„Zuška“ jako český fenomén (10)

„Patrně není třeba nikoho přesvědčovat o významu základních uměleckých škol pro české umění. Světově unikátní český projekt - čtyřoborové školy -  jsou součástí systému formálního vzdělávání (spadají pod školský zákon, fungují v prostorách určených pro vzdělávání, mají autorizované osnovy). Řada hvězd českého umění jimi prošla. Patronka projektu Magdalena Kožená je ostatně jednou z nich. Ráda bych připomněla dva jejich další přínosy, na něž se někdy zapomíná. Jsou nezastupitelnou zásobárnou pro amatérská hudební tělesa všech žánrů. Za všechny připomínám dechové orchestry. A také absolventi ZUŠ, byť se aktivně na profesionální či amatérské bázi umění dále nevěnují, patří k divákům divadel, posluchačům koncertů, návštěvníkům výstav atp. Kontakt s uměním je jejich trvalou životní potřebou. Takže „zušky“ vychovávají aktivní publikum. To všechno je pro českou kulturu podstatné.“                         

Lenka Lázňovská, ředitelka Národního informačního poradenského střediska pro kulturu

ANKETNÍ OTÁZKY

1/ Jak vzpomínáte na své začátky v základní umělecké škole (dříve lidové škole umění)?

2/ Ovlivnila škola Vaše další kroky do profesionálního života?

3/ Jak vnímáte v obecném smyslu existenci systému uměleckého vzdělávání v České republice?

Kamila Skopová, spisovatelka a výtvarnice

1/ Na klavír jsem se začala učit hrát někdy v roce 1950 jako šestileté dítko u staré dámy, která mě asi dva roky trápila a téměř znechutila hudbu jako takovou. Poté jsem přešla do soukromých rukou prof. Růženy Stunové, ke které mimo jiné docházel na klavír také můj spolužák ze "základky" Petr Hapka. Když mě trochu srovnala, převedla mě do"lidušky" v Majakovského ulici v Praze 6, kde působila. Od té doby nastala neskutečná proměna. Spolužáci, kantoři i celé noblesní prostředí prvorepublikové vily, kde hudební škola našla zázemí, to byl můj nádherný svět, do něhož jsem se utíkala a schovávala před křečí pionýrských a svazáckých schůzí a před celkovým trapným ovzduším gottwaldovské éry. Dokonce jsem byla přesvědčena, že se musím pokusit o konzervatoř, což mi moje moudrá profesorka včas rozmluvila.

2/ Profesionálním hudebníkem jsem se nestala, vystudovala jsem propagační grafiku na Střední uměleckoprůmyslové škole a celý život jsem pracovala jako grafik, a na stará kolena také píšu knihy, které si ilustruji. Kromě toho se celý život zabývám národopisem, stal se mým velkým koníčkem. Hudba, její znalost i schopnost ovládat nástroj mi ale ve všech oborech mé činnosti byla velice ku prospěchu. Rozšířila mi obzory poznávání a vnímání krásy. Myslím, že výtvarné umění má s hudbou mnoho společného - promlouvá k člověku prostřednictvím citu bez potřeby znalosti jazyků. Pokud dítě dokáže poslouchat a vnímat hudbu, určitě to velmi pomáhá k celkovému zušlechtění jeho osobnosti.

3/ Málokde ve světě se setkáme s tak propracovaným a hlavně široce přístupným systémem hudebního vzdělávání dětí, jako je tomu u nás. Myslím, že si tento fakt většina lidí příliš neuvědomuje, považuje to za samozřejmost. Bylo by asi potřeba více o tomto fenoménu hudebního vzdělávání hovořit, více ho propagovat. To, že máme řadu vynikajících sólistů, velmi kvalitní orchestry i různá komorní uskupení není samozřejmé, je to právě produkt trpělivé práce mnoha učitelů ZUŠ, kteří hráče připravili pro profesní dráhu. Já ale považuji za nejvyšší klad právě to hudební vzdělání jedinců, kteří se pak v dospělosti profesně věnují jiným oborům, ale láska k hudbě a často i celoživotní amatérské muzicírování jim zůstane po celý život jako úžasné obohacení. Za to dík oněm "liduškám".

