pátek
19. dubna 2024
svátek slaví Rostislav
Domácí výuka
© Foto: Jana Taušová



Jak zabavit a učit děti v době koronavirové

ČR: Řadě rodičů poslední dny a týdny obrátily život vzhůru nohama. 11. března byly uzavřeny kvůli hrozbě pandemie koronaviru všechny základní a střední školy a o pár dní později se přidaly také mateřinky. Každý musel podle svých možností reagovat na situaci, na kterou nebyl ani v nejmenším připraven. Kromě ochrany zdraví, změn v práci, nejrůznějších omezeních dotýkajících se každodenního života bylo potřeba přizpůsobit se také životu doma, s dětmi. Jak je zabavit? Jak se s nimi učit a jak suplovat roli učitele? Tento nelehký úkol potrápil jak maminky a tatínky, tak pedagogy. Co nového přinesl do vztahu učitel-dítě-rodič? Oběma stranám jsme dali prostor ke komentářům v následujícím textu.

Autor článku: 
ika, jal

Výstižnou reakci na základě naší výzvy poslala za pedagogy paní učitelka Mgr., Bc. Jana Tomášková Nešťáková, ZŠ Nehvizdy.

O rodičovský pohled jsme požádali autorku blogu Nevyléčitelná optimistka a knihy Copatá máma Barboru Bečvářovou, maminku tří dětí, která nejen pro ně vytváří Bojovky s příběhem.

Další rodičovský příspěvek patří Evě Klapce Koutové, mamince tří dětí.

 

Paní učitelka Jana Tomášková Nešťáková, ZŠ Nehvizdy


Nejprve bych chtěla předeslat, že si cením rodičů žáků své třídy. Pečujeme o kvalitní vztahy. Spojuje nás zájem o vzdělávání dětí. Nyní při vzdálené výuce se nám daří výhradně díky nasazení nás všech. Zároveň bez technické a informační podpory některých rodičů, bez kvalitní komunikace a zpětné vazby bychom se neobešli.

 

Může normální pracující rodič zvládnout systém online vzdělávání svých dětí? Nejsou děti přetěžovány a s nimi jejich rodiče?

O přetěžování dětí učiteli nyní slyšíme ze všech stran. V mnoha případech to bude realita. Přičítám to překotnému startu domácí výuky a věřím v rychlý vývoj k rozumnějším cílům.

Mé dcery se doma začínají učit v 9 hod. každý všední den a končí často po 15. hod.

Učivo, které má zvládnout mladší dcera, žákyně 5. ročníku, je konstruktivní. Zjišťujeme ho ze školního webu. Nemohu se žel dceři dostatečně věnovat, a proto chybuje a protahuje zbytečně dobu učení.

Má starší dcera se učí samostatně, je žákyní tercie gymnázia. Nemám úplný přehled, jaké úkoly jí přes Google učebnu škola zadává. Nemám čas se jí plně věnovat. V tomto třetím týdnu po zavření škol se učivo racionalizuje.
 

Pomáhají vám školní lekce v ČT, které iniciovalo ministerstvo školství?

Pořad UčíTelka jsme viděli zatím pouze jednou. Asi se k němu na i-vysílaní ČT ještě vrátíme. Myslím, že je škoda o dopoledním čase koukat na školu v televizi. To ale odpovídá naší situaci. Jsou-li někde děti doma samy, může být program UčíTelka dobrý pomocník. ČT přišla s rychlou pomocí tím, co umí a může poskytnout. V době hledání učitelů pro tento pořad jsem si říkala, že pokud bych se přihlásila, byla by to zajímavá zkušenost. Jenže pečuji o naši rodinu a nebudu se osobně setkávat s ostatními více, než je nutné. Učitelé, kteří se natáčení účastní, tyto překážky podstupují, aby pomohli ostatním.
 

Ne všechny děti jsou digitálně vybavené a nemají servisní rodinný tým, který by jim pomáhal zvládat nával učiva a úkolů. Nehrozí, že tento způsob výuky prohloubí rozdíly mezi dětmi a školami?

