Intimní rozhovor s Jiřím Šotolou

Jiří Šotola, ač zemřel v Praze, se tu cítil doma. Měl tu chalupu, příbuzné, přátele, má tu i hrob. Poznáte jej snadno, zdobí ho otevřená kniha s podpisem. Jaká je to kniha? Kdo ví. Možná sbírka básní, možná román a možná i divadelní scénář. To vše dokázal. Být hercem, autorem scénářů, básní, novinových článků, ale hlavně autorem románů.  

Zemřel těžce nemocný, pár měsíců před sametovou revolucí, a já si říkám, jaká je to škoda. Stihl by možná napsat víc děl, ale hlavně by mohl poskytnout rozhovory. Z toho, co o jeho životě a díle vím, skládám následující řádky tak, jako kdybych si s mistrem povídala já osobně. Taková hra na rozhovor.

„Čím je tě míň a čím jsi drsnější,

tím dražší jsi,

živote vezdejší!“

Dobrý den, jsem moc ráda, že se opět vidíme. Víte, že vaše dílo mě hodně oslovilo – a tím nemyslím jen romány, ale také básně. Povězte mi prosím, jak je těžké po několika sbírkách básní napsat román?

No, já jsem vlastně nikdy básně nepřestal psát. I v románech je cosi poetického a básnického.  Miloval jsem historii, témata a možnosti psaní, jež mi nabízela. Do básně se to nedalo vměstnat. Tam se mi vešla spíš současná témata. Ale román poskytuje zcela jiné možnosti, já si o všech postavách našel vše, co bylo možné vyhledat. Dokonale nastudoval životopis… A pak vymyslel příběh. Snažil jsem se vždy své románové hrdiny představit v rovině obyčejných lidí.  Nestavěl jsem jim pomníky, nedával svatozář. Nemůžeme vědět jestli, a jak chybovali. Netušíme, jak se snažili žít svůj život, vždyť dnes známe jen střípky ze života králů a světců.  Když mi vyšel román Svatý na mostě kritiky mě dost cupovaly, že znevažuju světce Johánka Nepomuckého.  Takový nesmysl! Osmnáct Jeruzalémů, totéž ve stejném gardu. Je to zvláštní. A přitom, představte si, jako téma jsem vybral dobu počátku 13. století, příběh dětských křížových výprav. Nedochovaly se téměř žádné historické prameny, mohl jsem si vymyslet příběh. Kritika byla podobná, posmívám se prý církvi, znevažuju ji. Pánové, vždyť já jsem spisovatel a ten si může dovolit s námětem pracovat, upravovat podle potřeby. No nemám pravdu?

Jistě máte. Já to dnes lidem opakuju, že vaše tvorba jsou romány s velkým množstvím skutečných historických událostí. Navíc, pracujete krásně s češtinou, s naším jazykem.

To ano. Bavilo mě hledat slovíčka, co běžně člověk nepoužije. Třeba šrůtek. Šrůtek uzeného. Kdo by to dnes řekl?  Když ale využiju taková slova, tak se text rázem stává autentičtějším a syrovějším. Fascinovaly mě postavy lidí na okraji, tuláci, potulní herci, zběhové z války.  Moji hraběnku Slavatovou také zavál osud na starý chátrající hrad Košumberk kdesi v chrudimském kraji, zůstala tam sama bez muže, dětí, smutná a stárnoucí. A jako společníka jsem jí vybral zpovědníka pátera Hada, také vlastně ztraceného, bez rodiny, podřízeného pouze svým představeným. Byli si vybráni, prostě si zbyli, aby se jim životy v dobrém i zlém propojily. Mnoha příběhy se také proplétá postava ptáka, velkého, černého, smutného, ale někdy i veselého. Někdy ohlašuje blízkost deště, někdy předurčuje smutek. Je to osud, je to svědomí? Co si kdo představí.

Hraběnka Slavatová, páter Had, teď se bavíme o Tovaryšstvu Ježíšovu. Románová prvotina z roku 1969 měla mnoho pochvalných kritik. Mimo jiné právě za mistrnou práci s jazykem. Byl to ale zároveň osudný román. Po okupaci v roce 1968 jste veřejně kritizoval cenzuru a omezování svobody slova, a reakce přišla obratem. Knihy zmizely z pultu, nesměl jste pod vlastním jménem vydávat. Další román vyšel v samizdatu. Tak to trvalo až do roku 1975. Jak jste to snášel?

