čtvrtek
19. září 2019
Svátek slaví: Zita
Členky Amerického klubu dam, ze sbírek Národního muzea.
© Národní muzeum



Vlastním hlasem – o ženské emancipaci

PRAHA: Letos je to právě sto let, kdy ženy získaly v Čechách volební právo. Vlastním hlasem je výstava o ženské emancipaci, která právě probíhá v Náprstkově muzeu v Praze. Představuje hlavní ženské osobnosti, které sehrály zásadní roli při prosazení se ženy ve společnosti. S kurátorkou výstavy Emou Součkovou jsem hovořila o historii ženské emancipace.

Autor článku: 
Eva Klapka Koutová

Náprstkovo muzeum, ve kterém je možné výstavu navštívit, má s ženskou emancipací 19. století mnohé společného.

Dům U Halánků, současné Náprstkovo muzeum, patřil rodině Vojty Náprstka, který stál u zrodu Amerického klubu dam. Tento klub měl za cíl kultivovat „něžné pohlaví“. Konaly se zde přednášky nebo se organizovaly výlety pro ženskou společnost, kterých se ovšem čas od času účastnili i muži a děti. Cílem bylo vymanit ženy z domácího prostředí, jelikož v té době nemohly studovat a ani pracovat, a v důsledku toho měly omezené obzory. Neznamenalo to ale, že by snad byly méně inteligentní. Když nemáte přístup ke vzdělání, tak máte zkrátka menší rozhled.

 

Pojďme si přiblížit, jaké bylo postavení žen v 19. století.

Za společenskou normu bylo považováno, že se má žena díky své přirozené fyziognomii starat o děti a domácnost, zatímco muž je živitelem rodiny. Taková byla tehdejší situace, která byla považována za staletími ověřený řád, proti němuž není radno se stavět. Nebylo absolutně společensky přípustné, aby žena pracovala, dokonce to bylo považováno za určitou pohanu. Pokud některá z žen 19. století pracuje, jedná se většinou o ženy solitérní z nižší střední třídy, dělnice, služky – ženy, které jsou nuceny pracovat. Svůj příjem a určitou nezávislost měly také herečky a ostatní jevištní umělkyně, které ale také do určité míry stály mimo „spořádané ženy měšťanského prostředí“. Tento stav byl však dlouhodobě neudržitelný. I v řadách měšťanských žen je problém vdov a neprovdaných žen, které nemají kvalifikaci ani vzdělání a zůstávají „na obtíž“ v rodinách rodičů či sourozenců, kde pomáhají v domácnosti. Stávají se z nich tzv. staré panny. Důvodem je i to, že nemají věno. Takže jejich situace nesouvisí s tím, že by žena byla málo atraktivní, jde opravdu hlavně o ekonomické zajištění rodiny. To, že se dívku tzv. nepodařilo udat, bylo pro ženy velmi frustrující. Proto se derou o to, aby nejdříve mohly studovat a později, počátkem 20. století, přichází na scénu angažování se v politice a větší počet studentek vysokých škol.

 

Jak to bylo konkrétně se studiem žen?

V době 19. století existovaly vzdělávací instituce pro dívky jako například vyšší dívčí škola, která ale neměla status jako gymnázium. Dívky zde nezískávaly žádnou pořádnou kvalifikaci. Studovala zde především děvčata z dobře situovaných rodin – jednalo se tedy o prestižní záležitost. Učilo se zde vyšívání, francouzština atd. V této době ženy nesměly ani skládat maturitu. Anna Bayerová, pozdější lékařka, byla nucena odejít do Švýcarska, kde ji bylo umožněno skládat tzv. zkoušku dospělosti. O to, aby ženy mohly maturovat, usilovala Eliška Krásnohorská. Viděla v nich i budoucí vysokoškolské studentky. Setkávala se však s velmi negativními reakcemi. Lidé přecházeli na druhý chodník, když ji viděli. Nadávali jí, že se postavila proti staletému řádu a Pán Bůh ji potrestá. Přesto se jí podařilo založit dívčí gymnázium Minerva, kam v září 1890 nastoupily první studentky. V prvních letech ještě musely skládat maturitu na chlapeckých gymnáziích. Po čase dívky mohly maturovat i na Minervě.

