Josefina Bakošová: „K módě jsem se dostala oklikou přes loutkové divadlo.“

Patříte s respektovaným českým módním návrhářkám, ačkoli jste žádnou oděvní školu nevystudovala. Pocházíte z kulturní rodiny − otec malíř, matka varhanice, ale důležitou roli ve vašem profesním směřování sehrálo nakonec divadlo. Jak to tehdy bylo? Čemu jste se chtěla věnovat původně?

Já jsem od malinka hrála na klavír a kreslila. Bavilo mě moc obojí. Nebyla jsem do poslední chvíle rozhodnutá, čemu dám přednost. Nakonec jsem se dostala na Hollarku, kde jsem se zapálila pro grafický design a malbu. Po maturitě jsem se ale nedostala na UMPRUM, tak jsem odjela téměř na rok do Izraele. Tam jsem poznala a pocítila úplně jiný svět. Jiné uvažování, jiné životní priority…, šíleně dobré jídlo a hlavně jsem žila ve městě, kde je moře! To už nikdy nezapomenete, jaké to je! Byla to úžasná škola života a já se už nechtěla vrátit zpět. Toužila jsem pokračovat dál v cestování, a to na Nový Zéland. Ale protože mi bylo čerstvých devatenáct a mámě se stýskalo, rozhodla jsem se na chvilku vrátit zpět do Prahy. Chtěla jsem jen na otočku. Nakonec to celé ale dopadlo úplně jinak…

Ocitla jsem se na představení bratří Formanů a totálně se zamilovala do tohoto druhu výtvarného divadla. Zde jsem se také dozvěděla, že existuje obor Alternativní a loutková scénografie na DAMU. Přihlásila jsem se a dostala se do 1. ročníku. Díky tomu se rozplynul můj cestovatelský sen a já začala po roce opět studovat. Ve 3. ročníku jsem dostala nabídku vytvořit kostýmy pro představení do divadla Disk a zde jsem poprvé ucítila, že návrhy kostýmů mě baví více než samotná scénografie a loutky. A pak už jsem pomalou cestou směřovala k navrhování oblečení a ucelených kolekcí.

 

Náš článek doprovázejí také fotografie a pár jich je z divadelního představení, na němž jste se autorsky podílela. Můžete popsat, o jakou inscenaci šlo a proč jste vybrala právě tyto snímky?

Bylo to moje velmi oblíbené představení v divadle Minor. Minor je divadlo pro děti, které mám ráda odjakživa. Pro pohádku O Malence jsem dělala celou výpravu, scénografii, kostýmy i loutky. Nejenom že miluju pohádky pro děti, ale celkově mě tato forma výtvarného divadla baví. Malenka, malá holčička, žila uprostřed velké pampelišky, která svítila. Kolem ní lítali velcí brouci, šlo o dřevěné loutky. Bylo to celé hodně výtvarné a pohádkové. V té době jsem měla již prvorozenou dceru Františku a práce na pohádce pro děti mi najednou připadala úplně jiná a radostnější než kdykoli před tím, než jsem sama dítě měla. Vzpomínám si, jak se mnou dcerka viděla premiéru a já si mohla užít její reakce. Krása!

 

„Zbožňuji pánský styl na ženách. Přijde mi častokrát daleko více sexy než odhalená kůže.“ Ikonickými kousky vašich kolekcí jsou precizně střižené dámské minimalistické košilové šaty, košile a oversize kabáty. Za košilové šaty vděčíme francouzskému návrháři Christianu Diorovi a jsou tu s námi už celá desetiletí. Jak je vidíte vy? Máte nějaký oblíbený materiál a barvy? Když pánský styl, chodí k vám také zákazníci – muži?

Ano, je to přesně tak a stále to platí. Miluji košilové šaty i vlněné kabáty! Moc ráda pracuji s bavlnou, hedvábím, ale i viskózou. Pro kabáty dávám přednost vlně či vlně s kašmírem nebo funkčnímu materiálu. Mám úžasný funkční materiál, který je vyráběn v Anglii rodinnou firmou s obrovským příběhem. Tuto funkční BIO bavlnu vytvořila za 2. světové války a šili se z ní letecké kombinézy. Úkolem látky bylo vydržet delší dobu ve vodě a nepropustit ani kapičku. Při pádu letadla do moře tyto kombinézy nevsákly vodu a tím pádem se povedlo letce zachránit. 

