Hudební materialismus, to neberu, říká autor Podhostýnské mše

<p>BYSTŘICE POD HOSTÝNEM: Missa subhostinensis neboli Podhostýnská mše; napsal ji Ladislav Moravetz, skladatel, sbormistr, varhaník, hudební pedagog a církevní kantor – tedy člověk, který má na starosti hudbu a její kultivování v Českobratrské církvi evangelické. Muzikant pocházející z české menšiny v Rumunsku vytvořil Missu subhostinensis skutečně pod Hostýnem. V Chvalčově, kde s rodinou bydlí. A pod Hostýnem, v zaplněném římskokatolickém kostele v Bystřici měla také minulou zimu premiéru.</p> <p>„Je to dílo, které předběhlo svou dobu,“ zhodnotil tehdy skladbu hudebník Jiří Pavlica. Moravetz se podobně jako on nechal inspirovat folklorem a ve skladbě pro tříhlasý pěvecký sbor, sopránové sólo a varhany jsou patrné prvky neofolklorismu. Ve Zlíně ji letos mohli lidé slyšet na květnou neděli v místním evangelickém kostele. Provedl ji tamní pěvecký sbor s varhanním doprovodem manželky autora, také hudební pedagožky, Ester Moravetzové.</p> <p>Jak mše vznikala? Přestože Moravetz není katolík, použil latinský text. „Je to z praktického důvodu. Chci, aby byla zpívatelná kdekoliv na světě a v jakémkoli kostele. A latina se navíc dobře zhudebňuje,“ vysvětluje autor. Psal ji asi čtyři měsíce. „Nápady jsem dostával většinou ve spánku, ráno jsem je zapisoval do skic a odpoledne pak zpracoval do konečné podoby,“ popisuje. Úvodní část měla být původně jiná. „V hlavě na mě ale stále dorážel další motiv a nedal mi pokoj, dokud jsem ho nevepsal do not,“ vypráví se smíchem. Na některé nápady pro změnu čekal dlouho, než si byl jistý, že jsou to ty pravé pro začátek Creda nebo Sanctu.<br />
Skladba také nezapře místo, kde vznikala. Kdyby před deseti lety zůstali manželé Moravetzovi na Vysočině, kde oba učili, mše by zněla asi jinak. „Nebyl by tam vliv Janáčka, ale spíš Martinů,“ říká s úsměvem Moravetz. „Je inspirovaná zdejší lidovou muzikou, která je krásná, ale i přírodou a v neposlední řadě Hostýnem samotným. Přestože jsem protestant, má to místo pro mě význam,“ svěřuje se.<br />
Pod Hostýnem, v kapli Sola Gratia navíc pořádá své sbormistrovské kurzy. Mše byla vlastně napsána pro jubilejní dvacátý kurs a v Bystřici ji zpíval zhruba sedmdesátičlenný chór amatérských sbormistrů z různých částí republiky, ale i různých křesťanských denominací.<br />
V hudbě, ale i v protestantské tradici vyrůstal Ladislav Moravetz od dětství. V rumunské vesnici Peregu Mare (Velký Pereg), kam přišli jeho předkové z Čech už v 19. století a kde žije kromě Rumunů, Maďarů, Slováků, Němců a Rusínů také výrazná česká menšina. Vedle kostela katolického a pravoslavného tam stojí a desítkám lidí slouží také kostel evangelický. I tato pestrost kultur, která není v jeho rodišti problémem, ale naopak něčím samozřejmým, ho zřejmě ovlivnila. Nejen v tom, že se dnes bez problémů domluví nejméně pěti jazyky, ale například i v otevřenosti vůči různým hudebním formám, stylům a vlivům. Církevní hudba by podle něj měla vycházet z tradice, ale současně má být živá a pestrá, jako jsou lidé, kteří církev tvoří.<br />
„Jako mladík jsem hrával na trubku na různých vesnických zábavách, a už tehdy jsem si uvědomoval, že hudbou se dá rozdávat radost i dojetí. Postupně jsem ale docházel k tomu, že radost i dojetí mohou být mnohem hlubší,“ vypráví Moravetz. Hudba jen k pobavení přestala stačit a dospívající muzikant chtěl něco víc. Jít k pramenům, pochopit podstatu, dát melodiím i textům zásadnější smysl a poslání. „Ten šoubyznys jsem opustil a začal k němu mít despekt,“ říká. Vnitřní přerod byl prý u něj dlouhý a úplně neskončil ani dnes.<br />
Když mu bylo osmnáct, přišla v Československu revoluce. „Chtěl jsem jít do Prahy studovat evangelickou teologii. Pak se ale otevřela v Kroměříži církevní konzervatoř, tehdy pod názvem Evangelická akademie, a bylo jasno,“ vzpomíná, jak se v 19 letech dostal na Moravu. Stipendium mu tehdy nabídla právě jeho církev. „V Kroměříži se mi otevřel fantastický svět vážné hudby. Tu dodnes považuji za to nejvyšší umění,“ dodává. Až díky studiu byl schopen proniknout například do Bachových, Mozartových, Dvořákových nebo Brucknerových skladeb a pochopit jejich odkaz. „To byla nádhera. Objev něčeho tak krásného, vznešeného,“ svěřuje se. Další světy se mu pak otevřely při studiu církevní hudby na vysoké škole umění v Berlíně, kde studoval u předních umělců jako například Leo van Doeselaar či Uwe Gronostay.<br />
Hudební materialismus, jak nazývá dělání muziky pro peníze, je mu prý vzdálený. Stejně tak odmítá konzumní a zjednodušující přístup k hudbě v rámci církve i mimo ni. „V těch písních, které ke křesťanství vždy patřily, jsme zdědili obrovské bohatství. Jen je třeba ho vidět, umět předat a nenechat umřít tím, že si vybereme ty nejsnadnější a nejlíbivější harmonie. Ty komplikovanější si pak zjednodušíme a dáme jim všem stejný kabát,“ říká svůj názor. Jak se dá naopak i s klasikou pracovat, vložit do ní temperament, hravost a tvořivost, jak mohou tóny ještě lépe souznít s duchovním textem, předvádí víkend co víkend u klavíru či varhan v evangelických sborech po celé republice, při hudebních dílnách s dětmi a mládeží pod jeho taktovkou zase znějí kostelem trubky, klarinety, saxofony i bubny. Za dvanáct let, co je na Moravě, už také společně s manželkou vychovali desítky sbormistrů a varhaníků, ať už na konzervatoři, na kurzech či v semináři církevní hudby při současné Evangelické akademii. Aby ukázal rozmanitost toho, jak se dá s hudbou v církvi pracovat, zve na kurzy také další profesionální muzikanty z Česka i zahraničí. Dnešní svět se podle něj církevní hudbou oslovit dá.</p>