Na seznamu UNESCO dosud chybí amatérské divadlo. - Výzva pro Českou republiku?

<p>PRAHA: „Kdo mě zná, ví, že jsem komediantka,“ říká o sobě Lenka Lázňovská, která stojí v čele Národního informačního a poradenského střediska pro kulturu (NIPOS). Tato instituce se kromě mnoha jiných činností věnuje také péči o amatérské divadlo. A paní Lázňovská právě tento obor považuje za sobě blízký.</p> <p>Ochotník versus amatér… Oba dělají divadlo s láskou, vášní a ze záliby. Proč tedy a kdy vlastně došlo k nahrazení původního označení?</p> <p>Divadelní ochotník skutečně hrál divadlo rád a ochotně. Jde o historický termín z 19. století. Druhý termín „amatérské divadlo“ se začal používat od 60. let 20. století jako výraz označující celé amatérské divadelní hnutí včetně v této době velmi rozšířených souborů malých jevištních forem. Tehdy také byl časopis Ochotnické divadlo přejmenován na Amatérskou scénu. Pojem „ochotnický“ byl spojován spíše s tradičním činoherním divadlem. Termín se okamžitě ujal. Je zajímavé, že také v Německu došlo k podobnému jazykovému vývoji. Jinak je tomu v severských zemích, kde je amatér (podobně jako mezi hudebníky) vnímán jako dehonestující výraz, a sotva byste přiměli nějakého Nora, Švéda či Dána, aby je v této souvislosti použil. Pro ně amatér rovná se diletant. Nicméně lze říci, že oba termíny jsou dnes v našem jazykovém prostředí používány spíše jako synonyma. Neujal se však v zahraničí (např. Rakousko, Velká Británie), kde je velmi frekventované označení „neprofesionální divadlo“.</p> <p>Ještě stále platí, že co Čech to muzikant, jak tomu bylo především v 18. století, anebo spíš co Čech to komediant?</p> <p>Troufla bych si říct, že těch komediantů bylo v Čechách patrně víc než muzikantů, zejména v některých historických obdobích. Potvrzuje to alespoň naše databáze, na kterou jsme v NIPOS hodně pyšní. S pomocí norských fondů jsme vytvořili pět databázových řad, které obsahují na 200 tisíc jednotlivých údajů týkajících se amatérského divadla. Díky této databázi – jednou z nich je místopis, vypovídající o rozmístění divadla v Čechách, na Moravě a ve Slezsku – se nám dokonce podařilo opravit akademické Dějiny českého divadla, napsané v 80. letech minulého století. Zjistili jsme totiž, že ochotnické divadlo – zvláště v 19. století, v době obrození – bylo rozšířeno v daleko větší míře, než autoři původně uváděli. A teď pomiňme, že nešlo vždy o jednojazyčné území, ale že tu byla zastoupena i početná německá menšina, která samozřejmě také hrála divadlo.</p> <p>Rozumím tomu dobře, že tato databáze je zcela unikátní?</p> <p>Samozřejmě – a dokonce světově. Nic podobného skutečně jinde neexistuje. A možná právě proto, že jde o tak originální nápad a že divadlo v Čechách je fenoménem, Norové byli tak okouzleni, že nám dali peníze na databázi, ačkoli obvykle financují spíše záchranu dřevěných staveb – kapliček a muzeí.</p> <p>Není to nadsázka, když člověk občas narazí na tvrzení, že se divadelní ochotníci a pozdější amatérští divadelníci podíleli na formování občanské společnosti v Čechách a na Moravě?</p> <p>Naopak, to je čirá skutečnost. A totéž můžeme vztáhnout i na české loutkáře, kteří jako první hráli česky a podíleli se tak na šíření českého jazyka. Bez nich a divadelních ochotníků by byl průběh národního obrození mnohem pomalejší. Divadlo, jehož podstatou je slovo, k tomu bylo takříkajíc povolané. Další hybnou silou při formování občanské společnosti bylo zakládání spolků. Jakmile se v polovině 19. století s koncem Bachova absolutismu uvolnila atmosféra ve společnosti, začaly vznikat jako houby po dešti – čtenářské, vzdělávací, dělnické a mnohé další, a také jednoty a Sokol. Ten měl ve svých stanovách nejen formování těla, ale i ducha.<br />