Ano, domnívám se, že po návratu dětí do škol budou rozdíly ve zvládnutí dálkového vyučování značné. Myslím ale, že nic není ztraceno navždy.  My učitelé se s tím vypořádáme. V mé třídě je skvělé, že i děti u babiček, i děti, jejichž rodiče přestavují zrovna dům, i děti s jedním rodičem, všichni dosáhnou na naši vzdálenou výuku. Máme ji dobrovolnou. Videokonference, domácí úkoly zasílané k mé kontrole, zadaná domácí práce, vše je dobrovolné. Většina dětí třídy plní vše. První dva týdny jsem k zadané práci sdělovala rodičům, aby si ji zkrátili dle svého uvážení. Rodiče ale mnohdy chtěli mít práci hotovou a pracovali s dětmi do úmoru. Tento třetí týden máme změnu, práce zadávám méně, a kdo chce, může si přidat. V polovině týdne ve společné rodičovské skupině na Messengeru vyhodnotíme, zda je učení nyní optimální. Čeká nás ještě několik týdnů, musíme mít síly správně rozvržené.

 

Co všechno se dá učit na dálku? Jaké nároky na vás tato forma výuky klade? Co vám komplikuje práci – ze strany dětí, rodičů?

Učíme na dálku Čj, Ma, Prv a kolegyně Aj. Nemůže být řeč o stejné kvalitě, která je srovnatelná se školou, ale myslím, že máme optimální výsledky. Žádný náš žáček není ztracený. Obecně si myslím, že nelze učit děti doma bez rodičovské podpory. A čím menší žáček, tím větší podporu vyžaduje. Starší děti jsou samostatnější, potřebují ale technické zázemí a možná často i pomoc s dodržením denního režimu.

Vůbec nemohu napsat, že rodiče, či děti nyní něco komplikují, naopak oni jsou všichni skvělí.

První dva týdny probíhala kontrola domácího učení dětí jen zčásti při videokonferencích. Nyní, tento třetí týden, přibyly též úkoly, které děti vyfotí či namluví a pošlou k mé kontrole WhatsAppem.

 

Máte k dispozici nějaké elektronické učebnice, programy, softwary na výuku na dálku? Někteří učitelé natáčí i výuková videa a uplatňují tak svou kreativitu…

Disponujeme řadou elektronických titulů ke všem našim učebnicím a pracovním sešitům. Nyní zdarma. Prvouku máme interaktivní. Fotografie učebnic, pracovních sešitů a klíče se správnými řešeními jsou zveřejněné na mém Google disku. Funguje nám již od první třídy žákovský web, takový rozcestník pro všechny naše informace, mimo jiné je zde zveřejněno několik vzdělávacích webů s on-line cvičeními a nově tu najdete i stránku o tom, co mě o možnostech vzdálené výuky zaujalo. Založili jsme si pro komunikaci rodičovskou skupinu v Messengeru. Splněné úkoly mi přicházejì WhatsAppem a já je stejnou cestou slovně hodnotím. Pro videokonference využíváme Zoom. K výkladu nové látky slouží videa z Youtube. Pokud nenajdu vhodné video, natočím ho sama. Zatím to ale nebylo třeba. Využívání všech těchto prostředků je dobrovolné, kladu si za cíl rodinám svých žáčků učení ulehčit, nezatěžovat je více, než je nutné.

 

Vyměňujete si tipy a nápady s kolegy, jak vést hodiny?

Konzultuji s mnoha kolegy a spolupracuji s několika z nich, kteří mají zájem a možnost zapojit se. Kolegyně angličtinářky učící v mé třídě se přidávají k našim videokonferencím a na žákovském webu naší třidy zveřejňuji odkazy na své nově vzniklé blogy. Kolegyně asistentka a vychovatelka nabízejí individuální pomoc některým našim žáčkům, domlouvají se s rodiči, jak mohou prospět.

 

Jak relaxujete, abyste se odpoutala od práce? 

