Město cukru proměněno v obří zahradu

V historii nemělo Löbau nikdy příliš významnou úlohu a snad jen poloha na železniční trati Drážďany – Görlitz mu dodala na prestiži v polovině devatenáctého století a současně ovlivnila výrazně jeho průmyslový a společenský rozvoj. Město je zmiňováno míšeňským biskupem Brunem, poradcem českého krále Přemysla Otakara I. v roce 1221. Původ města v lužické srbštině Lubij nebývá blíže objasňován, svědčí však o slovanském osídlení.  Společenské postavení města v Lužici, součásti českého království, bylo posíleno vstupem do svazku šestiměstí za vlády Karla IV. v roce 1346, což mělo vést k posílení měšťanského stavu proti šlechtě. Významnou roli sehrálo šestiměstí v době husitské, kdy si města Bautzen, Löbau, Görlitz, Kamenz, Lubaň a Žitava navzájem vypomáhala při vedení války. Spolek s ekonomickým i politickým vlivem v dějinách Horní Lužice definitivně  zanikl v roce 1815.

I přes své menší postavení v království mělo pro české panovníky strategický význam, ale i pozdější sasští vládci se mohou pochlubit řadou památek, které zde zanechali. Jednou z nejzajímavějších staveb je věž na nedalekém vršku. Na okraji města na 448 metrů vysokém kopci Löbaurer Berg (Lubijska hora) se pyšně uprostřed hustého lesního porostu tyčí stavba. Filigránská ornamentální skladba nosné části, schodů i vyhlídek je pozoruhodným dílem a každá částečka si zaslouží pozornost. Kdo vystoupá všech sto dvacet schodů až do výšky 28 metrů nad úrovní terénu, je posléze odměněn nádherným pohledem na okolní pahorkatinu Horní Lužice. Unikátní, v Evropě ojedinělé dílo, bylo postaveno v roce 1854 na objednávku místního pekaře.

Vedle exkluzivní věže se město chlubí i radnicí, pozdně barokní stavbou, s orlojem a charakteristickou věží, připomínající svou předchůdkyni – gotickou radnici. V místním muzeu jsou exponáty řemeslníků a historické dokumenty konventu šestiměstí. Zajímavou stavbou je také kostel svatého Jana, kde se konají pravidelné koncerty a výstavy.

V devatenáctém století se město vyvíjelo v průmyslové centrum mezi lužicko – srbskými vesnicemi, ale jeho postavení se zdaleka nerovnalo významu Žitavy nebo Görlitzu. Ve dvacátém století se však Löbau představilo jako místo oblíbených zahradnických výstav v Sasku. Od roku 1996 se svým zaměřením pro ekologii a architekturu krajiny, rozmanitostí a současně plošným ztvárněním se staly zahradnické výstavy oblíbenými nejen saskými obyvateli. Výstavy navštěvovali i lidé ze sousedních států, obzvláště s oblibou milovníci zahrádek z České republiky.

Ve většině německých zemí jsou pořádány rozsáhlé prezentace přírodní krásy každé tři roky, a to už od roku 1970. Obyčejně zahajují koncem dubna nebo začátkem května a končí v říjnu. Půl roku jsou otevřeny brány uměle vytvořené zahrady, která se po skončení výstavy stává veřejným parkem se spoustou různých zábavných prvků, uměle vytvořených přírodních koutků, kde najdou často nové uplatnění služby v cestovním ruchu. V průběhu šesti výstavních měsíců jsou nabízeny bohaté kulturní programy, sportovní soutěže každodenně, takže návštěvník zde může prožít nejen jeden den, ale i několikdnů krátké dovolené v nádherné přírodě a využit rozmanitosti kulturní nabídky.

 Každá z dosavadních saských výstav se prezentovala na některém území, kde dříve býval industriální objekt a za který se dnes výstava nabízí přetvoření příměstské krajiny na místa klidu, odpočinku, rekreace a sportu. Taková území vytvářejí v okolí města nádherné přírodní scenérie, vznikají nové objekty a je současně řešena i logistika dostupnosti do nově otevřené dříve devastované příměstské oblasti. V samotné Spolkové republice jsou tyto výstavy pořádány jž po čtyřicet let, od roku 1989 pak začaly vznikat i v zemích bývalé NDR.

Obyvatelé Euroregionu Nisa měli příležitost navštívit již druhou výstavu v Trojzemí. První výstava v prostoru Westparku, v západní části města Žitavy, dnes jeho části Weinau, přivítala návštěvníky unikátního území na úpatí Žitavských hor v roce 1999. Místo povrchového dolu nazývaného „Glück auf – Zdař Bůh“ vzniklo rozsáhlé území s šedesátihektarovou vodní plochou zaplaveného dolu, muzeum v přírodě, autokempink, pláže, restaurace a další zařízení. Svou rozlehlostí a unikátností specifických pro jednotlivé regiony se nedaly zahanbit ani další zahradnické výstavy v Grossenheimu, Oschatzu a v roce 2009 v Reichenbachu. V roce 2012 otevřelo brány zahradnické výstavy již druhé město Euroregionu Nisa v Tojzemí, město Löbau.

V současné době se vývoj města začleňuje do projektů cestovního ruchu a samotná výstava měla změnit prezentaci města a okolí, aby bylo pro návštěvníky přitažlivější a nebylo prázdným místem v regionu. Důvodem je rovněž využití průmyslové plochy, která dříve sloužila jako prostor pro logistiku a výrobu cukru. Od šedesátých let tady rozvíjel výrobu cukru velký cukrovarnický kombinát „Zuckerwerke VEB – Ernst Thälmann“. V roce 2000 soukromá společnost zastavila výrobu cukru a přeložila ji do Polska. Z celého cukrovaru využili autoři výstavy pouze sklad, ve zbylé budově byla gastronomie a část výstavy květin. Podobně jako cukrovarnictví vznikaly v Löbau i textilní továrny. Počátek devatenáctého století byl ve znamení výroby a barvení přízí, později se zaváděly dílny s mechanickými stavy. Po revoluci byla velká bavlnářská továrna zprivatizována a výroba v roce 1994 ukončena. Pozeme firmy se stal součástí zahradnické výstavy a po ní pak příměstskou rekreační zónou.  Z nákladového nádraží byly vybudovány prostory pro parkování automobilů a autobusů.

Dvacetihektarová plocha na jihovýchodě města, propojená výhodně na celkovou logistiku okolí, otevřela své brány výstavy 28. 4. 2012. Návštěvníci mohli obdivovat krásu nejrůznějších rostlin a nádheru mnoha druhů květin. Pro každý den připravili pořadatelé několik kulturních představení s účastí převážně domácích umělců z regionu. Výstavní areál slouží i dnes pro příležitostné kulturní akce. Z Liberce se dostanete do Löbau pohodlně přes Žitavu po překonání 55 kilometrů přibližně za hodinu.