V duchu této ideje, jak dokládají kroniky z 19. a první poloviny 20. století, Sokol od počátku provozoval divadelní jednoty, které měly jednak činoherní a také loutkářské sekce. Každá malá obec do 5 000 obyvatel (a ty u nás dodnes převažují) měla zásluhou Sokola tělocvičnu, kde se odehrávalo všechno: od bálu přes cvičení až po divadelní hrátky. To samozřejmě přitahovalo aktivní a talentované lidi se schopností vystupovat na veřejnosti. A právě ti měli značný vliv na formování občanské společnosti.<br />
Po roce 1948 došlo zákazem spolků k přetržení této kontinuity, i když ne tak docela. Když mluvíme o šedé zóně v době totality, myslím, že amatérští divadelníci z ní vybočovali. Svou náturou a volbou „hrát si“ pouze na základě vlastního rozhodnutí zůstali do jisté míry svobodní. Nenechali se otrávit ani příliš horlivými činovníky kultury a jejich cenzorskými zásahy do divadelních textů. Divadlo vnímali jako prostředek sebevyjádření ve společnosti. Nebylo proto překvapením, že v listopadu 89 stáli na náměstích v prvních řadách především amatérští divadelníci a že mnoho budoucích starostů a primátorů pocházelo z tohoto prostředí.</p> <p>Co se stalo poté, když mnozí z té intelektuální elity amatérského divadla odešli počátkem devadesátých let minulého století do politiky. Chyběli?</p> <p>Samozřejmě – a citelně. Zpočátku to amatérské divadlo hodně poznamenalo. Odešli nejen do komunální, ale i do vrcholné politiky, stali se poslanci, někteří z nich začali podnikat. A do toho se rozpadla podpůrná síť, poskytující amatérskému divadlu zázemí. Uvědomme si, že za minulého režimu divadelní soubor musel být organizován a vůbec nejčastěji byl zastřešen odbory. Během let odbory postavily domy kultury nebo odborové kluby, které divadelníkům poskytovaly zázemí – prostor pro zkoušení, šatny – a tu a tam jim přispěly na divadelní kostýmy nebo na vznik inscenace. Pochopitelně nešlo v pravém slova smyslu o podporu amatérského divadla, ve skutečnosti to byla podpora ideologie. A tohle vše po roce 1989 vzalo za své. Odbory začaly prodávat nebo privatizovat kulturní domy a chystaly se dokonce rozprodat i jejich vybavení, např. loutky, s tvrzením, že jde o jejich majetek. Byla to drsná a nejistá doba. </p> <p>Angažovali jste se tehdy jako příspěvková organizace ministerstva kultury ve prospěch amatérského divadla?</p> <p>Právě v té době (k 1. lednu 1991) naše organizace vznikla, takže to bylo opravdu dobrodružné. Snažili jsme se pomoci komukoli, kdo se na nás obrátil, a současně jsme se pokoušeli přimět ministerstvo kultury, aby zasáhlo ve prospěch amatérského divadla. Velký význam v té nepřehledné situaci měly informace. Shodou okolností jsme začali vydávat časopis Místní kultura (letos má pětadvacetileté jubileum). Přinášeli jsme zprávy o tom, co se děje v terénu a snažili jsme se zostudit bezohledné odborářské funkcionáře, a naopak povzbudit divadelníky. Také bylo nutné doplnit intelektuální krev, která odešla do veřejného života.