<p>PRAHA: Hudebník a novinář Dalibor Zíta si dlouho lámal hlavu nad tím, jak do Prahy vrátit opět atmosféru počátku 90. let, kdy ještě pouliční umění v Praze žilo a nebylo omezeno různými vyhláškami nebo dokonce házeno do jednoho pytle s žebráním.</p> <p>Nakonec před rokem založil spolu s dalšími kamarády sdružení BuskerVille, jehož cílem je administrativně ulehčit pouličním umělcům tak, aby se živé umění opět vrátilo do ulic města.</p> <p>Jste spoluzakladatelem a mluvčím iniciativy BuskerVille. Můžete našim čtenářům popsat o jaké sdružení se jedná?</p> <p> Iniciativa BuskerVille je volným sdružením, které se zaměřuje na podporu pouličního umění v Praze. Jsou mezi námi hudebníci nebo jiní umělci ale i lidé, kterým jen chybí živé pouliční umění v ulicích. Jde nám v zásadě o to, aby pouliční umění přestalo být vnímáno jako něco trpěného, co je potřeba hodně omezit, aby se to nevymklo z rukou. Dnes platí v Praze příliš mnoho omezení, které pouliční umění komplikují. My chceme naopak, aby pouliční umění úřady začaly vnímat jako příležitost oživit město. Nejen přitáhnout turisty a bavit je, ale taky zapojit místní a dát třeba mladým lidem motivaci vytvářet muziku. Bylo by přece příjemné mít v Praze podobné ulice jako v Edinburghu nebo Paříži. Třeba edinburghská Rose street je přes den plná muzikantů a nikomu to nevadí, naopak tam lidé pravidelně chodí poslouchat hudbu. </p> <p>Proč jste vaše sdružení pojmenovali BuskerVille? </p> <p>BuskerVille je vlastně taková slovní hříčka. Umělec, který provozuje své umění na ulici, se v anglosaských zemích nazývá „busker“. Busking je zastřešující pojem, který pokrývá veškeré pouliční umění. Od živých soch, žonglování nebo třeba i malování na chodníku, až po hudbu, tedy cokoli v oblasti umění, co člověk dělá na chodníku mezi lidmi a vybírá za to do klobouku peníze. Klobouk, to je podstatný rys buskingu a je to taky citlivé téma. Hodně lidí si kvůli tomu spojuje busking se žebráním. Podle mě mylně. Když člověk žebrá, tak za to nic nenabízí, ale očekává, že mu lidé dají peníze ze soucitu anebo v horším případě obtěžuje a peníze si vynucuje. U buskingu ale člověk ukazuje své schopnosti, baví lidi na ulici a lidé jim většinou peníze dávají z vděčnosti a radosti. Sám občas hrávám na ulici a vím, že je radost, když člověk pozoruje kolemjdoucí jak například říkají dětem, aby šly vhodit mince do klobouku. </p> <p>Je v Praze opravdu tendence posuzovat pouliční hudebníky jako žebráky?</p> <p>Bohužel ano. Pokud nebudu mít vyřízeno od městského úřadu takzvané povolení k záboru, tak mohu dostat poměrně vysokou pokutu a kromě toho se někdy stává, že policie umělcům na ulicích zabavuje i nástroje, slyšel jsem i o případech zničených kytar a podobně. Tímto přístupem se stírá rozdíl mezi lidmi, kteří jsou opravdovými umělci a lidmi, kteří třeba umí zahrát jen pár akordů a jejich produkce se žebrání již značně blíží. Vede to i k tomu, že skutečný umělec si na ulici nestoupne a zůstanou tam jen lidé, kteří moc hrát neumí, ale je to pro ně cesta jak upoutat pozornost. To však samozřejmě neplatí vždy. Ještě jsou v Praze lidé, kterým stojí za to projít administrativním kolečkem a vyřídit si nutné povolení, ale je jich relativně málo. </p> <p>Co konkrétně brání umělcům v Praze veřejně vystupovat?