Archiv textů

ČR: Ilustrace Jindry Čapka milují děti i jejich rodiče po celém světě. V posledních desetiletích se více dostávají také k našim čtenářům, protože Jindra Čapek se po letech strávených v Německu vrátil domů a spolupracuje i se zdejšími nakladateli.  V Českém Krumlově, kde dnes žije, pokřtil nedávno spolu se Zdeňkem Svěrákem jeho knihu pro děti nazvanou Čerti nejsou, s egyptologem Miroslavem Bártou zase připravuje vydání Sinuhetova cestopisu. Přestože vloni oslavil sedmdesátku, je stále v plné práci. „Já jsem se vlastně díky malování i narodil,“ směje se. „Můj otec sloužil na vojně na Zelené Hoře u černých baronů, a protože výborně kreslil, dali mu lampasáci za jeho veduty Zelené Hory opušťák. Tak navštívil moji mámu a vznikl jsem já - díky obrazům.“

Kde jsou začátky jeho výtvarné tvorby, co mu řekla babička, když jako malý kluk studoval kresbu lidského těla na ženských aktech, jak se jeho ilustrace líbily Bohumilu Hrabalovi a proč se nerad loučí se svými díly: o tom všem si můžete poslechnout v našem podcastu, jehož autorkou je Hana Soukupová. 

ČR-ČESKÉ BUDĚJOVICE: Skladatel Jan Jirásek, držitel dvou Českých lvů za filmovou hudbu, je hostem prvního podcastu Místní kultury v roce 2024. Hudba k filmům je ale jen částí jeho tvorby, protože tento všestranný autor se věnuje i orchestrálním a sborovým skladbám a také opeře. Právě nedávná světová premiéra jeho opery Komenský v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích byla hlavním tématem rozhovoru, který vám nabízíme. Jak se Jan Jirásek dívá na spolupráci s Jihočeským divadlem, proč se nebál svěřit realizaci svého díla regionální scéně a jak se do této inscenace promítly jeho bohaté zkušenosti s filmovou hudbou? A  nakolik se skládání hudby pro film liší od operní tvorby? "Je to pořád hudba, ovšem je tam několik velkých rozdílů, " říká Jan Jirásek. "U filmu jste jeden z týmu, jste podřízen režisérovi, v dnešní době i producentovi, takže musíte vyhovět jejich přáním, se kterými někdy nesouhlasíte. V opeře mám mnohem větší svobodu."

ČR: Když se v roce 1979 hrála v pražském Realistickém divadle navzdory zákazu z vyšších stranických míst prvotina Daniely Fischerové Hodina mezi psem a vlkem, došlo jen na tři beznadějně vyprodané reprízy. Při té poslední už dokonce hlídkovala před divadlem policie. D. Fischerová se tak dostala rovnou mezi zakázané autory a na další realizace svých her musela nadlouho zapomenout. Přesto pro ni mělo slavné představení, které režíroval Luboš Pistorius, velký význam. "Bylo mi tehdy jedenatřicet a úplně poprvé jsem měla pocit, že mě někdo bere vážně," vzpomíná. "Do té doby mi kromě dětských omalovánek a leporel nic nevyšlo. A když chybí odezva a pořád jste šuplíkový autor, nikdy nemůžete věřit, že na to máte, že vaše spisovatelství není nějaký osudový omyl."  V tomto směru dnes může být Daniela Fischerová klidná. Má za sebou několik dalších divadelních her, filmové scénáře, úspěšné mikrohry pro Český rozhlas, oceněné i na mezinárodním poli, bohatou tvorbu pro děti a dlouhou řadu prozaických knih. V našem rozhovoru se zastavíme také u jejího zájmu o psychologii a neverbální komunikaci, kterou vyučovala i účastníky amatérských přehlídek Jiráskův Hronov a Loutkářská Chrudim.

KUKS: Muzikolog a vysokoškolský pedagog profesor Stanislav Bohadlo má jedno přání: prostoupit do barokní doby, kdy se zrodil hospital Kuks, mistrovská stavba architekta Alliprandiho se sochami Matyáše Bernarda Brauna. Určitě by se díval pod ruce dvornímu mědirytci hraběte Šporka M. H. Rentzovi a nepochybně by si řádně vychutnal italskou operu. "Kdyby to šlo, hrozně bych si to přál na nějaký čas zažít," přiznává v rozhovoru, který pro podcast Místní kultury vznikl v jeho domově v Kuksu. "Ale myslím, že v tomhle domě jsem tomu velmi blízko," dodává. Z okna se otevírá pohled na kouzelné labské údolí a dnes už opravený hospital Kuks, který patří k nejvzácnějším barokním stavbám v Čechách. K jeho znovuvzkříšení přispěl svými aktivitami, zejména festivalem Theatrum Kuks, právě profesor Bohadlo. Festival barokního umění bude jedním z témat tohoto rozhovoru, ale připomeneme také jeho italské bádání, které ho přivedlo k Josefu Myslivečkovi a ke spolupráci na filmu Il Boemo.