</p> <p>Přesto se nakonec podařilo udržet jistou kontinuitu…</p> <p>Cením si, že i když se v těch letech počet divadelních souborů výrazně zmenšil – téměř o polovinu – dokázali jsme udržet systém postupových a celostátních přehlídek, což bylo z hlediska budoucnosti amatérské scény nesmírně důležité. Šlo o to, aby soubory neztratily motivaci. Stalo se tak díky podpoře ministerstva kultury a také divadelníci se o krajské přehlídky dokázali postarat.</p> <p>Také tento systém je možné označit za světově unikátní? </p> <p>Plným právem. Kromě nás existuje ještě na Slovensku, a to od dob společného státu.</p> <p>Jaké jsou tvé zkušenosti s divadelníky, kteří začali aktivně působit v politice? Měli pro své kolegy z kulturní sféry porozumění? Pomáhali vytvořit nové podmínky a získávat finanční prostředky pro činnost amatérské divadelní scény? Byli prospěšní? </p> <p>Ty jsi z Hradce Králové, kde například jako primátor působil Martin Dvořák, amatérský divadelník, kultivovaný člověk, který kultuře opravdu hodně přál. Myslím, že právě díky těmto lidem se podařilo v první polovině 90. let nastavit podpůrný dotační, grantový systém. Do té doby tak činilo jen ministerstvo kultury, ale samozřejmě jen na celostátní úrovni. Těžko například mohlo podpořit regionální přehlídku nebo přispět na konkrétní představení. To bylo naopak v kompetenci nižších orgánů státní správy, které se v těchto letech zformovaly – což byly tehdejší okresní úřady a samozřejmě zejména na úrovni obcí. A další pozitivní příklad z Hradce Králové: na tamním okresním úřadu začal působit Jan Dvořák, syn někdejšího ředitele a dramaturga Draku Jana Dvořáka seniora, sám výborný a dosud činný amatérský divadelník a pedagog.</p> <p>Tito lidé tedy pomáhali utvářet účinný grantový systém? </p> <p>Ano. Měli argumenty, a když bylo třeba, dokázali je v zastupitelstvech měst a obcí použít. A jistě to dokázali mnohem líp, než kdyby na jejich místě byl člověk, který neměl takové zkušenosti a netušil, jaký význam má pro místní komunitu divadlo. </p> <p>Tedy jeden z dobrých argumentů, aby lidé z kultury vstupovali do politiky, i když to pro ně není snadný úděl… Až do roku 1989 existovalo jasné dělení, kdo je kdo a co je co. Jinými slovy zřetelné dělítko mezi amatérským a profesionálním divadlem. Tušili jste, jak dobrodružná léta vás čekají a co přinese relativizace těchto pojmů? </p> <p>Ono je to všechno ve vývoji. Fakt je, že zatím jsme na to my, kteří máme v rukou odbornou péči o amatérské divadlo, příliš nezareagovali. A jestli jsme mohli tušit či předvídat? Snad, kdybychom bývali měli dostatek zkušeností s divadlem v kulturně vyspělých zemích na západ od nás, ale to nepřicházelo v úvahu. Tam také podobně jako u nás tvoří strukturu na jedné straně profesionální divadla, tzv. statutární divadla, zřizovaná nejčastěji městy nebo státem, a na druhé straně divadla neprofesionální. Pro zajímavost v České republice stát zřizuje pouze Národní divadlo, všechna ostatní statutární divadla jsou v kompetenci měst a v zanedbatelném procentu také krajů – např. Horácké divadlo v Jihlavě (Kraj Vysočina).<br />
Ve statutárních divadlech herci a zaměstnanci pracují na smlouvu, přičemž divadla se řídí kulturní politikou daného donora – tj. města nebo kraje.<br />
