úterý
26. září 2017
Svátek slaví: Andrea
Miloš Štědroň, hudební skladatel
© Foto: Pavel Zatloukal



„Zuška" jako český fenomén (2)

ČR: Prošli jste v mládí „liduškou“ či „zuškou"? A považujete umělecké vzdělávání za samozřejmost? Podle mezzosopranistky Magdaleny Kožené jde o jedinečný systém, který jinde v Evropě nemá obdoby. Založila proto nadační fond s cílem podpořit činnost základních uměleckých škol a zviditelnit ho na veřejnosti, mimo jiné prostřednictvím celostátního happeningu OPEN ZUŠ. Jeho první ročník proběhne 30. května 2017 po celé republice za účasti 355 škol. Redakce časopisu Místní kultura vítá tuto iniciativu a oslovila v této souvislosti zajímavé kulturní osobnosti, aby se zeptala, jak jim "zuška/liduška" zasáhla do života.

Autor článku: 
jal

"Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

 

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

 

Miloš Štědroň, hudební skladatel, autor četné scénické hudby pro Divadlo Husa na provázku, pedagog

1/ Chodil jsem do tehdejší LŠU Jaroslava Kvapila asi tak 7 let  –  a to do výuky houslí, které mi byly naordinovány ke klavíru, na který jsem hrál už od 5 let. Výuka houslí začala někdy v 5. třídě a trvala až do gymnaziálních studií (v letech 1954 - 1960). Měl jsem výborného učitele, brněnského Němce Leopolda Heyera, který byl znamenitým violistou v Hyčkově kvartetu. Záhy pochopil, že ze mne žádný houslový virtuóz nebude, a tak mě školil vzhledem k mým zájmům o kompozici a dirigování. Dovedl mě sice v houslích k nějakým malým houslovým koncertům od Sitta přes Fibichovu Sonatinu dokonce až k Vivaldimu a Dvořákově Sonatině  – což je ovšem skladba mistrovská po všech stránkách, a pokud ji hraje někdo jako jsem byl já, má z toho sice velký užitek, ale nemůže tuto geniální miniaturu obsáhnout v její šíři, protože je to skladba pro Mistra... Ale můj učitel mě brával na koncerty kvarteta, zasvětil mě do Wagnera, to bylo v 50. letech ještě stále tabu. Málokdo si dovede představit, co to znamenalo pro chlapce, který dvakrát týdně hrál doma triové sonáty Vivaldiho, Corelliho, Purcella a dalších, setkání s Wagnerovým Tristanem. Zjevení – blesk z čistého nebe. A to vše, aniž se narušilo mé poznávání Janáčka, které systematicky řídil můj strýc, janáčkovský guru Bohumír Štědroň. Vděčně vzpomínám na LŠU Jaroslava Kvapila. Poznal jsem ho ještě jako chlapec na dovolené ve Sněžném a viděl jsem premiéru jeho opery Pohádka máje. To jsem ovšem netušil, že jednou také napíši muzikál se stejnou tematikou. A ještě jednu osobnost z té školy chci připomenout -  jejího pozdějšího ředitele Viléma Blažka, Sukova žáka, skladatele meditativního, spirituálního, který v té těžké době psal jen mše, Ave Maria atp. Směřoval jsem jinam, ale ctil a obdivoval jsem jeho čistotu, naprostou nevypočítavost a víru v to, že dobře činí. Byl to ušlechtilý člověk a umělec. A ve škole jsem poznal i spoustu spolužáků, pozdějších hudebníků, např. o rok staršího Lubomíra Mátla, mého pozdějšího přítele a šéfa Českého pěveckého sboru a dirigenta spousty mých skladeb. Nebo otce pianisty Jaroslava Smýkala – Jaroslava Smýkala staršího. To byl typ kantora, vynikajícího hudebníka a všestranně poučeného hudebníka. Jeho syn se pak stal mým přítelem – profesor JAMU Jaroslav Smýkal. Byl a je jedním z nejlepších interpretů Schubertovy klavírní tvorby. Ve Vídni nebo v Praze by udělal evropskou kariéru... Vynikajících učitelů na brněnské LŠU Jaroslava Kvapila bylo mnohem víc, než stačím vyjmenovat, např. prof. Kotmelová, výborná metodička klavíru a učitelka znamenitých pianistů aj.            

