neděle
19. listopadu 2017
Svátek slaví: Alžběta
Martin Chodúr 2017
© Foto: Patrik Ratajský



"Zuška" jako český fenomén (8)

ČR: Hlavním nosným tématem Místní kultury pro tento rok je Umělecké vzdělávání. Pokračujeme proto i nadále v anketě oslovující zajímavé osobnosti kulturního života a ptáme se jich, jak je „liduška“ či „zuška“ ovlivnila v dalším profesním životě, jaké jsou jejich vzpomínky na umělecké začátky v těchto institucích. Pokud byste se s námi chtěli i vy podělit o své zážitky či máte svůj podnět do diskuse na téma umělecké vzdělávání v ČR, neváhejte nás kontaktovat.

Autor článku: 
ika

"Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Např. patronka projektu ZUŠ OPEN Magdalena Kožená je jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Martin Chodúr, zpěvák, skladatel, textař a hudebník, vítěz historicky prvního ročníku soutěže Česko Slovensko hledá Superstar z roku 2009

1/ U nás doma pořád nějaká hudba hrála. Spousta různé hudby. Od vážné hudby až k tvrdému rocku. Jeden vzor jsem určitě neměl, spíše z každého něco. Co se týká rodičů, s tátou jsem poslouchal nahrávky a s mámou jsem si často zpíval. Ve třech letech jsem začal docházet do Dětské múzické školy v Mariánských Horách na hodiny zpěvu a hry na zobcovou flétnu. K mé zálibě v hudbě velkou měrou přispěli nejenom mí rodiče, ale především hudební pedagog Mikuláš Ďurko, který mne vyučoval. V jedenácti letech mne uchvátil klarinet, kterému jsem nakonec dal přednost před flétnou. Na víc než deset let strávených v ostravské Múzické škole prostě nikdy nezapomenu, a proto jsem se rozhodl ji podporovat i v budoucnu, jak jen to bude možné.

2/ Samozřejmě. Nikdy nechci zapomenout na to, odkud jsem vzešel a kde jsem našel podporu věnovat se zpěvu a hudbě. I díky Dětské múzické škole jsem v deseti letech založil svoji první kapelu. Na jedné straně jsem si nedokázal představit, že se jednou budu živit hudbou (můj táta byl dělník, máma pracovala v kanceláři a živit se jako umělec mi připadalo poněkud vzdálené), na straně druhé mi přišlo nemyslitelné, že budu dělat něco jiného (ani práce dělníka, ani práce v kanceláři by mě asi neuspokojovala). Co mě ale táhlo/táhne kupředu? Nevím. Snažím se být upřímný sám k sobě a dělat věci, které cítím, že jsou správné. A díky základům, které jsem na DMŠ získal, jsem vystudoval hru na klarinet na Janáčkově konzervatoři v Ostravě. Dlouho, skutečně hodně dlouho, pro mne byla hudba jen koníčkem. Ten moment, kdy jsem z hudby začal cítit určitou finanční jistotu, byl rozhodně až po výhře v talentové soutěži Česko Slovensko hledá Superstar. Všechno, co jsem se na Dětské múzické škole v Mariánských Horách naučil, zúročuji na svých albech a na svých koncertech, na kterých nejen zpívám, ale hraji i na kytary a na klarinet. Přijďte se o tom sami přesvědčit.

3/ Obecně to vnímám pozitivně. Myslím si, že u nás je dostatek kvalitních institucí. Jako problém však vidím rodiče, kteří čím dál tím méně vedou své děti ke hře na nějaký hudební nástroj. Žádná instituce nemůže nahradit rodiče. Hlavní práce učení se na jakýkoli hudební nástroj (či jinou uměleckou činnost) se odehrává doma. Pro malé dítě, co se učí na hudební nástroj, není větší motivace než podpora rodičů. Zdá se mi, že se bohužel rozšiřuje trend, kdy rodiče dávají dítě do hudební školy kvůli tomu, aby jen nějak zaplnili jeho čas. Říkají tomu „volnočasový kroužek“. Umění ale rozhodně není žádný „kroužek“. Nikdo se na hudební nástroj nenaučí hrát, pokud na něj hraje pouze jednou týdně na hodině s učitelem, a navíc se musí věnovat sedmi dalším „kroužkům“.