Já mám takový svůj základ barev/nebarev. Je to černá, šedá a bílá. K tomu si ráda hraji s pastelovými, něžnými tóny, takže se většinou v každé kolekci pastelová barevnost také objeví.

Pro muže navrhuji na zakázku. Ale ráda bych vytvořila kolekci lněných pánských košil.

 

Vnímáte, že se váš autorský návrhářský styl v čase proměňuje? Jak je to teď s extravagancí vašich modelů a v tomto smyslu vlivem divadla? Nepřevažují už spíše elegantní kousky?

Vnímám to jako svůj přirozený vývoj osobnosti. Ze začátku mé modely byly inspirované hodně divadelním kostýmem. Přemýšlení nad ním je také úplně jiné. Snažíte se vyjádřit charakter postavy, má to jasný důvod. Střih, barva. První mé kolekce jsou hodně extravagantní! To je pravda! Postupem času jsem více a více inklinovala k čistotě, minimalismu a eleganci. A nejenom v módě, ale celkově ve svém životě a i pohledu na něj. 

 

Chystáte se už nyní na podzimní Designblok, největší přehlídku současného designu a módy v České republice a ve střední Evropě?

Loni jsem na Designbloku byla a myslím si, že letos vynechám. Ráda bych opět jela za hranice. Konkrétně do Vídně nebo Berlína. Téma kolekce již mám, svoje velice osobní, ale ještě ho nebudu zveřejňovat. Je to teprve na začátku a pravděpodobně v krásné spolupráci. Ale těším se moc! Miluji spolupráce! Je to velice obohacující a inspirativní.

 

Do povědomí lidí i mimo svět módy jste se dostala díky projektu Terapie sdílením (pozn. red.: Společně s Ester Geislerovou s lidmi na sociálních sítích sdílely mimo jiné i rozchodové věty a vztahové fráze, které pomáhaly zvládat post-rozchodová období. Vydaly pak z toho knihu, diář, potiskly trička s frázemi…), který je už více než pět let starý, ale stále živý, jak dokládá třeba Terapie sdílením LIVE, show, s níž vystoupí Ester Geislerová na letošním festivalu Rock for People. Je stále živý i pro vás? Je ještě dnes nějak kreativně aktivní duo Ester&Josefina?

Už ne. Už jsem zase v jiném světě… v procesu tvorby na jiných projektech. Ale jsem moc ráda, že se Ester stále Terapii sdílením věnuje! Otevřelo se něco, co lidi chtějí a potřebují. (úsměv)

 

Jak jste jako introvertní módní návrhářka zvládala úplně nový zvýšený zájem o vaši osobu coby internetovou star?

Uvědomila jsem si, že je možné se vše naučit, například i vystupování na jevišti. Bylo to zajímavé a pro mě opravdu v něčem náročné, ale ve výsledku to považuji za velmi přínosné. Předtím pro mě bylo zcela nepředstavitelné hovořit například na vystoupení platformy Pecha Kucha. Teď už to zvládám!

 

Co vám pomohlo překonat trému? Už jste v rámci Pecha Kucha Night vystupovala?

Asi čistě trénink a časté opakování. Když jdete na podium poprvé, třese se vám hlas a máte pocit, že z vás nevyleze kloudná věta, která má smysl. Když stojíte na jevišti po dvacáté, je tam znát mnohem více jistoty. Také jsem měla možnost chodit na hodiny, kde jsem se učila pracovat s hlasem. A to mě tedy překvapilo, co všechno je možné s hlasem tvořit a jak ho vědomě ovládat. V rámci Pecha Kucha jsem vystupovala v Olomouci a v Ostravě.