Pavel Svoboda, varhaník

1/ Vzpomínám si, že když jsem byl hodně malý, můj dědeček rád poslouchal dechovku a já u toho s radostí bouchal do rytmu. Rodiče mne tedy přihlásili do "zušky". Upřímně, spíš jsem tam byl přihlášen, abych měl nějakou aktivitu a nezlobil. Ale to není podstatné. Také jsem měl období, kdy jsem nechtěl cvičit a chtěl jsem končit, po čase jsem se ale v hudbě našel a nebýt "zušky", byl bych asi úplně jinde a třeba i jiný člověk. 

2/ Naprosto zásadně! Neumím si to jinak vůbec představit. Bez „zušky“ bych nebyl na konzervatoři, později na HAMU v Praze, na univerzitě v Berlíně. Třeba bych hrál na varhany jen jako samouk, nebo vůbec ne. V důsledku bych nepotkal tolik zajímavých lidí a necestoval bych po světě za koncerty. Dále bych pravděpodobně neměl svou manželku, neboť jsme se také seznámili na konzervatoři. Ale vážně. Bez poctivého základu a pravidelných hodin u paní učitelky Daniely Štěpánové a později i Radky Zdvihalové v ZUŠ v Dobrušce by mé profesionální aktivity v hudbě nebyly vůbec možné. 

3/ Jako nenahraditelnou součást kulturního života celé republiky a společnosti. Krom případných budoucích profesionálů se zde formuje také případné publikum. Bohužel na řadě míst je hudební školství stále podfinancované, např. pedagogové nemají žádné odměny, nemohou přijímat další žáky, kteří mají zájem apod. Znám ale také ředitele, kteří pro své školy umí vybudovat silnou pozici nejen stran kvality, ale také ohledně vztahu se zřizovatelem. Potom to skvěle funguje.

Jana Bačová Kroftová, sochařka, scénografka, výtvarnice

1/ Navštěvovala jsem společně s bratrem výtvarný ateliér paní učitelky Diblíkové v LŠU Na Střezině v Hradci Králové. Dvě hodiny koncentrované práce v místnosti vonící po terpentinu a olejových pastelech, v prostoru, kde se ozýval povzbudivý hlas paní učitelky a rozhlasová hra z velkého šedého kotoučového magnetofonu, byly v šedi socialistického vzdělávání oázou pro dětské duše.  

2/ Výjimečné chvíle strávené  na  ,,výtvarce“ nepochybně výrazně přispěly k rozhodnutí, že právě takto strávený čas je pro zbytek mého života zcela ideální, ba přímo nezbytný.

3. Tento systém je skvělý a rozhodně by bylo namístě ho podporovat a dále rozvíjet.

Ladislav Zikmund-Lender, historik umění

1/ Na svoje začátky v základní umělecké škole se popravdě moc nepamatuji. Vybavuji si, že jsem mnoho let chodil na klavír, přestože mi to vůbec nešlo, ale měl jsem strašně milou a laskavou paní učitelku, Annu Matějkovou, na kterou moc rád vzpomínám. Pak jsem chodil k ní domů, do nádherné prvorepublikové vily v Hradební ulici. Návštěvy té vily mě, myslím, ovlivnily víc než to desetileté trápení s klavírem. Poměrně přesně si vzpomínám na začátky v dramatickém oboru, kdy jsem poprvé recitoval něco od Christiana Morgensterna a vůbec jsem tomu pochopitelně nerozuměl. Muselo být dost komické, když dadaistickou poezii recitoval třeba osmiletý kluk. Pak jsme ale v naší loutkoherecké specializaci hráli skvělé věci, hodně pohádky. Nakonec jednu novelu z britské série o Egbertu Noshovi (česky Cecil Brum), což mě dost bavilo. Hráli jsme to dva kluci, bylo nám kolem patnácti a úplně jsme se vykašlali na naučení textu. Učitel nás tam nechal sedět tak dlouho, dokud jsme ho neuměli nazpamět. To byla docela důležitá lekce, že příprava, jakkoli nepopulární a otravná, je základní kámen všeho.     