 

Ing. Helena Zrůstová, úřednice, Odbor regionální a národnostní kultury MKČR

1/ V souvislosti s anketou si uvědomuji, že jsem chodila do dvou "lidušek" a jedné "zušky". Začala jsem v šesti letech v rodném Broumově nejprve výukou hudební nauky, kterou pojala tehdejší učitelka jako výuku náboženství místo not, což na začátku 70. let minulého století nebylo žádoucí. Když se na to časem přišlo a učitelku vyměnili, přibrala jsem k notám už i hraní na akordeon. Na housle jsem hrát nechtěla, klavír či piano tatínek koupit nechtěl, že mě to stejně nebude dlouho bavit, a co pak s ním?, a tím výběr nástrojů tehdy končil. Jenže mě to bavilo. Nejprve u pana učitele Kožešníka a jeho malého smíšeného souboru moc, poté u ředitele LŠU už méně, časem pak vůbec, až jsem si po prodělaném těžkém zápalu plic ve dvanácti letech vybojovala klarinet a harmoniku odložila. Dodnes si vybavuji, jak jsme s bývalým vojenským hudebníkem panem Chmelařem, který byl žesťař, nikoliv klarinetista, bádali nad tím, jak se která nota vlastně hraje…
Na další lidušce jsem pokračovala v Novém Městě nad Metují, kam jsem odešla na střední školu. Pokud jsem bydlela u příbuzných, při pilném cvičení a za dohledu tety, šla úroveň mé hry na klarinet rychle nahoru. Když jsem se však po čase odstěhovala na internát, kde sice cvičit šlo, ale kde jsme se spolužačkami vymýšlely samé neplechy a nezbýval mně na klarinet už čas, jsem pod záminkou blížící se maturity s hraním skončila.
Na stará kolena, to už mně bylo třiatřicet a pracovala jsem po studiích v Praze, jsem zjistila, že mně aktivní hraní chybí. Protože jsem chtěla už jako dítě hrát v dechovém orchestru, ovšem v pořádném orchestru, nikoliv jako v Broumově, kde jsem hudlala ten klarinet a všichni hráli jen první hlasy, rozhodla jsem se, že se naučím na trombon, který mne vždy fascinoval nejen tím, že neměl žádné klapky či jinou mechaniku. Přihlásila jsem se do ZUŠ (tak přestárlého žáka, jakým jsem v té době byla, tam dosud a asi ani doteď neměli) a náhoda chtěla tomu, že jsem potkala báječného učitele pana Kočárka i „proslulý“ dechový orchestr Žižkovská smršť, ve kterém jsem si až ve svém středním věku zahrála víc než dost.
Mohu tak snad posloužit jako příklad, že nikdy není na nic pozdě.

2/ Můj profesní život hudební školy neovlivnily. Nasměrovaly a prohloubily můj vztah k hudbě a k umění všeobecně. Protože celé to „neužitečné umění“ (jak už napsal někdo moudrý) člověku zhodnocuje život.  

3/ Nemohu se vyjadřovat k všeobecnému systému uměleckého vzdělávání, z vlastní zkušenosti pouze k "zuškám" či "liduškám". Je to výborný systém, jak po rodinném zázemí kultivovat a rozvíjet člověka od brzkého mládí. A je velké štěstí a radost, potká-li se zvídavý žák s laskavým a trpělivým učitelem. 

 

Jana Janků, svobodný umělec, mezzosoprán, barokní harfa

1/ Jako dítě z hudební rodiny, moje babička byla klavíristka a zpěvačka, jsem měla soukromou výuku, ale zároveň jsem záviděla kamarádce, že může chodit "do hudebky" a vystupovat tam na večírcích. To mi chybělo.

2/ Ano, i když moje hudební vzdělávání se odehrávalo zčásti v soukromé sféře, absolvovala jsem na ZUŠ dramatickou výchovu, která mi také hodně dala. Zároveň bych ráda zmínila baletní obor, který mne dovedl až k zájmu o přípravku konzervatoře. Nakonec zvítězil zpěv, ale ten důležitý vklad zůstal a na amatérské úrovni tančím stále.

3/ Systém uměleckého vzdělání v ČR vnímám jako velmi důležitou součást výchovy dětí. Mí dva synové v ZUŠ absolvovali několik oborů a jsem ráda, že se návštěva ZUŠ stala v naší rodině běžnou součástí života i dospívajících.

 

Jana Hrochová, sólistka opery Národního divadla Brno, mezzosoprán

1/ Na své začátky v ,,lidušce" vzpomínám s úsměvem na tváři. Hrála jsem na housle a zpívala v Šumperském dětském sboru (Motýli). Později jsme se přestěhovali do Přibyslavi a já místo do sboru chodila do sólového zpěvu a do houslí v Havlíčkově Brodě. Přiznám se, že jsem na housle moc necvičila a při pěveckých koncertech jsem vždy prozradila každou chybu kroucením očí. Když jsem panu učiteli z houslí oznamovala, že jdu na konzervatoř, tak se vyděsil. Ihned jsem tedy dodala, že ne na housle, ale na zpěv.

