
Co se děje
17.01.2022

PRAHA: Stejně jako v mnoha dalších oborech jsou i v architektuře dneška zcela zásadní otázky udržitelnosti. Jedním z průkopníků takto pojaté architektury budoucnosti je respektovaný švédský ateliér White Arkitekter, jehož práci představí Galerie Jaroslava Fragnera na výstavě s názvem A Heart of Wood. Již tento čtvrtek 13. ledna ji zahájí vernisáž spojená s přednáškou architektů Oskara Norelia a Roberta Schmitze, autorů unikátní dřevěné výškové stavby Sara Kulturhus, dvacetipatrového multifunkčního kulturního centra a nové dominanty pětatřicetitisícového města Skellefteå v severním Švédsku.

Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Architektura
Co se děje
14.01.2022