2/ Přímou spojitost mezi chozením do hudebky, výtvarky nebo loutkohereckého kroužku se svou profesí historika umění bych moc nepřeceňoval. Historik umění je především historikem, což je poměrně přesná a přísná věda, jak ji kdysi kdosi charakterizoval. Dramatický obor mě naučil mluvit před lidmi, nějaké základní rétorické figury a techniky. Ačkoli mi základní škola klasickou hudbu nechvalně proslulým pedagogickým působením paní učitelky Klazarové spíš znechutila, v hudebce se to snažili paní učitelka Matějková a pan učitel Pešek napravit – snad se jim to i povedlo. Nedávno se celý národ rozčiloval u předvolební superdebaty, zatímco já si hýčkal nervy u zahajovacího koncertu České filharmonie. Mrzí mě, že mě výtvarný obor neučil na vizuální umění se víc dívat, než ho vytvářet. Co se týká mé profese historika architektury, pamatuji se dokonce, že nás učitelka nutila kreslit domy (bylo to někdy kolem roku 1997) hlavně tak, aby nevypadaly jako ty ošklivé paneláky z té ošklivé nedávné doby, takže zakazovala kreslit jakékoli pravé úhly. Zasela tím do mnoha mladých hlav semínko téhle úplné pitomosti. Výuka na základních uměleckých školách je tedy nejen radost a rozvoj mladých talentů, je to i společensky zodpovědná práce.

3/ Základní umělecké školy jsou založeny na přesvědčení, že v každém dřímá umělec. Dává bezpečný prostor ukázat, že se každý může projevit podle svých možností. Skutečným profesionálním umělcem pak sice může být málokdo, ale vnímavost k jednotlivým uměleckým oborům a druhům je něco, co současný člověk nutně potřebuje, stejně jako bezpečný prostor k projevu a rozvoji vlastního, jedinečného vyjádření. Přesvědčení, že umění je především svoboda, je něco, co je v dětství a dospívání nenahraditelné a ovlivní to člověka na celý život. V druhé rovině hraje umělecké vzdělávání nezastupitelnou roli v protidrogové prevenci a v prevenci dalších negativních sociálních jevů. Sám jsem chodil na výtvarný, hudební a dramatický obor, což bylo i šest lekcí týdně, takže na žádné vylomeniny ani nebyl čas. A třetí rovina je taková, že člověk žije v určité sociální síti, takže si tam vytvoří kontakty s podobně smýšlejícími a cítícími lidmi, které mu vydrží až do produktivního věku.

Ladislav Langr, amatérský divadelník, novinář a starosta města Poděbrad

1/ Dodnes vidím ten nešťastný pohled pana učitele Pavla Pichla (jinak rodinného přítele a otce mého kamaráda), když mě k němu do Lidové školy umění přivedl tatínek, aby mě vyzkoušel, zda bych se mohl učit na klavír. Pan učitel něco zatleskal a chtěl, abych to zopakoval. Když se to asi ani napotřetí nepovedlo, dlouze se zadíval ke dveřím a pak pravil památnou větu. „A co to zkusit na dramaťáku?“ I tam učil rodinný přítel pan Bašta, a protože jsem byl odmalička ukecaný, tak mě vzal hned a bez přemýšlení. Rodiče měli vystaráno. Jedno odpoledne v týdnu jsem byl zaopatřen a já našel báječnou celoživotní náplň. Moc jsme si s panem Ladislavem Baštou sedli, měl široké dětské srdce a ochotu dělat s námi nejrůznější ptákoviny. Měli jsme společnou cestu z „lidušky“ domů, a to byly moje první“ univerzity! Povídali jsme si o divadle, a asi tak od páté třídy jsem tvrdošíjně učitelkám ve škole tvrdil, že budu hercem a ničím jiným. Bavilo mě vystupovat (předvádět se) na veřejnosti, převlékat se do kostýmů, cvičit správnou výslovnost, vytvářet postavy a věnovat se nejrůznějším dramatickým hrátkám. Když asi po třech letech pan Bašta zemřel, byla to pro mě velká rána. Na jeho místo nastoupila důstojná dáma Věra Knoblochová, vystudovaná konzervatoristka, které se profesi však nevěnovala a v Poděbradech zářila jako místní ochotnická hvězda. Zpočátku jsme s ní jen recitovali, moc mě to nebavilo, ale díky ní jsem nakonec získal silný vztah k poezii, respekt k mluvenému projevu a i paní Knoblochovu jsem si nakonec zamiloval. Sedávali jsme později společně v porotách recitačních soutěží (v jedné z nich soutěžila i talentovaná dívka Alice Rychetníková, později provdaná jako Nellis) a přátelsky jsme se stýkali až do mého dospělého věku.