 

A vysoké školy?

Vysoké školy se pro české ženy začínají otevírat rokem 1897, kdy je jim povoleno studium na filozofických fakultách. V dalších letech se přidávají další fakulty. Musíme si však uvědomit, že druhá polovina 19. století je už dobou, kdy je mnoho žen literárně činných. Literární svět byl k ženám otevřenější než např. výtvarné umění. Ženy výtvarnice nemohly studovat na akademiích, a tak se odcházely vzdělávat do zahraničí, což je i případ Marie Luisy Kirschner nebo Zdenky Braunerové, jejíž skicák s mužskými akty je zastoupen na výstavě. Kresba mužského aktu nebyla v Čechách pro ženu přijatelnou činností. Kresby vytvořila Braunerová v Paříži. Malířky také často zůstávaly neprovdané, například zmíněná Marie Luisa Kirschner i Zdenka Braunerová.

 

Jaké bylo srovnání se světem ohledně pozice ženy ve společnosti?

Úplně jiná je situace na americkém kontinentě, kde byla liberální společnost. Například Vojta Náprstek, který do Ameriky odešel, a pak se zase vrátil do Čech, viděl, že zde ženy leccos mohou, co doma ne. Podobně to vnímal i u své matky, která po smrti otce vedla rodinný podnik – lihovar. Na evropském kontinentě byla situace celkem srovnatelná, kromě liberálnějšího Švýcarska, kde ženy běžně studovaly na univerzitách. Pokud jde o vysokoškolské studium v ostatních zemích se ledy prolamují dříve než u nás, v Rakousku–Uhersku.

 

Postupem času začaly vznikat jednotlivé ženské kluby a spolky, které sdružovaly ženy. O jaké spolky šlo?

Například již zmiňovaný Americký klub dam (AKD), jehož členkou byla i Ludmila Barbora Šimáčková, sestra Josefy Náprstkové. Tato žena je zajímavá tím, že byla podnikatelkou – dealerkou šicích strojů, které Vojta Náprstek přivezl z Ameriky. AKD i Vojta Náprstek propagovali mechanizaci domácnosti –tzn. užívání přístrojů k ulehčení práce, aby se žena nemusela stále jen starat o domácnost, ale měla více času i na sebe. Jak už jsem se zmínila, AKD pořádala společné výlety a přednášky, a právě jednu z těchto přednášek, jež tehdy vedl J. E. Purkyně, navštívila také Anna Bayerová a Bohuslava Kecková, které se poté rozhodly odjet do Švýcarska studovat medicínu. První lékařkou v Čechách byla až o mnoho let později Anna Honzáková, která si speciálně Anny Bayerové velmi vážila, jelikož věděla, s jakými obtížemi se při své cestě za vzděláním musela potýkat.

AKD byl ale elitní třídou. Aby se žena do AKD vůbec dostala, musela být dobře situovaná nebo ji někdo musel doporučit.

Dalším sdružením byl např. Ženský výrobní spolek, který založila roku 1871 Karolína Světlá. Pod hlavičkou spolku fungovala škola, jež vzdělávala dívky v oblasti průmyslu a obchodu. Později zde probíhalo i vzdělávací zařízení pro ošetřovatelky a od roku 1873 organizace vydávala tzv. Ženské listy, které redigovala Eliška Krásnohorská.

 

Pokud ženy musely pracovat, bylo to v továrnách, prádelnách a podobně?

