K výtvarnému umění přistupuji jako k ženám

Proč se lékaři zajímají o tak kontrastní oblast, jako je výtvarné umění? Ve vašem případě o moderní výtvarné umění z druhé poloviny 20. století.

Nejspíš proto, aby nějakým způsobem odlehčili svou profesi. Život zodpovědného lékaře není lehký, a nejde jen o enormní časové vytížení. Přitom je to člověk jako kdokoli jiný, má stejné potřeby a stejné tužby, a tak hledá protiváhu. Nejčastěji se nabízí umění nebo třeba sport. V mém případě je to právě výtvarné umění.

 

Jaký prospěch mají vaši pacienti z toho, že sbíráte obrazy a sochy?

Určitě jsem mnohem vyrovnanější a mám větší nadhled. Jestliže se lékař dokáže psychicky i fyzicky odreagovat a ve svém soukromém životě je dobře zakotvený, tak se mu medicína dělá lépe.

 

Jakou roli ve vaší sběratelské zálibě hrají emoce?

Klíčovou. S mou ženou sbíráme především emocionálně, jen to, co se nám líbí. A můžu říct, že v naší sbírce, která se během let poměrně rozrostla, je jen málo obrazů nebo soch, u nichž bych si dnes musel říci, že jsme se tenkrát mýlili. Víte, já k výtvarnému umění přistupuji jako k ženám. Mám ho rád, ale nerozumím mu. (smích)

 

Vzpomenete si na první „úlovky“ do sbírky?

Několik obrazů a soch jsme získali od dnes už trochu pozapomenutého brněnského výtvarníka Karla Kryla, ale naše tzv. velké sbírání začalo dvěma akvizicemi. První obraz byl od Františka Grosse Hlava astronauta z roku 1971 a první plastika Zvídavá socha z roku 1973 od Vladimíra Preclíka. Je to už hodně dávno, ale obě tato díla dodnes patří k těm nejoblíbenějším, často se k nim vracíme. Pak následovaly obrazy dalších členů Skupiny 42, například malíře Bohumíra Matala a sochaře Ladislava Zívra.
Nikdy jsme nedělali rozdíly mezi sochami a obrazy. Sbírali a sbíráme to, co nás oslovuje, tedy výtvarná díla, ke kterým najdeme vztah. Někdy vidíme silné vazby mezi obrazy a sochami, například sochařskými kresbami Ladislava Zívra, Vladimíra Preclíka či Nikose Armutidise. Nebo naopak kresby a malby Františka Grosse svou formou často připomínají návrh na plastiku.

 

Kde nejčastěji výtvarné umění nakupujete?

Zásadně nenavštěvujeme dražby. Všechny obrazy i sochy jsme si vybrali v ateliéru přímo od výtvarníků. To sice vylučuje rozčilení a stres při dohazování ceny v aukci, ale napětí to neubírá. Někdy může být oddalování výběru i jakási hra, vlastně prodlužování rozkoše ze získání díla.

 

V případě sochaře Vladimíra Preclíka nešlo jen o vztah umělce a sběratele. Byli jste i dlouholetí přátelé. Znali jste se už z Jaroměře?

Ne. Vyrůstali jsme sice ve stejném východočeském městě, ale Vladimír Preclík byl přece jen starší, takže jsme se minuli. Můj tatínek se ale s rodinou Preclíkových stýkal, a já si vzpomínám, že jsem si během jedné návštěvy všiml, že na skříni stojí takové divné hlavy – byla to Česká avantgarda, což jsem pochopil až mnohem později. Zpětně to pro mne byl úžasný zážitek.
Vybavuji si první setkání v jeho pražském ateliéru, které mi domluvil jeden brněnský sběratel. Šel jsem tam s velkými obavami, a narazil jsem na neobyčejně laskavého člověka. Když jsem se zajímal o to, kolik stojí Zvídavá socha, zeptal se mne, kolik mám peněz. Po pravdě jsem odpověděl, že moc ne, a přesto nakonec dřevěná plastika pojednaná v barvě byla moje. Dodneška mi dělá velkou radost.

 

Po letech jste spolu začali nečekaně spolupracovat také jako kolegové z akademického světa. Prospěl Vladimír Preclík Brnu?

Velmi. V devadesátých letech minulého století jsme působili současně jako děkané dvou brněnských fakult – já na lékařské na Masarykově univerzitě a on na Fakultě výtvarného umění Vysokého učení technického. Ta škola byla čerstvě založená a potřebovala do čela osobnost. A Vladimír Preclík tuto úlohu nepochybně splnil.

