<p>STŘEDOČESKÝ KRAJ: Od loňského roku uděluje kraj titul „Mistr tradiční rukodělné výroby Středočeského kraje“. Ocenění připravuje Regionální muzeum v Kolíně a jeho pobočka Muzeum lidových staveb v Kouřimi ve spolupráci s Odborem kultury a památkové péče Středočeského kraje. Kromě titulu obdrží vítězové odměnu ve výši 10 tisíc Kč. Prvním nositelem ocenění se stal Jiří Rücker z Peček v okrese Kolín.</p> <p>Jiří Rücker se vyučil rytcem kovů, vystudoval obor muzejní konzervátorství, působil jako pedagog na učilišti uměleckých řemesel v Praze, v současné době se věnuje řezbářství – tak by se dal do jedné věty shrnout profesní život nositele titulu Mistr tradiční rukodělné výroby Středočeského kraje za rok 2013.<br />
„Řezbářství mne lákalo od osmi let, ale díky tehdejší době jsem tento obor nemohl studovat. Vyučil jsem se rytcem kovů a věnoval se po celý život sklářským formám, poštovním razítkům, razidlům, medailím, odznakům, rytinám a dalším. Mezi mé nejoblíbenější práce patřilo medailérství, mědiryty a dřevoryty. Po úraze ruky jsem však tuto práci nemohl vykonávat, ale získané poznatky jsem začal využívat při zpracování jiného materiálu – dřeva. Věnuji se vyřezávání perníkových forem, betlémů, loutek, sošek atd.,“ vysvětluji Jiří Rücker a dodává: „Svoji první perníkářskou formu jsem vyrobil v roce 1971. Jejímu vzniku však předcházela návštěva řady muzeí, ve kterých jsem si fory prohlížel. Nejvíce pracné byly kopie starých perníkářských forem. Preciznost si vyžadovalo např. zhotovení kopie perníkářské formy s císařem Leopoldem z chebského muzeu – její originál vznikl v roce 1680, nebo kopie formy s postavou šlechtice z královéhradeckého muzea. Od velikosti vyřezávané formy se odvíjí i čas potřebný k její výrobě – malá si vyžádá kolem čtyř hodin, velká třeba i týden. Materiálem je vždy tvrdé dřevo – houslařský javor, ořech, hruška, švestka. Pokud jsou na formě jemné detaily, je vhodný zimostráz, u forem bez detailů se dá použít i buk.“<br />
Pro výrobu perníkářských forem je důležité dobré tvrdé dřevo, které je dostatečně vyschlé a nebude již dál pracovat a praskat. Jiří Rücker jej získává od lidí, kteří strom skácí. Ten pak přiveze na pilu a nechá ho rozřezat, nebo si vybírá vhodný materiál přímo na pile, a to před tím, než jde dřevo do sušárny. Výběr je velice přísný a fošny se pak dál skladují deset až patnáct let, aby bylo dřevo opravdu vyschlé. Dříve vyráběli perníkářské formy tzv. formšnajdři. Šlo o vyškolené řezbáře, kteří patřili k „řemeslníkům světem jsoucím“, a k práci používali speciální nástroje.<br />
Zcela odlišná od perníkářských forem je tvorba loutek. Výchozím materiálem pro jejich výrobu je lipové dřevo. Pak už nastupují vlastní invence. Jiří Rücker si svoje nápady maluje na papír, ukládá do zásuvky a když nastane vhodný čas, následuje realizace. Pod jeho rukama vznikají loutky menší, ale i takové, které měří 55 cm. Jde zejména o čerty, muzikanty, kašpárky a další pohádkové bytosti. Loutky si objednávají většinou sběratelé a část se prodává v jednom obchůdku. Některé z loutek však zůstávají u něj doma. Řada loutek hraje v loutkových divadlech, některé cestovaly do ciziny. Všechny loutky jsou vyráběny tak, aby s nimi bylo možné hrát divadlo a nebyly jen sběratelskými předměty.<br />
Jiří Rücker se také věnuje betlemářství. Zatím co na vyřezávání perníkářských forem je potřeba řada speciálních nástrojů, na řezání figurek do betlémů stačí pár dlátek a nožík. //„Vytvářím betlémy, které mají výšku figurek od 10 do 50 cm. Ty největší postavičky jsou součástí kostelních betlémů. Počet figurek se pohybuje od tří až do osmdesáti pěti,“ vysvětluje řezbář.<br />
Dřevo stromu lípy používá Jiří Rücker také na tvorbu soch. Jejich velikost se pohybuje od 10 do 170 cm. Část je vytvářena na základě objednávky, další pak vychází z jeho fantazie. Pod jeho rukama se tak rodí pohádkové bytosti, abstraktní sochy i interiérové záležitosti.<br />
S prací Jiřího Rückla se mohou zájemci setkat na výstavách a předváděcích akcích. Umění dřevořezby předvádí u nás zejména v Muzeu lidových staveb v Kouřimi (nyní je kvůli rekonstrukci uzavřeno), v GASK – Galerii Středočeského kraje v Jezuitské koleji v Kutné Hoře, ale také v Rakousku nebo Německu.<br />