Ano. Žena se neměla prosazovat ve veřejném prostoru, čili jí bylo doporučováno, aby se zdržovala doma. Veřejně činný měl být pouze muž. Za všeobecně dobře přijímané překročení této hranice byla považována filantropie nebo sociální práce. Jednou ze zakladatelek sociální práce se stala Marie Riegrová – Palacká, která aktivně působila ve Spolku Svaté Ludmily, jenž se staral o chudinu, a převážně o dívky. Děvčata z nejchudší vrstvy obyvatelstva neměla žádné sociální zázemí a tím ani žádnou naději na jakoukoliv kvalifikaci. Spolek Svaté Ludmily navíc vytvořil tzv. Průmyslovou školu, která vychovávala například švadleny, což byla práce kvalifikovaná a v mnoha ohledech lepší než postavení služky v domácnosti.  Pracovní podmínky služek byly hrozné. Jejich pracovní doba prakticky nikdy nekončila. Byly stále v práci a neustále k ruce paní domu. Neměly žádný volný čas. Naopak ženy zaměstnané např. v továrně, měly jasně stanovenou pracovní dobu. Přestože byla tato pracovní doba nesnesitelně dlouhá, nakonec úderem určité hodiny skončila a ony se tak mohly odebrat domů, což služky nemohly, jelikož často bydlely u svého zaměstnavatele.

 

V jaké oblasti se ženy nejvíce emancipovaly?

Nesmírně důležitá činnost, která byla dobře vnímaná i společností, byla již zmíněná filantropie. V této době existovaly také herečky, zpěvačky. Stále ale většinová společnost zastávala názor (až do poloviny dvacátého století), že žena není příliš kreativní a není schopna sama něco vytvořit. Přijatelnější bylo obdivovat ženu pro její ženství, to znamená v oblasti reprodukční umění – hraje, zpívá, … zkrátka jen něco tlumočí. Přesto máme v této době i výtvarnice. Ty jsou ale vnímané velmi negativně, ve smyslu, že stejně jejich umění za moc nestojí.

 

V katalogu mě zaujala informace, že ženy například nemohly chodit ani do Sokola.

Je to tak. Bylo společensky nepřijatelné, aby se žena kdekoli veřejně prezentovala. Například dívčí tělocvik začala prosazovat Klemeňa Hanušová, která spolupracovala i s Tyršem a později navázala na jeho práci. Sport byl vnímán jako něco, co bylo určeno mužům. Klemeňa Hanušová se stala propagátorkou dívčího tělocviku, založila Tělocvičný spolek paní a dívek, jehož se stala náčelnicí. Zde vychovávala budoucí cvičitelky.

Jedním společným rysem emancipovaných žen 19. století je to, že se mnohdy realizují ve své profesi, ale zůstávají neprovdané. Bylo obtížné najít natolik tolerantního partnera, který by se dokázal vyrovnat s chytrou a ambiciózní ženou. To je případ i Klemeni Hanušové, Anny Bayerové – lékařky, nebo již zmiňované výtvarnice Marie Luisy Kirschner. Nikdy se neprovdaly a vzdaly se tak rodinného života.

 

Ze zákona prý musely žít učitelky v celibátu.

To je pravda. Tento zákon byl zrušen až na počátku 20. století. Bylo to zdůvodňované tím, že žena není schopná věnovat se profesi a zároveň se starat o vlastní rodinu. Jakmile se vdala, musela opustit profesi učitelky. Na učitelky byl kladen vysoký tlak. Krom toho, že se nesměly provdat, nesměly si žít tak, jak by chtěly. Zároveň se musely chovat téměř jak jeptišky. Nesměly večer nikam chodit, nesměly se zúčastňovat tzv. společenského života. Maximálně se angažovaly v nějakém ženském spolku.

Zároveň žena, která se realizovala v jakékoliv profesi, měla nižší plat než muž. Zdůvodňované to bylo tím, že žena nepotřebuje nikoho živit, protože se stará pouze sama o sebe a pokud pracuje, má zakázáno mít rodinu a plat má tudíž na parádu. Z dnešního pohledu je to samozřejmě úplný nesmysl.