</p> <p>Jedná se hlavně o opatření Prahy 1, tedy oblasti, která je samozřejmě pro busking nejatraktivnější. Regulace fungují následujícím způsobem: než se rozhodnete jít hrát na ulici, musíte měsíc předem podat žádost. To však jde naprosto proti spontaneitě pouličního umění, tedy tomu, že se člověk rozhodne třeba teď hned dokud hezky svítí slunce, jít na ulici a něco tam zahrát a potom si za vydělané peníze třeba zajít na kávu. Dnes to funguje tak, že je potřeba přijít na dopravní oddělení úřadu Prahy 1, na k tomu určený odbor, který je otevřený jen dvakrát týdně dopoledne. Tam je nutné vyplnit zhruba tři formuláře včetně závazného seznamu skladeb. Dále zájemce zaplatí správní poplatek, bývalo to tuším pět set korun. A pak si počká měsíc, jestli mu dají povolení jít hrát do jedné ze čtyř k tomu určených ulic. Tam musí hrát přesně na „fleku“, který mu přidělí a nesmí se pohnout ani o metr, nesmí prodávat svoje CD a nesmí používat ani malé zesilovací zařízení. Pokud to poruší a přijde na něj kontrola a to se stává, musí počítat se zahájením správního řízení a třeba i s velmi vysokou pokutou, protože se na něj vztahují stejná nařízení, jaká platí i pro ty, kteří narušují dopravní provoz.</p> <p>A jak to vypadá s hraním na Karlově mostě? Jaké tam platí podmínky?</p> <p>Za hraní na Karlově mostě jsou poplatky daleko vyšší a člověk musí projít velice podivným výběrovým řízením, které pořádá Sdružení výtvarníků Karlova mostu. Podivným říkám proto, že jeden můj kamarád, mimochodem skvělý jazzman, tímto řízením neprošel, protože by se podle spolku jeho hudba na Karlův most nehodila. Paradoxně flašinetáře z Rakouska na ten most klidně pustí. Když už mluvíme o zahraničí, tato omezení také dost znesnadňují situaci některým zahraničním umělcům, kteří do Prahy přicestovali jen na pár dní a za tu dobu nemají šanci si povolení vyřídit a tudíž nemají ani šanci si tady veřejně zakoncertovat a případně získat nějaký příspěvek na cestu dál. Někdy je dokonce obtěžuje policie a rozhodně nám to nedělá v zahraničí nijak dobrý obrázek. I když v poslední době to mimo úplné centrum celkem prochází. Na podzim jsem potkal skvělé muzikanty z Německa, hráli na Národní třídě nahoře u Jungmannova náměstí a říkali mi, že kolem nich policisté jen prošli a ani si jich nevšimli. Tak to má být.</p> <p>Jak tuto situaci chcete změnit?</p> <p>Po několika jednáních s magistrátem už víme, že uvolnit regule úplně asi nepůjde. Ale my souhlasíme i s určitou formou regulace, jen musí být více rozumná a ne tak nepřátelská. Ideálním vzorem je třeba Nový Zéland. Tamní muzikanti z kapely Beyondsemble, se kterými jsme natáčeli rozhovor v Praze, nám říkali, že jim stačí jen zajít na úřad, zaplatit mírný správní poplatek a oni si je zaregistrují a můžou jít hned hrát. Ten rozhovor je mimochodem k nalezení on-line na našem YouTube kanále, BuskervileCZ. Je tam třeba i interview s Radůzou, která sama v devadesátých letech začínala hrát na ulici.</p> <p>Jak by konkrétně vstřícnější opatření vůči pouličním umělcům měla vypadat?</p> <p>Jsme klidně proto, aby se vymezila místa, kde se smí hrát a omezil se čas vystoupení na jednu hodinu. Tak to chodí i v některých jiných evropských městech a osvědčilo se to tam.