 

Dokonce jste působil i jako jeho osobní lékař…

Dá se to tak formulovat, především v letech, kdy žil převážně v Brně. Bohužel Vladimír byl tvrdohlavý pacient. Říkal jsem mu, musíš na preventivní vyšetření tlustého střeva, máš ten věk, ale on to nechtěl připustit. Zemřel předčasně. Byl by tu ještě alespoň 10 let.
Ale moc mě potěšilo, když se v knize Sochařům se netleská vyjádřil, že jsem se od té doby stal jeho přítelem. Toho si velice vážím.

 

Dokladem tohoto porozumění je i četná korespondence, v níž jste si vzájemně kladli otázky a hledali odpovědi. Na co jste byl u Vladimíra Preclíka zvláště „zvědavý“?  

Kladl jsem mu otázky, od těch docela obyčejných až po otázky strašné… Jednou jsem se ho zeptal, jaký je jeho vztah ke smrti a k umírání, a on mi čtrnáct dní neodpovídal, potom mě trochu vynadal, a teprve pak mi odepsal. Nejčastěji jsem se ptal na běžné věci z výtvarného umění nebo ze života – na to, co baví dva stárnoucí muže.

 

Najde se ve vaší sbírce vzpomínka na vašeho tatínka, který vás jako jaroměřského kluka zasvěcoval do tajů výtvarného světa?

Samozřejmě, ale jsou to samé nostalgické věci. Můj tatínek miloval impresionisty, já bych si je už dnes nekoupil. Jako pieta je tam i několik obrázků z rodiny mé i mé ženy. Celá jedna místnost je věnována realistům.

 

Kdybyste měl opravdu neomezené množství finančních prostředků, jaký autor by ve vaší sbírce nemohl chybět?

Henry Moore, slavný anglický sochař. A pak také Joan Miro se svými obrazy. S nimi pociťuji intenzivní radost a štěstí.

 

Žijete život, jaký jste si představoval?

Mnohem lepší! Já jsem si nikdy nemyslel, že povedu velkou kliniku, že se stanu děkanem lékařské fakulty, že budu šest let ředitelem Masarykova onkologického ústavu, a že budu moci sbírat výtvarné umění, které mě bude opravdu těšit. Můj život předčil moje očekávání.

 

Mimochodem, čemu se teď po odchodu do penze nejvíc věnujete?

Stále ještě působím v České onkologické společnosti, kde se snažíme některé věci zorganizovat lépe, než byly dosud, a myslím, že se nám to postupně daří. A pak je tu univerzitní kampus… Jsem velmi rád, že jsem od počátku mohl být členem ideové skupiny, která stála u jeho zrodu. Dnes je to architektonicky krásný komplex, situovaný vedle Fakultní nemocnice v Bohunicích. Společně s prof. RNDr. Eduardem Schmidtem, jedním z otců tohoto projektu, se nám podařilo prosadit myšlenku, aby jeho součástí bylo také menší muzeum moderního umění.

 

Odkud se v této souvislosti bralo vaše přesvědčení a váš entuziasmus?

V posledních 25 letech, když jsem jezdil po světě jako profesionál – onkolog a navštěvoval nejrůznější školy a kampusy, všude jsem viděl, že takové propojení s uměním – a zvláště výtvarným – existuje, ať to bylo v západní Evropě nebo ve Spojených státech amerických. Založili jsme skupinu laiků i odborníků (kunsthistoriků, galeristů, architektů) a samozřejmě akademiků a vytvořili jsme podmínky, aby součástí kampusu byla i výtvarná díla. Kdykoli se stavěl nový pavilon, už předem jsme mysleli na to, aby zbyly peníze i na pořízení sochy. A to se nám dařilo. Takže dnes na pěti fakultách máme galerii krásných, monumentálních soch od řady známých autorů. Stavba univerzitního kampusu sice v loňském roce skončila, v dohledné době se tedy nebude nic realizovat, ale my bychom i nadále rádi pokračovali v instalaci dalších soch. Místo tu pro ně stále je.

 

Nedávno se objevila snaha vrátit do praxe zákon, který už v Čechách kdysi existoval a je běžnou součástí legislativy řady západních demokratických zemí – tzv. 1% na umění.  Tedy aby při výstavbě veřejných budov bylo z části finančních prostředků jako součást stavby realizováno výtvarné dílo. Dosud se ho sice nepodařilo prosadit, ale vy jste v Brně zákon předběhli a poradili si jinak.