 

Jakou roli v emancipaci žen sehráli muži?

Emancipace v českých zemích hodně souvisí s muži jako je Vojta Náprstek, později Tomáš Garrigue Masaryk. Muži se stávali podporovateli žen a bylo zde několik osvícených osobností. Ti stáli za jednotlivými aktivitami svých žen a podporovali je například finančně. Ve srovnání s Evropou byl tento přístup ojedinělý.

 

Jakým způsobem do procesu emancipace zasáhla první světová válka?

Velice výrazně. V době, kdy muži odešli na frontu, ženy zastávají jejich pozice. Jde opět o spíše pracovní místa nižší střední třídy, například dělnice v továrnách, průvodčí v tramvajích, ošetřovatelky. V této souvislosti také vzrůstá užívání např. uniforem u osob ženského pohlaví. Uniforma je tradičně považována za atribut muže a nyní ho nosí při své práci i ženy. V této době také vzrůstá prestiž žen jako hospodyň a matek, protože byl velký tlak na potravinovou úsporu. Na výstavě máme např. vystavenou Úspornou kuchařku od Anuše Kejřové, tedy knihu v té době k nezaplacení.

 

Dostali jsme se do První republiky, kde nastávají důležité změny.

Zásadní změnou je možnost volebního práva. Letos slavíme sto let od uzákonění, kdy ženy mohou vhazovat lístky do uren a zároveň mohou i kandidovat. To se však dělo už před první světovou válkou. Ačkoliv měly ženy zakázáno se sdružovat v jakémkoliv politickém spolku, v zákoně jim kandidatura nebyla vyloženě zakázána.  Toho samozřejmě několik z nich využilo a skutečně o přízeň voličů usilovaly, například Karla Máchová nebo Božena Viková Kunětická. Ta v roce 1912 opravdu uspěla. Do Zemského sněmu však nenastoupila, protože místodržitel hrabě Thun neuznal její zvolení a nepředal jí příslušná osvědčení. Ale to, že dokázala zvítězit, už něco znamenalo. Logicky ji totiž nevolily ženy, protože volit nesměly, ale volili ji muži. Byla to první vlaštovka. Po první válce se politicky už ženy angažují a nastupují do parlamentu.

 

Co se týče druhé světové války?

Tam je situace velice podobná jako při první světově válce. Ženy zastupují opět pozice mužů. Už v průběhu První republiky vzniká problém nezaměstnanosti. Několik chytrých hlav se dalo dohromady a usmyslelo si, že ženu živí manžel a že pracovat nepotřebuje a vše se vrací na začátek. Opět je ženám zakazovaná práce v určitých pozicích. Pokud se žena vdá a její muž má práci, má své místo opustit a uvolnit jej muži. To se děje už před druhou světovou válkou a změní se to, až když nastane krizová situace.

 

Druhá světová válka je celkově dobou útlumu a krizí společnosti. S nástupem komunistického režimu se to obrací.

Ještě před pár lety žena nesměla pracovat a nyní je veřejně proklamovaná emancipace, ale do té míry, že společenskou normou je zapojení ženy do pracovního procesu a do popředí jsou dávány opět dělnické profese. My se tu věnujeme i traktoristce Zlatě Medunové, která je zřejmě nejmladší traktoristkou v českých zemích. V patnácti letech si udělala zkoušky na řízení zemědělských strojů, ale setkávala se s velmi negativními hlasy, které ji zrazovaly od této profese – jakožto práci pro ženu nevhodnou.

Socialismus ženu tzv. zapřáhnul. Jednak musela pracovat, ale na druhou stranu zde neexistovaly žádné úlevy pro domácnost. S tím se, myslím, můžeme setkat i dnes. Když nějaká žena dělá kariéru, ozývají se hlasy: A má doma uklizeno? A co děti? … Pořád je společensky prosazováno, aby se ženy staraly o domácnost a děti, a pak teprve dělaly všechno ostatní. Socialistická superžena má dvě směny, a tenhle názor do jisté míry přetrvává i dnes.