<br /> Bavili jsme se o tom ještě před volbami s dnešním primátorem Bohuslavem Svobodou na jedné veřejné diskuzi a zdál se být nakloněný k uvolnění stávajících pravidel. Taky jsme byli v kontaktu s bývalým radním pro kulturu Jiřím Pechou. Ten po naší pouliční akci nazvané Svátek hudby jejíž součástí bylo i podepsání petice stovkami účastníků, prohlásil, že by rád pouliční umění podpořil. Sešli jsme se s ním a on říkal, ať připravíme nějakou koncepci regulace ve stylu jiných evropských měst. Jednalo se o velmi zdlouhavou práci, a protože pracujeme jako dobrovolníci, nemáme tolik času. Než jsme měli něco v rukách, tak bylo po volbách a pan Pecha už radním není.</p> <p>Zkoušíte jednat s radnicí dál?</p> <p>Panu primátorovi Svobodovi jsme psali mail, bohužel nijak nereagoval. Více jsme si slibovali od dopisu současnému radnímu pro kulturu Lukáši Kauckému. Toho totiž nedávno citoval jeden velký zpravodajský server v článku o tom, že se pouličnímu umění blýská na lepší časy. Pan Kaucký tam říkal, že je ochotný jednat se zástupci pouličních umělců o změnách. Napsali jsme mu, ale zatím se nám neozval.</p> <p>Jak by měla vypadat ta koncepce podle jiných evropských měst?</p> <p>Pro pana Pechu jsme se pustili do srovnávacího výzkumu mezi evropskými městy, jak fungují různá pravidla pro umělce jinde. Zjistili jsme, že je to opravdu velmi různé a pravidla se od města ke městu velmi liší. Zatím jsme s tím trochu ustali, protože všichni členové iniciativy dělají tuto práci dobrovolně ve svém volném čase a vypracovat tento výzkum skutečně pečlivě je nad naše možnosti. Kdyby se nám časem podařilo na výzkum získat nějaký grant, například z evropských fondů, bylo by možné na tom pracovat dál a vzhledem k množství materiálů publikovat výsledky i knižně. Studie by mohla posloužit i jako průvodce pro buskery-cestovatele.</p> <p>Zajímáte se o granty. Je vaše sdružení nějak v současnosti financováno? </p> <p>Ne, není. Vše děláme na bázi dobrovolnictví a investujeme do této iniciativy vlastní peníze a energii. Když jsme připravovali zmíněný Svátek hudby, tak jsme platili samozřejmě dopravu materiálů, petičních stánků, vyráběli jsme transparenty, trávili čas u Facebooku a jiných sociálních sítích. Ale nakonec se to vyplatilo. Svátek hudby se opravdu vydařil.</p> <p>Můžete trochu popsat o co šlo?<br /> 21. června probíhá po Evropě, ale hlavně tedy ve Francii takzvaný „Evropský svátek hudby“. Vymyslel ho už v 80. letech francouzský ministr kultury, protože ve Francii si uvědomují, že je dobré pouliční umění podporovat. Vždyť třeba Edith Piaf taky začínala na ulici. A ten den ve Francii jednoduše všichni popadnou nástroje a profesionálové i amatéři si jdou ven zahrát. U nás byl pokus zavést Svátek hudby v 90. letech. Jenže se na to šlo moc direktivně, moc ze shora. Na ulicích byla pódia a hrály na nich už etablované kapely. Nic spontánního, žádná výzva lidem ať se připojí. Nakonec celá akce skončila v klubech, a protože na to asi nebyly peníze, tak to zaniklo úplně. Další ročníky se již nepořádaly. My jsme se rozhodli vrátit Svátku hudby jeho původní obsah. Ukázalo se, že lidé o pouliční hudbu stojí. Akce se zúčastnilo kolem stovky hudebníků a osm set lidí nám ten den podepsalo petici. Určitě tuto akci budeme opakovat. Více informací se dočtete na stránkách loňského ročníku: www.wolkrovka.net/svatekhudby</p> <p>Co vás motivuje, abyste se právě takto zaměřenému dobrovolnictví věnoval?