Copak já? Ale moje rodina, to bylo horší. Soudruzi mě zcela odstavili z veřejného života a já dostal aspoň šanci přesunout se do samizdatu. Přátelé nám naštěstí zůstali. Rodina tohle období nesnášela vůbec dobře.  Mám tři děti, nejstarší syn to odnesl asi nejvíc, nesměl na gymnázium a šel jen na učiliště, bylo to dost kruté. Tohle režim uměl dobře. Člověk sám by se nějak protloukl, ale s rodinou to bylo hodně těžké.  Ocitl jsem se bez příjmu a rodina rázem ve svízelné ekonomické situaci. Sice jsme bydleli v Praze na Hradčanech, ale v bytě s příbuznými.  Peněz bylo sotva na jídlo. I dnes se mi těžko vzpomíná na dobu, kdy syn z výplaty v učení slavnostně kupoval domů máslo. Bylo to k nesnesení. Režim se nás chtěl zbavit, při výsleších mi nabízeli emigraci, ale já nechtěl. Nedokázal bych žít jinde, miloval jsem naši řeč. Řeč a zem. Vydržel jsem to do roku 1975. A dlouho, opravdu dlouho jsem váhal. A pak jsem to udělal, napsal jsem očistnou sebekritiku, teatrálně vyšla v Tvorbě.  Úřady předepsaný obsah, no zkuste si to představit. To vše jen proto, abych mohl zase pracovat pod svým jménem. Nikoho jsem nepošpinil.  Komunisti mě dostali, kam chtěli. Zůstali jsme v republice, já byl oficiálně tolerován režimem, děti měly šanci na lepší vzdělání. Všem se ulevilo. Všem kromě mě.

Někdy je dobře, že člověk neví, co ho čeká. Od nás se tehdy odvrátila spousta kamarádů, dřív velmi dobrých přátel. Měli mě za zrádce. Přitom jsem jen chtěl pracovat a živit rodinu, nikomu neublížil a na nikoho během výslechů nedonášel. Podobný očistný text napsali i jiní, dnes už nemá smysl se ptát, proč třeba u Bohouše Hrabala to nevadilo? A proč u mě ano? Doba byla prostě taková. A já tohle nečekal…

Co byste vzkázal těm, co kdysi odsoudili vaši sebekritiku?

No, je to jednoduché. Nikdo netušíte, jak jsem se tehdy v 70. letech 20. století cítil. Jak jsem se trápil vším, do čeho jsem zatáhl rodinu. Nikdo nevíte, jaké to bylo. A stejně tak nikdo netušíte, jak mizerně jsem se cítil, když jsem zjistil, že po nevinném textu očisty se mnou přestali mluvit staří přátelé. Nekritizujte, neodsuzujte. Jen zkoušejte číst, co jsem napsal a přemýšlet nad tím.

Poslední otázka, máte-li ještě chvilku času. A čím vám tak učaroval kraj kolem Luže?

Čím mi učarovala krajina, jíž jsem sledoval z okna chalupy? Člověk by měl přece znát své kořeny. Já se sice narodil ve Smidarech, ale byl to trochu omyl. Doma jsem se cítil tady, kolem Luže. V Dobrkově jsem byl, jak jen to šlo. Jako malý kluk jsem tu zažil pranice i přátelství, kamarádi mi pomohli. A když jsem v Praze o přátele přišel, když mě tam život přestal těšit, tak jsem se sem vrátil. Lidi mě přijali, vždyť mě znali odmala. Situoval jsem do těchto míst nejen děj Tovaryšstva Ježíšova, ale třeba i románu Kuře na rožni. A příprava hry Možná je na střeše kůň s místními ochotníky – to byly krásný časy. Jak říkám, člověk se vrací tam, kde je mu dobře. A mě je dobře tady.

Co napsat místo doslovu?

Jiří Šotola po roce 1975 mohl začít pracovat a zajistit rodinu. Daň byla ale příliš krutá. Staří přátelé zmizeli. Jiří našel útočiště v kraji předků. Nedaleko malého městečka Luže trávil poslední roky života. Velkou radost mu dělali zdejší přátelé, někteří už z dětských let, příbuzní, a také místní ochotníci. Právě s nimi nacvičil divadelní hru Možná je na střeše kůň a spolek pak exceloval na soutěžích i přehlídkách. Několik fotografií se zachovalo dodnes. Jiří Šotola mezi hereckým ansáblem je šťastný. Osud vyměřil spisovateli už jen krátký čas. Zemřel po dlouhé těžké nemoci 28. května 1989. Děti (a dnes i vnoučata) se do kraje, jež on sám tolik miloval, stále vrací. Zůstaly stovky básní, divadelní hry a romány psané nádherným jazykem. Díky za to, pane spisovateli!

„Zadarmo. Mlčky. Tak jak roste strom a jako vlna pluje.

A nečekat,

Až někdo poděkuje.“

Na úvod a konec textu byly použity části z básně Muži v restauraci a smrt. Ve sbírce, jež si autorka imaginárního rozhovoru koupila v antikvariátu, si kterýsi předchozí majitel poznačil právě tuto báseň tužkou.  Dnes už nezjistíme proč. Ale nepopiratelný fakt je, že báseň je nádherná. Možná až příliš drsná. Stejně drsná, jako byl v určitých chvílích život Jiřího Šotoly.

(Autorka čerpala z dostupných materiálů, knih, článků, rozhovorů, vzpomínek rodiny a pamětníků. Moc si váží hlavně důvěry potomků a lidí, jimž Jiří Šotola zůstal dodnes v srdci.)