2/ Zcela jistě! Ale dnes hlavně děkuji, že jsem neměl protekci a nedostal jsem se na DAMU, kam jsem se skutečně po maturitě naivně hlásil. Dnes vím, že jsem neměl dostatečný herecký talent, ale vyprávějte to osmnáctiletému klukovi, který od deseti let žije v přesvědčení, že právě na něj čeká Národní divadlo. Bylo to veliké zklamání a nějaký čas jsem se z toho vzpamatovával. Nakonec v té bezradnosti mi hodila záchranné laso moje třídní učitelka Eva Raková a přesvědčila mě, že to mám zkusit na žurnalistiku. Do té doby jsem nenapsal do novin ani řádku. A náhle se mi otevřel svět, který se stal mou milovanou celoživotní profesí. Na žurnalistice jsem se přihlásil na televizní specializaci a najednou jsem dávné dovednosti z „lidušky“ mohl zkoušet v podobné profesi jako televizní novinář. Deset let jsem pracoval v tehdejší Československé televizi, a aby se kruh uzavřel, tak jsem v televizi měl na starosti dramatické umění a zájmovou uměleckou činnost. Dokonce jsem si i udělal postgraduál umělecké kritiky na té mé vysněné DAMU. „Liduška“ mě skutečně nasměrovala na profesionální dráhu. Naučil jsem se vystupovat na veřejnosti, naučil jsem se mluvit, pracovat s trémou, pohybovat se přirozeně na jevišti. To všechno se mi hodilo i v pozdější pedagogické práci, kdy jsem se externě řadu let věnoval na Univerzitě Karlově, ale i na VOŠ a středních školách výuce rétoriky a moderování. Mezi herci a umělci mám řadu přátel, léta se věnuji amatérskému divadlu jako autor a režisér a není asi třeba dodávat, že v mé současné pozici komunálního politika se tyto dovednosti také vyplatí. Zkrátka bez vyhazovu od pana Pichla a bez setkání s panem Baštou bych byl asi někde úplně jinde.  

3/ Snad každý člověk má na něco talent. Větší či menší, z někoho se v daném oboru stane profesionál, někdo bude mít ze svého talentu skvělý celoživotní koníček, jiný tak překlene alespoň nejproblematičtější roky dospívání. Je jedno, zda lepí letadýlka, kope do míče, nebo hraje na kytaru. Moudrý stát musí podporovat tyto aktivity. Systém uměleckého vzdělávání má u nás hluboké kořeny, ale stejně tak trochu stojí na okraji. Záleží na osobnostech, které ho zaštiťují a bohužel je neukotveně rozkročen mezi ministerstvem školství a ministerstvem kultury, takže resortně je v tom trochu guláš. Navíc dnešní „zušky“ zřizují převážně kraje a tam, upřímně řečeno, problematika ZUŠ není prioritou. A to neustále slyším, kolik dětí musela „zuška“ odmítnout, protože nemají tabulky na učitele, nemají kapacity. Vždycky si říkám, kolik dětí jsme možná připravili o budoucí celoživotní náplň, kolika dětem jsme zabránili dotknout se umění, kolika lidem jsme zevšedněli život. Kultura není o tom, že někdo zpívá, tančí, recituje, ale přes tanec, malování, nebo recitaci může člověk pochopit, co je kultura. Jak zásadně ovlivňuje náš život a jak může náš život kultivovat. Člověk nemusí vyzpívat jediný čistý tón, nenamaluje rovnou čáru, ale jestli je osobně kulturou ovlivněn, tak se na svět dívá pozitivně, rozšiřuje si obzory, zapojuje emoce, a to je přece veliké poslání uměleckého školství. Nejde o to vychovávat umělce, jde o to, abychom si uvědomovali, že je to právě kultura, s níž se identifikuje každý národ, a že to co si předáváme z generace na generaci je národní bohatství v podobě odkazu našich předků. Zejména v dnešním globalizovaném a odcizeném světě mezi anonymními sociálními sítěmi a blikajícími displeji, to je nesmírně důležité poslání.