2-3/ LŠU určitě ovlivnila zcela zásadním způsobem můj další hudební profesní život. Především tím, že jsem tam poznal lidi, kteří mě motivovali k další činnosti a přivedli mě – ať už nepřímo nebo přímo – do hudebního života, to znamená k poznání praxe komorních ansámblů, jednotlivců, symfonického orchestru a opery. A potom i rozhlasu a televize... A tuto možnost jistě „zuška“ nabízí i dnešním studentům.  

 

Zdeněk Prokeš, tanečník a choreograf, umělecký šéf Laterny magiky

1/ Mohl bych říci, že LŠU je navždy spojena s mým dětstvím, protože jsem absolvoval dva obory: začal jsem v útlém dětství klavírní hrou v pražské LŠU na náměstí Republiky a v Biskupské ulici u paní Holasové a pak jsem chodil na dramatický obor k paní Jiřině Stránské do Voršilské ulice. Jiřina Stránská byla bývalá herečka Burianova D 34, vynikající učitelka, která připravila na hereckou dráhu např. svou dceru Kláru Jernekovou, Jaromíra Hanzlíka, Jana Hartla, Táňu Medveckou, Petra Štěpánka, Davida Vejražku a mnoho dalších. 

2/ Zvláště období v „dramaťáku“ mně dalo moc do mé budoucí herecké průpravy a také široký kulturní rozhled. I když jsem se nakonec v dospělosti tomuto oboru nevěnoval, tak z těch základů jsem čerpal v mých budoucích profesích tanečníka i choreografa.

3/ Myslím, že systém uměleckého vzdělávání v ČR je nastaven velmi dobře - ZUŠ, konzervatoře, vysoké školství. U koho se na ZUŠ neprojeví tak velký talent a nepokračuje v oboru, určitě se z něj stane poučený divák či posluchač. Další vzdělávání by podle mého názoru mělo být více výběrové, aby nebylo tolik nezaměstnaných umělců. Např. dvanáct absolventů tanečních konzervatoří je na jedno volné místo v baletních souborech.

 

Jaromír Hanzlík, divadelní a filmový herec

1/ V mém dětství na mne měla velký vliv paní profesorka Jiřina Stránská. Jako herečka začínala na divadle s Rudolfem Hrušínským, působila u E. F. Buriana a v pozdním věku učila v LŠU ve Voršilské ulici, kde jsem ji poznal. Pro mne to bylo velmi šťastné setkání. Není náhodou, že každý, kdo prošel jejíma rukama, se posléze stal renomovaným hercem.

2- 3/ Kromě těch několika let, kdy jsem docházel k paní Jiřině Stránské, jsem s uměleckým školstvím nepřišel do styku. Hned po maturitě – místo na DAMU, kam jsem udělal přijímací zkoušky – jsem nastoupil do Vinohradského divadla, takže jsem další studentská léta nezažil a nemám tedy s čím srovnávat. Ale když vidím, jak státní a soukromé herecké školy každoročně vychrlí desítky herců, které trh nemůže absorbovat, je to smutné. Tito mladí lidé se raději potloukají po dabingu a různých pofidérních scénách nebo berou role v seriálech, které se točí metodou "rychlé šípy", místo aby šli do oblastních divadel, kde se naučí  řemeslo. Pro srovnání – třeba taková Bára Munzarová nebo Tereza Brodská se po pár letech do Prahy vrátily a měly tzv. nahráno, profesně jen získaly.

 

Martin Vadas, filmový dokumentarista, režisér a kameraman

1/ Na konci mého studia na Gymnáziu Jana Keplera, když jsem si nebyl jistý, kam se dále orientovat a váhal jsem mezi architekturou a FAMU, kdosi mě přivedl k profesorovi Jánu Šmokovi, který vedl katedru kamery na FAMU. Zároveň měl velmi dobře rozvinutý koncept výchovy a rozvoje talentu budoucích fotografů a kameramanů, jehož součástí byla i tzv. školička, jakási "přípravka na FAMU", která byla velmi efektivní a mnoho jejích frekventantů nebo absolventů bylo záhy přijato na FAMU. Provozoval ji v LUŠ na Petrském náměstí na Praze 1. Bylo to velmi motivující setkávání nad zadanými úkoly, spojené s rozpravou nad našimi fotografiemi. V diskusi s přísným i vnímavým učitelem probíhalo tříbení našich názorů na fotografii, filmový obraz, ale i jakoukoliv vážně míněnou tvůrčí činnost.