2/ Ano, ovlivnilo, hlavně dětský sbor, který působil pod Lidovou školou umění v Šumperku. Měli jsme skvělé vedení a moc mě to bavilo. Nedovedla jsem si představit, že bych už nikdy nezpívala.

3/ Určitě kladně, je vždycky lepší, když se děti zabývají hudbou nebo jiným uměním, než když sedí u počítače. Měla by to být důležitá součást základního vzdělání každého člověka. Kdo si zpívá, hraje, maluje nebo tancuje, ten nemá tolik času na ,,zlobení". Znám spoustu výborných pedagogů, kteří umějí pro svůj obor nadchnout. Sama jsem měla také štěstí na kantory a přála bych takto krásné dětství všem.

 

Zdeněk Král, hudební skladatel a klavírista

1/ Učil jsem se na klavír a moc jsem necvičil. Vedla mě paní učitelka, která preferovala dril a techniku. Pro mé povahové zaměření to bylo trochu nešťastné. Když jsem se chtěl hlásit na konzervatoř, rovnou mi řekla, že na to nemám. Nakonec jsem dělal zkoušky na kontrabas a vystudoval ho. Ke klavíru jsem se vrátil sám až po mnoha letech a navzdory nedůvěře jiných se jím živím. Ne učením, ale hraním na koncertech a vystoupeních.

2/ Ovlivnilo, ale jak jsem psal výše - jen napůl. Dostal jsem se na konzervatoř, ale ne na obor, na který jsem chtěl.

3/ Myslím, že mnoho učitelů neumí žáky motivovat a jen drilují to, co se učili sami. Nutí hrát děti skladby, které je nebaví a které jsou sto let staré. Je jen málo učitelů, kteří dovedou děti motivovat. A to mluvím ze zkušenosti s vlastními dětmi.

 

Michal Jančařík, moderátor

1/ Chodil jsem na klavír tři roky, bylo to trošku trápení, víc mě v té době zajímal tenis, lyže, kolo... Dnes lituji, že jsem u klavíru nezůstal déle.

2/ Určitě ano. Mohlo ovlivnit více, kdybych měl větší trpělivost.

3/ Je super, že se koncepce ZUŠ udržela, neznám současný stav a míru nutnosti modernizace systému, každopádně doufám, že se ZUŠ v nějaké formě udrží a budou fungovat dál.

Mohlo by vás také zajímat...

AMSTERDAM - ČR: Dramaturgové jubilejního 30. ročníku Mezinárodního festivalu dokumentárního filmu IDFA, který se koná ve dnech 15. – 26. listopadu, zařadili do programu tři tuzemské tituly. Dokumenty Nic jako dřív a Švéd v žigulíku, do prestižní kategorie Masters byl vybrán kontroverzní snímek o prostějovském neo-nacistovi Svět podle Daliborka.

zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Živé umění
Co se děje
15.11.2017

STŘEDOČESKÝ KRAJ: Rada kraje zrušila záměr na sloučení příspěvkových organizací Rabasovy galerie Rakovník s Muzeem T. G. M. Rakovník, o němž rozhodla na začátku měsíce října ve složení bývalé koalice ANO, STAN, ODS a Nezávislí Středočeši.

Středočeský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Legislativa a ekonomika
Co se děje
14.11.2017

PRAHA: V posledních dnech bylo dokončeno dlouhodobé restaurování významné plastiky Rychlost od Jiřího Nováka, která se nachází před základní školou V Rybníčkách v Praze 10. Městská část nyní vyzývá obyvatele, aby posílali tipy na zajímavá umělecká díla, která by si péči také zasloužila.

Hl. m. Praha
Instituce a kulturní zařízení, Památky
Co se děje
14.11.2017

ČESKÁ REPUBLIKA: Česká televize připomene revoluční listopadové události sérií tematických pořadů. Vedle přímého přenosu z předávání Cen paměti národa nabídne premiérový dokument o Karlu Krylovi, příběh podle Arnošta Lustiga i oceňované snímky Kolja a Pouta. Po celý den se bude výročí věnovat také zpravodajská ČT24, jejíž program završí speciál Událostí, komentářů.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Knihy, literatura, média, Památky
Co se děje
14.11.2017