Tento třetí týden mám již trochu pocit stabilizování současného stavu. Pro zdraví těla i ducha ráno po šesté, kdy vstávám, abych se připravila na výuku a uvařila oběd dříve, než v osm probudím dcery, cvičím jógu a Tai-chi. Každé odpoledne se snažím vyjet za město a chodit na čerstvém povětří nebo pracovat na naší zahradě. Plánuji vyjížďky na kole, ranní běh, no, v mém případě spíše popoběh a víkendy s rodinou v chalupách na venkově nebo prostě venku mimo lidské hemžení.
 

 

Blogerka Barbora Bečvářová, maminka tří dětí

Jak jste se dostala ke psaní úspěšného blogu? Co tomu předcházelo? Jakému oboru se jinak věnujete? Kolik let je vašim dětem?

Blog Nevyléčitelná optimistka jsem si založila v době, kdy jsem byla na mateřské, toho času se dvěma dětmi, dálkově studovala sociální pedagogiku a psaní seminárních prací mi nepřišlo dostatečně kreativní. Vždycky jsem psaní měla ráda, chtěla jsem psát knížky, ale na to při studiu a péči o děti nebyl úplně prostor, a tak jsem začala alespoň blogovat.

Sen o knížce jsem si ale splnila o pár let později a věřím, že jsem ji nakonec dotáhla do konce i díky podpoře čtenářů blogu. S nadsázkou říkám, že jsem Copatou mámu (http://barborabecvarova.cz/copata-mama/) napsala pro své devatenáctileté zbouchnuté já, protože právě takový příběh bych si sama v době, kdy jsem těsně před maturitou neplánovaně otěhotněla, ráda přečetla.

Časem jsem začala uvažovat o tom, co budu dělat dál. Měla jsem pocit, že jako bakalářka bez praxe, zato se třemi malými dětmi, toho nemám moc co nabídnout, nicméně díky tomu, že nejstarší syn měl jít do první třídy, začala jsem řešit výběr školy, a nakonec jsme se skupinou rodičů založili školu vlastní.

Tam jsem dva roky působila v roli učitelky, načež jsem se stáhla jen do družiny a věnuji se hlavně Bojovkám s příběhem, což je projekt, který vznikl právě díky blogu.

Dnes je našim dětem 10, 8 a 6, a i když z nich někdy šílím, jsou mi nevysychající studnicí inspirace.

 

Jak se vám v době koronavirových prázdnin daří kloubit práce (i ta domácí) s péčí o děti? Co vám pomáhá? Jak svůj čas plánujete?

Zpočátku jsem svoji práci hodně osekala, protože důležitější pro mě bylo nějak celou tuhle situaci vstřebat a nepřenášet na děti svoje obavy a nejistoty.

Teď už je to lepší, našli jsme si nový denní rytmus, nové rituály a docela nám to funguje.

Spoustě lidem pomáhá mít pevně stanovený řád a rozvrh, díky kterému všichni členové rodiny vědí, co se kdy bude dít a dává jim to pocit jistoty.

Já mám s řádem a rutinou odjakživa trochu potíže, takže my máme zkrátka několik věcí, které víme, že každý den proběhnou a ty si v tom dni poskládáme, jak potřebujeme.

Patří sem čas na učení, čas venku na zahradě nebo v polích za domem, čas na vaření a můj čas, kdy sedím u počítače a pracuju. Vzhledem k tomu, že děti už jsou poměrně samostatné, a když skončíme s učením, rády si najdou vlastní zábavu, docela to jde. Nebýt tedy toho věčného řevu, dohadování a požadavků, abych jejich spory rozsoudila.

Co se domácích prací a úklidu týče, fungujeme celkem beze změn, to znamená v lehkém provozním „bordýlku“. Ale v tomhle na sebe zkrátka nemám příliš velké nároky… Jen tedy obdivuju všechny, kdo ještě zvládají třídit skříně!

 

Jak zvládáte nucené domácí vzdělávání svých dětí? Vítáte online vzdělávání a zapojení nejrůznějších technologií? Nejsou děti přetěžovány a s nimi jejich rodiče?

