Hronov má ohromnou tradici

Letos se na Jiráskově Hronovu loučíte s funkcí předsedkyně festivalového výboru. Můžu se zeptat po kolika letech?

Ta funkce je volená – a já v ní působím od roku 1991. Tehdy vznikla nová koncepce, my jsme se jako výbor sešli, trochu jsme na sebe koukali, a Karla Dörrová, která zastupovala východočeské divadelníky a se kterou jsem měla dobré vztahy, navrhla mě. A než jsem stačila říct „kvá“, tak mě odhlasovali a bylo po ptákách. Opakovaně jsem se toho chtěla vzdát, ale nikdy to nedopadlo. Teď dobrý, myslím, že už toho bylo dost.

Jaké jsou povinnosti předsedy festivalového výboru? Jakou agendu to obnáší?

Festivalový výbor je podle statutu vrcholný orgán, který rozhoduje o koncepci festivalu. Každý rok ji schvaluje, dívá se na rozpočet a tak dál. U mě se ta funkce od roku 2008 spojovala s funkcí ředitelky spolupořádající organizace NIPOS-ARTAMA, což je důležité – nelze si to představovat jako absolutní svobodu výboru. Ten totiž nenese žádnou zodpovědnost, může se stát, že navrhne koncepci: Pozvěte deset profesionálních divadel a šest divadel ze zahraničí. Jenže kdo to zaplatí? Každopádně výbor historicky sehrál dobrou, trochu uklidňující, harmonizující roli, když došlo k velkým sporům o celou koncepci. Začalo to tím, že někdejší ředitelka KISu Marcela Kollertová s paní bývalou starostkou Nedvědovou přišly s tím, že tu chtějí jen činoherní divadlo a nic jiného – to byl výchozí bod a od toho se to začalo sypat až k velkému podezřívání, že chceme Hronov odstěhovat třeba někam do Brna. Nic takového ale nikdy nikdo neřekl. Hronov má takovou ohromnou tradici, že je to jenom otázka koncepce, ničeho jiného. Vždycky tu festival bude, to nikdo nezpochybňuje.

Před nějakými šesti, sedmi lety bývalo docela velké pnutí mezi různými stranami organizátorů a návštěvníků, mezi místními a námi takříkajíc zvenku. V posledních letech už to ale patrné není – jak dnes kondici festivalu vnímáte?

Museli jsme si říct, že jsme organizátory společně, že máme sice každý vůči Hronovu jiné povinnosti, ale jinak že nám jde o jednu věc. A že nikoho nezajímají naše spory o to, kdo co zavinil a kdo je lepší. Veřejnost zajímá, jak festival funguje – a jestli je pan Půlpán takovej, nebo makovej, a jestli je paní Vopičková jiná, to je všem úplně jedno. Když jsme si to takhle takhle řekli, od té doby to funguje – a myslím, že moc pěkně. Nedošlo k žádným sporům – to neznamená, že nemáme třeba na věci i jiný názor, ale vždycky si to umíme vydiskutovat a vždycky umíme dojít ke konsensu.

My dva společně pracujeme v rámci přípravného týmu, který připravuje nominaci českého amatérského divadelnictví na seznam UNESCO. Můžete našim čtenářům ten nominační proces představit?

Reprezentativní seznam nemateriálního kulturního dědictví UNESCO, jak se přesně jmenuje, se váže na úmluvu o tomtéž, která je z roku 2009. Česká republika je její smluvní stranou, to znamená, že jsme souhlasili, je to právní závazek a v tuto chvíli je na tom seznamu asi devět statků, téměř všechny jsou z oblasti tradiční lidové kultury. Je tam třeba bednářství, vorařství, potom masopustní obchůzky na Hlinecku, jízdy králů, které jsou tři, verbuňk, což je sólový pánský moravský tanec. Zapsáno je tam i slovenské a české loutkářství. Mají tam být statky, které jsou v té dané národní komunitě, v tom společenství lidí vážené, mají nějakou tradici, přecházejí z generace na generaci a patří ke kulturnímu image. A to může být cokoliv, to vůbec nejsou jen prvky tradiční lidové kultury. Ve většině zemí o nominaci rozhoduje národní komise UNESCO, která je zpravidla nezávislý orgán, u nás národní komise UNESCO existuje, ale je to poradní orgán vlády, to znamená, že nemá samostatnou působnost – takže o těch nominacích ve výsledku rozhoduje ministerstvo kultury.

My přípravu nominace konzultujeme s řadou zástupců ochotnického divadelního hnutí – v sobotu máme schůzi během festivalu –, nicméně takový úzký tým, který pracuje na samotném textu nominace, tvoříme my dva, Saša Gregar, kterého určitě představovat nemusím, vaše kolegyně z NIPOSu Kateřina Klementová – ale také Michal Beneš, kterého leckdo znát nemusí. Představíte ho?

PhDr. Michal Beneš dlouho pracoval na Ministerstvu kultury jako vedoucí oddělení UNESCO – a především byl jedním iniciátorů oné úmluvy UNESCO ohledně nemateriálního dědictví, protože Česká republika s tím návrhem přišla. On je ten, který to vyjednal a zformuloval – takže je opravdu kapacita a na řadě úspěšných nominací se podílel.

Tak si držme palce – pan ministr Baxa mi ostatně před týdnem v rozhovoru říkal, že nás podporuje.

Ano – to je podstatné, protože právě s podpisem ministra kultury se nominace odevzdává.

Zdroj: Zpravodaj Jiráskova Hronova, 8/2023