Česká republika se v UNESCO neztratila, právě naopak

Především značné renomé na mezinárodním poli, a zdaleka nejde jen o architektonické památky. Do sféry zájmu české činnosti v UNESCO patří také oblast vědy, v níž dosahujeme špičkových výsledků.  Koncem loňského roku například objev hrobky dosud neznámé faraonovy ženy, který se v Abúsíru povedl českým egyptologům, zařadil odborný internetový časopis HeritageDaily mezi deset nejvýznamnějších archeologických nálezů roku. UNESCO rovněž pozitivně hodnotí naši vzdělávací činnost v rámci pomoci zemím rozvojového světa.  Členství v UNESCO přineslo České republice také mimořádný rozvoj turistického ruchu nejen v případě hmotných, ale i nehmotných památek. Udělení záštity UNESCO zvyšuje mimo jiné prestiž vědeckých konferencí, na které se do Prahy sjíždějí přední světové kapacity.

Nepochybuji o vaší fantazii, ale přece jen - uměl jste si v minulosti představit, že v České republice budete stát v čele UNESCO?

Ne, a když jsem byl v této souvislosti osloven, vytrvale jsem to odmítal. Říkal jsem – nezlobte se, ale po paní profesorce Heleně Illnerové, tak jedinečné dámě, já chlapec z Horní Dolní…!? Ale oni namítali: „My bychom si přáli, aby se UNESCO rozšířilo do obcí a měst, abychom se víc soustředili na školství, na školy UNESCO a jejich prestiž v okolí. A k tomu potřebujeme spolupráci se samosprávami, se starosty. Vy jste učitel a bývalý starosta, byl jste při tom, když se Jízda králů zapisovala do UNESCO. Prosíme, zvažte to.“ A když pak za mnou osobně přišla i paní profesorka Illnerová a trvala na tom, že je to dobrý nápad, teprve pak jsem jí zcela pokorně řekl ano. Teď už jsem začal své druhé období a upřímně si vážím toho, že jsem byl znovu panem ministrem Zaorálkem jmenován do čela UNESCO, poté co členové komise vyjádřili jednomyslný souhlas s mým předsednictvím.

Existuje přímá souvislosti mezi zápisem našich památek na Seznam UNESCO a v širším měřítku uvědoměním si naší kulturní identity a historie v evropském prostoru? 

Samozřejmě, to je velmi důležité. Nedávno jsem si otevřel Komenského – jak Labyrint světa a ráj srdce, tak jeho Pansofii – a tam vidíte, že skutečně máme z čeho vycházet. Ať je to Jan Ámos Komenský či další významné osobnosti, které tvořily základ české vzdělanosti, českého postoje ke kultuře a k umění. Je zřejmé, že máme na co navazovat. A pokud jde o UNESCO – naší snahou je, aby nebylo vnímáno jako nějaký elitní klub Prahy, případně celosvětově Paříže, ale jako záležitost, která patří do každodenního společenského kulturního i vzdělávacího života naší země.

Platí, že dobrý příklad táhne… Když lidé vidí opravené památky pod značkou UNESCO, stává se, že mají větší motivaci opravit i kapličky na návsi ve své obci? Chránit památky po svých předcích? 

Nejenom památky, ale i česká krajina je unikátní. A jedna z úloh, kterou si komise předsevzala, je diskutovat o tom, abychom dědictví našich předků předávali zase potomkům – když ne v lepším, tak alespoň ve stejném stavu. Nedávno mne v této souvislosti potěšila podpora členů komise. V Praze se jednalo o výstavbě jedné nemovitosti v blízkosti Anežského kláštera, ale z mého pohledu to nebyl šťastný záměr. Pochopitelně úlohou naší komise není nařizovat architektům, co a kde stavět a jak to má či nemá vypadat. V kompetenci České komise pro UNESCO ale je, v situaci, kdy na nějakou věc existují zcela rozdílné názory, říci zúčastněným stranám – uvažte to, prosím, prostudujte to ještě jednou, zamyslete se nad tím! V tomto případě se, myslím, toto doporučení podařilo. Od té doby se na nás obracejí s různými záměry stavebníci a chtějí znát náš názor. Tím se prestiž komise zvýšila a já věřím, že se také odrazí v naší práci. Až jednou zestárneme, snad si budeme moci říci, že jsme přispěli k uchování našeho – ať už hmotného nebo nehmotného – dědictví.

Uvažujete o tom, že by v kontextu nemateriálního kulturního dědictví ČR bylo možné systematicky zpracovat nejen oblast tradiční lidové kultury, ale i statky, které jsou poněkud mladšího data, a přesto se staly významným kulturním fenoménem? Podobně jako ve Francii, kde bylo na Seznam světového  dědictví UNESCO zapsáno umění stolovat, či v Asii čajový obřad, lze také u nás najít příklady neodmyslitelně spojené s naším nehmotným kulturním dědictvím -  např. technika barvení skla, Laterna magika či amatérské divadlo apod. 

Nevím, zda systematicky. Je podle mne dobré, když každý zvyk, každá specifická technika nebo tradiční krajová zvláštnost musí o zápis bojovat sama za sebe a obhájit, proč zrovna ona by měla být součástí světového kulturního dědictví. Mám za to, že život a svět je příliš pestrý na to, abychom se ho pokoušeli svázat do nějakého systematizovaného souboru, i kdybychom ho třeba nazvali "tradiční lidovou kulturou".

Vstupujeme do roku 700. výročí narození Karla IV. Už sama skutečnost, že se toto jubileum dostalo na seznam světových událostí UNESCO, je úžasná. Podílí se také Česká komise na jeho prezentaci? 

Ano, úzce spolupracujeme s vládou, která koordinuje všechny akce v rámci UNESCO. Předběžně se nám podařilo získat kladné stanovisko, že se pražských oslav zúčastní i nejvyšší představitelé z Paříže, což není tak docela samozřejmé. Karel IV. je v rámci UNESCO vnímán přece jen jako politik – a on jím také ve své době byl – a UNESCO se k politikům vždy stavělo rezervovaně. V tomto případě jeho zástupci dávají jednoznačně najevo, že Karel IV. přesáhl hranice své doby a svými činy a myšlenkami hluboce ovlivnil běh Evropy i celého světa. Já jako Čech jsem na to nesmírně hrdý.

Zrekapitulujme na závěr, co vám osobně přinesla práce v České komisi pro UNESCO. Obohatily vás nové poznatky či nově získaná přátelství?

Ale určitě, to neplatí jenom pro Petra Gazdíka, to platí pro každého z nás a k tomu, jak věřím, členství České republiky v UNESCO přispívá. To, že se setkáváte se zajímavými, vzdělanými lidmi, kteří jsou ve svém oboru evropské nebo dokonce světové špičky, to, že máte možnost s nimi diskutovat o jejich problémech, jak vidí některé věci u nás a jejich dopad do světa, nebo naopak dopad světových událostí u nás, tak to jistě každému z nás rozšiřuje obzory.