My jsme ho nepředběhli, protože jsme ho znali z doby komunismu. Obecně bych ho uvítal, protože ta zkušenost z minulého režimu je jednoznačně pozitivní, byť polovina soch není tak dobrá, jak byly prezentované. Ale na druhou stranu se mezi nimi i v minulosti objevily skvosty.

 

Víte o tom, že vznikla iniciativa mladých lidí - umělců a historiků, říkají si Volavky a vetřelci, která tyto sochy dokumentuje a zachraňuje?  

Vím o tom a je to dobrá věc. Jsou to takové nenápadné plastiky na sídlišti. Škoda, že některé z nich už byly odstraněny. 

 

Brno má svým způsobem štěstí na umístění soch ve veřejném prostoru – a teď nemám na mysli jen univerzitní kampus – z nedávné doby vnímám poetickou kašnu na Náměstí Svobody s verši Jana Skácela nebo nekonvenční sochu markrabětě Jošta od Jaroslava Róny na Moravském náměstí.

A ještě před soudem, proti Joštovi, stojí krásná, monumentální socha Maria Kotrby. Já myslím, že takhle by to mělo být – kultura té které země se pozná i na tomhle příkladě. 

 

Existují nějaká kritéria, kterými se při výběru soch do kampusu řídíte?

Platí jediné hledisko, aby sochu schválila pověřená rada. A nezáleží na tom, zda jde o zavedeného umělce, nebo dosud neznámého, mladého, talentovaného tvůrce.

 

Můžete jmenovat některé autory zastoupené v muzeu moderního umění v kampusu?

Michal Gabriel, pražský sochař a někdejší děkan brněnské Fakulty výtvarných umění. Lukáš Rittstein, slovenský sochař Jozef Jankovič nebo nedávno zemřelý Aleš Veselý, bohem políbený sochař se židovskými kořeny, k nimž se vždy hrdě hlásil. Jeho realizace jsou k vidění v Izraeli a v Americe. Nádhernou výstavu mu kdysi uspořádali v Litomyšli. Nebo Olbram Zoubek – dvě autorovy plastiky, variace na téma Eva a Marie, které zdobí Anatomický ústav, jsme instalovali jako první. Zastoupen je tu samozřejmě Vladimír Preclík. Škoda, že byl tak tvrdohlavý a jeho socha Rozkvět vzdělanosti není provedena v barvě. On už to prostě nestihl, a když umíral, nepřál si, aby ji někdo jiný nabarvil. Ale i tak je to krásná socha!
Pozoruhodná díla máme také uvnitř kampusu, například od Dalibora Chatrného a jeho bratra Ivana, světově uznávaného umělce. A v těsné blízkosti jako kontrast visí plátno od Věry Kotlárové. Autorka, která vystudovala výtvarnou fakultu Masarykovy univerzity a v současnosti žije a tvoří ve zrušené dílně jedné brněnské továrny, maluje neuvěřitelné věci. Poprosil jsem ji o jeden obraz, abychom měli něco neformálního. Snažím se ji přesvědčit, aby zkusila štěstí v zahraničí, protože u nás je příliš malý trh. Dnes musí všichni odjet do Berlína – stejně jako kdysi do Paříže –, jinak nemají šanci!

 

Na co rád vzpomínáte v souvislosti s výstavbou univerzitního kampusu?

Když jsme kdysi začali vyjednávat s městem o pozemku pro stavbu, zjistili jsme, že je protkaný třemi metr širokými pásy, které patří majiteli bývalé cihelny, panu Kohnovi. Abychom mohli získat stavební povolení, bylo nutné se s ním vypořádat. Tak jsme po něm začali pátrat a zjistili jsme, že pan Kohn už zemřel, ale jeho rodina žije v Jihoafrické republice a v USA. Naši právníci se za nimi vydali vyjednávat. Cena byla vyčíslena na 30 milionů, což ve srovnání s 30 miliardami z rozpočtu na kampus byla samozřejmě drobnost. Přesto se právníci a rektor univerzity snažili rodinu přemluvit, aby nám jako vědecké a kulturní instituci pozemek darovala. Ale oni odmítli a my jsme částku zaplatili. A za tři měsíce přišlo 30 milionů na vědecký výzkum na Masarykovu univerzitu. To je přece úžasný příběh! A tady je cedule, kde je napsáno, že máme v Kampusu Kohnovu knihovnu.
A ještě jedna citace, která by vás mohla zajímat. Protože v kampusu pracujeme s mrtvými těly, najdete tu poděkování formou uměleckého díla: „Mrtví slouží živým.“ Autorem Piety z roku 2007 je Jaromír Gargulák: „Poděkování všem, jejichž tělesné pozůstatky se staly zdrojem poznání stavby lidského těla pro mnoho generací lékařů.“

 

Může výtvarné umění léčit?