Vzhledem k tomu, že jsem před založením školy hodně zvažovala domácí vzdělávání a potom jsem ve škole s dětmi pracovala, tak si teď tenhle společný učící čas docela užívám a nestresuje mě to. Zatím…

Nicméně velkou výhodu máme v tom, že naše škola najela na nouzový režim naprosto perfektně a ukazuje se, jak jsou už ze školy děti zvyklé pracovat hodně samostatně, samy si z tzv. každotýdenních průvodek se zadanými úkoly volit práci a rozvrhnout si ji v průběhu týdne. V tomhle pracují doma hodně podobně jako ve škole.

Internet a moderní technologie nám pak hodně usnadňují propojení se s učiteli i samotné učení se a sama z toho mám dobrý pocit.

Ovšem obecně mi přijde, že pro spoustu rodičů je tohle nesmírně stresující situace, protože ne všude jsou učitelé se stejným přístupem a ten objem učiva může být někde opravdu neadekvátní tomu, že děti nejsou zvyklé pracovat ve škole samostatně a veškerou zodpovědnost za proces „naučení dětí“ tak přebírají rodiče.

Myslím, že se tu celkově může ukázat, v čem má naše školství mezery a doufám, že by to mohlo být impulzem k potřebným změnám.

 

Pomáhají vám školní lekce v ČT, které iniciovalo ministerstvo školství? Jaká je realita?

Po pravdě řečeno, s dětmi jsme shlédli ze zvědavosti první den asi hodinu programu a mám za to, že je skvělé, jak rychle ČT zareagovala. Ale nedovedu posoudit, jak moc je vysílání přínosné, protože naše děti dávají přednost jinému způsobu práce a učení.

Třeba ale zapátrám v archivu po nějakém konkrétním tématu, které s dětmi budeme řešit, a budu ráda za jeho zpracování…

 

Jak děti zaměstnáváte, aby se nenudily? Jak si toto období nuceného setrvávání s dětmi doma užít? A jak relaxujete vy?

Děti se po většinu času zaměstnávají zcela samy. V tomto směru je výhoda, že jsou tři a vždycky s nějakou aktivitou přijdou. To, že se tím také zvyšuje množství řevu a dohadů, to je věc druhá…

Většinou je to tak, že po těch cca dvou hodinách věnovaných škole, se děti ztratí v pokoji nebo na zahradě a jsou celkem rády, že po nich nic nechci.

Společně pak trávíme čas venku na zahradě nebo za domem v polích, testujeme moje Bojovky s příběhem (http://barborabecvarova.cz/bojovky-s-pribehem/), hodně si povídáme u společných obědů, svačinek a večeří, pečeme, vaříme nebo si užíváme domácí kino. Tohle jsou věci, na které občas v těch běžných dnech není tolik prostoru nebo u nich spěcháme a přijde mi, že právě v těch společných běžných činnostech můžeme teď nacházet o to větší smysl a radost.

Aby si člověk tohle období mohl alespoň v rámci možností užívat a nejen přežívat, je to podle mě hodně o změně úhlu pohledu.

Nezaměřovat se na to, co dělat nemůžeme, ale snažit se nacházet radost i v maličkostech a pokusit se naplno prožívat třeba právě to, že teď nemusíme spěchat a můžeme s dětmi upéct bábovku a nechat je, ať se co nejvíce zapojí.

Ale tohle je určitě fajn dělat i v nekoronavirových dobách. Jen na to často nemáme tolik toho času…

Celkově mi ale přijde, že v dnešní době mají děti předpřipraveného programu ve škole a na kroužcích opravdu hodně a možná není od věci nechat je, aby se nějaký čas třeba i trochu nudily a samy přišly na to, co chtějí dělat, co je baví, vymysleli si (pokud možno nedestruktivní) zábavu samy.

A jak relaxuji já? Mám pár svých oblíbených činností, které se naštěstí s nastalou situací nevylučují. Miluju večerní chvilky s knížkou nebo podcastem v horké vaně, procházky, kdy sama se sebou vyrazím do lesa, cvičím jógu, a když je doma řev, já nemůžu zrovna odejít a děti někam zavřít, nasadím si sluchátka, pustím si nahlas písničky a hraju si, že jsem ve filmu.