 

Je pro vás módní návrhář a designér spíš tím, kdo módní průmysl vytvářením stále nových trendů přiživuje, nebo naopak ten, který zabraňuje nadprodukci? Jak bohatou máte garderobu a co v ní nesmí chybět?

To se takhle jednoznačně nedá říct. On sám za sebe určitě ne. To není jeho role/poslání. Logicky by měl nadprodukci zabraňovat, ale úplně se to tak neděje, bohužel. Ale primárně ne.

Já mám spíše minimalistický šatník. Dospěla jsem k tomu, že všeobecně nechci vlastnit hodně věcí. Žádných. Ani oblečení. Určitě však potřebuji dobře padnoucí džíny/kalhoty, roláky, košile a vlněný svetr i kabát. Taky mám hodně ráda tenisky či klasická pérka ve spojení s košilovými šaty.

 

V rozhovorech často říkáte, že vaším velkým snem je odjet se svojí módou za hranice a mít více zahraničních zákaznic a zákazníků. Jak se daří prosadit v cizině a co pro to děláte? (Loni jste cca v tuto dobu byla v Dubaji na Českém Národním dnu s projektem udržitelné módy Tears of Fashion.) 

Ano, to je pravda. Mimochodem v Dubaji to bylo úžasné! Nemluvím o samotném městě, i když návštěva jeho staré části byla velmi obohacující a já si přivezla k sobě do showroomu cizokrajné parfémy, ale mluvím především o návštěvnících na Expu. Nečekala jsem tak pozitivní a přátelské reakce. Všeobecně. Byli tam cizinci z celého světa, hodně i arabské ženy a všechny byly opravdu nadšené a upřímně se zajímaly o moji tvorbu.

K přesvědčení, že chci odjet se svojí módou za hranice, jsem došla především v době hluboce před covidem. Do mého showroomu chodilo hodně cizinců/zákazníků, kteří byli ubytováni v nedalekých hotelích. Jejich reakce na koncept obchodu a kolekce byly často nadšené. Vnímala jsem vždy, že jejich pohled a vkus je jiný než u českých žen. Primárně se nebojí, chtějí vypadat jinak než ostatní, cítí svoji osobitost a exkluzivitu. To se mi moc líbí a myslím si, že by to takhle měl cítit každý! Já si to moc přeji. Spoustu z nich mě i oslovilo, abych své věci do zahraničí přivezla. Covidem se vše dost změnilo a doposud je cizinců v Praze o hodně méně, což je u mě v obchodě vskutku znát.

Každopádně sama jsem se účastnila veletrhu Módy a Designu ve Vídni a ve Stuttgartu. Najednou vyjdete ze své bubliny lidí, které znáte a oni znají vás. Náhle se ocitnete uprostřed neznámého města, kde nabízíte své umění, své kolekce a čekáte na reakce lidí. A pořád mám pocit, že jsou cizinky mnohem svobodnější a uvolněnější ve svém stylu a rozhodování. 

 

Jaká byla dosud vaše největší pracovní výzva?

Moje největší pracovní výzva… to je zajímavé…, ale možná se děje právě teď! Navrhuji a připravuji svatební šaty pro dvě nevěsty. Nesmí vědět, co která bude mít, ale zároveň je musím nějak střihově i materiálově propojit. To je úžasná, vzrušující výzva!

 

Provozujete galerii Harddecore. Jak se proměňuje její koncept? Své věci zde prezentovali i mladí a neznámí umělci a pořádali jste různé kurzy. Je to ještě tak? Co jste dosud realizovali a jaké projekty chystáte? Jak jste se k tomuto krásnému prostoru dostala a jak obtížné je ho dnes udržet? 

Obchod, tedy galerii Harddecore, jsem si pronajala již v roce 2006. Ten koncept mě moc bavil, včetně kurzů pro děti i dospělé. Bylo to takové milé a barevné období. Také jsme byli první obchod takového obsahu. Pak se různě vyvíjel a přetvářel a před třemi lety jsem se rozhodla koncept zcela změnit a z galerie mladého a už i renomovaného designu jsem vytvořila čistě a minimalisticky pouze svůj showroom s výběrem několika designérů-šperkařů a kožených kabelek. Cítila jsem, že nastala doba, kdy chci veškerou svoji energii a čas věnovat své tvorbě. Vlastně ta změna proběhla v začátcích covidu, což bylo nešikovně naplánované, ale to jsme nevěděli. Došlo na slavnostní vernisáž a týden na to jsem musela showroom zavřít. Řekla bych, že od počátku covidu a války se hodně věcí změnilo. Udržet obchod je stále na hraně a je to především tím, že se v Praze vyskytuje mnohem méně zahraničních zákazníků.