</p> <p>Hrál jsem jako busker v několika evropských městech, a proto mi vadí zdejší podmínky. Kromě toho, že je busking legrace, tak může i hodně pomoci člověku na cestách, když třeba přijde o zdroje peněz. Navíc na ulici může vznikat velice originální hudba. Ovšem pak nesmí být příliš drahé povolení. Když člověk musí přemýšlet nad tím, aby za místo, na kterém hraje, zaplatil vysoké poplatky, tak potom samozřejmě i přemýšlí nad repertoárem, který tam zahraje, tak, aby se mu investované peníze vrátily. To samozřejmě velmi ovlivňuje repertoár pouliční produkce. Co se týká Edinbughu, kde jsem hrál na ulici vůbec poprvé, tamní obyvatelé mají buskery rádi anebo jim aslespoň nevadí. Nikdy jsem se nesetkal s tím, že by mě někdo jako buskera odněkud vyhazoval. Policie projde kolem a ani si vás nevšimne. Vlastně jednou mě vyhodili z místa, kde se konaly srazy duchařských představení, které se pořádaly v podzemí blízkého kostela. Dali mi dvě libry a poprosili mě, abych šel hrát jinam. To bylo poprvé a naposledy, co mi někdo dal peníze za to, že nebudu hrát (smích).</p> <p>Přibíráte ještě další členy do vašeho sdružení?</p> <p>Samozřejmě, naše iniciativa je otevřená pro nové členy. Kromě několikačlenného „jádra“ sdružení máme mnoho příznivců. Schůze širší základny se bude konat někdy v únoru, podle toho, jak se nám podaří navázat spolupráci s magistrátem a se zástupci Prahy 1.</p>
PRAHA: Nezisková organizace Borůvka Praha o.p.s. pomáhá lidem s tělesným postižením v průběhu celého života. V dětství dopravou do škol, dále fyzioterapií, tréninkovým pracovním programem a završením všeho je pomoc s hledáním pracovního místa a samotné zaměstnávání. Roku 2013 například vytvořila pracovní místa pro absolventy výučního oboru šití oděvů – dílnu švadlen s tělesným postižením, která nyní spolupracuje s Královskou kapitulou sv. Petra a Pavla na Vyšehradě. Ta v letošním roce zahájila opravu břidlicové střechy vyšehradské baziliky.
ČR: Tanečník Dominik Vodička, absolvent Konzervatoře Taneční centrum Praha (TCP), se letos již potřetí zúčastnil televizní soutěže StarDance, kde tančil po boku sportovkyně Martiny Ptáčkové. Přestože mu postup do finále o vlásek utekl, jeho taneční dovednosti a přirozený talent opět zazářily na televizních obrazovkách a potěšily tisíce diváků.
ČR: Všechny v kulturním sektoru zajímá, jak se účinněji propagovat, ale někde to umějí lépe… Také redakce Místní kultury sleduje nové trendy v marketingu a propagaci kulturních zařízení a paměťových institucí. Ukazuje se, že sdílení zkušeností a úspěšných praxí je pro všechny, kteří mají oblast marketingu a propagace na starosti, velmi cenné. Proto jsme otevřeli anketu, která nabízí možnost „podívat se“, jak to dělají jinde. Chceme přinést konkrétní příklady vynalézavé, nápadité, ale hlavně fungující sebepropagace a dobře zvolené komunikační strategie vybraných projektů z oblasti kultury. Jaký je váš příběh? Co pomohlo ke zvýšení návštěvnosti, prodejnosti, sledovanosti? Čím můžete inspirovat ostatní? Zeptali jsme se Natálie Brzoňové, PR manažerky 8smičky – zóny pro umění.
ČR-USA: České centrum New York nově vede Tereza Porybná, kulturní manažerka, vizuální antropoložka a kurátorka. V letech 2013 až 2019 řídila České centrum Londýn, dva roky v minulé dekádě byla také prezidentkou Sdružení evropských národních kulturních institutů v Londýně (EUNIC London). Program českého kulturního institutu v USA pod vedením Porybné bude co nejvíce mezioborový a mezigenerační, zaměří se i na současné společenské otázky. České centrum v New Yorku sídlí v historickém krajanském objektu České národní budovy na Východní 73. ulici v bývalé české čtvrti na Manhattanu.