Vedle toho jsou tu amatéři, lidé, kteří se divadlem neživí, dělají je z vlastního přesvědčení a ze všeho nejvíc je těší být součástí tvořivého společenství. Čas od času se sice přihodí, že některá z jejich inscenací je úspěšná, dokonce velmi úspěšná, a oni ji pak mohou uplatnit na trhu s uměním. To je případ amatérské scény Rádoby divadlo Klapý, která své nejúspěšnější inscenace reprízuje až 60 x, což je jistě úctyhodná porce. Co by za to dala některá pražská profesionální scéna, jejíž inscenace se nedožila ani desáté reprízy! Stále však platí, že jde o příklad na rozhraní, ne tedy v pravém slova smyslu o profesionální divadlo, živící se touto činností.<br />
A pak tu jsou tzv. nezávislé soubory, které nepatří pod žádnou stálou scénu; divadlo dostaly do pronájmu, nebo je spravují, případně jsou bez scény. Takovým klasickým příkladem je Geisslers Hofcomoedianten. Ještě před pěti lety šlo o čistě amatérské divadlo, které jezdilo na přehlídky, a dnes už má svou stálou scénu v pražské Vile Štvanice.<br />
Ale stejně tak jako statutární divadla i tyto nezávislé scény musí splňovat určité podmínky, pokud se divadlem chtějí živit. Především musí obecenstvu nabídnout něco, aby vůbec přišlo; celý režim přizpůsobit provozu, aby scéna nezbankrotovala, získat granty, dotační programy, příspěvky od sponzorů. Pokud mají určitý stálý počet zaměstnanců, mohou se s žádostí o dotaci obrátit také na ministerstvo kultury.<br />
Ve své podstatě tyto dvě skupiny – amatéři a nezávislé scény, a nejen proto, že k sobě mají rodově blízko – mají hodně společného. Amatéři a stejně tak i nezávislé scény rády jezdí na amatérské festivaly. Časté jsou případy – zvláště u loutkových divadel – kdy nezávislá divadla doslova atakují amatérské přehlídky a chtějí vystoupit nejenom jako hostující, ale jako regulérní účinkující. </p> <p>A lze to? Nemícháte tak jablka s hruškami?</p> <p>To je právě ten problém, který řešíme případ od případu. Někdy je organizátoři přehlídky přijmou, jindy ne. Třeba takové Divadlo Aničky Duchaňové – což je loutkářka, absolventka Katedry alternativního divadla, která namítá, že vlastně loutkářství nevystudovala, protože na DAMU přece existuje Katedra alternativního – nikoli loutkového – divadla.</p> <p>A to není totéž?</p> <p>Samozřejmě, že se tam vyučuje i loutkové divadlo, ale fakticky to není Katedra loutkového divadla, jak upozorňuje Nina Malíková, zdvihajíc varovný prst. Ale zpět k Aničce – proč vlastně tolik stojí o účast na amatérské přehlídce? Anička dělá divadlo jednoho herce, potřebuje se uplatnit na trhu a ví moc dobře, že právě na amatérském festivalu dostane zpětnou vazbu, tedy korektní názor na to, co se jí povedlo a co méně. Vzhledem k tomu, že si všechno dělá sama – je současně režisérkou, dramaturgyní, herečkou i techničkou, vším – díky zpětné vazbě může představení opravit nebo se inspirovat při přípravě nové inscenace.<br />
Luděk Richter, teoretik, kritik a také aktivní profesionální divadelník, argumentuje, že kdo má vysokoškolské vzdělání uměleckého typu z DAMU – a už nerozlišujme, zda je to či není loutkářství, má docela jinou profesní výbavu a není tedy fér srovnávat ho s divadelním amatérem, který zkušenosti získává praxí a nebo prostřednictvím kurzů, které si sám platí. </p> <p>Jak se k této otázce staví jinde v Evropě?</p> <p>Někde opravdu udělali tlustou čáru – třeba Francouzi, ti jsou naprosto nesmlouvaví. Kdo je profesionál, tak se amatérského divadla nesmí ani dotknout. U nás jsme prozatím liberální. Na druhé straně neznám evropskou zemi, kde by obě oblasti nerozlišovali a říkali, že divadlo je jenom jedno, a to dobré, nebo špatné.