Představuju si, že právě teď jede taková ta veselá scéna, v níž matka s úsměvem tančí po kuchyni a zpívá do vařečky, děti dělají kdo ví co, ale vypadají při tom spokojeně a nikomu neteče krev a soundtrack v matčiných uších to celé halí do mlhy dokonalé domácí idyly. Na zvednutí nálady to docela zabírá. Alespoň než si člověk ta sluchátka sundá…

 

Je tato výjimečná situace, kterou právě prožíváme, nějak užitečná? Posunula vás někam? Lze v krizi najít katarzi?

V tomhle si rozhodně netroufám hodnotit a generalizovat, protože pro spoustu lidí je situace opravdu hodně tíživá a je pro ně těžké, ne-li nemožné nacházet v ní nějaká pozitiva.

Na druhou stranu se jedná o tak nestandartní a život v tolika směrech ovlivňující změnu, že věřím, že spoustě z nás v něčem může otevřít oči, donutit nás některé věci přehodnotit, něco nového se naučit…

Takže bych řekla, že je to i o přístupu. Já jako optimista prostě situaci přijímám, jak je, protože vím, že proti ní nemůžu nikterak bojovat a následně se snažím hledat si sama pro sebe ostrůvky něčeho pozitivního, protože tohle mi zkrátka funguje, a kdybych se utápěla jen v tom negativním, za chvíli mi z toho přeskočí.

Za sebe jsem třeba vděčná, že si s dětmi můžu vyzkoušet domácí vzdělávání a jako lehký asociál si zatím užívám i to, že nikam nemusím…

Hodně mi taky vyhovuje celkové zpomalení. To je možná něco, co do určité míry může prospět nám všem.

 

Na vašem blogu mě zaujalo, že píšete dětem narozeninové dopisy. O co jde? Proč je píšete, v čem jsou důležité nejen pro adresáta - děti, ale i jejich rodiče?

Vždycky se mi líbily upomínkové knížky, které rodiče dělají svým dětem, ale sama vím, že na to nejsem dost organizovaná, abych každému z dětí zapisovala všechny důležité mezníky, a proto jsem pro ně začala psát k narozeninám alespoň dopisy.

Dopisy nepíšu proto, abych v nich shrnula všechny události, které se v jejich životě přihodily, ale proto, abych se pokusila vystihnout atmosféru a emoce, které nás právě provázejí a vyzdvihla, v čem se zase posunuly, jak je vnímám a co bych jim přála.

Tyhle dopisy mi pomáhají uvědomit si i v obdobích, kdy nám to doma skřípe, v čem je každé z dětí jedinečné a jak silné pouto nás pojí. Umožňují mi na chvíli se zastavit a pokusit se vnímat, jak to mezi námi právě je a jak úžasně se zase za ten rok posunuly.

Děti si je vždycky rády vyslechnou nebo přečtou a jsou pro ně takovým rodičovským vyznáním, zpětnou vazbou a zároveň ujištěním, že i když se na sebe občas zlobíme, tak je miluju. Bez podmínek.

Jednou, třeba k osmnáctinám, bych každému z dětí chtěla věnovat album s fotkami, a hlavně narozeninovými dopisy…

 

Eva Klapka Koutová, maminka tří dětí

Oba rodiče pracujeme z domova, máme tři děti ve věku deset, sedm a pět let. Školou povinná je zatím pouze dcera, ovšem další dvě děti jsou z důvodu uzavření školek doma také.

Výhoda prostoru

Musím přiznat, že nám velmi pomáhá prostor, ve kterém žijeme. Máme dům se zahradou, tudíž se v něm nějak „rozprskneme“. Když je nejhůř a není příliš zima, děti běhají venku na zahradě.