Na přelomu let 2007 a 2008 proběhla ve Středočeském muzeu v Roztokách u Prahy výstava Tvary a vůně perníků. Její součástí bylo i předvádění tvorby perníkářských forem a také tvarování těsta v těchto formách a pečení perníků. V lednu 2014 šlo o výstavu Perníkářství v Čechách, která se uskutečnila v prostorách Senátu v pražském Valdštejnském paláci. V příštím roce se řezbář bude prezentovat na výstavě věnované perníku v Východočeském muzeu v Pardubicích. </p> <p>**A protože se blíží doba vánočních svátků, můžeme vás pozvat na další předvádění. V Polabském národopisném muzeu v Přerově nad Labem se uskuteční v těchto termínech: 15. – 16. , 20. a 23., 29. – 30. listopadu a 20. – 21. prosince. V Kolíně na Řemeslných trzích dne 28. listopadu a v Souboru lidových staveb Vysočina na Veselém kopci dne 14. prosince. V německém Ambergu bude své umění předvádět Jiří Rücker 6. prosince.</p>
ČR: Fakt, že jsou do seznamů UNESCO zapisovány architektonické památky, je všeobecně známý. Již méně se ví, že sem patří také tradice, které skupina obyvatel pokládá za své kulturní dědictví a předává je dalším generacím. Podmínkou pro zápis do mezinárodního Reprezentativního seznamu nemateriálního kulturního dědictví lidstva UNESCO je předchozí uvedení na Seznamu nemateriálních statků tradiční lidové kultury ČR, který nyní čítá 33 položek. Téměř před deseti lety v r. 2015 přibyla do tzv. národního seznamu „Betlémská cesta v Třešti“. Co tomuto výjimečnému ocenění předcházelo, jak se připravuje taková nominace a co z ní pro nositele tradice následně vyplývá? Naší průvodkyní po Cestě na Seznam bude za nominační tým Mgr. Eva Kolajová, vedoucí Regionálního pracoviště tradiční lidové kultury, Muzeum Vysočiny Třebíč, společně s Ing. Pavlem Brychtou, předsedou Spolku přátel betlémů v Třešti.
ČR: Všechny v kulturním sektoru zajímá, jak se účinněji propagovat, ale někde to umějí lépe… Také redakce Místní kultury sleduje nové trendy v marketingu a propagaci kulturních zařízení a paměťových institucí. Ukazuje se, že sdílení zkušeností a úspěšných praxí je pro všechny, kteří mají oblast marketingu a propagace na starosti, velmi cenné. Proto jsme otevřeli anketu, která nabízí možnost „podívat se“, jak to dělají jinde. Chceme přinést konkrétní příklady vynalézavé, nápadité, ale hlavně fungující sebepropagace a dobře zvolené komunikační strategie vybraných projektů z oblasti kultury. Jaký je váš příběh? Co pomohlo ke zvýšení návštěvnosti, prodejnosti, sledovanosti? Čím můžete inspirovat ostatní? Zeptali jsme se Natálie Brzoňové, PR manažerky 8smičky – zóny pro umění.
JINDŘICHŮV HRADEC: Celých 60 let pracoval punčochářský mistr Tomáš Krýza v malém domku v Jindřichově Hradci na betlému, který byl už ve své době unikátem. Dnes je zapsán do Guinessovy knihy rekordů jako největší lidový mechanický betlém na světě. Obyvatelé Jindřichova Hradce si svého betléma váží a jeho návštěva ve zdejším muzeu tu už tradičně patří k vánočním svátkům. V našem podcastu vypravuje etnografka muzea Jindřichohradecka Alexandra Zvonařová o historii betlémů obecně, o materiálech, které se používaly na jejich výrobu, a také o organizacích sdružujících přátele betlémů u nás i v zahraničí. Hlavním tématem podcastu jsou ale samozřejmě hradecké jesličky a jejich autor. "Mistr Krýza vyráběl přes den punčochy a po večerech a o svátcích pracoval na svém betlému. Vyřezal skoro 1400 figurek, přičemž 150 z nich se pohybuje. Takovou práci si asi nikdo nedokážeme představit, protože jí v podstatě věnoval celý život. O Vánocích pak hotové části svého díla předváděl sousedům. Dokonce prý sám osobně točil klikou, aby betlém rozpohyboval. Dnes už ho pohání elektromotor, ale některé trochu kuriozní Krýzovy součástky v tom mechanismu zůstaly, třeba kus kolovrátku, špulky od nití nebo váleček na nudle," říká Alexandra Zvonařová, která je hostem prosincového podcastu Místní kultury.
PRAHA: Ve stávající budově a pod novým názvem Peškovka pokračuje v činnosti Tvůrčí dům Elišky Peškové v ulici Elišky Peškové 333/7 na pražském Smíchově. Sesterská scéna nedalekého Švandova divadla už víc než rok funguje jako kreativní prostor pro začínající umělce i amatéry, místo tvůrčích počinů i sousedských setkání. Za sebou má už první úspěšnou sezónu a i v té letošní nabízí několik novinek. „Začátkem listopadu jsme uvedli obnovenou premiéru titulu Ductus Deferens², polo-improvizovanou revui vyprávějící o dospívání mladého chlapce, která byla vůbec prvním představením našeho stejnojmenného souboru. Ten teď v Peškovce našel svoji domovskou scénu a bude zde vystupovat pravidelně,“ říká Tomáš Čapek, principál Ductus Deferens, který je od září letošního roku v Peškovce novým programovým šéfem.