</p> <p>Po léta soustředěně vnímáš a analyzuješ amatérskou scénu: jak je to s volbou témat, po nichž sahají dnešní divadelní amatéři ve srovnání s jejich o generaci staršími kolegy? Zmizela se stabilizovanou demokratickou společností politická témata? Zmizely ideje?</p> <p>Jestliže divadlo tvoří lidé pro lidi a jestliže jeho největší význam spočívá v tom, že formuje člověka, pak zmizet určitě nemohly, ale samozřejmě se proměňují. Dnes nejvíc těchto idejí – což mě upřímně těší a je to dobře pro společnost a její budoucnost – najdeme v mladém, studentském divadle. Ta si cíleně vybírají témata, která jsou výpovědí o životě, o světě, nejen o české společnosti, jde o mnohem širší kontext témat, která s nimi rezonují. Jsou to lidé, kterým je 15 – 18 let a tvoří si názor na svět. A divadlo je pro ně prostředkem hledání.</p> <p>Můžeme do jisté míry zobecnit, v čem tedy spočívá zvláštnost českého amatérského divadla? </p> <p>Amatérské divadlo existuje všude, jakkoli se ne všude nazývá amatérským divadlem, takže to není česká zvláštnost. Ale co česká zvláštnost je – to je jeho kontinuita a územní rozvrstvení. Opravdu neznám jinou zemi, kde by se divadlo hrálo doslova všude, tak, jak je tomu u nás. Zřejmě to nějak souvisí s naší mentalitou. My Češi – i když si nemyslím, že s tímto argumentem všude uspěju – my Češi možná nemáme takové vlohy pro pohyb, ale zato velká část této společnosti ráda přemýšlí o věcech a ráda si hraje. Vzpomeň, jakou popularitu získal fiktivní Jára Cimrman, a to nemám na mysli jenom vítězství v anketě o největšího Čecha. Není žádným tajemstvím, že ti první divadelní ochotníci na konci 18. století z Vysocka, kde je vlastně kolébka tohoto divadla, byli písmáci, byli to lidé, kteří psali kroniky, zápisky a odtud už byl jen krůček k tomu, aby se začali pouštět do regulérních divadelních her. Zřejmě bychom ve výčtu té české specifičnosti mohli uvést i snadnost improvizace a tvořivost…<br />
Ano, jsme hraví. Někdy nesnesitelně (smích). Jen si vem – byť nás to občas zdobí a jindy z toho mají všichni kromě nás hrůzu, s jakou radostí a lehkostí improvizujeme. Zatímco jinde ve světě jsou při důležitých akcích přítomny velké štáby, které pracují několik let s přesně rozdělenými pozicemi, tak u nás jsme zvyklí leccos dohonit na poslední chvíli a nezaskočí nás, ani když věci nevycházejí, jak bychom si přáli. Vždy si nějak umíme poradit. </p> <p>Když něco končí, něco nového začíná. NIPOS v loňském roce úspěšně předložil do národního seznamu nehmotného kulturního dědictví České loutkářství a v současné době ve spolupráci se slovenskými kolegy koordinuje závěrečnou fázi přípravy nadnárodní nominace tohoto statku do Reprezentativního seznamu nehmotného kulturního dědictví lidstva (UNESCO). Nestálo by za to přemýšlet o obdobné nominaci v případě ochotnického a amatérského divadla v našich zemích? </p> <p>Přiznám se, kudy chodím, tudy o tom přemýšlím. Vždyť loutkářství je jen část celku. A divadlo – pokud jde o českou kulturu, je mnohem významnější, čímž nijak nesnižuji loutkářství. Nedělám si ale iluze, že by to bylo snadné. Nejprve bychom museli přesvědčit alespoň 4 – 5 krajů, aby se do toho pustily a připravily krajskou nominaci. V úvahu přichází Liberecko s velmi agilním turnovským muzeem, které o nominaci už přemýšlí. Umím si představit, že by tak jako v případě loutkářství byly znovu aktivní oba východočeské kraje, dále Plzeňský a nutně bychom potřebovali i jeden kraj z Moravy. Pak už by bylo reálné (také díky naší databázi amatérského divadla) zpracovat nominaci do národního seznamu.<br />