 

Krásně se dostáváme do současnosti. V současné době je spousta feministických hnutí. Mnoho lidí by si mohlo říct: Co ještě chtějí? Co v současné době ženy potřebují, aby došlo k rovnocennosti.

Já myslím, že dnes jsou otázky různé. Spousta žen si nechce vybrat mezi kariérou a domácností a hledá způsob, jak vše skloubit. Otázky, které se dnes otvírají, jsou také například v oblasti platové nerovnosti. Také se mohou setkat s diskriminací, kdy chtějí mít děti a zaměstnavatel není schopen akceptovat, že po určitou dobu budou na mateřské. Na druhé straně mnoho zaměstnavatelů jde ženám naproti.

 

Proč se výstava se jmenuje Vlastním hlasem?

Chtěli jsme upozornit na věci, u kterých bychom dnes možná ani nevěřili, že tak skutečně byly. Například to, že ženy nemohly studovat, neměly volební právo a podobně. Je dobré si uvědomit, že emancipace jako celek stále žije a je potřeba, aby se ženy hlásily o svá práva, měly svůj vlastní názor a nenechaly si všechno líbit. Název výstavy symbolizuje potřebu mít svůj vlastní názor, být slyšet, vystoupit z řady. Postavit se hlasům, které říkají, co je pro ženu vhodné a co už ne. Když je člověk zticha a nechá si všechno líbit, věci se dopředu nepohnou.

 

Mohlo by vás také zajímat...

HRADEC KRÁLOVÉ: První událostí divadelní sezóny 2019/ 2020 v Divadle Drak je inscenace Zeď aneb jak jsem vyrůstal za železnou oponou. Představení určené dětem od 9 let bude mít premiéru 21. září od 18 h ve Studiu Labyrint Divadla Drak. Autorský projekt režisérek Miřenky Čechové a Dominiky Špalkové vznikl na motivy stejnojmenné knihy Petra Síse, ve které autor přibližuje čtenářům období totality mezi lety 1948 -1989 u nás.

Královéhradecký kraj
Instituce a kulturní zařízení, Živé umění
Co se děje
18.09.2019

NĚMECKO: Ve dnech 5. – 8. září se zúčastnil Dechový orchestr ZUŠ Vimperk mezinárodního festivalu EURO Musiktage v německém městě Böselu. Festival má dlouholetou tradici a letos se uskutečnil již 57. ročník. Celkem se ho zúčastnilo 36 orchestrů a souborů různého složení z 8 evropských zemí. 

Jihočeský kraj, zahraničí
Instituce a kulturní zařízení, Soutěže a festivaly
Co se děje
18.09.2019

STŘEDOČESKÝ KRAJ: Radní schválili návrh dohody mezi Středočeským krajem a kutnohorským arciděkanstvím o způsobu výkonu věcného břemene užívání zvonice, kde jsou umístěné zvony Michal, Ludvík a Barbora. Zvonice je majetkem kraje a zvony patří Římskokatolické farnosti – arciděkanství Kutná Hora.

 

Středočeský kraj
Instituce a kulturní zařízení, Ostatní, Památky
Co se děje
18.09.2019

PLZEŇ: Pojem Vizuální smog je používán pro označení přiznané nevkusné reklamy, která podobně jako vzdušný smog dusí město a brání lidem volně dýchat, stejně jako městu se kvalitně rozvíjet. V mnoha městech po celé České republice vznikají iniciativy snažící se s touto situací ve svém okolí bojovat. Jednou z nich je i iniciativa Vizuální smog v Plzni v čele s Václavem Cinádrem, s kterým jsem o problematice nevkusné reklamy hovořila.

Celá ČR, Plzeňský kraj
Cestovní ruch, Legislativa a ekonomika, Ostatní, Památky
Články a komentáře
18.09.2019