Stále ale nějaké nové projekty vymýšlím a připravuji. Je to můj hnací motor. Například během covidu, kdy jsme měli delší dobu zavřeno, jsme začali pořádat výstavy a vernisáže ve výloze. Máme krásné a obrovské výlohy, které jsou vidět z celého náměstí, tak jsme se začali soustředit na kolemjdoucí diváky. Obrazy, fotky či tapety byly pozorovatelné i z tramvají projíždějících přes Senovážné náměstí.

 

Jak zvládáte jako tvůrčí člověk další práce nutné k fungování galerie? Pomáhá vám s chodem a podnikáním v galerii někdo?

Tyhle věci moc nezvládám. Je to něco, co dokážu, ale není mi to zcela přirozené. Takže ano, vždy mám někoho na pomoc, kdo dokáže mé sny a představy realizovat.

 

Dvě z vašich tří dcer jsou už dospělé. Jde některá z nich ve vašich šlépějích? 

Nejde! (úsměv) Nejstarší dcera studuje kameru na FAMU a prostřední se věnuje vrcholově skateboardingu. Ale obě krásně kreslí a k umění samozřejmě tíhnou. Prostřední dcera teď projevila zájem o architekturu, tak uvidíme. Ale obě mají moji módu rády a při různých příležitostech ji šťastně nosí. To tedy i ta nejmladší.

 

V nominacích na Czech Grand Design – módní designér pro rok 2022 tentokrát nejste. Získala jste už v minulosti toto prestižní ocenění? Jsou pro vás ceny motivující? 

Nezískala! Možná dříve jsem ceny tak vnímala a asi to bylo i trochu motivující. Každopádně dnes už to tak necítím. Je to samozřejmě hezké a člověka to opravdu moc potěší, ale nepřeji si být touto myšlenkou zbytečně svazovaná. 

 

Byla jste nominována za rok 2021 na Českého lva za kostýmy k filmu Okupace Michala Nohejla. Jste kostymérkou i filmu Světýlka, který letos přijde do kin. Jak vás jako módní návrhářku ovlivňuje pohled kostýmní výtvarnice? Je vám blízká spíše móda 70., 80. let z prvního filmu, nebo až 90. let z druhého zmíněného?

Já jsem strašně šťastná, že jsem tu možnost dostala. Obloukem jsem se vrátila ke kostýmu, který jsem měla na škole a ta práce mě nesmírně naplňovala. Pro mě je velice stimulující zadání, co tím kostýmem chceme o postavě říct. A je jedno, v jaké době jsme. Velmi mě baví hra s barvami, když spolu postavy barevně korespondují. 

U Okupace jsme kostýmy šili a u Světýlek také a zde jsem měla dokonce možnost navrhnout i potisk látky, která se přímo pro konkrétní kostým tiskla. Tato kreativita u navrhování mě těší ze všeho nejvíc.

 

Dnes spolupracujete s filmaři, neláká vás opět divadlo? Navrhla byste něco ráda pro velkou činohru?

To je hezké, že se na to ptáte! Momentálně se chystám na navrhování kostýmu do divadla. Je to tedy ve spolupráci s filmovou režisérkou Beatou Parkanovou, se kterou jsem natočila zmíněný film Světýlka. Bude to poprvé od školy a musím říct, že se na tu práci moc těším!!! A je to pro mě zároveň obrovská výzva, protože se jedná o práci pro Činoherní klub, divadlo, kterého si velice vážím a ctím ho od samotného jeho začátku. 

 

https://www.harddecore.cz/

https://www.josefinabakosova.com/