Ale ještě si přece dobře pamatujeme, jak svízelná byla situace v případě loutkářství. Jak se všichni divili, proč by se na národní seznam měli zapsat jen Východočeši, vždyť také v ostatních krajích mají své loutkářství! Pak jsme čekali rok a nic se nedělo. Kdyby nás nepostrčili slovenští kolegové, kteří nám nabídli, abychom připravili společnou nadnárodní nominaci do UNESCO, dodnes by zřejmě České loutkářství na národním seznamu nefigurovalo.<br />
Pokud jde o samotné UNESCO, myslím, že dnes už má cenu jen nadnárodní nominace. Možná bychom se v případě amatérského divadla dokázali domluvit na spolupráci se Slováky a Němci. Ve středoevropském prostoru máme velmi obdobné historické i dobové kořeny. Pro zajímavost – první celonárodní ochotnický spolek v Čechách vznikl v roce 1886 a na německém území byl ustaven celonárodní spolek, dnes Svaz německých amatérských divadel s úctyhodným milionem členů, v roce 1891. Jeho existenci přerušila jen druhá světová válka, u nás pro změnu v roce 1948 komunisté zakázali činnost všech spolků, tedy i těch divadelních. Historický vývoj byl tedy hodně podobný a rozhodně by pro nás Německo vedle Slovenské republiky bylo dobrým partnerem.</p> <p>Je už nějaké amatérské divadlo zapsané do seznamu UNESCO?</p> <p>Není.</p> <p>Vybavuji si krásné valašské rčení, které mi kdysi „daroval“ dramaturg a divadelní ředitel František Pavlíček, že čím hrnec navře v dětství, tím už je pak cítit napořád. Je to tak i ve tvém případě, pokud jde o amatérské divadlo? </p> <p>Vděčím samozřejmě rodičům, kteří ve mně lásku k divadlu pěstovali. U nás bylo pravidlem, že jsme každou neděli chodili do Národního divadla na bidýlko. Rodiče divadlo sice nehráli, ale upřímně milovali. Oba pocházeli z Polné na Vysočině, kde se divadlo hraje od první třetiny 19. století. V první třídě jsem jejich zásluhou měla takové vědomosti o divadle a kultuře vůbec, jaké nikdo z ostatních dětí. Díky tatínkovi jsem třeba znala všechny pražské sochy, protože mě vodil nejen do divadla ale i po Praze. Jakmile jsem se postavila na nohy a začala číst a psát, hned jsem taky chtěla něco tvořit. Už od páté třídy jsem hrála a později vedla divadlo a ještě o něco později také psala divadelní texty.</p> <p>Těšíš se na nějakou roli, až se jednou vrátíš k amatérskému divadlu?</p> <p>Nemám žádnou vysněnou roli, ale nedočkavě se těším na to, až se v penzi k divadlu vrátím a znovu si stoupnu na amatérská prkna. Nevím, jestli je to na mne vidět, ale já opravdu nejsem žádná úřednice, ale komediantka. Ráda se převtěluju, ráda si hraju – a ochotně se sdružuju.</p> <p>Vizitka<br />
Lenka Lázňovská, Mgr.<br />
Prezidentka Českého střediska, mezinárodní organizace amatérského divadla AITA/IATA,<br />
viceprezidentka Středoevropské sekce AITA/AITA.<br />
Od 1. 7. 2001 vedoucí útvaru Artama v NIPOS, Praha.<br />
Od 1. 3. 2008 ředitelka NIPOS, Praha.<br />
Absolvovala Filozofickou fakultu UK – obory česky jazyk a literatura, dějepis, estetika (1972).<br />
Porotkyně, herečka, režisérka, autorka her pro děti, publicistka, mezinárodně známý člověk, emotivní a impulzivní komediantka, držitelka ocenění festivalu FEMAD (2013) za přínos divadlu.</p>