Nikdo neléčí, ani lékaři, my jen upravujeme to, co chce příroda. A ta vždycky ovlivňovala lidský život nejvíc, ať to bylo v pravěku nebo v současnosti. Ale snad bychom mohli říci, že prostřednictvím výtvarného umění tak trochu napomáháme přírodě, abychom žili v hezkém prostředí.
Výtvarné umění je pro léčení obtížně použitelné. Upřímně řečeno skutečně ho vnímá kolem 5 % lidí. Ale stejně mám ohromnou radost, když vidím studenty, které výtvarné umění evidentně nezajímá, jak se učí a přitom se opírají o sochy. Je to jakýsi kultivovaný život na univerzitě.

 

Chtěl byste být dnes mladý? Vzhledem k možnostem studia a profesionálního uplatnění?

Já takhle neuvažuju, ale odpověď je jasná. Určitě. Protože být mladý je nepředstavitelně krásné už tím, že člověk nemá dostatek zkušeností. A co je hezčí než objevování!

 

I když ho čekají těžké věci?

Ale to on v úplném rozsahu nikdy neví.

 

Takže se s důvěrou pouští na cestu…

Ano. Takže chtěl bych. Ale já jsem spokojený. A kdybych měl zítra umřít, nemám s tím problém. Ta medicína je jednoduchá – když jste na lidi hodný a trochu jim pomůžete, tak můžete prožít opravdu smysluplný život.

 

Sochař Vladimír Preclík o lékaři Jiřím Vorlíčkovi v knize Sochařům se netleská (Lenka Jaklová, Gallery 2007):
Dnes už vím, co jsem tehdy u lékařů postrádal. Lidské slovo. Vypěstoval jsem si fobii na lékařské přístroje, které jsou možná neomylné, ale nepočítají s duší pacienta ani s jeho odhodláním žít. Dodnes si myslím, že vstup techniky do medicíny byl počátkem odcizení lékaře a pacienta. Když mi zkušený lékař přitiskl k mému hrudníku své studené ucho, věřil jsem, že do mě vidí jako do hubený kozy. Že odhalí, co ve mně opravdu je, a podle sluchu pozná, jak daleko mám do hrobu. Pravda, zjistí to i rentgen, ale ten mi nedokáže vysvětlit, zda mám naději na vyléčení, a jak dlouho ještě se budu válet na sanatorním lůžku.
Abych poněkud zmírnil toto tvrzení, připouštím, že v odborných a laskavých rukách lékaře je technický park pomocníkem, ale lidské slovo přece jen umí víc. Ověřil jsem si to po mnoha letech. Když jsem učil na VUT v Brně, dostal jsem těžkou chřipku. Tehdy se o mě staral MUDr. Jiří Vorlíček. Zjistil jsem, že se vlastně dávno známe. V Jiřím jsem časem získal nejen vynikajícího lékaře, ale i přítele. Právě on může za to, že od jisté doby už zase lékařům věřím. Mám jich teď – po návratu z Brna do Prahy – víc a důvěru si zaslouží.

 

Vizitka prof. MUDr. Jiřího Vorlíčka, CSc.  (* 24. 10. 1944)      
Absolvoval Střední všeobecně vzdělávací školu v Jaroměři a poté Lékařskou fakultu UJEP v Brně. Působil mimo jiné jako přednosta Interní hematoonkologické kliniky FN v Brně (1989 - 2010), děkan Lékařské fakulty Masarykovy Univerzity (1997 - 2003) a tamtéž jako proděkan (2003 - 2008).
V letech 2008 - 2014 byl ředitelem brněnského Masarykova onkologického ústavu a od roku 2002 do roku 2015 předsedou České onkologické společnosti ČLS JEP. Je nositelem medaile za Zásluhy o stát v oblasti vědy (2007).
Po návratu ze stáže v USA (1989) se zasadil o to, aby onkologickým pacientům  byla citlivě sdělována pravdivá diagnóza. Spolu se svou ženou propaguje  paliativní léčbu a prosazuje principy kvalitní péče o umírající v systému zdravotní a sociální péče.

.