2/ Setkávání a diskuse na půdě Šmokovy školičky byly zásadní pro osvojení si způsobu práce na dalších úkolech, které před nás stavěla škola v rámci studia FAMU, ale i my sami. S tím "profesionálním životem", na který se ptáte, to bylo komplikovanější. S – Bohu žel – již zemřelým kolegou Petrem Nýdrlem, se kterým jsme se znali už ze školičky, jsme natočili ještě na FAMU první hraný celovečerní film Evžen mezi námi (1981), ale týden po úspěšné premiéře nám ho "pedagogové" z katedry režie zavřeli do trezoru, práci ve Filmovém studiu Barrandov nám nikdo nenabídl a na naše návrhy nereagoval. Kolega posléze emigroval a já zůstal v Československu bez možnosti realizovat témata, která bych chtěl natáčet, až do roku 1990. Petr Nýdrle se stal světovým režisérem a producentem reklam a videoklipů v Los Angeles s mnoha prestižními oceněními. Na LUŠ na Petrském náměstí a profesora Šmoka jsme vždy vzpomínali v dobrém.

3/ Umělecké vzdělávání v České republice je z hlediska systému na velmi dobré úrovni, ale pro rozvoj silného individuálního talentu je vždy nejpodstatnější osobnost a schopnosti učitele, chemie vzájemného oslovení mezi žáky a pedagogem, ale také širší společenské podmínky.

 

Michael Tarant, divadelní režisér

1/ Pro mne šlo o kroky do neznáma.  Pomohly mi zorientovat se trochu v prostoru, do nějž jsem chtěl vstoupit.  A také zjistit, kdo jsem. Díky těmto prvním zkušenostem a omylům jsem celkem spolehlivě hledal na Pražské konzervatoři silné osobnosti mezi pedagogy. A ti mi pak pomohli nastoupit cestu, po níž jdu dodnes.

2/ Základní umělecké školství sleduji celé roky.  Považuji jej za ostrov v oceánu hulvátství a přibližnosti. Kdo jím projde, má velkou šanci dotknout se věcí, které jej budou formovat a provázet celý život.

3/ Vše, co pomáhá rozvíjet osobnost, kultivovat lidskou bytost a dispozici pro vnímání kultury je vzácné. A nezastupitelné. A zvláště v menších místech jsou základní umělecké školy pojítkem se světem tvořivosti, nezávislosti a sebeuvědomění.

 

Zdeňka Žádníková Volencová, herečka, působí v Dejvickém divadle

1/ Maminka hrála na housle, tatínek hraje na klavír, na varhany, částečně na harmoniku a odmala nás se sestrou vedli k hudbě. Od 7 let jsme chodily do LŠU Maxima Gorkého (dnes ZUŠ Habrmanova) v Hradci Králové. Sestra Andrea byla velmi talentovaná pianistka, bohužel její paní učitelka měla drsné metody a od klavíru ji odradila. Já naopak měla výtečnou pedagožku na příčnou flétnu, takže jsem po ukončení II. cyklu a nástupu na DAMU v Praze okamžitě začala hledat ZUŠ, kde bych v rámci studia dospělých mohla v hraní pokračovat. Dodnes jezdím do ZUŠ Šimáčkova v Praze 7 k paní učitelce Magdaleně Tůmové, naší  historicky první laureátce Pražského jara ve hře na příčnou flétnu. Je skvělou učitelkou, její práce ji baví a naplňuje, vymýšlí různá komorní uskupení, děti hodně koncertují, mají neustálou motivaci se zlepšovat a co je hlavní – chtějí se učit. Všechny své tři dcery k ní vozím na hodiny a malého Jiříka to za tři roky rovněž čeká. Osobnost učitele je základ vztahu dítěte k hudbě a hudebnímu nástroji, ať je jakýkoliv.