Výhoda zkušenosti s domácím vzděláváním

Další výhodou je, že nejstarší dcera je v režimu individuálního vzdělávání, tudíž na počátku tohoto rozhodnutí jsem počítala s tím, že se dceři budu věnovat naplno. Přesto pár dní chodila do komunitní školy, která jí poskytovala alespoň částečně prostor pro svůj rozvoj a mně umožnila pracovat.

Způsoby výuky doma

Zpočátku jsme zkusili vysílání na ČT UčíTelka, avšak pokud byla hodina pro nejstarší, zbylé dvě děti to nebavilo, takže rušily. Přirozeně jsme se rozhodli pracovat tak, jak jsme byli zvyklí. Ze školy dostáváme během týdne materiály, které jsou doporučené ke zpracování. Máme výhodu tiskárny, tudíž veškeré materiály tisknu. Všechny jsou tvořené zábavnou formou, v duchu celé komunitní školy. Internet je pro domácí výuku v současné době nezbytný.  Každé pondělí a pátek má dcera dopolední online setkání přes internet – někdy přes messenger, někdy přes Zoom, správný a vyhovující kanál se stále hledá. 

Také hodiny ze ZUŠ máme přes WhatApp. Paní učitelka nám vyšla vstříc tím, že nezadává úkoly v takové míře, jako v běžné hodině.

Já nadto pracuji s dcerkou na procvičování rutinních věcí. Zbylým dětem tisknu materiály, které by je mohly bavit, tvoříme spolu, odbíhám od jednoho k druhému, hlídám, aby nerušily tatínka při práci, který má také mnoho online setkání se svými kolegy.

Má práce

Většinou v podvečer, či po obědě mohu pracovat já. Má práce mi dovoluje velkou flexibilitu.

Pokud vše shrnu

Velmi se snažím tuto situaci využít ve prospěch něčeho pozitivního. Zlepšení komunikace v rodině, respektu k druhému, společné vaření a hlavně stále nekončící práce na sobě a trénink v trpělivost a respektu. Uvědomuji si, že naše podmínky jsou mnohem lepší, než v mnoha jiných rodinách. Samozřejmě, že i nám chybí setkávání s kamarády i s rodinou, ale to mnoha dalším. Aspoň jsem se naučila šít roušky.

 

Vážení čtenáři, a jak jste se s učením dětí během nucené karantény popasovali vy? Napište nám do redakce Místní kultury!

Mohlo by vás také zajímat...

KRÁLOVÉHRADECKÝ KRAJ: Královéhradecký kraj ocenil významné osobnosti v regionu. Mezi oceněnými je kardinál Dominik Duka, ředitel Oblastní charity Červený Kostelec a laureáti z oblasti sportu, školství, vědy i umění. In memoriam získal Medaili Královéhradeckého kraje I. stupně uznávaný zoolog a „Legenda Krkonoš“ Jiří Flousek.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní
Co se děje
18.04.2024

ČR: Tradice oslav české hudby se v letech zakončených čtyřkou koná pravidelně už od roku 1924. Jejím cílem je připomenout význam českých skladatelů a interpretů pro domácí i zahraniční kulturní prostředí.

Celá ČR, zahraničí
Hudba, Památky, Soutěže a festivaly
EDITORIAL
17.04.2024

Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR na své 98. schůzi schválila návrh zákona o státní památkové péči, který je dílčí technickou novelou a upravuje zejména dvě oblasti.

 

Celá ČR
Instituce a kulturní zařízení, Architektura, Památky
Co se děje
17.04.2024

ČR: Spolek Kašpar je soubor, který je již více jak třicet let etablovaný na české divadelní scéně. Aktuálně hraje v Divadle v Celetné a v komorním prostoru Klubovna v Jindřišské ulici. V letošním roce se Spolek Kašpar ve spolupráci s Divadlem v Celetné, Klubovnou a Rádiem Kašpar rozhodl vypsat první ročník anonymní dramatické soutěže KAŠPAR.DRAMATIK o nejlepší původní divadelní hru na téma „STRACHY / OHROŽENÍ“.

Celá ČR
Divadlo a tanec, Soutěže a festivaly
Co se děje
16.04.2024