2/ Velmi zásadně. Ve 14 letech jsem se navíc přihlásila do ZUŠ na Střezině, obor dramatický, vedoucím ročníku byl Josef Tejkl, a rok na to vzniklo známé hradecké Divadlo Jesličky. Nejdříve se hrálo jen 1x týdně ve čtvrtek, pak postupně až 4x týdně. Byla to krásná doba čtyř let. Hudba, Básně, Divadlo, Kabaret…Svět, o který jsem nechtěla přijít. Mým snem bylo hrát v Divadle Drak, a tak jsem vystudovala  katedru loutkového a alternativního divadla, kde i ten, kdo nikdy na nic nehrál, dokázal po čtyřech letech studia předvést „hudební profesionální výkon“ ve hře na cokoli. Do Hradce jsem se nakonec nevrátila, s celým ročníkem jsme nastoupili do Dejvického divadla, kde jsem dodnes členkou.
Tím, že jsem po ukončení II. cyklu v 18 letech nepověsila flétnu na hřebík a koncertovala s poloprofesionálními soubory, můžu dnes zahrát jakýkoliv repertoár, což je pro mne „svobodná nádhera“. Shodou okolností mne ke spolupráci oslovil pan Jaroslav Svěcený a v současné době s ním a se šansoniérkou Renatou Drossler zkouším představení Chanson v gala. Takže doma cvičím, jak nikdy předtím.

3/ Je to mimořádná a nesmírně důležitá záležitost. Naprosto v Evropě ojedinělá a měli bychom si ji hýčkat. Hudba nás i naše děti zjemňuje, kultivuje a ukazuje nám krásu života…. a my, abychom to docenili, někdy jen potřebujeme trochu zestárnout.

 

PS: V Praze 7 žije mnoho cizinců, kteří stojí v červnu jako první v řadě na zápis do „zušek“. Jsou naprosto nadšení, protože v jejich zemích nic podobného neexistuje a ani existovat nebude. Hudební lekce od profesionála si může dopřát jen někdo. „Co Čech, to muzikant“ – chraňme si ta čtyři slova.

 

 

Mohlo by vás také zajímat...

HAVÍŘOV: Výtvarnou knihu o výtvarném městě pokřtila primátorka města Jana Feberová v sobotu 9. září během Havířovských slavností spolu s nakladatelem Radimem Poláškem. Publikaci s názvem Výtvarné město Havířov vydalo město v ostravském nakladatelství En face v závěru prázdnin. Autorkou knihy je paní Alena Krtilová, o četné fotografie se postarali pánové Martin Kuchař, Aleš Milerský, Miloš Polášek, Radim Polášek, Petr Sznapka, Josef Talaš a Antonín Válek.

Moravskoslezský kraj
Cestovní ruch, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média
Co se děje
26.09.2017

ČR: Krajinářská fotografie se pro něj stala „tím pravým ořechovým“, přestože se sám se považuje za „antituristu“, který preferuje zcela jiné sportovní aktivity, než je drápání se do kopců s fotobatohem na zádech. Příjemný společník, veselý a společenský chlapík, takový je Jan Šmíd.

Celá ČR, Hl. m. Praha
Soutěže a festivaly
Nepřehlédněte
26.09.2017

ČR: Svaz knihovníků a informačních pracovníků vyhlašuje 21. ročník kampaně na podporu čtenářství a propagace služeb knihoven TÝDEN KNIHOVEN 2017. Do celostátní akce, kterou vyhlásil Svaz knihovníků a informačních pracovníků ČR, se zapojí ve dnech 2. – 8. října 2017 veřejné knihovny v celé České republice.

Celá ČR
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Soutěže a festivaly
Zpráva týdne
26.09.2017

ZLÍNSKÝ KRAJ - PRAHA: Filmová kancelář ZLÍN FILM OFFICE připravila ve spolupráci s Barrandov Studiem a národní filmovou kanceláří Czech Film Commission pro učitele i studenty ze středních odborných škol a učilišť Zlínského kraje sérii workshopů. Ty mají ukázat, jak lze propojit vzdělávací systém studentů řemeslných oborů s filmovou praxí. První ze setkání, které bylo určeno pedagogům, proběhlo ve čtvrtek 21. září.

Hl. m. Praha, Zlínský kraj
Děti a mládež, Instituce a kulturní zařízení, Knihy, literatura, média, Vzdělávání
Co se děje
26.09.2017